TEMNÝ SOUMRAK
Humor ve svých dílech moc často nepoužívám; povídka, kterou jste právě dočetli, patří k nemnoha výjimkám. Později narazíte ještě na několik dalších příkladů. Následující povídka, Temný soumrak, naproti tomu nenese ani stopu humoru. Temnými, znepokojujícími tóny ladí spíše s Kapkami. Patří mezi příběhy o tajuplných domech a poprvé byla publikována v roce 1981 ve sbírce povídek nazvané Horrors, kterou uspořádal Charles L. Grant. Stala se mezníkem předznamenávajícím mou dlouholetou spolupráci s Charliem, schopným spisovatelem, který editoval některé z nejvýznamnějších antologií strašidelných příběhů sedmdesátých a osmdesátých let, včetně vysoce ceněné série Shadows (Stíny). Jedním z důvodů, proč jsem mezi roky 1971 a 1981 nepublikoval žádné kratší příběhy, je to, že jsem pro tento typ literatury, ač bych ji velmi rád psal, nenacházel odbyt. Když jsem se dozvěděl o Charlesových vydavatelských počinech, zjistil jsem, že jsem našel spřízněnou duši. Mnohé povídky z této sbírky vyšly v publikacích editovaných právě Charlesem Grantem. Stejně jako řada dalších autorů strašidelných povídek jsem mu i já hluboce zavázán.
- - - - - - - - - -
Všichni jsme vystoupili z auta. Vidím, že i vám se sevřelo srdce obavami, a tak vám hned na začátku řeknu, že se nemýlíte. Dům stál v nejchudší čtvrti města. Kdosi mi řekl, že ve dvacátých letech patřil mezi nejvýstavnější, ale dnes? Okenice dávno odpadly z pantů, veranda se kácela, popraskaný nátěr - zešedlý a špinavý, i když věřím, že se kdysi leskl zářící bělostí - se loupal ve velkých plástech. Tři podlaží, štítová zeď, komíny, vikýře, balkony. V dnešní době by si nikdo nemohl dovolit tak velký dům postavit. Zchátralé panské sídlo.
Škoda, zalitoval jsem, když jsem si představil pýchu prvních majitelů a zklamání, které by určitě pocítili, kdyby viděli, co se s jejich domovem stalo. Ale všichni jsou už nejspíš mrtví, takže na tom nezáleží.
Na čem záleží, je ten strašlivý zápach.
Říkám, že jsme vystoupili všichni. Myslím tím svého zástupce, lékaře a sebe. Stáli jsme vedle hlídkového vozu a hleděli na temnou, mlčící siluetu starého zchátralého domu. Na verandách jiných, stejně špatně udržovaných a kdysi nádherných sídel postávali sousedé. Po chvíli jsme se nadechli, zadrželi dech a zamířili k laťkové brance.
Jakmile jsem na ni položil ruku, zřítila se k zemi. Kráčeli jsme ke schodům. Dlažbou chodníku prorážela tráva a zanedbaná zahrada připomínala džungli. Vanul čerstvý větřík, a jak slunce klesalo za obzor, přinášel kromě těžkých mraků i osvěžující vlhkost. Do temného soumraku vyšlehly kužely světla z našich baterek. Vystoupali jsme po popraskaných vrzajících schodech na verandu. Museli jsme obejít několik prohnilých prken a hromadu novin, abychom mohli nahlédnout barevnými skleněnými tabulkami dveří dovnitř. Byly špinavé a téměř neprůhledné a za nimi panovala černočerná tma.
Nakonec jsem uchopil táhlo zvonku. Ozval se plochý, zahlcený cinkot, který nenásledovala žádná ozvěna ani sebemenší vibrace.
Uvnitř se nerozsvítilo. Nezaslechli jsme žádné šoupavé kroky, které by napovídaly, že se blíží někdo, kdo nás pozve dál. Znovu jsem zazvonil. Čekali jsme.
"Co teď?" zeptal se můj zástupce.
"Dejme jim čas. Jsou staří," odpověděl jsem. "Nebo nejsou doma."
"Není doma," opravil mě lékař.
"Cože?"
"Bydlí tam sama. Jmenuje se Agnes. Je jí přinejmenším osmdesát."
"Třeba spí."
"Tomu sám nevěříte. Kdyby spala, nebyli bychom tu my."
