CESTA DO DAMAŠKU
V úvodu k této sbírce jsem vám vyprávěl o Philipu Klassovi a o jeho vlivu na mou tvorbu. Zmínil jsem se i o druhém muži pera, který mě značně ovlivnil. Musím uznat, že nebýt jeho, nikdy bych se spisovatelem nestal. Mluvím o Stirlingu Silliphantovi.
Krátké ohlédnutí do minulosti. Již jsem vysvětlil, že když můj otec padl ve druhé světové válce a matka nedokázala současně pracovat a vychovávat mě, odložila mě ve věku kolem čtyř let do sirotčince.
Dodnes někdy uvažuji, jestli žena, která si mě nakonec přišla vyzvednout, byla tatáž žena, která mě v sirotčinci nechala. Ale předpokládejme, že to opravdu byla ona. Stále ještě se o mě nedokázala postarat a současně vydělávat na živobytí, a tak mi zajistila pobyt na mennonitské farmě. Zmatek, plynoucí z pochyb, kam vlastně patřím, se tím ve mně ještě prohloubil. Střídala se roční období a mě každý pátek posadili do autobusu do města, kde na mě na nádraží čekávala matka. Každou neděli jsem se potom vracel na farmu. Teprve když nějakého chlapce, který žil na podobné farmě, srazilo při vystupování z autobusu auto, rozhodla se matka nechat si mě doma.
V té době již byla podruhé vdaná - aby mi dala otce, jak později tvrdila. Zoufale jsem toužil po otcovské lásce i autoritě, jenže matčin nový partner nedokázal mé očekávání naplnit. Cítil se zjevně nesvůj, když jsem ho oslovoval "otče". V letech, která následovala, jsem na něj vždycky myslel jako na cizího člověka. Manželství samotné se příliš nevydařilo. Matka a nevlastní otec se hádali tak často, že mým vzpomínkám na mládí dominuje pocit strachu. Mnohokrát po sobě v noci ječeli tak hlasitě, že jsem se obával o vlastní bezpečnost.
Napodobil jsem scénu z jednoho filmu - nacpal jsem polštáře pod přikrývku, aby to vypadalo, že ležím v posteli, ale ve skutečnosti jsem si zalezl pod postel a usnul neklidným, trhaným spánkem v naději, že jsem alespoň trochu chráněn.
Bydleli jsme v prvním patře a pod námi byl nejdřív bar a později levná jídelna. Neměli jsme dost peněz, abychom si koupili televizor nebo nechali zavést telefon. Abych se v sobotu večer zabavil, poslouchával jsem dobrodružné rozhlasové hry o Tarzanovi nebo příběhy z Divokého západu a díval se, jak se v uličce pod okny perou opilci. Jednou sešla matka k telefonní budce před barem a málem přišla o život, když zbloudilá kulka roztříštila skleněnou výplň.
Ale léta ubíhala a já jsem objevil krásu filmového umění. V té době se filmy promítaly v přepychových palácích a diváci pozorně sledovali dění na plátně a nedrmolili a nešustili celofánovými sáčky jako dnes. Abych si vydělal na vstupné, stavěl jsem v hernách kuželky.
Když jsem nesehnal ani tuto práci, odešel jsem na autobusové nádraží a snažil se vzbudit soucit tvrzením, že jsem ztratil peníze na jízdenku. Vždycky se našel nějaký lidumil, který mi věnoval patnáct centů - okamžitě skončily v pokladně nejbližšího kina.
A tak jsem hodiny a hodiny trávil ve ztemnělých, stříbrem zalitých sálech a sledoval jeden film za druhým (v těch letech se vždycky promítal dvojprogram), a často jsem zůstával, abych tentýž příběh zhlédl podruhé. Bylo mi srdečně jedno, o jaký žánr se jedná, i když musím přiznat, že mě nijak nelákalo, když se herci na plátně moc líbali. Záleželo mi jen na tom, abych se odpoutal od reality všedního dne.
V retrospektivě mi připadá logické, že jsem zatoužil stát se vypravěčem příběhů - abych pomohl odpoutat se od reality jiným. V té době jsem však byl příliš zmatený, abych si jasně uvědomoval své touhy a přání. Připojil jsem se k pouličnímu gangu. Základní školu jsem považoval za instituci, která mi užírá volný čas. Na střední škole už to bylo o něco lepší. Naše finanční situace se zlepšila. Přestěhovali jsme se do malého domku na předměstí. Rodinné hádky ztratily na frekvenci i intenzitě. Přesto jsem v maturitním ročníku stále neměl ponětí, kam se můj život bude ubírat.
Na podzim roku 1960, kdy jsem se nezajímal prakticky o nic jiného než o kulečníkové herny a osm hodin televize denně, jsem b…
