Celá e-kniha Petr a Lucie ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
V této lyrické próze líčí autor dva měsíce idylického a čistého vztahu studenta Petra a mladičké výtvarnice, který měl vyvrcholit ve velikonočním týdnu a který násilně přervala smrt v troskách bombardovaného chrámu Saint-Gervais v Paříži.
Na stránkách útlé knížky ožívá vnitřní svět obou hrdinů, jakoby uzavřených před okolním zuřícím a nepochopitelným světem. Tento svět je však neustále přítomen ne jako kulisa, ale jako součást jejich životů a nakonec i jako jejich osud.
Stručný děj
Rok 1918, ve Francii se právě odehrává válka. Lidé se při bombardování Paříže schovávají do prostorů metra. Mezi nimi je i osmnáctiletý Petr Aubier. Potká tu krásnou dívku Lucii, amatérskou malířku. Neodváží se s ní promluvit. O pár dní později se setkávají znovu. Petr se opět neodváží dívku oslovit. Když se setkávají po třetí, Petr se dá s Lucií do hovoru. Vznikne mezi nimi láska. Petr a Lucie žijí jeden pro druhého. Oba ale tíží válka, do které má Petr v červnu narukovat. Ve válce je už i Petrův starší bratr Filip. Během velikonočního týdne, o Velkém pátku, si šli Petr a Lucie slíbit lásku do chrámu sv. Gervaise, naneštěstí se na ně při bombardování zřítil mohutný pilíř, oba zabil...
— 1 —
Stručný děj
Děj se odehrává za 1. světové války (1918) v Paříži.
Příběh začíná tím, jak mladý Petr při náletu náhodou potkává v metru krásnou dívku Lucii. Na první pohled se do ní zamiluje. Při výbuchu a strachu mladá dívka uchopí jeho ruku. Další zastávku Lucie vystoupí. Petr má pořád v mysli její krásu. Poté ji však náhodou opět potkává, sblíží se, zamilují se do sebe. Petr je syn soudce, který nechápe smysl války, je mu 18 let a za půl roku má odejít na frontu. Lucie žije jen s matkou, aby se uživila, maluje kopie slavných obrazů. Oba milenci si nechtějí připustit nebezpečí války a snaží se si vychutnávat společné chvíle. Petr myslí jen na vztah s Lucií, která vidí jako hlavní smysl života hlavně lásku a nerada mluví o špatných věcech jako je válka. Petr si nedokáže představit život bez své lásky. Jednoho večera, když město je bombardováno, jsou milenci sami v temné uličce. Lucie se bojí, že umřou a tiskne se k Petrovi. Ten si uvědomí, že nechce odejít ze života, dokud nebude jen její a ona jeho. Tak ji v tu chvíli požádá o ruku. Mají se sobě oddat na Velký pátek. Do té doby jsou pořád jen spolu. Na Velký pátek jdou do chrámu sv. Gervaisa, kde se koná varhanní koncert. Prosí boha, aby je navždy spojil. Za pár okamžiků se celý kostel od základů zachvěje... Ve vzájemném objetí skončí pod troskami pilíře, o který se opírají.
— 2 —
Stručný děj
Děj se odehrává v Paříži ve válečném období.
Petr je osmnáctiletý student z bohatší pařížské rodiny. Je společně s dalšími vrstevníky nucen za půl roku nastoupit do vojenské služby.
Jednou když jede v metru, zahlédne dívku, do které se na první pohled zamiluje. O pár dní později se chce s touto neznámou dívkou znovu setkat. Vidí ji ve všech tvářích, ale nenajde ji.
Až jednou jde kolem stánku s knihami. Když zvedne oči, spatří ji. Rozběhne se k ní, ale nedokáže nic říct. O několik dní později se prochází Lucemburskou zahradou, usmívá se a říká si sám pro sebe zamilovaná slovíčka. Najednou ji potká a bez rozmyšlení osloví. Chvíli si spolu povídají, ale Lucie spěchá na tramvaj. Domluví se však schůzku na druhý den.
