XVII.
„Tak co, takhle nějak sis to představovala, mami?“ zeptala jsem se myšlenkou matky poté, co jsme s Gallakem dorazili domů.
„Přibližně tak, ano. Musím uznat, že ti to myslí hodně rychle a taky umíš rychle jednat, Pol. Dát ty dva dohromady takovým způsobem, to byl tah hodný mistra.“
„Taky si myslím, ze to bylo docela dobré. Jestliže je totiž někdy v budoucnosti hodláme využít pro své účely, měla jsem zato, že bude výhodnější, jestliže už se budou znát a spolupracovat. Máš pocit, že už bych to tady mohla skončit?“
„Myslím, že jsi tím vyřídila všechno.“
„Následující otázka tedy ale zní, jak se mám dostat nenápadně z města, abych mohla odletět zpátky do Annathu. Abych vymazávala paměť každému člověku, který mě tady v Yar Nadraku viděl, to mi připadá až příliš náročné.“
„Tak co kdybys dala vědět svému otci? Právě teď nedělá vůbec nic užitečného a ve své věži skladuje hromadu zlatých prutů, na které mu jedině sedá prach. Vzkaž mu, ať pro tebe přijede a od Gallaka tě koupí. Stejně potřebuje nějaký smysluplný úkol a zdá se mi, že až příliš na tom zlatu lpí, co tomu říkáš?“
„To je ale hrozné, mami!“ Nezbylo mi udělat nic jiného, protože jedině tohle mi pomohlo zadržet hlasitý smích.
„Jsem ráda, že s tím souhlasíš,“ odpověděla klidně.
Vyčkala jsem ještě několik týdnů, abych mohla sledovat, jak se vyvíjí můj plán s Yarblekem. Když se zdálo, že všechno probíhá podle mých představ, vydala jsem se do města na drasnijské velvyslanectví promluvit si s markrabětem Khendonem, kterému říkali Oštěp. Úředník vešel do jeho kanceláře ohlásit mou návštěvu a okamžitě jsem byla uvedena dovnitř.
„Polanno,“ uvítal mě a zdvořile pokynul hlavou, Jsem tvojí návštěvou poctěn. Mohu ti nějak pomoci?“
„Myslím, že bys mohl znát mého otce, markrabě,“ začala jsem a opatrně jsem se přitom rozhlížela, jestli neuvidím nějaké kukátko nebo odposlouchávací stanoviště. Přece jenom je pravda, že vyzvědačství je takřka největší drasnijská přednost.
„Obávám se, že tě budu muset zklamat, Polanno. Nejsem ještě v Yar Nadraku tak dlouho, takže tady moc Nadraku zatím neznám.“
„Můj otec ale není Nadrak, pane markrabě. Ještě jsme vlastně přesně nezjistili, jakou má národnost. To je jedno. Každopádně je právě teď v jedné sendarské horské vesnici jménem Annath a já mu potřebuju poslat vzkaz. Je to poměrně choulostivá záležitost, takže jsem okamžitě pomyslela na tebe. Drasnijská výzvědná služba je proslulá tím, že dokáže zachovat tajemství.“
„A také je snadno odhalovat,“ dodal a přitom se na mě zpříma podíval. „Začínám nabývat dojem, že nejsi jen tak nějaká nadracká tanečnice, Polanno.“
„Ne, to nejsem. Já jsem mnohem lepší než ostatní.“
„Tak jsem to zrovna nemyslel. Tak zaprvé, nejsi Nadrak. Nemáš na to správný tvar očí.“
„Však já už si o tom s nimi promluvím. Stejně bych ale byla ráda, kdybys mohl zprávu poslat mému otci do Annathu. Řekni mu, že jsem tady v Yar Nadraku splnila svůj úkol a teď bych ráda, kdyby sem mohl přijet a koupit mě od mého majitele – obchodníka s kožešinami jménem Gallak.“
„Aha – možná by mi ale pomohlo, kdybych znal jméno tvého otce, Polanno. Jsem si jist, že bych ho tam nakonec dokázal vypátrat, ale jeho jméno moje hledání podstatně urychlí.“
„Jsem já to ale nedovtipa. Omlouvám se ti, Khendone.“ Pak jsem se na něj lišácky úkosem podívala. „Možná by ses měl vrátit na akademii a projít si nějaký opakovací kurs. Trochu se mě dotklo, žes mě nepoznal hned jak jsem vešla do dveří.“
Po těchto slovech si mě pořádně prohlédl a nevšímal si toho, že jsem oděna do kožešin a za pasem mám dýky. Pak zamrkal a okamžitě vyskočil ze židle. „Výsosti,“ oslovil mě s úslužnou úklonou. „Celá budova se třese v základech kvůli tvojí vzácné přítomnosti.“
„Vaše velvyslanectví postavili nadračtí dělníci, Khendone. Pořádné kýchnutí by s ní taky zatřáslo.“
„To je pravda, nadracké stavby jsou poněkud nestabilní a ledabyle udělané,“ souhlasil. Přimhouřil oči a v jednom koutku mu začalo cukat. „Některé věci se mi teď začínají objasňovat a skládat do jednoho…
