77
Edward Raleigh se z následků zranění, která utrpěl 16. července 1945 na letecké základně, nikdy nevzpamatoval. Zodpovědným důstojníkům armádní zpravodajské služby se ulevilo. Pacient ve stavu permanentní katatonie může jen těžko někomu vyprávět o zbrani masového ničení, která by teoreticky mohla být silnější než atomová bomba.
Vzhledem k naprostému úspěchu Oppenheimerova projektu dospěl prezident a s ním i nejvyšší velení ozbrojených sil k závěru, že by bylo zbytečné vyvíjet záložní zbraňový systém, zejména když se jeho základní prvky chovají tak nepochopitelně a s tak nepředvídatelnými následky.
A ještě jsou nespolehlivé. Po dva následující měsíce se světla neukázala a i potom pouze nejasně.
Bezpodmínečná kapitulace Japonska představitele Spojených států v jejich rozhodnutí utvrdila. K řízení osudů světa postačí jediná superzbraň. Jenže pak Sovětský svaz vyvinul vlastní atomovou bombu a s počátkem studené války a se startem jaderných dostihů upadl pohřbený rostovský projekt do úplného zapomnění.
Edward Raleigh strávil příštích pětadvacet let v armádní nemocnici pro duševně choré. Každodenně jej tam navštěvovala manželka, s níž se oženil v roce 1939, když sloužil na základně Presidio v San Francisku. Novorozeného syna pokřtili jménem Robert. Paní Raleighová se jako oddaná katolička odmítla znovu provdat. Musela by se totiž napřed rozvést a věřila, že rozvodem by svou duši odsoudila k pekelnému ohni.
Počátkem sedmdesátých let donutil astronomický růst nákladů na válku ve Vietnamu americkou vládu redukovat prostředky na celodenní zdravotní péči pro veterány z obou světových konfliktů. Manželka přestěhovala Edwarda do svého bytu a její život získal nový smysl – zasvětila ho péči o nemocného muže.
V té době byl jejich devětadvacetiletý syn otcem chlapce, který dostal jméno Warren. Hoch rostl a pravidelně dědečka navštěvoval. Vousatý stařec, který vždy oblečený v pyžamu a domácím kabátku nehnutě seděl v houpacím křesle před televizorem v obývacím pokoji, malého Warrena děsil a současně fascinoval. A nikdy nevěděl, jestli dědeček dění na obrazovce vnímá nebo ne.
Když bylo Warrenovi třináct, zemřela mu babička na mozkovou mrtvici. Na pohřbu o ní všichni mluvili jako o světici. Hoch nikdy nezapomněl, jak se jeho rodiče hlasitě dohadovali, co teď se „starým pánem“, jak dědečkovi říkali, udělají.
„Nemáme dost místa,“ argumentovala matka, zatímco otec, v té době armádní praporčík, namítal, že nemají dost peněz, aby ho mohli dát do útulku.
Nakonec dědečka nastěhovali do svého malého bytu v kasárnách Fort Bragg a Warren dostal za úkol se o něj po návratu ze školy postarat, protože matka odpoledne pracovala na částečný úvazek jako telefonistka na vojenské základně. Chlapci to nevadilo. Mohl si domů přivést kamarády a ti si vrásčitého, scvrklého, bělovlasého a bělovousého starce moc nevšímali. Vždyť jenom nehybně seděl a díval se na jakýkoliv televizní program, který mu pustili.
O vlastní vůli se nikdy nepohnul, ale když ho někdo podpíral, mohl chodit, a když mu vložili sousto do úst, žvýkal. A taky velmi dobře zvládal záchod. Warrenovi stačilo každé dvě hodiny odvést dědečka na toaletu, spustit mu pyžamové kalhoty, posadit ho na mísu a za pět minut se vrátit. Když starý pán potřeboval utřít konečník, Warren použil mokrou žínku. Jistě, nic příjemného, ale hoch brzy zjistil, že si na spoustu nepříjemností zvykne výměnou za novou videohru, kterou mu otec každý týden kupoval.
Jednoho dne byl po vyučování Warren doma sám – tak se vždy cítil, když mu společnost dělal pouze dědeček před televizorem – a hrál videohru, v níž se obrazovce pohybovalo mnoho barevných koulí, plavalo a vznášelo se, běhalo ze strany na stranu. A tehdy ho nehybný stařec k smrti vyděsil, protože promluvil.
„Světla.“
Warren odhodil ovládací páku hry, otočil se ke starému pánovi a vytřeštil na něj oči.
„Viděl jsem je,“ pokračoval dědeček.
„Jak to že mluvíš?“ vyhrkl Warren užasle.
Starý pán ho zřejmě neslyšel. Mluvil dál drsným chraplavým hlasem. Ch…