Lucie se živí jako malířka. Petr je jejími díly mírně zklamán, to jí ale nevadí. Vídají se spolu každý den a chodí na dlouhé procházky. Lucie navštěvuje obchod, kde si od ní lidé nechávají kreslit různé obrázky, hlavně portréty vojáků podle fotografií. Jednou se Petr rozhodne, že se nechá nakreslit i on. Domluví se, že se sejdou u ní doma. Když přijde, ani jeden neví, jak se má chovat a co říkat. Nervozita opadne až při prohlížení fotografií z dětství. Lucie se rozpovídá o svých rodičích.
Do Paříže se na pár dní vrátí Petrův starší bratr Filip, který už byl do války povolán. Všimne si, že se Petr změnil. Neví proč, dokud nepotká milence spolu v parku. Oni si jej nevšimnou, okolní svět pro ně už přestal existovat. Filip si uvědomí, že sám sobě už pomoci nemůže, ale udělal by cokoliv, aby byl šťastný alespoň jeho mladší bratr.
Na jednu z procházek se milenci vydají do lesa. Lucie ale je smutná. Ráno totiž slyšela hádku mezi matkou a jejím přítelem a zjistila, že je matka těhotná. Bere to jako potupu nejen její, ale i svoji.
Petr se schází se svými přáteli, mezi které patří Jakub Sée, Antonín Naudel, Bernard Saisset a Claudie Puget. Od té doby co je s Lucií, se jeho myšlení změnilo a většinu debat svých přátel ani nevnímá.
Je březen, Petr s Lucií sedávají v zahrádce před jejím domem a dlouhé hodiny plánují společnou budoucnost. Oba ví, že je to jen jejich nesplnitelné přání. Domluví se, že se vezmou na konci Velikonoc. Tento den vychází i na poslední den v měsíci. Na Velký pátek koupí Petr Lucii několik květin a jdou do chrámu svatého Gervaisa poslechnout si gregoriánský zpěv. Mezi písněmi zašeptají několik slov, kterými si slíbí věrnost. Chvíli poté se celý chrám otřásl. Lucie se snaží Petra chránit svým tělem.
V tom okamžiku se zřítil mohutný pilíř a oba je pohřbil v sutinách.
Hlavní postavy
Petr - Milý, upřímný hoch, který nechce válku. Velmi se do Lucie zamiloval.
Lucie - Chudá dívka, která si musí vydělávat na živobytí kreslením. Vnímá svět z trochu jiného pohledu než Petr, je to pohled poněkud reálnější.
— 3 —
Stručný děj
Petr Aubier žil v dobré měšťanské rodině. Jeho otec byl soudce, snažil se být spravedlivý, ale hlas jeho svědomí nikdy nemluvil proti vládě. Paní Aubierová byla stejně dobrá křesťanka jako její manžel dobrý republikán. Bratr, o šest let starší, odešel dobrovolně na vojnu hned na začátku války.
Je středa večer, 30. ledna roku 1918. Petr Aubier chvatně vběhl do hlubin podzemní dráhy. Všude okolo je spousta lidí, vydýchaný vzduch. Nahoře nad zemí je Paříž, sníh, studená ledová noc a válka. Válka trvající již 4 roky. Za půl roku se do ní zapojí i Petr. Byl povolán se svými vrstevníky, osmnáctiletými chlapci. Už jen šest měsíců... Zavřel oči. Když je otevřel, spatřil kousek od sebe dívku. Musela zrovna přistoupit. Jakmile ji uviděl, zamiloval se do ni. Na první pohled. Najednou se ozval křik a výbuchy. Do vozu, již tak plného, se hrnuli lidé. Vlak se rozjel. Rozhostil se chaos a Petrova dlaň přitom uchopila něčí ruku. Zdvihl oči. Byla to ona. Stáli, neřekli ani slovo ani na sebe nepohlédli. O dvě stanice dále se ho pustila a odešla. Na další zastávce vystoupil i Petr. A cestou domů držel v ruce dlaň té neznámé.
