III.
”Pán spí,” opakoval fortnýř, shlížeje na Geralta svrchu.
Byl o hlavu vyšší než zaklínač a téměř dvojnásobně širší v ramenou. ”Seš hluchej, vandráku? Neslyšels, co jsem říkal?”
”Jen ať klidně spí dál,” pravil zaklínač. ”Nepřišel jsem za ním. Jdu se svou věcí za paní, která tady přebývá.”
”Se svou věcí,” pokoušel se hromotluk být vtipný, ”si zajdi do bordelu, pobudo. Tam přebývají paní, které si s tou tvou věcí budou vědět rady. Táhni!”
Geralt odvázal od pasu měšec a zvedl ho za kožené řemínky.
”Mě nepodplatíš,” oznámil fortnýř pohrdavě.
”To ani nemám v úmyslu.”
Fortnýř byl příliš těžkopádný, sotva by stačil uhnout ráně obyčejného člověka. Před zaklínačovým úderem nestihl ani přivřít oči. Těžký váček ho s kovovým zachřestěním zasáhl do spánku. Padl zády na dveře, pokoušeje se oběma rukama zachytit zárubní. Geralt ho odstrčil bokem, kopl do kolena a ještě jednou švihl měšcem. Fortnýřovy oči se zakalily a směšně obrátily v sloup, nohy se pod ním složily jako dva zavíráky. Když zaklínač uviděl, že vrátný, ač již téměř v bezvědomí, kolem sebe pořád ještě šátrá rukama, udeřil ho s rozmachem do třetice, rovnou do temene.
”Peníze,” zamručel, ”otevírají každé dveře.”
V síni bylo přítmí. Za dveřmi na levé straně se ozývalo hlučné chrápání. Zaklínač tam opatrně nahlédl. Na rozkopaném pelechu se rozvalovala spící tlustá ženština v noční košili vyhrnuté až k bokům. Nebyl to hezký pohled. Geralt zatáhl omráčeného fortnýře dovnitř a zavřel dveře na háček.
Dveře napravo byly pootevřeny, za nimi pak viděl schody dolů. Už je chtěl minout bez povšimnutí, když k němu dolehlo tlumené zaklení, zarachocení a třesk rozbíjeného nádobí.
Dole byla prostorná kuchyně, plná potřeb na vaření, vonící kořením a smolným dřívím. Na kamenné podlaze, mezi střepy kameninového džbánku, klečel úplně nahý mužský s nízko svěšenou hlavou.
”Jablečný mošt, do hajzlu,” zablekotal. ”Mošt… Kde… Kde je služba?”
”Poslouchám,” ozval se zaklínač vlídně. Nahý člověk zvedl hlavu a polkl slinu. Oči měl kalné a silně překrvené.
”Chce jablečný mošt,” vysvětloval. Se zřetelnou námahou se zvedl, usedl na kožešinou pokryté truhlici a opřel se o pec. ”Musím… jí ho zanést… nebo…”
”Mám tu čest s kupcem Beau Berrantem?”
”Tiše,” zašklebil se naháč bolestně. ”Nekřič tak. Poslyš, tam v soudku… Mošt… Jablečný… Nalej ho do něčeho a pomoz mi do schodů, dobrá?”
Geralt pokrčil rameny, ale pak soucitně pokýval hlavou. Ačkoli to s alkoholem většinou nepřeháněl, stav, v němž se kupec nacházel, mu nebyl zcela neznámý. Mezi nádobím našel nový džbán a cínový pohárek, ze soudku načepoval mošt. Když uslyšel chrápání, otočil se. Naháč spustil hlavu na prsa a tvrdě usnul.
Zaklínač měl chuť polít ho moštem, aby ho probral, ale pak si to rozmyslel. Se džbánem v ruce vyšel z kuchyně. Chodba končila těžkými, ozdobné vykládanými dveřmi. Pootevřel je jen natolik, aby mohl proklouznout dovnitř, a opatrně vstoupil do komnaty. Bylo tam šero, roztáhl zornice. A ohrnul nos.
Ve vzduchu visel těžký zápach zkyslého vína, přezrálého ovoce a vyhořelých svící. A ještě něčeho – směsi vůně šeříku a angreštu.
Rozhlédl se. Stůl uprostřed komnaty byl přímo zavalen konvicemi, karafami, poháry, stříbrnými talíři a podnosy, miskami a příbory se střenkami ze slonoviny. Shrnutý, zmačkaný ubrus byl plný skvrn od jídla i od vína a na některých místech ztuhlý voskem, který na něj stekl ze svícnů. Pomerančové slupky oranžově zářily mezi peckami švestek a broskví, ohryzky hrušek a obranými střapci hroznů. Jedna číše byla převržená a rozbitá. Druhá byla celá, vína v ní bylo sotva do poloviny, zato z ní trčela ohryzaná drůbeží kost. Vedle poháru stál černý střevíček na vysokém podpatku. Byl z baziliščí kůže. Kůže z baziliška byla nejdražší známou surovinou, z níž mohl švec ušít boty.
Druhý střevíček ležel pod křeslem na nedbale pohozené černé sukni lemované bílým volánem a vyšívaným květinovým motivem.
Geralt na chvíli zaváhal. Přemáhaje pocit znechucení, uvažoval, zda se raději nemá obrátit na patě a odej…
