3
Valentin byl mrtvý.
Když jsem přijel k jeho domu, nesetkal jsem se tam s tichým, neveřejným zármutkem, ale s přepychovým autem. Parkovalo u chodníku a nepatřilo ani doktorovi, ani faráři. Všechna okna za záclonami svítila.
Šel jsem po betonové pěšince k zavřenému vchodu a zazvonil.
Po hodné chvíli přišel někdo otevřít. Nebyla to Dorotea, ale velký, otylý člověk, blokoval vchod a, tvářil se nepřátelsky. S dobře nacvičenou nadřazeností si mne prohlédl od hlavy k patě a zeptal se skoro urážlivě: "Jste lékař?"
"Já... ne."
"V tom případě, co tu děláte tak brzo ráno?"
Nižší státní úředník, usoudil jsem, jeden z těch, kteří s potěšením zamítají žádosti. Mluvil jako Londýňan z předměstských čtvrtí s mírným norfolským nádechem.
"Paní Pannierová mě požádala, abych za ní přišel," řekl jsem věcně. "Zatelefonovala mi."
"V tuhle hodinu? To se mi nezdá."
"Rád bych s ní hovořil."
"Řeknu jí, že jste se tu zastavil."
Vzadu v hale se objevila Dorotea. Vyšla z koupelny, zahlédla mne a rychle zamířila ke dveřím.
"Tome! Pojdte dál, můj milý." Mávla na mne, abych prošel kolem překážky ve dveřích. "To je můj syn Paul," vysvětlovala. "Paule, to je Valentinův přítel Tom, vyprávěla jsem ti o něm."
"Jak je mu?" zeptal jsem se. "Jak je Valentinovi?"
Vyčetl jsem jí z tváře odpověď.
"Tiše odešel, ve spánku, můj milý. Pojďte dál, potřebuju vás." Byla nesvá ze svého syna. Sama o něm řekla, že dělá důležitého a je diktátor. Nijak nepřeháněla. Měl povýšený pohled, malý černý knír, široký, nahoru obrácený nos s velkými dírkami, bradu výhružně dopředu. Přestože bylo tak časně ráno, byl oblečený ve formálním tmavomodrém obleku s vestou a proužkovanou kravatou. Měřil asi sto sedmdesát pět centimetrů a vážil nejmíň devadesát kilo.
"Máti, co potřebuješ, v tom ti pomůžu," řekl přísně. "Na všechno stačím sám." Kývl na mě, abych odešel, ale já dělal, že to nevidím. Protáhl jsem se kolem něho, políbil Doroteu na smutnou tvář a řekl jsem: "Co takhle šálek čaje?"
"Samozřejmě, můj milý. Mě taky nic nenapadne. Pojďte se mnou do kuchyně."
Měla na sobě totéž co včera, zelenou sukni a svetr. Tušil jsem, že si tu noc vůbec nelehla. Unavené kruhy pod očima se jí ještě prohloubily. Baculatá paní byla zesláblá a roztřesená.
Natáčela vodu do elektrické konve. "Zavolala jsem Paulovi hodnou chvíli potom, co jste odešel," řekla skoro omluvně. "Bylo mi tu hrozně smutno, víte? Přišlo mi, že se patří, abych mu řekla, že jeho strýček už odchází..."
"Samozřejmě jsem se okamžitě sebral a přijel, přestože bylo pozdě," řekl Paul velkoryse. "To bylo pochopitelně správné. Moje povinnost. Vůbec se mi nelíbí, že jsi tu byla s umírajícím sama, máti. Strýc měl být v nemocnici."
Vzal jsem Dorotei konev z ruky a poprosil ji, aby si sedla. Řekl jsem, že hrníčky, talířky a všechno co je třeba najdu. Vděčně mi předala velení, zatímco se její univerzální ochránce pohupoval na patách a dělal důležitého.
"Když jsem přijel, Valentin už nežil," řekl ukřivděně. "Trval jsem samozřejmě na tom, že musí okamžitě přijít lékař, ale máti zcela nesmyslně nechtěla, abych ho budil. Doktoři jsou přece od toho, ne?"
Dorotea zoufale obrátila oči v sloup.
"Ten zatracený člověk se ke mně choval hrubě," stěžoval si Paul. "Měli by mu vzít diplom. Valentin prý měl jít do nemocnice, a on sem přijede až v sedm ráno, dřív ne."
"I kdyby přišel hned, nebylo by to nic platné," namítla Dorotea nešťastně. "Valentin chtěl umřít doma. Dobře se stalo."
Paul tvrdošíjně trval na svém. Už mě to přestávalo bavit. Poprosil jsem Doroteu, jestli se můžu jít s Valentinem rozloučit.
"Jen tam jděte, můj milý," přikývla. "Vypadá tak pokojně!"
Když jsem odcházel z kuchyně, poslušně poslouchala řeči svého syna. Šel jsem do Valentinovy ložnice. Místnost nemilosrdně osvětloval nástropní lustr. Tlumenější, šetrnější lampa na nočním stolku zapnutá nebyla. Šel jsem ji rozsvítit.
Valentinova zestárlá tvář byla bledá, smrtí vyhlazená, čelo už vychládalo. Chraptivý dech ustoupil věčnému tichu. Oči měl zavřené, pootevřen…