Petr neustále myslel na tu dívku, přemýšlel o ní a pak ji konečně znovu spatřil. Než ji však stačil zastavit, zmizela. O týden později ji uviděl znovu. Tentokrát u fontány. Usmála se na něho a začali si povídat. Společně se nasvačili a po chvíli se už s Lucií, jak se jmenovala, drželi za ruku. Než odjela, slíbila mu další schůzku. Denně se tam scházeli, aby spolu posvačili. Lucie mu ukazovala svoje práce, které potom prodávala kupcům. Většinou to byly nepovedené obrazy, ale daly se prodat a to bylo hlavní.
Dlouho se potom scházeli a navštěvovali se. Těsně předtím, než Petr musel odejít do války, šli spolu na Velký pátek do kostela a tam se zasnoubili. Zrovna když se líbali, mohutný pilíř, o který byli opřeni, se pohnul a celý kostel se zachvěl. Lucii zabušilo srdce, přitiskla si Petrovu hlavu k sobě a mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami...
— 4 —
Protiválečná novela francouzského spisovatele stavějící proti úpadku morálních a společenských hodnot válkou rozvráceného světa humanistický ideál čistého milostného citu.
Jak vyplývá z úvodní autorské poznámky, děj novely trvá od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918". Osmnáctiletý Petr Aubier, syn měšťanské rodiny, zatížené konvencemi své stavovské příslušnosti, se uprostřed válečné Paříže sužované nálety nepřátelských letadel náhodně setkává v metru s dívkou Lucií, jež z existenčních důvodů nedokončila studium malířství a je nucena živit se proti vlastnímu přesvědčení malováním kýčařských obrázků na objednávku maloměšťáckých zákazníků. Oba mladí lidé, neuspokojeni dosavadním životem a vzpírající se šovinistické hysterii válečných štváčů a všeobecnému rozvratu mezilidských vztahů, jehož jsou svědky i ve svém bezprostředním okolí, se do sebe zamilují a vzájemným citem jeden druhému navrací víru v život i sebe sama. Přestože si uvědomují dočasnost krásného snu", neboť i Petr má být za půl roku povolán do armády, záměrně se izolují od okolního obludného světa a uzavírají se do samoty své lásky odhodláni prosadit i proti panující nelidskosti své lidské právo na štěstí. Petr, dosud se jen neuvědoměle bouřící proti morálce rodičů, si pod Luciiným vlivem uvědomuje hlubší kořeny společenské nepravosti a definitivně se odmítá ztotožnit s buržoazně republikánskými ideály své vlasti, v jejímž jménu by měl nasazovat život. Křehký a něžný svět milenců však zákonitě neunikne ničivému vlivu vnějšího světa plného nenávisti a smrti. Na Velký Pátek, uprostřed probouzejícího se jara, kdy se milenci chystají konečně završit svou lásku, hynou za náletu v troskách chrámu při poslechu gregoriánských chorálů.
— 5 —
Stručný děj
Petr se s Lucií seznámí, když spolu jedou náhodou metrem. Neřeknou si ani slovo, pouze se instinktivně chytí za ruce, když se ozve záchvěv 1. světové války. Petr na Lucii pohlédne a okamžitě pochopí, že to je "ona", dívka jeho srdce. Chodí pak dlouhé dny po Paříži a snaží se ji najít, ale nedaří se mu to. Když ji náhodou jednoho dne potká, nemá ještě tolik odvahy, a tak se na ni pouze usměje. Osloví ji až při setkání třetím. A od té doby se společně setkávají každý den. Zpočátku v parku, později u Lucie doma. Navzájem si o sobě odkrývají různá tajemství, například že je Lucie chudá a že žije pouze s matkou, protože je otec opustil. Matka musí pracovat v továrně na náboje do zbraní. Práce je to sice ošklivá, ale peníze potřebují. Lucie jí finančně pomáhá tím, že kreslí napodobeniny slavných děl a prodává je u stanice metra. Její díla jsou ale spíš mazanice. Petr naopak pochází z bohaté měšťanské rodiny, nikdy nezažil pocit strachu, že nebude mít co jíst. Navzájem se svěřují, stanou se sobě nejlepšími přáteli, později milenci. Milují se. Jejich láska je pro ně silným poutem v období války a díky ní ji téměř nevnímají. Petr má do půlroku narukovat do armády. Společně se domluví, že ještě než se tak stane, tajně se spolu oddají. Když již nastane ten krásný svatební den a sedí v kostele a slibují si v duchu, že se budou vždy milovat, na kostel spadne bomba a drazí milenci umírají jeden druhému v náručí.
