II.
Snažil jsem se trochu si zdřímnout, a už se mi to skoro podařilo, když jsme přistáli na letišti Dulles International. Potlačil jsem zívnutí a postavil se jako ostatní. Jako obvykle jsem se praštil do hlavy o skříňku na zavazadla. Šel jsem poslušně se svými průvodci, a přestože mi Dulles vadí ze všech letišť asi nejmíň, byl jsem rád, když jsme vyšli ven a zamířili k parkovišti.
Zachovali stejnej zasedací pořádek, a zase jsme jeli osobním autem s nálepkou na předním skle.
Nad námi modrá obloha a otevřeným oknem dovnitř proudil chladný a svěží vzduch. Okolní krajina měla svůj půvab a provoz na dálnici byl poměrně slabý. Vzduch příjemně voněl a cestou jsem napočítal několik veverek. Chvíli jsem si přál, abych si byl našel radši něco na venkově, místo abych se usadil v New Yorku. Ale odsouzenci, starý lidi a oběti neštěstí mívají vždycky směšná přání.
Upřímně jsem však doufal, že se zpráva o tom, co se stalo v New Yorku, nedostane k mojí sestře Susan, nyní šťastně vdané matce tří dětí, která mi nikdy nezapomene poslat přání k svátkům a občas napíše i dopis. Dělala by si starosti. A ani k otci. Ten by se rozčílil. Možná by byl dokonce trochu znepokojený. Koneckonců, nejradši tráví veškerý čas překládáním klasiků, s výjimkou případů, kdy učí jiné, jak to dělat, a situace, do níž jsem se dostal, by ho mohla z této činnosti vytrhnout. Máma se nikdy nezmínila o tom, že by mluvil ze spaní, ale vsadím se, že kdyby mluvil, bylo by to řecky nebo latinsky. A pokud jde o mého bratra Jima, toho samolibého akademika, je mi úplně jedno, jestli se něco dozví.
Zeleň přetrvala až do městské části Langley, jak jsme jeli podle ukazatelů do cíle naší cesty. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím tohle sídlo neviděl, musím připustit, že jsem čekal něco trochu jinýho. Budovu CIA obklopovaly stromy a celkově zaujímala ohromnou plochu. Zvenku nevyhlížela nijak zvlášť zlověstně. Architektonicky zapadala do stylu padesátých let 20. století, ve kterém se stavěly rozměrné vládní budovy. První dvě podlaží tvořila základnu, ze které vyrostlo pět navzájem propojených bloků. Ty sahaly do výšky dalších pěti pater a zakončovaly je oblouky z matného skla. Celá budova měla povrch z toho křemičitého materiálu, co vypadá tak stylově. Mohla to být krásná nemocnice.
Projeli jsme bránou a zajeli na parkoviště, kde mělo auto vyhrazené místo. Jak jsme se blížili k chladnému kolosu betonu a tajemství, jen tak mě napadlo, do jaké části mě asi zavedou. Ani to jsem se nikdy nedozvěděl. Možná, kdybych přišel s pěknou holkou a koulí z provázků… Kdoví.
Uvnitř budovy nás zastavili ozbrojení strážci a moji průvodci se legitimovali. Pak rychle a tiše něco vysvětlili pracovníkovi ostrahy a vyplnili nějakej formulář. Zřejmě se týkal mě, protože ho vyměnili za velkou plastovou propustku, kterou mi předali, a hned mě upozornili, že ji nesmím ztratit. Stejný propustky dostali i oni dva a šli jsme dál. Chvíli na mě ještě počkali, než jsem si u stánku koupil cigarety.
Jak jsme procházeli dlouhými pochmurnými chodbami, stoupali po schodech a pokračovali dalšími dlouhými a pochmurnými chodbami a občas nám zkontrolovali propustky, všiml jsem si na stěnách pokynů, jak připravit tajné dokumenty k likvidaci, a rozpisů, kdy se budou sbírat. Slyšel jsem klapání psacích strojů, vyzvánění telefonů. Cítil jsem se čím dál víc nesvůj, jak se úměrně k tomu uvolňovali moji průvodci. Usmívali se, kývali na pozdrav, dokonce prohodili pár slov s několika lidmi, které jsme potkali. Ti mě vždycky jenom přelítli pohledem a dál si mě nevšímali. Cítil jsem se tam jako vetřelec.
Museli jsme projít několika zamčenými dveřmi, než jsme se dostali k jedněm otevřeným, což byl zřejmě cíl naší cesty. Pokynuli mi, abych vešel. Vstoupil jsem do prázdné kanceláře.
Místnost měla asi devět krát dvanáct metrů a celou podlahu pokrýval světlý koberec. Hnědé stěny byly obestavěné prosklenými knihovnami a na volných místech byly vkusně rozvěšené jednoduché lepty. Uprostřed místnosti stál konferenční stůl, něk…
