Celá e-kniha Nukleoid štěstí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
X.
Během vteřiny jsem byl úplně promočený. Uběhl jsem jen pár metrů hustým porostem a vlhkost mi pronikla až na kůži. Prodíral jsem se dál, doufal, že džungle trochu uvolní své sevření, a choulil se před smrtící kulkou.
Netrvalo příliš dlouho a zeleň se trochu rozestoupila.
V porostu se objevila skulina, která se stáčela doleva. Nedalo se mluvit o nějaké pěšince nebo stezce, jen tam byl porost trochu řidší. Vmáčkl jsem se do mezery bokem. Zaklonil jsem se, abych se vyhnul nízkým větvím, a kolem kotníků se mi omotávaly bány. Prodral jsem se těsným prostorem mezi dvěma stromy, trny se mi zachytávaly o oblečení a místy ho i roztrhaly. Průchod se trochu rozšířil, takže mi dovolil uběhnout asi pět metrů, než se zase uzavřel a smyčky lián se kolem mě opět snažily omotat.
Střelba se vzdalovala, postupně umlkala, až utichla docela. Prodral jsem se ven na otevřené prostranství, odolal pokušení se přes ně rozběhnout a opatrně jsem ho obešel. Neslyšel jsem žádné zvuky pronásledování, ale hradba okolní zeleně tlumila vzdálený hluk a svými vlastními zvuky přehlušovala všechno v blízkosti. Zdálo se mi, že terén začíná mírně stoupat.
Mačetu jsem používal co nejméně, abych po sobě nezanechal moc stop. Asi po půl hodině jsem byl zadýchaný, poškrábaný a krvácel jsem ze spousty malých oděrek. Krev přitahovala nejrůznější hmyz, ale jak jsem se neustále pohyboval a díky cloně potu a vytrvalému dešti ho byla většina setřesena, rozmačkána nebo odplavena, s výjimkou obzvlášť tvrdohlavých a vynalézavých jedinců. A ta zatracená aktovka s dokumenty se neustále o něco zachytávala.
Netušil jsem, jak daleko jsem se dostal, ale začínal jsem mít pocit, že jsem alespoň dočasně setřásl případné pronásledovatele, když jsem zaslechl vrtulník. O chvíli později přeletěl těsně nad vrcholky stromů vojenský transportní vrtulník. V džungli nebyl problém se před ním schovat. Přikrčil jsem se a vrtulník krátce nato zase zamířil zpátky, odkud jsem přišel.
Musím dál! Náhle jsem pocítil potřebu dostat se co nejdál. Pomyšlení na další skupinu pronásledovatelů v mých stopách mě přinutilo ohánět se mačetou bez ohledu na stopy, které po sobě zanechám, jen abych se dostal z husté džungle co nejrychleji pryč, někam, kde bych mohl postupovat rychleji. Trochu mě překvapilo, že jsem dosud nenarazil na žádné domorodce z vesnice. Napůl jsem doufal, že když se dostanu dost daleko od vesnice, někdo mě zahlédne a pomůže mi. Neměl jsem štěstí. Buď mě viděli a nechtěli se už dál angažovat, nebo prchali jiným směrem.
Terén mírně stoupal a porost řídl, i když jsem pořád neviděl dál než na tři metry ve všech směrech. Po chvíli se mi šlo už mnohem snáz a uvědomil jsem si, že opravdu mírně stoupám. Přes další nezarostlé místo jsem přeběhl, protože mě už opouštěly síly, a snažil jsem se dostat co nejdál. Byl to risk, ale nikdo mě nezastřelil, a získal jsem tak asi dvacet metrů. Na druhé straně se mi zdálo, že je porost trochu řidší.
Vzápětí jsem zase zdálky uslyšel střelbu. Možná objevili nějaké domorodce. Pomyslel jsem na Mariu a běžel dál. Nemohl jsem pro ni nic udělat předtím ani teď. Zatracený Emil a jeho aktovka s dokumenty! Jeho už tyhle problémy netrápily. Napadlo mě, co pro něj mors janua vitae znamenalo před chvílí a teď.
Chodidla mě bolela, ale utěšoval jsem se tím, že je brzy stejně přestanu cítit. Vždycky když jsem pochodoval moc dlouho, přestala časem protestovat. Asi se mi špatně prokrvují, ale někdy je necithvost požehnáním.
Proklínal jsem především Carla Berniniho za to, že zemřel v mé galerii a zatáhl mě tak do téhle šlamastyky. Jedním z mých největších přání bude zjistit proč, pokud ve zdraví vyváznu. Nejhorší nadávky jsem si však schovával pro Collinse. Anathemasit!
Svah byl postupně čím dál příkřejší a porost řidší. V tu chvíli jsem za to byl moc rád. Když jsem se dostal na místo, odkud byl daleký rozhled, zjistil jsem, že se šplhám na kopce, ze kterých nás Emil před naším setkáním pozoroval. Někde daleko za mnou se ozývala střelba. Zatoužil jsem po samop…