— 6 —
Stručný děj
Petr Aubier, hlavní hrdina, pocházel z měšťanské rodiny. Stále přemýšlel o válce, která ho zasáhla v těch nejhezčích letech. Za několik měsíců měl nastoupit na vojnu. Zbytek svobody chtěl prožít v klidu bez starostí. Jednou spatřil krásnou dívku a v tu chvíli jí měl plnou hlavu. Chtěl jít za ní, ale ona mu zmizela. Jednoho dne kráčel po sienském nábřeží a náhle ji spatřil. Ihned spolu navázali hovor. Dívka se jmenovala Lucie. Od toho dne na ni vždy čekal a bloudili spolu po ulicích a vyprávěli si o všedním životě. Válka je nezajímala, ale líbil se jim život, i když visel jen na vlásku. Luciina matka zůstávala dvakrát v týdnu v továrně na noční práce. Toho využívala Lucie a spolu s Petrem se toulala po noční Paříži. Když tak jednou šli po ulici, uslyšeli signály leteckého poplachu. Rychle se schovali, ale dál se nic nedělo. Protože se zdálo, že nebezpečí pominulo, šli opět svou cestou. Náhle zaslechli hromové dunění. Přitiskli se k sobě, a když dunění ustalo, uviděli kočího, který byl celý od krve. Oba dostali veliký strach. Slíbili se, že se o Velikonocích vezmou a tento večer se stal dnem zásnubním. Během několika dní začali Němci znova útočit. Petr a Lucie čekali na svůj konec beze strachu. Šli do chrámu, kde se k sobě schoulili. Lucie pohlédla vzhůru a spatřila, jak se mohutný pilíř pohnul. Vrhla se na Petra, schovala ho svým tělem a pilíř je oba pohřbil a s nimi pohřbil i jejich velkou lásku.
— 7 —
Román z Paříže na konci 1. světové války - přesněji od středy 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918. Obsahuje dvě paralelní dějové linie: válku a lásku. Ukazuje, že válka je zbytečná a hloupá a umí zničit všechno hezké. Láska a vztah dvou lidí dokáže naopak překonat problémy a trápení.
Hlavní postavy
Petr - mladík pocházející z bohaté měšťanské rodiny, nevinný, nenávidí válku, jeho život a myšlení se změní po setkání s Lucií
Lucie - dívka pocházející z chudé rodiny, dcera tovární dělnice, živí se malováním kýčovitých obrázků, musí se těžce protloukat životem, žije bez matky
Stručný děj
Petr a Lucie se setkávají v metru, když je Paříž bombardovaná. Panika způsobí, že Petr chytí Lucii za ruku, i když ji nikdy předtím neviděl. Po delší době se potkali a vytvořili mezi sebou hluboké pouto a zamilovali se do sebe. Petrovi zbývalo půl roku do povolání do armády. Nenáviděl válku z celého srdce, ale vztah s Lucií mu dával ještě naději a díky ní dokázal nemyslet na svoje problémy. Ve válce zemřel jejich oblíbený skladatel Debussy. Na Velký pátek šli na varhanní koncert do chrámu Saint-Gervais. Paříž byla znovu bombardovaná a byl zasažen i chrám. Těla Petra a Lucie pohřbil padající pilíř.
— 8 —
Motiv o tragické lásce existuje již mnoho staletí a vyvolává v lidech neuvěřitelné dojmy a pocity. Tato novela mistrně zachycuje vzájemnou úctu Petra a Lucie k sobě, k lásce, ke svému okolí...
