IV.
Nevěřím na náhody. Ačkoliv se v mém životě vyskytovaly poměrně často, díval jsem se na ně spíš s podezřením, pokud se týkaly důležitých věcí.
Proto jsem neměl dobrý pocit, když jsem zvedl telefon a vytočil číslo z papírku.
Jméno u telefonního čísla bylo Maria Borsini…
Byla to určitě ta samá žena. Cítil jsem v kostech, že něco takového přijde.
Děvče Carla Berniniho.
Pamatoval jsem si ji jako černookou tmavovlásku hezké postavy a s úzkým pasem, která nám přijela naproti do Neapole po našem úspěšném návratu z Anglie. Udělali jsme si soukromou oslavu, jen ve třech. Otevřel jsem víno a ona se pohodlně usadila Carlovi na klíně, zatímco jsem rozmisťoval plody naší poslední výpravy na strategická místa po pokoji. Celkem jich bylo čtrnáct, všechno holandští a vlámští malíři. Jen zřídka jsme šli po starých mistrech. Tenkrát to bylo na zvláštní objednávku. Takové obrazy byly příliš horkým zbožím, než abychom s nimi zacházeli jako obvykle. Sedmnácté století však bylo z našeho pohledu nejpříznivější. Zdálo se, že Holanďané i Vlámové milovali jídlo a pohled na květiny. A když se nevěnovali ani jedné z těch činností, rádi se dívali na obrazy, které je zachycovaly. Umělci v té době také malovali obrazy menších rozměrů. Navíc většina z nich namalovala čtyři až pět studií jediného předmětu. Potom je zbytečné rozesílat galeristům a muzeím seznam obrazů, nahlášených jako kradené, zobrazujících pohřešované předměty jako váza s květinami, mísa s ovocem nebo skupina obědvajících vesničanů kolem dlouhého stolu, a očekávat, že je někdo okamžitě pozná. Itálie je dokonalé místo, kde se takových věcí lze snadno zbavit. Stále tu platí římské zákony, podle nichž není možné získat zpět předmět, který byl zakoupen v dobré víře. Takže kupec má vtomhle něco jako záruku.
Když jsem rozmístil všechny obrazy, nalil jsem tři sklenky vína. Carl na chvíli přestal hladit Mariu po vlasech, zdvihl skleničku a pronesl přípitek.
„Tak na ty obrazy,“ řekl a usmál se.
„… a na slušnou odměnu za ně,“ dodal jsem.
„Na vaši skvělou budoucnost,“ přidala se Maria, jedním douškem vyprázdnila skleničku a zachichotala se.
Když jsem jí doléval, nemohl jsem přehlédnout její hladké, opálené nohy, a jak na mě upřeně hledí. Hloubavě? Koketně? Fakt nevím. I mezi zloději se najdou slušní a čestní lidé. I když průzkumy ukazují opak.
Měla v sobě něco z nezdolnosti vesnické holky, a taky lehce vyzývavý vzhled, za nímž se ukrývala pohotová mysl. Během neklidných let jejího nestálého vztahu s Carlem Berninim se naučila a uložila si do paměti ohromné množství poznatků o výtvarném umění. Dokonce se zdálo, že se jí něco z toho i líbí. Zajímalo by mě, co dělala jen na oko, co pro Carla, a co z toho bylo doopravdy.
Jednou ráno, když jsem pil první kávu, přidala se ke mně, zatímco Carl ještě spal, a jen tak mezi řečí se zeptala, jaký jsem měl pocit, když jsem jako jediný přežil letecké neštěstí v Aténách, když tam před několika měsíci spadla sedm set čtyřicet sedmička.
„Štěstí,“ řekl jsem a napil se.
„To jo,“ přitakala po chvíli. „Nikdo už s tebou nebude hrát karty, i když se nezdá, že bys švindloval. Carl zažil v životě už hodně nezdarů, ale od té doby, co dělá s tebou, je to všechno jiné. Nikdy ses nenechal chytit. Je mnohem míň komplikací. Vždycky dojednáš nejlepší cenu. Dokonce i Carl, který tvrdí, že na takové věci nevěří, přiznal, žes mu minulý rok nosil štěstí.“
Pohrávala si přitom s křížkem na krku. Když si uvědomila, co dělá, usmála se a pustila ho do úžlabiny mezi ňadry.
Jak se předklonila, aby si dolila kávu, úžlabina se prohloubila – a ona si ani neupravila župan, zelenou věc s oranžovými květy, kterou měla na sobě. Matisse by namaloval jednoduchou křivku. Já osobně bych dal přednost stínování.
Když pokračovala, mluvila pomaleji a ve tváři měla zaujatý výraz. Změnila hlas, stejně jako gramatiku a pečlivost ve výslovnosti. Její kultivovaný projev na mě měl stejně osvěžující účinek jako další šálek kávy.
„… a jednoho dne, možná už brzy, se vrátíš do své vlasti j…
