PSACÍ STROJ
Čtyři povídky za deset let. Nejsem příliš plodný autor. Mají skutečně plodní spisovatelé nějakou tajnou zbraň, která jim pomáhá zvyšovat jejich produkci - například speciální psací stroj? Následující příběh, směsice temnoty a humoru, zobrazuje smutnou, odvrácenou stranu autorovy závisti. Je delší než předchozí povídky a svým způsobem, až na výjimky, předznamenává určitý trend této sbírky - počínaje Psacím strojem budete číst spíše novely než povídky. Mnohé odkazy na kulturní dění, s nimiž se v tomto dílku setkáte, jsou už trochu zastaralé - například Truman Capote nebo Johnny Carson a jeho televizní pořad Zítra -, ale když jsem se pokusil nahradit je současnými ekvivalenty, zdálo se mi, že příběh úplně ztratil náboj.
Zprvu jsem to nechápal, ale pak jsem si uvědomil, proč se Truman a Johnny musí do děje vrátit. Tato povídka přesně zapadá do roku 1983, kdy vyšla poprvé tiskem. Koneckonců, kdybych chtěl děj zasadit do současnosti, musel by být hlavním hrdinou počítač a textový editor.
- - - - - - - - - -
Erik sebou škubl, jako kdyby se dotkl probíjejícího vypínače nebo šlápl na hada. Zamrazilo ho a zachvěl se. Hledal židli do kuchyně.
Jeho stará - to adjektivum přesně sedělo - a ve skutečnosti jediná kuchyňská židle skončila svou pozemskou pouť předchozí noci jako na třísky rozmlácená oběť neuvěřitelně tělnaté a silně opilé básnířky, která ztratila rovnováhu a zřítila se na ni. Máme-li být upřímní, označení "básnířka" této ženě příliš lichotí. Je nechutně komerční a urážela hosty Erikova večírku v Greenwich Village svými verši o kočkách a dešti a světlech přístavu - "Slyším vaše pohledy. Vidím vaše zvuky." - Rod McKuen v sukních. Hrůza, pomyslel si Erik a ještě teď se schoulil trapnými rozpaky.
Koneckonců, jeho literární večírky měly určitou úroveň a on musí dbát na svou pověst. Nakladatelství Subway Press právě vydalo jeho nejnovější povídkovou sbírku Po zrodu. Slovní hříčka titulu mu připadala naprosto geniální. Kromě toho psal svůj pravidelný měsíční sloupek do časopisu Village Mind, v němž recenzoval metafyzickou a postmoderní surrealistickou prózu. Takže když se tato parodie na básnířku dostavila - samozřejmě bez pozvání - na jeho večírek, Erik jí málem řekl, ať vypadne. Jenže si ji s sebou přivedl nakladatel Village Mind a Erik obětoval vysoký standard svých večírků na oltář společenského taktu a pokračování svého sloupku. A tak se musel majestátně vztyčit z odrbaného polštářku na podlaze do nuceného suchého pokašlávání, které následovalo po jejím autorském čtení, a zachránit situaci přednesem své povídky Divoká kočka. Ale když potom hosté odešli a on němě zíral na trosky své jediné kuchyňské židle, uvědomil si, jaké chyby se dopustil, když šel proti svým principům.
Vetešnictví se nacházelo domovní blok od jeho bytu, nedaleko univerzity. Termín "veteš" dokonale vystihoval nabízené zboží. Nejčastějšími zákazníky majitele, scvrklého suchého mužíka, byli studenti, kteří si tu kupovali postele a stoly. Ale někdy jste mezi haraburdím narazili na pravý poklad a, což bylo mnohem podstatnější, Erik neměl moc na vybranou. Po pravdě řečeno, jeho povídky mu nevynášely ani na holé živobytí.
Přežíval jen díky tomu, že občas prodával před biografem trička a že si někdy něco vyžebral od matky.
Erik tedy opustil horký, vlhký odpolední vzduch a vstoupil do krámu.
"Hledáte něco zcela konkrétního?" zeptal se vrásčitý majitel.
"Možná, zatím se podívám," odpověděl Erik povzneseně.
"Jen si poslužte, příteli." Stařík jediným nasátím vytáhl dobré dva centimetry cigarety a vrátil se k vyplňování sázenky na dostihy.
Jeho zažloutlé nehty naléhavě potřebovaly ostříhat.
Vetešnictví sídlilo v dlouhé úzké místnosti přecpané pozůstatky životních krachů. Tady prasklé zrcadlo na toaletním stolku, vedle plesnivá matrace. V tlumených paprscích slunce, které si marně razily cestu do zadní části krámu, si Erik spíše hmatem než očima prohlížel vystavené zboží.
Narazil na kávový stolek, na omak mastný, s rozviklanýma nohama.
Le…