Stručný děj
Příběh se odehrává v srpnu roku 1918. Hlavní postava tohoto díla se jmenuje Petr Aubiér. Tento osmnáctiletý mladík žije ve válkou postižené Francii. Je zmatený, svět kolem sebe bere jako rutinu a prožívá každodenní strach o svůj život i jeho nejbližších způsobený válečnými nálety nad městem Paříží. Při procházce podvečerní Paříží však prožívá životní zlom. V metru se ohlédl kolem sebe, jeho dech se při tom zatajil a srdce mu chtělo vyskočit z těla ven k té dívce, která mu stála po boku a která ho naprosto očarovala. Představovala všechny Petrovy nejtajnější sny. Petr se letmým dotykem přiblížil k Lucii. Ta se na něj ani koutkem oka nepodívala a s davem lidí z metry vystoupila. Petr se vydal za ní, ale nedohonil ji. Nevěděl, co má dělat, a tak se svěřil svému staršímu bratrovi, kterého vídal jen málokdy. Filip nevěděl jak Petrovi poradit. Petr se tak den co den potloukal Paříží a doufal, že ji jednou spatří. A stalo se tak. Šla naproti němu v parku, jelikož dívka spěchala, domluvili si schůzku a každý šel svou cestou. Petrovi zaslepila oči láska. Každý den se vídali a povídali si, což jejich lásku ještě více utužovalo. Lucie bydlela s maminkou a vydělávala si peníze kreslením známých obrazů, které si přetvářela podle své nálady a fantazie. Maminka pracovala v továrně na munici. Na Velký pátek se měli jeden druhému oddat. Vydali se do kostela a uchýlili se v okenním výklenku. Vtom se celý chrám zachvěl. Lucie vyděšeně schoulila Petrovu hlavu do svého klína, byl to nejdražší, co měla... Pilíř, o který se milenci opírali, náhle praskl a v okamžiku je pohřbil ve svých sutinách...
— 9 —
Působivý příběh tragické mladé lásky, inspirovaný bombardováním Paříže na Velký pátek v roce 1918.
Děj knihy se odehrává během první světové války. Hlavní postavou je Petr Aubier, měšťanský mladík žijící s rodinou, která by ho z lásky zaprodala své vlasti. Petr očekává odvod na frontu. Svůj okolní svět bere s naprostým klidem až flegmatičností. Věří, že ve válce nebude užitečný, odmítá se účastnit na zabíjení jiných lidí. Během jízdy metrem se setká s Lucii, která mu stiskne ruku během zvuků války. Tento zážitek pohne s jeho nitrem, a proto se snaží ji znovu vyhledat. Během toulek po Paříži ji skutečně potká.
Během procházek po Paříži se sblíží, Petrovi se postupně Lucie svěřuje se svým životem. Vypráví mu o ješitnosti svých prarodičů, kteří odmítali sňatek její matky s jejím otcem, jenž později zemřel, o vztahu s matkou, která se jí odcizuje a žene se za svým cílem a o svém malování replik obrazů za peníze, aby měla co do úst.
Petr a Lucie spolu tráví čím dál více času, chodí do lesů, snaží se nevšímat rozpadů manželství, krutosti, ješitnosti, zrad, smrti a bolesti, co přináší válka. Ale navzájem pociťují, že se blíží den, kdy Petr musí na frontu, proto si slíbí, že před Bohem sjednotí své duše, i když v Boha nevěří. Na Velký pátek jdou do místního kostela. Během mše se ozve velká rána. Lucie stačí schovat Petra do svého klína a sutiny kostela je pohřbí.
— 10 —
Milostný příběh dvou mladých Francouzů, studenta Petra a dívky Lucie, rozvíjený ve válečné Paříži roku 1918 a tragicky ukončený pod troskami bombardovaného chrámu. Próza je protestem proti válce, ale i oslavou životní opravdovosti a čistoty mladých srdcí.
