ČERNÁ A ČERVENÁ NA BÍLÉM POZADÍ
Následující tři povídky patří do jedné skupiny a byly vydány v roce 1986 jako součást sbírky Noční vidiny. Společným tématem je odvrácená strana úspěchu. Každá z povídek vypravuje o jiném zaměstnání, v tomto případě o dětském roznášecí denního tisku. Mám pro tento příběh zvláštní slabost, protože když bylo mému synovi Mattovi dvanáct, rád si přivydělával doručováním novin. Dostával víc než postačující kapesné, ale stejně jako ten upovídaný příjemný chlapec, s nímž se za chvíli setkáte, byl předurčen, aby se stal podnikatelem.
Jelikož obchůzky ho nutily vstávat každé ráno o půl šesté, nemohli jsme se se ženou ubránit snaze mu pomoci. Často jsem s ním před svítáním vyrazil na cestu i já, a zejména v zimě byla tato pomoc velmi oceňována. A ještě víc byla oceňována tehdy, když asi po roce v sousedním městě zmizeli dva chlapci a už je nikdy nikdo neviděl. Jak asi předpokládáte, obchůzky měly i své napínavé chvíle, a účel této povídky spočívá zčásti také v tom, ukázat, jak se po ránu takový kluk roznášející noviny cítí osamělý. Dnes už tuto práci většinou dělají dospělí s auty, ale jestli bydlíte v jednom z těch mála míst, kde ještě jsou malí doručovatelé nebo doručovatelky, až příště přijdou ke dveřím, dejte jim pořádné spropitné.
- - - - - - - - - -
Asi jste o mně dneska ráno četli v novinách. Fakticky, pokud bydlíte blízko rohu ulic Benton a Sunset, já jsem ten, kdo vám obyčejně nosí noviny. Samo, dneska jsem vám je donést nemohl; ležím totiž v nemocnici s rozkřáplou paží a něčím, čemu doktoři říkají fraktura lebky.
Můj táta se mnou pořád tráví spoustu času. Abych pravdu řekl, pravidelné ranní obchůzky mi docela chybí. Už to budou pomalu tři roky, co roznáším - od té doby, kdy mi bylo devět - a prostě jsem si na to zvykl, i když musím vstávat o půl šesté ráno. Na Vánoce i Nový rok, prostě pořád. Ale jestli si myslíte, že jsem dneska ráno spal, tak jste na omylu. Sestřičky vás tady stejně budí brzo, zrovna jako by mě tahala z postele moje máma, aby mohla za chvíli zkontrolovat, jestli jsem si oblíkl spodky, než půjdu ven, protože tyhle rána, kdy pořád sněží, je venku příšerná zima. Musíte obejít všechny domy pěšky, místo abyste pádili na kole, a to trvá o půl hodiny dýl, obzvlášť když je obloha ráno černá tak dlouho, že někdy ani nevidíte na domovní čísla, když se snažíte vypátrat, kde bydlí nový zákazník.
Pár slov k mé práci. Gazette má svého chlápka, který vždycky z náklaďáku vyhodí balík novin, když jede kolem našeho domu; můj taťka pro něj pak sejde, a zatímco se oblíkám, nacpe mi ho do pytle.
Častokrát je tam přiložená kartička se jménem nového zákazníka, anebo taky toho, kdo už nechce noviny odebírat, a to pak musím jeho jméno přidat nebo vymazat ze svého seznamu a spolu s mamkou spočítáme, kolik mi ten člověk dluží, zejména pokud se přihlásí nebo odhlásí uprostřed týdne. Je to docela složité, ale táta říká, že mě to učí vést obchod, a peníze navíc mi přijdou vhod, když si chci koupit nové cédéčko nebo si zahrát videohry, přestože třetinu toho, co vydělám, si musím ukládat na bankovní účet.
Teď vám povím něco o svém vztahu k zákazníkům. Divili byste se, jak moc se může děcko, které roznáší denní tisk, cítit blízké svým klientům. Vstávají brzo a honem honem se připravují do práce nebo někam jinam, a já mám dojem, že jejich jediná zábava takhle ráno je sednout si ke snídani s novinami v ruce, aby se dozvěděli, co se udalo, zatímco spali. Připadá mi to, jako kdyby se snažili udržet krok s místními klepnami. Spoléhají na mě a já jsem se nikdy neopozdil a vynechám jen tehdy, když jsem nemocný nebo taky teď, kvůli tomu, co se stalo včera ráno. Pod obvazy na hlavě mě to svědí a sádra na paži je strašně těžká. Sestřičky na ni ale napsaly spoustu vtipů, takže se těším, až se za dva za tři týdny vrátím do školy, jak říkají doktoři, a ukážu ji všem spolužákům.
U svých zákazníků si začnete všímat věcí, o kterých vůbec neuvažujete, dokud nezačnete roznášet noviny. Například je neuvěřitelné…
