Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

X.

Geralt uskočil před novým, tentokrát oranžovým plamenným kopím, jež po něm čarodějka vrhla. Byla znatelně zesláblá; ohnivá kopí byla slabá a pomalá, stačil se jim vyhýbat bez potíží.

”Yennefer!” zvolal. ”Uklidni se! Poslouchej konečně, co ti chci říct. Nedokážeš…”

Nedomluvil. Z čarodějčiny dlaně vystřelil tenký, rozvětvený blesk. Blýskavice ho dostihla, dotkla se ho na mnoha místech a důkladně jej omotala: Mokrý oděv zasyčel a zakouřilo se z něho.

”Nedokážu?” odsekla, stojíc nad ním. ”Hned uvidíš, co mohu dokázat. Stačí, když si poležíš a nebudeš mi překážet.”

”Sundej to ze mě!” zaláteřil, zmítaje se v ohnivé pavučině. ”Hořím, do prdele!”

”Lež a nehýbej se,” poradila mu, těžce oddechujíc. ”Popálí tě jenom, když sebou začneš šít. Nemohu ti, zaklínači, věnovat víc času. Pobavili jsme se, ale čeho je moc, toho je příliš. Musím se pustit do džina, jinak mi uteče…”

”Uteče?” obrátil oči v sloup. ”To ty bys měla rychle zdrhat! Ten dži… Poslouchej mě pozorně, Yennefer. Musím ti vysvětlit, jak to přesně bylo. Budeš se divit.”