4
"Prosím tě, kdo se tě ptal na ty počítačové pásky?" zeptal jsem se Sáry.
"Cože?" Mluvila jako ve snách, jako z jiného světa, jako by nebyla na této planetě, sotva dvě stě kilometrů od domova.
"Jo tak, ty myslíš ty kazety...?"
"Jistě, ano." Snažil jsem se mluvit lehce, jako by o mnoho nešlo.
"Ale ten člověk tu byl dnes ráno... ty jsi přece od něho ještě nemohl dostat dopis."
"Jaký člověk?"
"Aha, on ti asi zavolal, mohl si zjistit naše číslo na dotazech."
"Sáro, prosím tě..."
"Jaký člověk? Někdo od Petra z práce."
"Jaký byl?"
"Nevím, jak to myslíš, prostě takový mužský. Středně starý, šedovlasý, trochu při těle." Sama od přírody štíhlá pokládala zavalitost za vadu charakteru.
"Řekni mi, co ti povídal."
"Když na tom trváš... říkal, že je mu moc líto, co se Petrovi stalo. Pak vyprávěl, že si Petr vzal domů nějakou práci, co dělal pro firmu, snad v rukopisných poznámkách nebo nahrané na kazetách. Prý by v podniku byli rádi, kdybychom jim to vrátili, protože chtějí tu práci zadat někomu jinému."
Takže tam to zřejmě proběhlo podstatně civilizovanějším způsobem, nikdo tam pistolí nemával.
"Co dál?" pobízel jsem Sáru.
"Donna řekla, že neví o ničem, co by si Petr přinesl z práce domů, ale taky řekla, že samozřejmě ví, že na něčem dělal. Pak prohledala zásuvky a poličky a našla ty tři kazety bez krabiček, nastrkané mezi lahvemi vermutu v baru. Nenudím tě?"
Ptala se mne s přehnanou zdvořilostí, jako by si přála, abych se nudil. Dychtivě jsem ji ujišťoval, že mne to všechno zajímá, a prosil jsem, aby pokračovala.
V duchu jsem viděl, jak krčí rameny. "Donna je tomu člověku dala. Byl celý nadšený až do chvíle, kdy si je pořádně prohlédl. Pak prohlásil, že jsou to nahrávky z muzikálů a ne to, co hledá a jestli bychom se nemohly jít ještě jednou podívat. A pak jsem si vzpomněla, jak ti Petr kazety předává, viděly jsme to obě, ale musel to nějak poplést, protože ti omylem dal kazety od nich z podniku."
Petrův podnik...
"Představil se vám ten člověk?"
"Ano, představil se, hned jak přišel, ale víš, jak to chodí, jméno jen zamumlal, a my si je nepamatujeme. Proč se ptáš? Copak ti neřekl, jak se jmenuje, když ti volal?"
"Vizitku vám nedal?"
Sára se mnou ztrácela trpělivost. "Prosím tě, neříkej mi, že ses ho nezeptal ani na adresu. Počkej, jdu se zeptat Donny."
Odložila sluchátko na stůl. Zaslechl jsem, jak volá na Donnu. Uvažoval jsem o tom, proč jsem jí vlastně neřekl, o jaké návštěvníky se jedná. Nejspíš jsem jí to zamlčel ze strachu, že by se mne snažila přesvědčit, abych s tím šel na policii, a to jsem za žádnou cenu nechtěl. Asi by se jim tam moc nelíbilo, jak jsem kolem sebe v bytě mával kulovnicí. Těžko bych jim dokazoval, že nebyla nabitá. Kulovnice také nepatřila mezi předměty, kterými smí občan bránit svou domácnost. Střela z mauserovky ráže 7,62 na deset kroků nejen ničí vázy, ale pronikají stěnou a mohou zabít náhodného chodce, který šel vyvenčit psa.
Zbrojní pas ztratit, je snazší než ho získat.
Jonathane?" Sára se vrátila k telefonu.
"Ano."
Přečetla mi adresu Petrova podniku v Norwichi a ještě mi dala telefonní číslo.
"Stačí ti to?" zeptala se.
"Ano jenom ještě... Jste obě v pořádku?"
"Děkuju, celkem ano, Donna je samozřejmě hrozně skleslá, ale já to nějak zvládnu."
Rozloučili jsme se jako obvykle, formálně, nesrdečně, s mrazivou zdvořilostí.
Povinnost mi kázala, abych následující den jel znovu do Bisley. Jel jsem tam proto, že jsem se na nic jiného nedokázal soustředit a protože jsem měl hrůzu z toho, jak bych dopadl bez řádného tréninku. Střílel jsem podstatně líp a méně často jsem myslel na Petra. Když se začínalo šeřit, vrátil jsem se domů a dal se do věčného, neúprosného opravování sešitů. V pondělí mi Ted Pitts sdělil, že se zatím do těch počítačových programů nepustil. Prý kdybych byl ochoten se ve škole zdržel po čtvrté hodině, mohli bychom se o něco pokusit.
Když jsem za ním přišel do malé místnosti s našedlými světlými stěnami a špatně leštěnou podlahou, do místnosti, která ve srov…
