Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

XV.

Dům vybuchl; cihly, trámy a fošny se rozletěly do všech stran v oblaku kouře a dešti jisker. Z dýmu se vynořil džin, veliký jako stodola. S řevem a vítězným chechtáním d'jinni – génius povětří – nyní již svobodný a nespoutaný žádnou povinností a ničí vůlí, zakroužil třikrát nad městem, srazil ještě špičku radniční věže, vznesl se vzhůru a uletěl, ztratil se, zmizel.

”Je pryč! Je pryč!” zvolal kněz Krepp. ”Zaklínač to dokázal! Génius je pryč! Už nás nebude ohrožovat!”

”Ach!” vzdychl Errdil s nelíčeným nadšením. ”Jaká nádherná zřícenina.”

”Do hajzlu!” zaklel Marigold, vycházeje ze svého úkrytu za zídkou. ”Zboural celý barák. To nikdo uvnitř nemohl přežít. Nikdo, to vám povídám.”

”Zaklínač Geralt položil život za záchranu města Rinde,” pronesl purkmistr Neville slavnostně. ”Jeho oběť nebude zapomenuta. Uctíme jeho památku… Co takhle pomník?”

Trubadúr, otřepávaje z kamizoly kousky deštěm zvlhlé omítky a malty, si purkmistra změřil nepopsatelným pohledem a několika pečlivě vybranými výrazy vyjádřil svůj názor na připomínání obětí, ctění památky a hlavně na pomníky všeho druhu.