čtyři
Vyrazil jsem hned ráno. S Jenny jsme se už nesetkali, protože odjela předchozí večer s Tobym rychlostí větru do Oxfordu. Večeřeli jsme s Charlesem k oboustranné úlevě sami. Jenny se s Tobym vrátila pozdě v noci a ráno při snídani, než jsem odjel, nebyla ještě vzhůru.
Našel jsem Jennin byt v Oxfordu podle Charlesových instrukcí. Zazvonil jsem. Podíval jsem se na zámek, snadno bych si s ním poradil, kdyby se ukázalo, že nikdo není doma, ale po druhém zazvonění se dveře pootevřely. Zevnitř byl řetěz.
"Jste slečna Louisa Mclnnesová?" zeptal jsem se. Ve dveřích bylo vidět jen jedno oko, rozcuchané vlasy, jedna bosá noha a kousek modrého županu.
"Ano."
"Dovolila byste, abych si s vámi chvilku pohovořil? Jsem... hm... bývalý manžel Jenny, její otec mě požádal, abych se jí pokusil pomoci."
"Tak vy jste Sid?" zeptala se překvapeně. "Sid Halley?"
"Ano."
"Moment, prosím vás." Dveře se zavřely a zůstaly zavřené dost dlouho. Konečně se zeširoka otevřely a já uviděl tu dívku v celku. Měla na sobě džíny, vytahaný modrý svetr a pantofle. Vlasy už měla učesané a byla namalovaná. Světlerůžová, nenápadná rtěnka.
"Pojďte dál."
Vešel jsem a zavřel za sebou dveře. Jak jsem správně předpokládal, Jennin byt nebyl ani chudičký, ani ubohoučký. Celý dům byl pěkný, v dobré čtvrti, viktoriánský sloh, klidná ulice, před domem elegantní příjezd pro vozy a vzadu garáže. Jenny měla vlastní kryté schodiště, přistavěné v nedávné době, vedlo přímo do bytu, který zaujímal celé prostorné první patro. Jak jsem se dozvěděl od Charlese, koupila byt za část peněz, které získala ode mne po soudním majetkovém vyrovnání. Bylo příjemné vidět, že ty peníze dobře využila.
Dívka rozsvítila a zavedla mne do velikého obývacího pokoje s arkýřem. Záclony byly ještě zatažené a na stolcích a křeslech se povalovaly různé věci, zřejmě z předešlého dne. Noviny, kabát, na zemi pohozené boty, na stole hrníčky od kávy, prázdná láhev od jogurtu postavená v misce na ovoce, lžička, ve váze zvadlé narcisy, jinde otevřený psací stroj a vedle na zemi zmačkané popsané stránky, které nedoletěly do koše na papíry.
Louisa Mclnnesová roztáhla záclony a vpustila do místnosti šedé ranní světlo, aby se smísilo se světlem žárovek.
"Já byla ještě v posteli," vysvětlovala poněkud zbytečně.
"Tak odpusťte."
Nepořádek nadělala ona. Jenny byla vždycky pořádná, vždy uklízela, než si šla lehnout. Zařízení pokoje ale bylo její. Asi dva kusy nábytku přišly z Aynsfordu; celkově se pokoj co do vybavení velmi podobal obývacímu pokoji v domě, kde jsme společně bydlívali. Připadal jsem si jako vetřelec a přitom jako doma.
"Chcete kávu?" zeptala se.
"Pokud si dáte i vy..."
"Samozřejmě, vařila bych si kafe v každém případě."
"Mohu vám nějak pomoci?"
"Když chcete..."
Zavedla mne halou do střídmě vyhlížející kuchyně. Nechovala se ke mně nepřátelsky, ale přece jen s citelným odstupem. Ani mne to nepřekvapovalo, Jenny se jistě neskrývala se svým názorem na mne, a její názor určitě nebyl lichotivý.
"Chcete taky topinky?" vybalovala bílý topinkový chléb a chystala láhev nescafé.
"Rád."
"Strčte teda, prosím vás, dva krajíčky támhle do topinkovače."
Poslechl jsem a ona zatím nalila vodu do elektrického hrnce a pak hledala ve skříňce marmeládu a máslo. Máslo bylo zabalené do potrhaného papíru, napůl spotřebované, vybrané bylo zprostředka a vypadalo celé upatlané, jako moje. Jenny kdysi doma máslo vybalovala a dávala do zvláštní misky. Bylo by mě zajímalo, jestli to ještě tak dělává teď, když je sama.
"Sladíte? Chcete mléko?"
"Bez cukru, prosím."
Jakmile topinky samočinně vyskočily, namazala je máslem a zavařeninou a položila na talíře. Horkou vodu nalila na hnědý prášek v hrníčcích a pak každému dolila trochu mléka přímo z láhve.
"Vemte tu kávu a já vezmu topinky," řekla. Vzala talíře a koutkem oka zahlédla, jak levou rukou svírám jeden z hrníčků. "Pozor," křikla výstražně, "je to horké!"
Pečlivě jsem hrníček sevřel v prstech, ve kterých nebyl žádný cit.
Zamžikala očima.
"Jedna z v…