Zazvonil jsem potřetí. Už jsem skoro zapomněl, jaký je život v malém městečku. Po mnoha letech strávených ve velkoměstě jsem se sem přestěhoval i s rodinou, protože jsem to tady pokládal za příjemnější místo k žití. Jako nový šéf městské policie jsem neměl moc chuti popudit proti sobě místní obyvatelstvo tím, že bych vtrhl ke staré dámě do domu jako k nějakému zločinci.
Na druhé straně zápach, který nás obklopoval, byl strašlivý.
Zvedal se mi z něj žaludek, chřípí se rozšiřovalo odporem. A sousedé několikrát telefonovali a naléhali tak, že jsem nad tím nemohl mávnout rukou.
"Tak dobře, jdeme dovnitř."
Vzal jsem za kliku. Dveře byly zamčené. Opřel jsem se do nich ramenem a dveře povolily, jako by zárubně nebyly dřevěné, ale z lepenky. Žádný ostrý praskot, jen trhavý zvuk, jako když páráte staré plátno, tiše, bez námahy. Podlaha pod mýma nohama byla shnilá.
"Je tu někdo?" zavolal jsem.
Žádná odpověď.
Vyměnili jsme si nejisté pohledy a vstoupili. Předsíň samý prach, zápach pronikavější.
Rozsvítili jsme baterky. Oválné dveře vpravo vedly do obývacího pokoje, kterému se v dobách mládí domu asi říkalo salon. Místnost přetékala balíky novin, navršenými od podlahy do výšky dospělého muže. Vedla mezi nimi úzká chodbička, kterou jsme mohli projít, ale noviny nám z obou stran sahaly až nad hlavu.
"To by mohlo být ono," poznamenal lékař. "Starý papír, mokrý a plesnivý. Když shnije..."
"Tomuhle zase nevěříte vy."
Prošli jsme dalšími oválnými dveřmi.
"Je někdo doma?"
Spatřil jsem koncertní křídlo, lesknoucí se ve světle baterky pavučinami. Kolem něj další hromady novin.
"Hromadění věcí. Někteří staří lidé..." Mému zástupci se zachvěl hlas a náhle se rozkašlal. Pronikavý zápach nás všechny dusil.
"No, myslím, že to tady budeme muset systematicky prohledat," vyzval jsem své společníky.
A tak jsme vystoupili po schodech do podkroví. Postupovali jsme shora dolů a snažili se zachytit nějaký náznak smyslu, stopu zdravého rozumu v šílenství, které nás obklopovalo. Noviny. Ročníky 1929 a 1936. Každá místnost věnovaná jednomu desetiletí. 1942 a 1958. V prvním patře jsme objevili jedinou ložnici, která byla jakž takž "normální", pokud se tak dá označit pokoj, který není přecpaný nepořádkem a zbytečnými předměty. Vybavení ložnice ovšem pocházelo z dvacátých let - alespoň pokud mohu soudit, protože nejsem žádný odborník na starý nábytek. Postel s nebesy, lampy se stínítky z barevných skel a přehozy z těžké pytloviny na křeslech očividně pocházely z jiné doby.
V posteli už dávno nikdo nespal. Zkusili jsme rozsvítit. Nešla elektrika.
"Počítám, že neplatila účty." Zástupce se znovu rozkašlal.
Prach, pavučiny, všudypřítomný, všeprostupující, dusivý puch.
Sešli jsme s rozsvícenými baterkami do přízemí. V podobných situacích vás jako nejpodezřelejší místo okamžitě napadne sklep, ale pokaždé si ho necháte až na konec. Musel jsem zmobilizovat vůli, když jsem dveře do sklepa otevíral. Zápach se na nás vyvalil jako těžká opona. Vrzající prkno za prknem jsme pomalu sestupovali do sklepa.
Víte, že jsem zkušený policista a umím se dívat. Naučili mě potlačit emoce a vnímat jen to, co vidím. Ale někdy je to obtížné, zejména tehdy, když zkoumáte místo ve světle baterky a vidíte tedy v daném okamžiku jen jeden předmět. To se ve vás hromadí děs, až vám připadá úplně nesnesitelný.
Nejprve bezhlavé ženské tělo na podlaze. Zapáchalo jako shnilé brambory, které se ve slupce změní na mazlavou smrdutou hmotu.
