III.
Nejkratší cesta na Ostrov větrů vede přes Zemi Ulgů. Většina citlivějších lidí se snaží tomuto území za každou cenu vyhnout, ale my jsme velmi spěchali. Navíc jsme letěli několik set metrů nad lovišti různých Algrotů, Hrulginu a Eldrakynů. Když jsme přelétali Prolgu, setkali jsme se s hejnem harpyjí, což bylo samo o sobě dost podezřelé, protože pokud si vzpomínám, tak se s nimi dosud nikdo nesetkal. Jejich napůl lidský vzhled z nich dělá bytosti, které vypadají nebezpečnější, než ve skutečnosti jsou. Lidská tvář z nich ještě nedělá myslící bytosti a protože nemají zobáky, tak jsou jako ptáci poměrně málo škodliví. Celkem snadno jsme se jich s otcem zbavili.
Na východě se objevil rozbřesk, když jsme přelétali Camaar. Byli jsme oba na pokraji vyčerpání, ale přesto jsme letěli vytrvale dál nad olověně šedé vlny Větrného moře. Křídla jsem měla v jednom ohni, ale přesto jsem se snažila držet tempo. Vůbec nechápu, jak to mohl vydržet můj otec, který nelétá nijak valně. Někdy mne skutečně překvapuje.
Přelétali jsme rivanský přístav a já už bloudila očima k cimbuří hradu, když ke mně dolehl matčin hlas. „Pol! Tam dole – v přístavu!“
Pohlédla jsem dolů a viděla, jak se něco plácá docela daleko od štěrkové pláže.
„Je to malý chlapec, Pol. Nedopusť, aby se utopil.“
Vůbec jsem nepřemýšlela. Jedno vám ale řeknu. Měnit podobu uprostřed letu není zrovna nejlepší nápad. Na chvíli jsem úplně ztratila orientaci, ale přesto jsem nespouštěla oči z tmavé vodní hladiny. Narovnala jsem se a vlétla do vln. Sice jsem se připravila, ale náraz to byl přesto hrozný. A ta ledová voda! Zadržela jsem dech, a když jsem se znovu vynořila, byla jsem jen několik metrů od malého chlapce, jehož oči byly plny hrůzy a divoce máchající ruce měly co dělat, aby ho udržely na hladině.
Stačilo pár temp a měla jsem ho. „Klid!“ řekla jsem zostra. „Už tě držím!“
„Já se topím!“ volal třesoucím se hlasem.
„Netopíš. Jsi v bezpečí. Přestaň máchat těma rukama. Lehni si na záda a nech mně plavat.“
Sice mi dalo trochu práce uvolnit jeho smrtelné objetí, ale po chvíli jsem ho uklidnila a podařilo se mi zamířit k jednomu z mol, která mířila od přístavu do zálivu. Tak se podívej. Je to mnohem snadnější, když s tou vodou tak nezápasíš.“
„Málem se mi to povedlo.“ ozval se. „Je to poprvé, co zkouším plavat. Ani to není tak těžké, jak se to zdá. že jo?“
„Měl by sis to zkoušet v trochu mělčí vodě.“ poznamenala jsem.
„To nešlo. Tam byl ten chlap s tím nožem.“
„Polgaro!“ ozval se otcův hlas. „Je ten chlapec v pořádku?“
„Ano, otče,“ odpověděla jsem normálně a ani si neuvědomila, že mne slyší ten chlapec. „Mám ho.“
„Zůstaňte mimo dohled. Snaž se, aby vás nikdo neviděl!“
„Dobře.“
„S kým to mluvíš?“ zeptal se chlapec.
„To není důležité.“
„Kam plujeme?“
„Na konec toho mola. Musíme se schovat a zůstat potichu, aby nás ti muži s noži nenašli.“
„Tak jo. Je ta voda vždycky tak studená?“
„Když jsem tu byla posledně, tak byla.“
„Já mám pocit, že jsem tě tu ještě neviděl.“
„To ne. Už je to dost dlouho.“
„Tak to by to vysvětlovalo.“ Byl to svým způsobem už malý chlapík. Okamžitě se mi zalíbil.
„Asi bys teď neměl moc mluvit,“ řekla jsem mu. „Není zrovna zdravé vypít pět litrů studené vody.“
„Jak myslíš.“
Dostali jsme se na konec mola a zachytili se prorezavělého kruhu, kam se obvykle přivazují lodní lana.
„Co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se ho.
„Můj dědeček nás vzal do obchodů u pláže,“ odpověděl chlapec. „Někdo nám chtěl dát nějaký dárek. Ale když jsme vešli k nim do obchodu, všichni vytáhli nože. Vsadím se, že už litují, že to udělali, protože můj dědeček je král a určitě to tak nenechá. Je mi už opravdu zima. Nemohli bychom vylézt z vody?“
„Obávám se, že ještě ne. Nejdřív se musíme ujistit, že nám nehrozí žádně nebezpečí.“
„Přijíždíš sem na ostrov často?“ Jeho řeč mě trochu uklidnila. Zdálo se, že pokus o vraždu ztroskotal.
„Co se stalo na pláži?“ zeptala jsem se.
„Nevím jistě,“ odpověděl. „Maminka mi řekla, abych utíkal hned, jak ti muži vytáhli no…