Hlavní postavy
Petr - hodný, milý, přemýšlivý, citlivý, zranitelný, ohleduplný, zamilovaný do Lucie
Lucie - milá, hodná, něžná, citlivá, má smysl pro humor, na život se dívá trochu jinak než Petr, zamilovaná do Petra
Stručný děj
Děj této knihy začíná 30. ledna a končí 29. března 1918. Kniha vypráví o dvou mladých, zamilovaných lidech za doby 1. světové války. Jednoho večera Petr jede podzemní dráhou a potká tam dívku. Ta si jej nevšímala, jako by vůbec nevěděla, že vedle ní sedí. Petrovi se dívka hned zalíbila. Poté ji potkal ještě několikrát na ulici, než se ji odvážil oslovit. Lucie tehdy sice pospíchala, ale Petr ji požádal, ať si s ním jde sednout do parku. Když už Lucie musela opravdu jít, domluvili se, že se další den zase sejdou na tom samém místě v parku. A tak to šlo dál a dál, až se z jejich přátelství stala čistá láska. Neustále si měli o čem povídat, Lucie mu ukazovala obrázky, které kreslila, a ten jimi byl trochu znepokojen, protože nebyly přesné. Lucie se tomu ale vždy jen smála.
Většinu času trávili spolu, ve světě, který si sami vytvořili, ve světě, v němž není zlo, v němž nejsou války, vraždy a strach. Oba dva neradi mluvili o válce, ve které se ocitali. Přišla jim jako zbytečná. Když už spolu byli nějakou dobu, Petr Lucii řekl, že má ještě půl roku čas, ale pak jde na vojnu. To Lucii trochu znepokojilo, avšak brala to jako fakt. Petr se ale nikdy na vojnu nedostal. 29. března 1918 totiž on i s Lucií zemřeli v chrámu Saint-Gervais při bombardování Paříže.
— 11 —
„Proč se máme tak velice rádi?“ zeptal se Petr.
„Ach Petře, jistě mě nemáš rád velice, když se ptáš proč.“
„Ptám se proto, abych od tebe slyšel to, co vím stejně dobře jako ty.“
„Ty chceš, abych tě chválila, abych ti řekla, proč tě mám ráda. Ale toho se nedočkáš, neboť víš-li ty, proč tě mám ráda, já to nevím.“
„Ty to nevíš?“ zaraženě se zeptal Petr.
„Nevím! (V duchu se zasmála.) Naprosto to nepotřebuji vědět. Ptáme-li se, proč je to nebo ono, znamená to, že si tím nejsme jisti a že je to špatné. Teď, když miluji, neznám již žádné proč! Již žádné kde, neboť, nebo, jak! Má láska prostě je, opravdu je. Na ostatním mi nezáleží.“
Jejich tváře se políbily. Déšť toho využil, vklouzl pod nemotorný deštník a poškádlil je svými prsty po vlasech a po lících; jejich semknuté rty vsály studenou kapičku.
Petr řekl:
„Ale co ti ostatní?“
„Kteří ostatní?“
„Ti ubožáci,“ odpověděl Petr. „Všichni ti, kteří nejsou námi?“
„Ať dělají totéž co my“ Ať milují!“
„A nejsou milováni! To, Lucie, nemůže každý.“
„I může!“
„Nemůže Lucie. Neznáš cenu daru, který mi dáváš.“
„Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece totéž jako dávat oči světlu; to není dávání, to je braní.“
„Ale mnozí lidé jsou slepci.“
„My je nevyléčíme, Petříčku. Dívejme se místo nich!“
***
„Já myslím, že jsme se od sebe neodloučili nikdy; stále jsme byli u sebe, stejně jako teď, bok po boku; spali jsme a měli jsme sny... Chvílemi se probouzíme... Jen tak zlehoučka... Cítím tvůj dech, tvé líce u své tváře... S velikou námahou k sobě přibližujeme ústa...a znovu usínáme... Miláčku, miláčku, jsem zde, držím tě za ruku, neopouštěj mě! Teď ještě nepřišla hodina, jaro vystrkuje sotva špičku zmrzlého nosu.“
„Stejného jako je tvůj,“ smála se Lucie.
„Už se brzy probudíme v krásném letním dni...“
„Budeme krásným letním dnem,“ řekla Lucie.
