8
Na půl cesty mezi Welwyn Garden City a Twickenhamem jsem zajel na parkoviště, abych si v klidu rozmyslel, kam se mám uchýlit.
Mohl jsem zajet domů, vzít zbraně a pak jet do Bisley. Podíval jsem se na ruce. Ne, v téhle kondici bych minul terč o celý yard. Škoda peněz za náboje.
Gilbertům pravděpodobně chvíli potrvá, než přijdou na to, že mají místo dostihových programů hru Kosmická válka. Že nebudou mít monopol na Liamův systém, pokud já budu mít originály kazet, na to přijdou brzy. Musel jsem se uchýlit někam, kde by mne nenašli, až začnou hledat. Škoda že máme se Sárou tak málo přátel.
Přešel jsem přes silnici k telefonní budce a zavolal na Williamovu farmu.
"Ale samozřejmě, pane Jonathane," ozvala se paní Porterova. "Jistěže byste mohl u nás být, ale William už tady není, přestalo ho to tu bavit, když tady není na čem jezdit. Dnes ráno odjel do Lambournu. Prý tam má kamaráda. Zítra večer odtamtud pojede rovnou do školy."
"Je v pořádku?"
"Jéje, ten má ale energie! Jenom nechce jíst, aby nepřibral, chce být žokej."
Povzdechl jsem si. "Tak vám moc děkuji."
"My jsme rádi, když tu William je, vždycky se s ním hodně nasmějeme."
Položil jsem telefon a spočítal zbylé drobné. Zachoval jsem se jako správný občan a rozhodl se utratit ty drobné na hovor s newmarketskou policií.
"Vrchní kriminální komisař Irestone zde není, pane, přejete si nechat vzkaz?"
Chvíli jsem váhal. Pak jsem řekl: "Vyřiďte mu prosím, že volal Jonathan Derry a že pro něho mám jméno jednoho člověka. A že se s ním ještě spojím."
"Jak si přejete, pane."
Nastoupil jsem do vozu, podíval se na kousek papíru, který jsem měl schovaný v náprsní tašce, a rozjel se do Northoltu za Tedem Pittsem, i když jsem předpokládal, že asi nebudu vítaná návštěva. Ve škole jsem předtím nakonec sekretářku našel a ta mi dost neochotně předala žádanou informaci. Říkala, že adresy profesorů jsou přísně důvěrné, že musí profesory chránit před příliš horlivými rodiči. Ted Pitts prý jí zvlášť kladl na srdce, aby jeho bydliště nikomu nesdělovala.
"Ale já přece nejsem rodič," bránil jsem se.
"To je pravda."
Musel jsem do ní chvíli mluvit, ale nakonec mi tu adresu dala. Pak jsem pochopil, proč si Ted nepřál, aby se zveřejňovala. Bydlel totiž v maringotce na zvláštním pozemku mezi mnoha jinými obytnými vozy. Maringotka byla docela hezká, ale určitě by neimponovala rodičům ve vyšším společenském postavení.
Otevřela mi Tedova žena. Tvářila se překvapeně, ale ne odmítavě. Byla to vážná osoba, jako Ted, menší, s jasnýma očima. Občas jsem ji vídal na ragbyových zápasech naší školy, kde Ted pobíhal jako rozhodčí. Usilovně jsem uvažoval, jak se jmenuje křestním jménem. V paměti se mi vynořilo Jane, ale nebyl jsem si jistý. Povzbudivě jsem se usmál.
"Jak se daří Tedovi?" zeptal jsem se.
"Mnohem líp, už se mu vrací hlas." Otevřela dveře dokořán. "Pojďte dál, určitě by vás rád viděl." Pokynula do nitra maringotky. Ještě jsem dovnitř neviděl. Dodala: "Je tam trochu nepořádek, nečekali jsme hosta."
"Jestli byste raději..."
"Ale ne, ne, pojďte, Ted bude rád, že jste přišel."
Vstoupil jsem dovnitř a hned jsem viděl, že ví, o čem mluví. Kam oko pohlédlo, tam se povalovala změť knih, novin, kusů šatstva a hraček. Takhle se podobné předměty povalovaly v každé větší rodině, jenže na malé prostoře v maringotce byly jaksi zhuštěné.
Teda jsem našel v miniaturním obývacím pokoji, seděl na pohovce a díval se, jak si jeho tři dcerky hrají na podlaze. Když mě uviděl, užasle vyskočil a vydal ze sebe jakési zakrákání.
"Nemluv," zabrzdil jsem ho. "Já se jenom přišel podívat, jak se ti vede." Představa, že bych se u nich mohl ubytovat, se rozplynula. Připadalo mi hloupé se o tom třeba jen zmínit.
"Je mi líp," chraplavě zašeptal, ale bylo mu rozumět. Vybídl mne, abych si sedl. Děti se hašteřily a on je zlehka pošťuchoval palcem od nohy.
"Jane je za chvíli odvede ven," zachraptěl.
"Já přišel hrozně nevhod.
Energicky zavrtěl hlavou. "Jsem rád, žes přišel." Ukázal na polici u stropu. "Koupil …
