5
„To se stalo v devětasedmdesátém?“ Arlena nespouštěla oči z Drewovy tváře a hlas měla emocemi stejně napjatý jako on.
„V březnu. V Bostonu. Den před mým vstupem do kláštera.“
Arlena klesla zpět do křesla. „Měl jsi pravdu. Dokud jsemtohle všechno nevěděla, nemohla jsem nic pochopit. Je to jako...“
Drew viděl, že marně hledá slova, a pomohl jí. „Mně to nakonec připadalo jako pavučina. Všechno vzájemně propojené, propletené a sloužící strašnému účelu. A uprostřed krvežíznivý pavouk.“
„A udělal Jake, o co jsi ho žádal? Pomohl ti?“ zeptala se.
„Naaranžovali jsme scénu a pořídili fotografie. Nevím, co Skalpelu namluvil, ale muselo to být přesvědčivé. Podle toho, co říkáš, žádné sankce nenásledovaly. Až do předminulého týdne sis vlastně ničeho neobvyklého nevšimla.“
„To je pravda.“ Arlena se zamyslela. „Ale tehdy hrozně znervózněl.“
„A krátce po Jakeově zmizení došlo k útoku na klášter,“ vmísil se otec Stanislav.
Atmosféra v pokoji náhle zhoustla napětím.
„Existuje mezi těmito dvěma událostmi nějaká spojitost?“ obrátil se kněz na Drewa. „Dospěl někdo k závěru, že Jake ví více, než říká? Přinutili ho přiznat, že jste ještě naživu, a prozradit, kde se skrýváte?“
„Ale proč by pak šest let čekali?“ zeptal se Drew. „Kdyby měl Skalpel podezření, že jim Jake lže, proč by čekali tak dlouho, než ho přinutili promluvit?“
„Skalpel?“ zdálo se, že Arlena tomu nevěří. „Ty si myslíš, že za tím stojí oni? Že to oni mají na svědomí Jakeovo zmizení a útok na klášter?“
„To je snad jasné, ne? Všechno ukazuje na Skalpel.“
„Ale...“ namítla Arlena vzrušeně.
„Copak? Předpokládal jsem, že jsi o tom stejně přesvědčená jako já.“
„Ne, ty to nechápeš. To není možné.“
„Ale všechno přece do sebe zapadá.“
„Právě že ne. Skalpel totiž dávno neexistuje!“
Drew sebou trhl jako po ráně palicí. „Cože?“
„Organizace byla v osmdesátém roce rozpuštěna. To už jsi byl v klášteře.“
Drew jen zíral.
„Má pravdu,“ potvrdil otec Stanislav. „Mé zdroje nepřipouštějí, pokud se týká zrušení Skalpelu, žádné pochybnosti. Jak jste sám zjistil, činnost Skalpelu se úplně vymkla zpod kontroly a dalece přesáhla původní mandát. Už to nebyly jen preventivní akce proti teroristům, ale organizace se vydala na cestu, která mohla vést k národní katastrofě. Porušovala svrchovanost jiných zemí a plánovala atentáty na hlavy států. Kdyby se ajatolláh dozvěděl, že se ho Američané pokusili odstranit, pak by asi rukojmí popravil a nedržel je kvůli výkupnému. A samozřejmě by atentát na svou osobu propagandisticky využil jako důkaz, že všechno, co tvrdí o Americe a její morální zkaženosti, je pravda. Důvody, proč vás chtěl Skalpel odstranit, jsou zcela jasné. Jednak jste nesplnil úkol, ale co bylo ještě horší, obávali se, že odhalíte všechna tajemství organizace. Z toho jim musely hrůzou vstávat vlasy na hlavě.“
„Jenže pak je Jake přesvědčil, že jsem mrtvý.“
„Ano, a od vaší nezdařené akce se tehdy asi poprvé klidně vyspali,“ souhlasil otec Stanislav. „Podle mých informací dospěl Skalpel k závěru, že se řítí do katastrofy. Někteří z mých informátorů dokonce tvrdí, že někdo ve Skalpelu byl natolik znepokojen, že informoval ministerstvo zahraničí o tom, jak politicky nebezpečná by jeho činnost mohla být. Jen si vzpomeňte, co postihlo Ústřední zpravodajskou službu, když Churchův senátní výbor odhalil plánované atentáty na Castra, Lumumbu, Sukarna a bratry Diemovy.“
„Nechybělo mnoho a CIA byla rozpuštěna,“ řekl Drew. „Nakonec zvolili kompromis. Podstatně omezili její pravomoci a sedm set příslušníků sekce tajných operací přišlo o práci.“
„Skalpel samozřejmě nechtěl dopadnout stejně. Jeho vedoucí pracovníci ve snaze zabránit skandálu a ochránit své kariéry ho pomalu a tiše rozpustili. Protiteroristická organizace zanikla. Pracovali na tom celý rok a začali hned po nezdařeném atentátu na Chomejního.“
„Tak kdo se mě pokusil zabít? A proč?“ zeptal se Drew.
„A proč byl Jake tak nervózní?“ Arlena těkala pohledem z jednoho na druhého.
„Možná nám nějaké vodítko poskytne jed,“ pozname…
