II.
”U všech bohů,” couvl strážný a spustil lampu. ”Co se mu stalo?”
”Pusť nás, dobrý muži,” požádal tiše Geralt, podpíraje v sedle zhrouceného Marigolda. ”Spěcháme. Vidíš přece.”
”Vidím,” polkl zbrojnoš slinu, prohlížeje si básníkovu sinalou tvář a sedlou, zčernalou krev na jeho bradě. ”Raněný? Vypadá to dost ošklivě, pane.” ”Spěcháme,” opakoval Geralt. ”Jsme na cestě od svítání. Pusťte nás, prosím.”
”Nemůžeme,” ozval se druhý strážný. ”Brána je otevřená od východu slunce do západu. V noci nesmí projít nikdo. Do města ani ven. Je to rozkaz. Nikdo, ledaže by měl glejt od purkmistra nebo dokonce od krále. Anebo, kdyby to byl erbovní šlechtic.”
Marigold zachroptěl, padl obličejem do hřívy a po zaschlém krvavém škraloupu na koňské šíji stekla další rudá stružka.
”Lidé,” řekl Geralt nejpokorněji, jak dokázal. ”Vidíte přece, jak je to s ním špatné. Musím najít někoho, kdo ho dokáže vyléčit. Pusťte nás, prosím.” ”Nemusíš prosit.” Zbrojnoš se opřel o halapartnu. ”Rozkaz je rozkaz. Jestli vás pustím, půjdu na pranýř a vyženou mě ze služby, co dám potom děckám jíst? Ne, pane, nemohu. Pomoz svému příteli sesednout a zaveď ho do strážnice v barbakanu. Ošetříme ho a jestli mu je souzeno, do svítání vydrží.” ”Tady naše ošetření nestačí,” zaskřípal zaklínač zuby. ”Potřebuje léčitele, zkušeného medika.” ”Takového byste v noci stejně nenašli,” namítl druhý zbrojnoš. ”Všechno, co pro vás můžeme udělat, je, že nebudete muset nocovat před bránou. Ve strážnici je teplo a raněného je kam položit, bude mu líp než v sedle. Pojď, pomůžeme ti ho sundat z koně.”
Ve strážnici bylo skutečně teplo a vcelku útulně. V krbu praskal oheň a za krbem vytrvale vyhrával cvrček.
U těžkého dubového stolu seděli nad talíři a džbány tři muži.
”Promiňte, páni,” oslovil je strážný podpírající Marigolda, ”že vás rušíme. Doufám, že nemáte nic proti… Tento rytíř, hmm… A ten druhý je raněný. Myslel jsem…”
”Dobře jsi myslel,” obrátil k nim jeden z mužů hubenou, ostrou, výraznou tvář a vstal. ”Položte ho sem.”
Ten muž byl elf. Stejně tak druhý, sedící za stolem. Podle oděvu, svérázné směsice lidské a elfí módy, se jednalo o usedlé, asimilované elfy. Třetí muž, podle vzhledu nejstarší, byl člověk. Jeho prošedivělé vlasy byly zastřiženy tak, aby netlačily pod helmou a rovněž jeho výstroj byla rytířská.
”Jsem Chireadan,” představil se vyšší z elfů, ten s výraznou tváří. Jako obvykle u příslušníků Staršího Lidu nebylo možno určit jeho věk, mohl mít stejně dobře třicet jako sto třicet let. ”To je můj příbuzný Errdil. A tento šlechtic je rytíř Vratimír.”
”Šlechtic,” zbystřil Geralt pozornost, leč pohled na erb, vyšitý na tunice, zklamal jeho naděje. Do čtyř polí dělený štít, značící, že jeho nositel nepochází z manželského lože, přetínalo navíc stříbrné břevno. Nejen, že byl Vratimír levoboček, ale ke všemu pocházel ze smíšeného lidsko-nelidského svazku. A třebaže nosil erb, privilegium procházet po soumraku městskými branami mu zcela jistě nepříslušelo.
”Žel i my,” neušel elfovi zaklínačův rychlý pohled, ”zde musíme čekat do úsvitu. Právo nezná výjimek, přinejmenším ne pro takové, jako jsme my. Pojď mezi nás, pane rytíři.” ”Geralt z Rivie,” představil se zaklínač. ”A nejsem rytíř, nýbrž zaklínač.”
”Co je s ním?” ukázal Chireadan na Marigolda, jehož strážní položili na pokrývky. ”Vypadá to na otravu. Je-li to skutečně otrava, mohl bych mu pomoci, mám u sebe dobrý lék.”
Geralt se posadil a stručně jim vysvětlil, co se básníkovi přihodilo u řeky. Elfové na sebe pohlédli. Šedivý rytíř svraštil tvář a odplivl si.
”Neuvěřitelné,” poznamenal Chireadan. ”Co to, podle tebe, mohlo být?”
”Džin z láhve,” zahučel Vratimír. ”Jako v pohádce.”
”Neřekl bych,” ukázal Geralt na raněného Marigolda, schouleného pod přikrývkou. ”Neznám ani jednu pohádku, která by končila takhle.”
”Poranění tohoto nešťastníka,” uvažoval Chireadan nahlas, ”jsou jistě magického původu. Obávám se, že moje medicína zde bude jen málo platná. Mohu mu alespoň zmírnit bolesti. Dávals mu nějaký lék, …