Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

IX.

”Co se tam děje?” Marigold, zvedaje se na zídce, natahoval krk a snažil se proniknout zrakem skrz hustý liják. ”Řekněte mi, co se tam, do prdele, děje!”

”Perou se!” křikl jeden ze zvědavých uličníků, kteří se odvážili až pod rozbitá okna krčmy. Vzápětí uskočil jako opařený a celá banda se dala na útěk, až bláto pleskalo pod bosýma nohama.

”Čarodějník s vědmou se perou!”

”Perou se?” zalapal Neville po dechu. ”Tak oni se perou, zatímco ten zasraný démon srovnává moje město se zemí. Hele, srazil další komín. A pobořil cihelnu. Hej, lidi! Utíkejte tam! Štěstí, že leje, jinak by tady už řádil požár.”

”Už to nebude dlouho trvat,” podotkl kněz Krepp. ”Magická aura slábne, pouta co nevidět povolí. Pane Neville! Přikaž svým lidem, ať ustoupí. Za chvíli tam začne peklo, z tohoto domu nezůstane kámen na kameni. Čemu se směješ, pane Errdile? Vždyť je to, tvůj dům. Co je na tom tak zábavného?”

”Nechal jsem si tu barabiznu vysoko pojistit.”

”Vztahuje se ta pojistka rovněž na magické a nadpřirozené jevy?”

”Pochopitelně.”

”To je chytré, pane elfe. Tuze chytré. V takovém případě blahopřeji. Hej, lidi! Kryjte se! Komu je život milý, ať se k tomu domu nepřibližuje!”

Z Errdilovy hospody se zablesklo, ozval se ohlušující rachot. Lidé se rozutekli a poschovávali za zídky a rohy domů.

”Proč jen tam ten Geralt chodil?” zabědoval Marigold.”Proč, zatraceně? Postavil si hlavu, že zachrání tu proklatou vědmu. Proč, kurva? Rozumíš tomu, Chireadane?”

Elf se záhadně usmál.

”Rozumím, Marigolde,” přikývl. ”Rozumím.”