76
Raleigh cítil vibrace.
„Nezdá se vám, že se podlaha trochu chvěje?“ zeptal se mužů obsluhujících elektronické přístroje. Vinou chráničů sluchu zněl jeho hlas jako z velké dálky.
„Všechno se začíná třást,“ potvrdil jeden z mužů. „A slyším nějaký hukot.“
„Vtlačte si ucpávky hlouběji.“
„Dál už je nestrčím.“
„Tak použijte ochranná sluchátka.“
Raleigh a ostatní členové jeho týmu si nasadili dodatečné chrániče sluchu.
„Pořád slyším hukot,“ ozval se slabý hlas.
Raleigh sledoval na monitoru hořící vraky vrtulníků. Jinak panovala v okolí základny tma. Lidé v panice pobíhali sem a tam, v zeleném přísvitu kamer pro noční vidění působili jako groteskní postavy z vědeckofantastického filmu. Jiný monitor ukazoval, jak se německý ovčák vymkl kontrole a s vyceněnými zuby se vrhl na psovoda.
Zastřel ho,naléhal plukovník v duchu.
Psovod skutečně sáhl pro pistoli u opasku, ale cvakající čelisti ho donutily uskočit. Zakopl o kámen a spadl. Vytasil zbraň a jednou stiskl spoušť, ale střela minula cíl. Zvíře mu prudkým skokem vytrhlo vodítko z ruky a uteklo do tmy.
„Hukot je stále horší,“ stěžoval si silně ztlumený hlas.
„Drnčí mi stůl.“
„Proboha, teče mi krev z nosu.“
Signál je příliš silný! Ochranné stínění nefunguje! uvědomil si Raleigh vyděšeně.
Vtom se na jednom z monitorů objevila světelná vlna. Přehnala se přes pastvinu a zapálila trávu. Z moře jasu vyšlehl směrem ke staré letecké základně svazek paprsků. Zasáhl ukrytý disk a odrazil se od něj k observatoři.
Náhle všechny monitory potemněly, jak světlo propálilo clony na objektivech kamer.
Mužům za stoly začala téct krev z očí.
Raleigh poplašeně ustoupil.
„Vypnout veškeré zařízení!“ křikl kdosi.
„Ne!“ zařval Raleigh a pokračoval v ústupu. „Nechte všechno zapnuté, jak nejdéle to půjde!“
„Moje uši!“
Voják u vedlejšího stolu zvracel krev.
Plukovník docouval ke vstupu do vnitřní kanceláře. Vešel, zavřel za sebou ocelové dveře a zamkl je. Místnost chránilo trojnásobně účinnější elektromagnetické stínění, než jakým byly vybaveny ostatní podzemní prostory. Plukovník přiskočil k monitorům a sledoval své muže.
Někteří si uvědomili, co jejich velitel provedl. Rozběhli se ke dveřím a bušili na ně. Horečné pohyby rtů Raleighovi prozradily, že žadoní, aby je pustil dovnitř. Jeden z nich zvedl karabinu M4 vybavenou granátometem a odstrčil ostatní.
Vypálil na dveře.
Plukovník ucítil otřes. Na monitorech se vlnil kouř z exploze a kamery zachytily zranění způsobené střepinami. Dveře však odolaly. Muž němě vykřikl a vystřelil další granát, opět bez patrného výsledku. Bolest z tržných ran následkem výbuchů a střepin vojáky rozzuřila. Jeden z nich popadl karabinu a muže s granátometem zastřelil.
To mu však nestačilo. Otočil se ke svým spolubojovníkům a nejméně tři připravil o život. V praxi tak potvrdil platnost teorie, že světla provokují k iracionálnímu násilí. Prověření této teorie bylo důvodem, proč Raleigh trval na tom, aby jeho lidé měli zbraně vždy po ruce. O vteřinu později odhodil střelec pušku a přitiskl si ruce k hlavě, obličej zkřivený nezměrným utrpením.
Monitory na Raleighově pracovním stole potemněly, neviditelné záření světel vyřadilo z provozu i vnitřní sledovací kamery.
Otřesený plukovník klesl na židli za stolem. Utěšoval své svědomí neustálým opakováním, že si nikdy nemyslel, že by se potřeboval uchýlit do této místnosti. Stínění objektu bylo velmi silné a Raleigh stoprocentně věřil, že odolá. Jenže existoval jenom jeden způsob, jak vyzkoušet jeho odolnost.
Podíval se na hodinky. Tři čtvrtě na deset. Dlouhá doba do svítání. Ale co, žádný problém. Mám dost jídla a vody, abych přečkal noc. Bez potíží si počkám, až se rozední, a pak odtud odejdu.
Generátor mlel z posledních sil a zářivky pod stropem se rozblikaly.
Zachovej klid. I kdyby generátor úplně vysadil, nic se nestane. Položím prostě hlavu na stůl a udělám to, co dělá v noci většina normálních lidí. Vyspím se. Aspoň mi rychleji uteče čas.
A ti chudáci tam vedle…
Světla zhasla a Raleigh se oci…
