osmnáct
Ležel jsem obličejem v pilinách a poslouchal, jak nade mnou oddychují. Lapali po dechu, jak se proběhli a nadřeli.
Zřejmě k nim přišel Peter Rammileese, protože jeho hlas zazněl z bezprostřední blízkosti, nenávistný, nezřetelný a mumlavý.
"Zabte ho," syčel. "Nač čekáte? Dodělejte ho!"
"Zabít tohodle?" ptal se ten Chicův. "Ste se zbláznil, ne?" Sípavě zakašlal. "Tenhle mladej..."
"Přerazil mi čelist."
"Tak si ho voddělej sám, když seš tak chytrej. S náma nepočítej."
"Proč ne? Usekl vám půl ucha."
"Hele, mysli hlavou, vole." Zakašlal. "Měli by nás za hodinu. Už sme tady na jihu moc dlouho, vidělo nás moc lidí. A tenhle mladej, ten vyhrál prachy každýmu druhýmu v celým Skotsku. Do tejdne bysme byli v lochu."
"Chci, abyste ho zabili," syčel Peter Rammileese.
"Ty nás neplatíš," řekl Skot suše. Stále ještě těžce oddychoval. "Udělali sme, co sme měli, a tim to vadne. Teď nás pozveš domu na pivo, a až se setmí, tak je naložíme a vodvezeme, jak je domluvíno. A hotovo. Pak jedem na sever, sme tu už moc dlouho."
Odešli. Odtáhli vrata, vyšli ven, zase vrata dovřeli a zvenčí zajistili na petlici. Ta petlice tam byla proto, aby se z jízdárny nemohli dostat koně. Na lidi stačila také.
Pohnul jsem trošku hlavou a prohlížel si zblízka ty dřevěné, světlehnědé piliny. Ležel jsem tam bez hnutí, připadal jsem si beztvarý, rozmlácený na kaši, otupělý a zničený. Byl jsem jak rosol, žhoucí, rudý, zpola v žáru roztavený.
Mnohokrát jsem četl všelijaké romantické nesmysly o tom, jak lidé omdlévají bolestí. Nesmysl, to se člověku nepodaří, příroda nás na to řádně nevybavila. Chybí bezpečnostní zařízení. Citlivé nervy nemají samočinný vypínač, vysílají zprávy do mozku, dokud mají co vysílat. Automatický vypínač nikdo nemá, protože po celá tisíciletí v přírodě nebyl zapotřebí. Jen člověk, nejkrutější ze všech tvorů, způsobuje druhému bolest jen pro tu bolest, bezúčelně.
Říkal jsem si: jednou jsem to už přece dokázal, a tehdy to bylo mnohem horší, trvalo to déle. Tohle není tak zlé, prostě vydržím při vědomí, stačí, když budu myslet, když se na něco soustředím. Když už nedokážu tu bolest vymazat, můžu přece donutit vlastní mozek, aby vnímal něco jiného, jako při akupunktuře. V tomhle mám přece dlouholeté zkušenosti.
Vzpomněl jsem si na noc, kterou jsem kdysi strávil v nemocnici. Viděl jsem tehdy na hodiny. Abych nemyslel na to, jak je mi zle, trávil jsem čas počítáním. Zavřel jsem tehdy vždycky oči a počítal pět minut. Když jsem oči otevřel, zjistil jsem, že uplynuly jen čtyři. Byla to dlouhá noc. Dnes už si přece umím poradit líp.
Myslel jsem na Johna Vikinga a jeho balón, jak se vznáší po modré obloze, jak Johnovi vítězně a blaženě září modré oči, jak překračuje bezpečnostní pravidla, jako by to byly vzduchové bublinky. Vzpomínal jsem na Flotillu, na přípravné cvaly v Newmarketu, a jak potom vyhrál Dante Stakes v Yorku. Vzpomínal jsem na dostihy, které jsem jel a vyhrál i které jsem prohrál. Také jsem myslel na Louisu. Hodně jsem myslel na Louisu a na tu postel s nebesy.
Později jsem si spočítal, že jsme tam s Chicem leželi takhle bez hnutí asi hodinu. Tehdy jsem ale představu o čase neměl. První vyrušení z nepříjemného klidu byl zvuk závory, kterou kdosi zvenčí otevíral. Pak se ozvalo skřípání, jak ten kdosi dveře odsunoval. Řekli přece, že nás odvezou, až se setmí, ještě se ale nesetmělo.
Kroky jsem na měkkých pilinách neslyšel. Až se mi u ucha ozval povědomý hlas.
"Spíte?"
"Ne," řekl jsem.
Pootočil jsem hlavu. Vedle mne seděl na bobečku malý Mark, v pyžamu, a starostlivě si mě prohlížel svýma šestiletýma očima. Vrata za ním byla otevřená na škvírku, jen tak tak, že prolezl. Venku na dvoře jsem zahlédl landrover.
"Běž se podívat, jestli je můj kamarád taky vzhůru," poprosil jsem Marka.
"Dobře."
Vstal a šel se podívat na Chica. Než se vrátil, podařilo se mi vyhrabat se aspoň na kolena.
"On spí," tvářil se vystrašeně. "Ty jsi celej mokrej. Nemáš horečku?"
"Ví táta, že jsi tady?" zeptal jsem se.
"Ne, neví, musel j…
