Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

XVII.

Přestalo pršet. Nad Rinde se ukázala duha, překlenula nebe napjatým barevným lukem. Zdálo se, že vyrůstá rovnou ze zborcené střechy hospody.

”U všech bohů,” promluvil Marigold polohlasem. ”Jaké ticho… Nežijí, na to vemte jed. Buď se zabili navzájem, nebo je zahubil ten můj džin.”

”Měli bychom se tam jít podívat,” navrhl Vratimír, otíraje si čelo zmuchlanou čapkou. ”Mohou být jen zraněni. Pošleme pro felčara.”

”Raději pro hrobníka,” řekl Krepp. ”Čarodějnice já dobře znám a ten zaklínač měl v očích také samo peklo. Nedá se nic dělat, dáme vykopat dva hroby. Ovšem Yennefer bych před pohřbením radil probodnout osikovým kůlem.”

”Takové ticho,” opakoval Marigold. ”Před chvílí kolem uší málem létaly krokve a najednou ticho jak o půlnoci.”

Blížili se ke zřícenině krčmy – pomalu, opatrně. ”Truhlář ať udělá dvě rakve,” řekl Krepp. ”Vzkažte truhláři…”

”Tiše,” zarazil ho Errdil. ”Něco jsem zaslechl. Co to bylo, Chireadane?”

Elf odhrnul vlasy ze špičatého boltce a naklonil hlavu.

”Nejsem si jist… Pojďme blíž.”

”Yennefer žije,” ozval se Marigold, napínající svůj cvičený sluch hudebníka. ”Slyšel jsem ji sténat. Ano, teď zasténala znovu.”

”Hmm,” potvrdil Errdil. ”Já to slyšel taky. Zasténala. Asi trpí. Chireadane, kam jdeš? Dávej pozor!”

Elf ustoupil od rozbitého okna, jímž opatrné nahlédl dovnitř.

”Pojďme odtud,” oznámil jim stručně. ”Nepřekážejme jim.”

”Jsou naživu? Oba? Chireadane? Co tam dělají?”

”Pojďme odtud,” zopakoval elf. ”Nechejme je nějakou dobu o samotě. Ať tam spolu ještě zůstanou – ona a on a jeho poslední přání. Počkejme někde v hospodě. Uvidíte, nebude dlouho trvat a přijdou. Oba. Spolu.”

”Co tam provádějí?” zajímal se Marigold. ”Prozraď mi to, hrome!”

Elf se pousmál. Velmi, velmi smutně.

”Nemám rád velká slova,” řekl pak. ”Jenže bez velkých slov se to nedá nazvat.