Italský sémiolog, estetik, filozof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy 60. let 20. století Umberto Eco se narodil v italské Alessandrii. Jeho otec byl z pozice úředníka povolán do války. Mladý Eco tak vyrůstal se svou matkou, se kterou se během druhé světové války přestěhoval na venkov. Po maturitě začal na přání svého otce studovat práva v Turíně, studií však brzy zanechal a vrhnul se na studia středověké filozofie a literatury. Bakalářský titul v této oblasti získal roku 1954 na základě práce o estetice Tomáše Akvinského. Během této doby prošel Eco krizí své víry a odklonil se od římskokatolické církve.
Po ukončení studia se Eco stal nakladatelským redaktorem v Radiotelevisione Italiana (RAI) a pracoval také jako lektor na Turínské universitě. Od roku 1956 se podílel na organizování avantgardy, a tím i na vzniku volného uskupení avantgardních umělců (toto uskupení tvořilo základ pozdější skupiny 63). V roce 1959 začal psát pro Verri, kde vedl část věnovanou avantgardě a v tu dobu se rozvíjejícím lingvistickýmu experimentům.
V roce 1962 se Umberto Eco oženil s německou profesorkou umění, Renatou Ramge, se kterou má syna a dceru. Roku 1964 se stal lektorem na universitě v Miláně, ale již o rok později začal působit ve Florencii jako profesor vizuální komunikace. Byl také lektorem naučných knih v nakladatelství Bompiani v Miláně, lektorem estetiky, lektorem na fakultě architektury a profesorem sémiotiky na milánské Polytechnice. Roku 1971 se stal profesorem sémiotiky v Bologni. Od roku 1971 působil Eco jako profesor na katedře sémiotiky v Boloni, zároveň byl prezidentem Univerzity San Marino a přednášel také na několika dalších universitách po celém světě. Umberto Eco je držitelem řady prestižních ocenění a několika čestných doktorátů.
Ve svém díle se Umberto Eco věnoval studiu středověké estetiky a kultury, konkrétně např. tzv. recepční estetiky, která se zabývá „vnímatelem“ uměleckého díla, nikoli uměleckým dílem samým. Ve schematu literární komunikace „autor – text – čtenář“ prosazoval centrální úlohu textu, čímž navázal na dědictví literárněvědního strukturalismu. Kromě odborných prací je Eco autorem několika románů, které mu získaly značnou popularitu mezi veřejností. Nejznámějšími jsou knihy Jméno růže a Foucaultovo kyvadlo. Z politického hlediska se původní levicový postoj Eca časem přesunul k politickému středu.
Umberto Eco zemřel v Miláně ve věku 84 let
Peklo je ráj viděný z druhé strany.
„Čtenář je přece centrem každého psaní, nikdo nepíše pro sebe.“ — Nedůvěřujte tomu, kdo by se vám něco takového snažil namluvit, je to člověk nepoctivý a prolhaný narcista. Pro sebe si člověk píše jen jedno, a sice soupis toho, co má koupit.
Někdejší růže je už pouhé jméno. Jen pouhá jména jsou tím, co nám zbývá.
Umberto Eco
