NÁDHERNÉ PŘEROSTLÉ VLASY HROBŮ
Po Mattově smrti v červnu 1987 jsem se zhroutil. Sledování jeho bolestivého slábnutí den po dni, měsíc co měsíc, oslabilo tu část mého mozku kontrolující stres. Vypínač zaběhnutého pohybu v kruhu se rozbil. Nepomáhalo nic z toho, co jsem zkusil - procházky, sledování televize, čtení, jídlo -, mé tělo bylo neustále ve stavu pohotovosti.
Chemikálie způsobující stres se ve mně neukázněně proháněly.
Opětovně mě postihovaly záchvaty panického strachu. S vířící myslí a splašeně bušícím srdcem jsem mohl pouze tak ležet na zádech a zírat do stropu.
Díky lásce své rodiny a přátel jsem postupně začal šplhat z temnoty. Ale tříletá pauza mezi vydáním Svazku noci a mlhy v roce 1987 a Páté profese v roce 1990 působila jako černá díra, jež mě málem pohltila. A ještě déle mi trvalo vrátit se ke krátkým povídkám.
Neobvyklá technika vyprávění následujícího příběhu odráží můj tehdejší duševní stav. Pokud jste někdy brali lekce tvůrčího psaní, pak víte, že existují tři hlavní postupy pro vyprávění příběhu: první osoba, třetí osoba s omezenými znalostmi a třetí osoba vševědoucí.
Každý typ má své výhody i nevýhody. Ale je zde také čtvrtý postup, ten, který se skoro nikdy nepoužívá pro své omezené hranice možností: druhá osoba. Místo "já" nebo "on" či "ona" vypráví autor jako "ty". Je to nezvyklé a obtížné, avšak proč to nezkusit? napadlo mě. Jen jednou. Abych porušil tabu. A abych ještě pomohl nedostatku konvence, rozhodl jsem se používat přítomný čas. To ale účelově. Koneckonců, způsob, jakým je povídka vyprávěna, by měl mít něco společného s jejím námětem. V této je hlavní hrdina tak ohromen tím, čím prochází, že se cítí izolován od svého já a přemýšlí sám o sobě jako o "ty". Hrůzy minulých dní ho v jeho trýzněné mysli nepřetržitě pronásledují až do současnosti. "Nádherné přerostlé vlasy hrobů" získala ocenění Asociace spisovatelů hororů za nejlepší povídku roku 1991.
- - - - - - - - - -
Nedbaje deště, znovu jsi šel na hřbitov a ignoroval prudké poryvy studeného podzimního vetru, dorážející i pod tvým skloněným deštníkem, a zmáčené olivově hnědé listy unášené větrem přímo proti tvým promočeným kalhotám a botům.
Dva hroby. Zachvěješ se a zamrkáš přes slzy na čerstvě položené drny. Nejsou zde žádné náhrobky. Nebudou tu ještě rok. Ty si však představuješ, jak budou vypadat popisky, data narození odlišná, data úmrtí - bůh ti pomáhej - shodná. Šimon a Ester Weinbergovi.
Tvoji rodiče. Potichu deklamuješ modlitby kadíš, které Rabi Goldstein přednášel na pohřbu. Ztráceje sílu, obrátíš se, aby ses mohl plahočit k deštěm bičovanému autu, odhodit deštník na sedadlo spolujezdce a bouchnout do tlačítka označeného jako rozmrazoval, ve snaze ovládnout rozklepané ruce a nějak potlačit vztek, který ti zdvihá hruď, žal, jenž ochromuje srdce.
S očima oteklýma pláčem se ti podaří dorazit domů. Pozůstalost u Michiganského jezera severně od Chicaga, honosný dům, vypadá strašidelně, prázdně bez těch pravých majitelů. Projdeš obrovskou vstupní halou a vstoupíš do pracovny obložené dubovým dřevem.
Jedna ze stěn je lemována knihami, další fotografiemi tvého drahého otce, jak si potřásá rukama s místními i státními hodnostáři, dokonce s prezidentem. Sotva se posadíš za velký těžký pracovní stůl k třídění písemností svého otce, těch zbývajících dokumentů z nerozpečetěné bezpečnostní schránky rodičů v bance, tvá žena se objeví ve vchodu do pracovny, šálek kávy v rukou. Opře se o stěnu a mračí se stejně, jako když jsi uposlechl to opakované, tak silné nutkání vrátit se - znovu - na hřbitov.
"Proč?" zeptá se.
Vzhlédneš od dokumentů. "Není to zřejmé? Cítím potřebu být s nimi."
"To jsem neměla na mysli," odpovídá Rebeka. Je jí čtyřicet devět, je vysoká, s hnědými vlasy, úzkým obličejem a zamyšlenýma očima. "Všechna ta práce, kterou děláš. Všechny ty listiny a ta setkání.
Všechny ty telefonáty. Nemůžeš si odpočinout? Vypadáš příšerně."
"Jak můžu kruci vypadat? Otec měl rozdrcený hrudník. Matčina hlava byla... Ten opilý zmete…
