12
Kessler byl nervózní. Podle instrukcí vstoupil do sydneyské botanické zahrady přesně ve čtyři hodiny. Obával se, že jeho výmluva na náhlou nevolnost, která mu umožnila odejít uprostřed delikátního obchodního jednání, nebyla příliš přesvědčivá. Byznys sice zdaleka nebyl hlavním důvodem, proč do Austrálie přijel, ale považoval ho za to, čemu se podle jeho názoru říká „vhodné krytí“. Z celé skupiny, která se v Kanadě sešla, měl právě on nejlepší možnost odcestovat do Sydney, aniž by vzbudil podezření. Jenže tím, že přerušil vyjednávání o dlouho připravované fúzi své elektronické firmy s jedním ze sydneyských podniků, k sobě naopak přitáhl nežádoucí pozornost, které se chtěl vyhnout. Když rekapituloval svůj postup, samozřejmě litoval, že na Pendletona nenaléhal, aby se schůzka uskutečnila později. Ale na druhé straně jevil Pendleton tak málo ochoty se s ním sejít, že si rozhodně nemohl dovolit vznášet žádné další požadavky.
Kessler kráčel po stezce lemované exotickými rostlinami a hlodalo v něm podezření, zda ho přes všechna preventivní opatření cestou přece jen někdo nesledoval - nejen sem do botanické zahrady, ale vůbec celou dobu, už z Ameriky.
Jsem obchodník, žádný tajný agent, pomyslel si. Můj otec by možná věděl - a Kessler málem v duchu dodal, kdyby ještě žil, stále však ještě doufal - jak v podobné situaci postupovat, ale já jsem jeho výcvik neabsolvoval.
Ale stejně, uklidňoval se, nemůže uškodit, když se budu řídit zdravým selským rozumem. Nesmím se rozhlížet a pokoušet se odhalit případného pronásledovatele. Nedávná zmizení jejich otců dokázala, že nepřítel je pozoruhodně zkušený a organizovaný. Jeho „stín“ - alespoň se domníval, že tímto melodramatickým termínem se osoby, které provádějí sledování, označují - jistě nebude tak nepozorný, aby dal svou přítomnost najevo. Kessler měl u sebe turistického průvodce. Zátylek ho sice bolel napětím a neustálým soubojem s pokušením ohlédnout se po stezce, kterou přicházel, ale přinutil se střídavě nahlížet do knihy a studovat bujné rostlinstvo před sebou. Chodník vedl do mírného svahu. Kessler došel k lavičce obklopené křovinami, zastavil se a nastavil tvář zapadajícímu slunci. Nezasvěcený pozorovatel by se domníval, že si prohlíží budovu, která byla podle průvodce sídlem vlády a guvernéra Nového jižního Walesu. Skutečným důvodem zastávky však bylo něco jiného -Pendletonovy instrukce.
Další příčinou Kesslerovy nervozity byl Pendleton sám. Jeho otec, Rampouch, byl ve svých nejlepších letech pokládán za jednoho z nejobávanějších mužů Evropy. I když Rampouchoví muselo být dnes přes sedmdesát, rozhodně to neznamenalo, že je snad méně nebezpečný. A na základě toho, co mu řekl Halloway, si byl Kessler vědom, že stejný respekt zasluhuje i Rampouchův syn - díky výcviku, jehož se mu od otce dostalo. Tato schůzka, odehrávající se na veřejně přístupném, ale dostatečně krytém místě, zvoleném bezpochyby pro své výborné možnosti úniku, znamenala značné riziko hrozící nejen ze strany nepřítele, ale i Rampouchová syna.
Kessler podle příkazu usedl na lavičku. Ze vzdáleného okraje křoví, z místa, kde se stezka zatáčela a pokračovala dále vzhůru, se ozval hlas muže, s nímž Kessler hovořil po telefonu.
„Tak fajn. Máte, co jste chtěl. Snažte se náš rozhovor co něj více zkrátit.“
Kessler se chtěl instinktivně obrátit ke keřům v zatáčce, ale varovný hlas ho předešel.
„Hleďte přímo před sebe. Nespouštějte oči z vládních budov. Jestli se někdo objeví, sklapněte. A doufám, že to, s čím jste přišel, je opravdu důležité.
Kessler polkl a začal vysvětlovat.
