sedm
Jel jsem taxíkem a vystoupil před vchodem do domu; ačkoliv ne přesně před dveřmi, protože tam už stál nějaký vůz, ani jsem si ho pořádně nevšiml, a to byla právě chyba. Když jsem ho míjel a chystal se vejít do haly, otevřela se dvířka tmavého vozu a vyhrnuly se z nich veliké starosti.
Chytli mě dva chlapi v tmavých šatech. Jeden mě praštil do hlavy, až se mi zamotala, druhý přese mne přehodil cosi jako laso a přitáhl mi tím pevně paže k tělu. Pak mne oba popadli a hodili na zadní sedadlo a ještě mi pro jistotu uvázali přes oči kus tmavé látky.
"Honem klíče," řekl jeden z nich. "Nikdo nás neviděl." Cítil jsem, jak mi prohledávají kapsy. Zacinkalo to, jak našli, co hledali. Začalo se mi jasnit v hlavě a podvědomě jsem se začal bránit. Druhá chyba.
Teď už se nespokojili černým hadrem přes oči, přidrželi mi další odporně páchnoucí hadr na ústech a na nose. Uspávající výpary mi okamžitě nadělaly v hlavě naprostý zmatek. Poslední, co mě ještě napadlo, bylo pomyšlení, že mám-li jít ve stopách Masona, řádně si pospíšili.
Ležel jsem na slámě, to bylo to první, co jsem začal vnímat.
Na slámě, ve stáji. Když jsem se pohnul, zašustilo to. Sluch se bezvědomému vždy vrací nejdřív.
Během své kariéry jsem měl po pádu několikrát otřes mozku, proto mne v první chvíli napadlo, že jsem asi zase spadl z koně, jen jsem si nemohl vzpomenout z kterého, nebo že jsem vůbec někde jezdil.
Zvláštní.
Pak se mi rychle vybavila nepříjemná skutečnost. Nejel jsem dostihy. Mám jen jednu ruku. Unesli mě za bílého dne na londýnské ulici. Ležel jsem na zádech na slámě, zavázané oči, paže nad lokty přivázané pevně k tělu. Uzel jsem měl na zádech, ležel jsem na něm. Nebylo mi jasné, proč tam jsem... velké naděje do budoucna jsem si nedělal.
Zatraceně, zatraceně, zatraceně!
Nohy jsem měl přivázané k něčemu pevnému. Byla černá tma, dokonce ani u krajů šátku přes oči neprosvítalo žádné světlo. Posadil jsem se a pokoušel se vyprostit. Stálo mě to velikou námahu a k ničemu to nevedlo.
O nekonečnou dobu později se venku na štěrku ozvaly skřípavé kroky a pak vrzly dřevěné dveře. Ze strany na mě náhle zasvitlo světlo.
"Vzdejte to, pane Halley," ozval se čísi hlas, "tyhle uzle jednou rukou nerozděláte."
Vzdal jsem se. Nic jiného mi stejně nezbývalo.
"No trošku to přehnali," řekl pobaveně, "pouta, narkóza, k tomu ještě zavázané oči a ještě rána do hlavy. Je pravda, že jsem je varoval, ať hledí, aby se nedostali na dosah té vaší plechové ruky. Znám jednoho darebáka a ten vypráví velice nepěkné věci o tom, jak jste ho praštil něčím, co vůbec nečekal."
Znal jsem ten hlas. Stopy po přízvuku, s jakým mluví lidé z Manchestru, zastíněné nátěrem vysokého společenského postavení. Sebedůvěra a síla.
Trevor Deansgate.
Naposledy jsem ho viděl v Newmarketu při pracovních cvalech, prohlížel si Tri-Nitra, poznal koně, protože znal jezdce, v tom byl jeden z mála. Deansgate, chystající se ke Georgu Casparovi na snídani. Bookmaker Trevor Deansgate byl jednou z možností, uvažoval jsem o něm, byl to člověk, na kterého jsem se chtěl trochu blíž podívat. Chtěl, ale nestačil jsem to.
"Sundejte mu ten hadr s očí," řekl, "chci, aby na mě viděl."
Něčí prsty pomalu rozvázaly na tom kusu látky uzly. Jak jsem otevřel oči, na chvíli mě světlo oslepilo. Pak jsem před sebou uviděl ústí dvojité hlavně pušky mířící přímo na mě.
"Takže i flinta," řekl jsem s úšklebkem.
Nebyl jsem ve stáji, ale ve veliké stodole. Vlevo bylo srovnáno několik tun balíků slámy, vpravo stál traktor.
Nohy jsem měl přivázané k pluhu. Stodola měla vysoké krovy s mohutnými trámy. Jediná elektrická žárovka svítila přímo na Trevora Deansgata.
Podíval jsem se na něho. Ve tváři i v. hlase se mu mísila vítězosláva, škodolibost, zadostiučinění a kupodivu i úleva.
Neřekl jsem ani slovo.
"Vy se potíte," utrousil.
Vydal další pokyn svým pochopům. "Rozvažte mu ten provaz kolem těla. Opatrně. Přivažte ho za ruce, do rozpažení."
Rozvázali lano, které jsem měl omotané kolem těla. Šanci utéct jsem stejně n…