„...Vlahým stínem pod lipami, sluncem mezi větvemi, zpívajícími včelami...“
„...Broskví na stromě a její vonnou dužinou...“
„...Poledním odpočinkem ženců a jejich zlatými snopy...“
„...Lenivými stády pasoucími se na louce...“
„...A večerem při západu, tichém jako rybník posetý květy, průzračným světlem proudícím nizoučko nad rovinou polí.“
***
„V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se od základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko.
A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.“
— 1 —
Vešla mu do srdce dveřmi jeho očí, vešla tam celičká a dveře (vlaku) se za ní zavřely. Všechny venkovní zvuky zmlkly. Ticho. Klid a mír. Byla tma.
Nedívala se na něho. Ba ještě ani nevěděla, že Petr je na světě. Ale byla v něm! Držel její němý obraz schoulený v náručí a neodvažoval se ani dýchat, aby jí neovanul jeho dech...
V příští stanici tlačenice. Lidé se křikem hrnuli do vozu již plného. Vlna lidských těl Petra strhla a nesla s sebou. Nad klenbou podzemní dráhy, tam nahoře ve městě, temné výbuchy. Vlak se znovu rozjel. V té chvíli nějaký vyděšený muž, který si zakrýval rukama tvář a sestupoval ke stanici podzemní dráhy, se najednou skutálel ze schodů. Lidé ve vlaku ještě zahlédli, jak se mu mezi prsty řine krev... A znova černá chodba a temnoty... Ve voze zděšené výkřiky: "Němci jsou tady!" V tom všeobecném vzrušení všechna natlačená těla splývala v jeden celek a Petrova dlaň přitom uchopila ruku zlehka se ho dotýkající. A když zdvihl oči, spatřil, že je to Ona.
Nevytrhla mu svou ruku.
***
Petr a Lucie, dva mladí pohané, drželi se za ruku před tím velkým přítelem v truchlícím kostele. A oba zároveň šeptali: "Veliký Příteli, před tebou se s ním, před tebou se s ní snoubím. Spoj nás! Vidíš naše srdce."
***
Srdce bušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících, a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech sil přitiskla do klína a skonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko. A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.
— 2 —
Zítřek - Ti kdo přijdou po nás, stěží si budou moci představit, kolik němého zoufalství a bezedného žalu bylo ve 4. roce války obsaženo v tomto slově - zítřek.
...Taková únava! Naděje byly již tolikrát zklamány! Sta zítřků šla jeden za druhým, sta zítřků navlas podobných včerejšku a dnešku a vesměs vyplněných ničím a čekáním, čekáním na nic. Čas již neplynul. Rok byl jako Styx, podsvětní řeka, otáčející život kruhem černých a mastných vod, pochmurně se lesknoucích a vypadajících jako by stály. Zítřek? Zítřek je mrtev.
Kráčeli pak tmou, opřeni jeden o druhého, a tiše plakali láskou. Na zemi jim pod kroky skřípalo rozbité sklo a dlažba krvácela. Kolem jejich lásky číhala smrt a noc. Ale nad jejich hlavami, nahoře mezi černými zdmi ulice, sbíhajícími se jako vysoký komín, v lůně nebes, bušilo jako v čarovném kruhu srdce hvězdy...
A hle! Hlasy zvonů zpívají, světla se znovu rozžehují a ulice zase oživují! Vzduch je prost nepřátel. Paříž volně dýchá. Smrt odlétla.
— 3 —
Pařížské předměstí za Malakovem. Nové ulice, v nichž mezi jednotlivými domy leží ještě nezastavěné pozemky, ztrácející se v pustých polích, a za prkennými ohradami stojí nesčetné chatrče hadrářů. Šedivé, kalné nebe leží nízko nad celým tím bezbarvým krajem, z jehož neplodných svahů dýmá mlha. Vzduch je syrový. Je snadné najít hledaný dům: jsou na té straně ulice jenom tři. Je to poslední z nich: naproti němu je prázdný pozemek. Má tři poschodí, dvorek ohrazený laťkovým plotem, dva nebo tři nuzné keříky, obdélníček zelinářské zahrady, zaváté sněhem.
