8
Parkoviště obytných přívěsů stálo nedaleko Glendale -jednotvárné řady zchátralých domů na kolečkách, na konci každé řady kontejnery přetékající odpadky, před obytnými přívěsy plochy udupaného štěrku. Nikde žádná tráva ani stromy, jen občasný truhlík s květinami, přes jehož okraje svěšovaly hlavičky povadlé měsíčky a geránie. Coltrane odbočil do třetí řady mezi přívěsy a zatočil vlevo. Cestou minul starého muže v kalhotách na kšandách a tričku, který nesl k šňůrám nataženým vedle přívěsu koš s prádlem.
Coltrane zabrzdil u malého dětského hřiště uprostřed parkoviště, vypnul motor a vystoupil z auta. Po několika krocích se zastavil u zrezivělého řetězu, který tvořil plot natažený ve výši pasu. Zašlé a zrezivělé houpačky a prolézačky volaly po nátěru, hlína udupaná jako beton. Na jedné z houpaček seděl mladý chlapec, za ním stála hubená černoška a rozhoupávala ho. Tmavé vlasy měla spletené do desítek copánků a na sobě sandály, zmačkané šortky a červenou vestu, která - i když sepraná a vybledlá - představovala na parkovišti obytných přívěsů jediný jasnější bod. Chlapec na sedátku natáhl nohy, aby se vyhoupl co nejvýše, a v podrážkách tenisek se zašklebily smutné díry.
Žena se na Coltranea zadívala přimhouřenýma očima, ale hned zase věnovala veškerou pozornost chlapci.
„Dobrý den,“ pozdravil Coltrane.
Žena neodpověděla.
„Kdysi jsem tady bydlel,“ pokračoval Coltrane odhodlaně.
Žena stále mlčela.
„Čas od času se tady zastavím, když mám náhodou cestu kolem.“
Žena pokrčila rameny.
„Moje máma mě tady také kdysi houpávala,“ nevzdával se Coltrane.
„Chcete něco?“
„Rád bych si vás vyfotografoval.“
„Proč?“ zeptala se žena s napětím v hlase.
„Kdysi mě s mámou někdo vyfotil přesně na tom místě, kde teď stojíte vy. Rád bych se vcítil do pocitů toho fotografa. Rád bych pořídil tentýž záběr.“
Žena vypadala zmateně.
„Dělejte přesně to, co doposud. Nebudu vás nijak obtěžovat. Jen si vás vyfotím a zase půjdu.“
Žena odvrátila pohled a bojovala s podezřením. Pak bezradně pokrčila rameny a znovu chlapce rozhoupala.
Coltrane zvolil krátkou expozici, aby snímek nebyl rozmazaný, a nahlédl do hledáčku. Věděl, že Packardův ateliérový aparát by byl pro tuto situaci příliš nepohodlný, a tak použil svoji zrcadlovku Nikon. V hledáčku se objevila miniaturní postava černošky odstrkující houpačku. Chlapec se vznesl do vzduchu a pak se zhoupl zpět. Žena ho znovu odstrčila a její tělo se - zdánlivě - půvabně zhouplo spolu s chlapcem, který zvedl obličej vzhůru, jako kdyby chtěl vzlétnout až k samotným nebesům. Když se vracel zpět k zemi, Coltrane zaostřil a připravil prst na spoušti. Neměl sebemenších pochybností o tom, v jaké pozici si přeje objekt zachytit. Studoval totiž tuto polohu nejméně tisíckrát - na fotografii, která ho přivedla k touze stát se fotografem.
V Pohledech, své mistrovské knize o technice fotografování, věnoval Packard jednu z kapitol teorii předvídání:
Jakmile spatříte všechny prvky obrazu, který si přejete zachytit, je už příliš pozdě stisknout spoušť. V okamžiku, kdy tak učiníte, už nabudou tyto prvky jinou podobu. Než stihnete zareagovat, mraky změní polohu, úsměvy se někam vytratí, vítr pohne větvemi stromů. Je už v povaze života, že se všechno pohybuje, i když to není na první pohled patrné, a jediný způsob, jak zachytit objekt přesně v té poloze, v jaké si přejete, spočívá v tom, že ho musíte pozorovat tak dlouho, dokud nepochopíte jeho dynamiku - a potom předvídat, jak se zachová. Úkolem fotografa je promítnout tuto dynamiku do budoucnosti, aby tak učinil současnost nadčasovou.
Teď, pomyslel si Coltrane a stiskl spoušť. V následujícím zlomku vteřiny cvaknul fotoaparát a v tom okamžiku se chlapec a žena ocitli v dokonalé rovnováze. Při pohledu hledáčkem jako by zůstali zavěšeni v prostoru. Coltrane vydechl a sklonil fotoaparát. Chlapec dosáhl vrcholu své dráhy, zastavil se a začal klesat. Čas se zase rozběhl.
„Díky,“ řekl Coltrane. „Jak se jmenujete a jakou máte adresu? Poslal bych vám pár fotek.“
„Vypadám …