Z těla něco vytékalo. Nucení na zvracení se téměř nedalo potlačit.
Potom - z důvodů, které nikdy nepochopíte - zamíříte kužel baterky vzhůru a spatříte hlavu zachycenou v oprátce. Svěšené bílé vlasy, kůže a maso na tvářích se pomalu roztéká a z otevřených víček k vám plavou dávno nevidoucí oči.
Ale to ještě není všechno, chybí poslední detail, protože - a znovu bez pochopitelného důvodu - pohnete baterkou do rohu místnosti a ze tmy se vyloupne malý stoleček pro panenky prostřený pro podávání čaje a za ním sedí, připoutané k dětské židličce a zhroucené, další tělo, drobné a podivně osamělé, tělo malé holčičky. Poznáte to podle dlouhých vlasů svázaných mašlí a podle šatů; obličej by vám k identifikaci nebyl nic platný, protože se na něm už dlouho pásl nejrůznější hmyz. Ale to pořád ještě není všechno, pořád chybí poslední detail, protože dívčiny šaty rozhodně nepocházejí z našich časů - slaměný klobouk, knoflíčkové boty a zažloutlá krinolína, kdysi přepychové saténové šaty dnes prožrané od molů. Dívenka byla oblečená jako na maškarní bál, přinucena hrát roli, která se jí vůbec nelíbí, protože vázanku měla kolem krku utaženou tak silně, že jí z úst vystupoval oteklý zčernalý jazyk.
"Kristepane," sténá za mnou můj zástupce a mně se do úst valí další a další vlny hořké žluči.
"No dobře, tak mi to vysvětlete, protože já nechápu vůbec nic." Sedíme v mé kanceláři v centru města.
Zářivky na stropě bolestně bodají do očí. Ačkoliv noc venku je chladná, rozbouřená poryvy ledového podzimního větru, mám všechna okna otevřená a zapnutý ventilátor, abychom se zbavili toho vlezlého odporného zápachu.
"Zabila to dítě a pak se oběsila, to je myslím zcela jasné," říkám.
"Ale proč? Jsem tady nový a tohle prostě přesahuje hranice mého chápání. Co ji k tomu vedlo?"
Slyším jen klapot ventilátoru.
Lékař si pročistí hrdlo. "Agnes tam žila od té doby, co dům stojí.
Postavili si ho s manželem."
"Ale já jsem myslel..."
"Tehdy peníze měli," pokračuje lékař, jako bych ho nebyl přerušil, tichým, znaveným hlasem. "Byl bankéř. Tehdy se jim vedlo velmi dobře."
,A manžel?"
"Jmenoval se Andrew. V roce 1928 jim patřil celý svět. Měli dítě, dceru. Tehdy jí byly tři. Na podzim toho roku zemřela. Záškrt.
Vím to od svého otce, kterého ten případ nesmírně zaujal. Nemohl jim dcerku zachránit a pak fascinovaně sledoval, jak ztráta dítěte rodinu postupně ničí. Jednoho dne manžel odešel a Agnes osaměla jako poustevník. V retrospektivě není těžké pochopit, co se vlastně dělo. Víte, čas od času zmizelo nějaké dítě, obvykle na podzim, stejně jako teď. Například ta dívenka, kterou jsme dnes našli. Vždycky je hledalo celé město. Mimochodem, měl byste uvědomit její rodiče.
No, nezávidím vám to. Podle mého názoru se Agnes, jak jí přibývaly roky, z té samoty nakonec zbláznila. Chtěla si najít náhradu za to, co ztratila. Vždycky na podzim unesla nějaké dítě, ale pochopitelně je nemohla nechat naživu, aby ji neprozradilo. Zabila je, ale věřila, že je stále živé, že je to její vlastní dítě."
"Podobně jako si děti hrají s panenkami?" ptám se.
"Když vám ta analogie pomůže... Ta představa je tak šílená, že při samém pomyšlení by člověk přišel o rozum. Kam ukládala těla těch ostatních dětí? Když se začala rozkládat, Agnes si nejspíš i ve svém šílenství uvědomila, že to není její živé dítě, a tak se mrtvoly zbavila a našla si jinou oběť. A je možné, že u té poslední jí došlo, co vlastně provedla, a oběsila se."
"To by sedělo," souhlasí můj zástupce. Má popelavou tvář a chce se mu zvracet. "Dává to smysl."