Petr vešel docela tiše, neboť sníh ztlumil jeho kroky. Ale záclonky v přízemí se pohybují, a když se blíží ke dveřím, dveře se otvírají a Lucie stojí na prahu. V šeru chodby se vítají zadrhlým hlasem a Lucie ho vede do první místnosti, používané za jídelnu. Tam maluje; stojan má postaven u okna. Zprvu nevědí, co by si řekli: přespříliš se v myšlenkách na toto setkání připravovali; a teď nechce žádná z připravených vět vyplynout na rty; a mluví spolu tlumeně, přes to že v domě nikdo není. Snad právě proto. Sedí, několik kroků od sebe, a bojí se pohnout; a Petr si ani neshrnul límec na zimníku. Povídají si o tom, jaká je venku zima a kdy jezdí elektriky. Hrozně je mrzí, že jsou tak hloupí.
Lucie se konečně odhodlává zeptat se ho, zdali přinesl fotografie. A jakmile je vytáhl z kapsy, hned oba zase oživli. Z těch obrázků se v mžiku stávají prostředníci, umožňující rozhovor; milenci teď už nejsou sami; dívají se teď na ně ještě jiné oči, a nejsou to oči stísňující. Petr měl dobrý nápad (ale záludného v něm nebylo nic): přinesl všechny své fotografie od nejútlejšího mládí; na jedné z nich byl ještě v sukničce. Lucie se radostí směje; promlouvá k obrázku lichotivá, čtveračivá slůvka. Což je pro ženu něco slastnějšího, než vidět, jak její milenec vypadal v útlém dětství? V duchu ho kolébá, kojí ho, ba málem sní, že ho sama porodila! A pak (oh, není tak hloupá), je to velmi pohodlná záminka, aby nemluvněti řekla všechno to, co milenci říci nemůže. Když se jí Petr ptá, která z těch fotografií se jí líbí nejvíce, bez váhání odpovídá:
- Tady ten roztomilý človíček...
— 4 —
Snil při otevřených očích a nevěděl již přesně, zdali sní to, co vidí, nebo zda vidí to, o čem sní. V jakési roztouženosti, v nitru snad šťasten, snad nešťasten, zamilován a napojen láskou stejně jako sluncem, usmíval se...
— 5 —
Ne, nemohl mluvit. Byli by se na něho dívali s poděšeným, pohoršeným úžasem, byli by trpěli, byli by se za něho styděli. A protože byl v onom tvárném věku, kdy se duše - s povrchem těla ještě příliš hebkým - pokrývá vráskami při sebemenších závanech zvenčí a rozechvěle se utváří pod jejich letmými doteky, cítil se také on sám již napřed smutný a zahanbený.
— 6 —
Ale vždyť to nejsou ty barvy! řekl. - No, to by byl opravdu zázrak! řekla. Vždyť jsem ten originál jakživa neviděla! Dělala jsem to podle fotografie. - A to vám to nikdo nevytkne? - Kdo? Kupci? Ani ti neznají originál. A i kdyby jej snad někdy viděli, ti si umělecké dílo nikdy neprohlížejí tak důkladně! Červená, zelená, modrá, v tom ve všem vidí jenom planoucí barvičky. Někdy mívám předlohu barevnou, a přece změním barvy. Na přiklad toto, hleďte. A ukázala mu Murillova andílka.
— 7 —
"Já si myslím, že jsme se od sebe neodloučili nikdy; stále jsme byli u sebe, stejně jako teď, bok po boku; spali jsme jen a měli jsme sny... Chvílemi se probouzíme... Jen tak zlehoučka... Cítím tvůj dech, tvé líce u své tváře... S velikou námahou k sobě přibližujeme ústa...a znovu usínáme... Miláčku, miláčku, jsem zde, držím tě za ruku, nepouštěj se mě. Teď ještě nepřišla hodina, jaro vystrkuje sotva špičku zmrzlého nosu."
— 8 —