"A to je právě ta potíž," říká lékař. "Šílenec vždycky postupuje přísně logicky, jenže jeho logika je hrůzně zvrácená."
Bylo nutno zařídit spoustu věcí. Ambulanci jsem zatím nezavolal.
Chtěl jsem tu tragédii plně pochopit, dokud je místo činu nedotčené, dokud jsou k dispozici všechny stopy, ale věděl jsem, že musím jednat, zavolat sanitku, informovat rodiče. Natáhl jsem se pro sluchátko, ale vtom telefon zazvonil a předešel mě.
"Ano?" Poslouchal jsem hlas na druhém konci linky a postupně mi docházelo, jak hluboce jsme se mýlili.
Zavěsil jsem a zahleděl se na své společníky.
"Ona to neudělala. To nebyla Agnes."
"Cože?" Lékař i můj zástupce na mě nechápavě hleděli.
"Byl to Andrew." To už jsem spěchal ke dveřím.
"Ale ten odešel už v osmadvacátém," namítl lékař.
"Kdepak, celou dobu byl tady."
Vyběhli za mnou k hlídkovému vozu.
"Pořád je v tom domě."
"Ale vždyť jsme to tam prohledali," nechápal můj zástupce.
"Byl tam, jenže my pitomci jsme ho nenašli."
Naskákali jsme do auta a já jsem šlápl na plyn.
"Já to pořád nechápu," ozval se lékař.
Neměl jsem čas ani náladu se s nimi dohadovat. Řezal jsem zatáčky s kvílením pneumatik a hnal vůz liduprázdnými ulicemi. Zabrzdil jsem v kdysi výstavné, dnes zchátralé čtvrti a vyskočil z auta.
Proběhl jsem zřícenou brankou, přes zarostlou dlažbu chodníku, kolem děr v prknech verandy a dveřmi s barevnými tabulemi skla.
"Vím, že jste někde uvnitř, Andrewe! Vylezte! Nenuťte mě vás hledat!"
Groteskní dům mlčel. Rozsvítil jsem baterku a vrhl se dveřmi do salonu.
"Sakra, Andrewe! Jestli jste jí něco udělal, přísahám, že si to odpykáte! Budete trpět, jako kvůli vám trpěly všechny ty děti!"
Horečně odhazuju balíky novin.
"Ovládejte se, šéfe," varuje mě zástupce.
Ale já nedbám. Škubu za balíky, hážu je za sebe. Na této straně místnosti však nejsem úspěšný, Prudce se obracím.
"Pomozte mi!" hulákám na lékaře a svého zástupce.
A pak jsme ho našli. Našli jsme Andrewa v hudebním salonku, respektive v místě, které tvořilo samostatnou místnost uvnitř pokoje, místnost se stěnami z balíků novin. Krčil se uvnitř - osmdesátiletý stařec, křehký a vrásčitý, a přesto podivně svěží. Hleděl na mě a smrděl stářím jako starý papír a kroutil se mezi balíky novin v zoufalé snaze uchránit své tajemství, ale já jsem ho popadl za košili a hrubě s ním smýkl stranou. A byla tam další malá holčička, oblečená v šatech z dvacátých let, svázaná, v ústech roubík, oči vytřeštěné, polomrtvá strachem. To Andrew unášel a zabíjel děti. Nikdy z města neodešel. Pouze zešílel. Agnes, aby ho uchránila před blázincem, ho celou dobu skrývala. Ale pokaždé, když zabil dítě, její oddanost dostávala povážlivé trhliny, až nakonec, postavena před strašlivou volbu, dobrovolně odešla ze světa, protože odhalit manžela bylo nad její síly.
To, že vraždy dětí musí mít na svědomí Andrew, skrývající se déle než padesát let v tom starém domě, jsem uhodl na základě toho telefonátu. Informoval mě totiž o dalším pohřešovaném dítěti, dítěti, kterému hrůzou zbělely vlasy a pořád je už bude mít bílé, a protože to nemohla udělat mrtvá Agnes, zbýval pouze Andrew. Ano, to děvčátko, dnes dospělé, má opravdu bílé vlasy. Mohu to snadno dokázat, protože ta malá dívenka, kterou jsem našel mezi balíky novin, byla moje dcera, a někdy, když ji o víkendu navštívím, se dokonce zdá, že mě poznává.
