XV.
Můj otec mi navrhl, abych se cestou na jih stavila ve Vo Mandoru a pohovořila se současným baronem, takže jsme se s Lady vydaly přes opuštěné pláně mimbratského vévodství. I zcela opuštěná krajina byla poseta ruinami měst, vesnic a osamělých zámků, což působilo velmi depresivně. Jsem si jista, že Asturie i Wacune mají stejné vzpomínky na divokou minulost, ale tam je vše přikryto milosrdným příkrovem lesa, který pokrývá dvě severní vévodství, V Mimbratu se šedivé balvany zámků duchů jsou velmi dobře viditelné, takže stále připomínají smutnou historií Arendie. Někteří z poutníků možná shledávají ruiny velmi romantickými, ale to mohlo nastat až po mnoha letech, kdy se rozptýlil dým spálenišť a déšť smyl stopy krve.
U sídla Mandoraílenových předků nehrozilo nebezpečí, že by se zněj někdy stala hromada sutin jako připomínka stínů občanské války. Vo Mandor ze všeho nejvíc připomínal něco, co by se dalo popsat slovy „nedobytná pevnost“. Stál na vrcholku skalnatého kopce, který sám o sobě znemožňoval snadný přístup, a ještě byl obehnán vysokou zdí, takže odolával všem pokusům o útok, a že jich jistě v pohnuté arendské historii bylo.
Když jsem o tom tak přemýšlela, dospěla jsem k závěru, že se to nepokořené místo podepsalo na utváření charakteru nepřerušené linie baronů z Vo Mandoru. Když vyrůstáte v přesvědčení, že jste nezranitelný, určitě získáte sklon k jisté ukvapenosti a neopatrnosti.
Město Vo Mandor bylo stejně jako pevnost chráněno vysokou zdí. Vedla k němu pouze jedna cesta, na které bylo množství zátarasů, které znesnadňovaly přístup. Dalo by se shrnout, že Vo Mandor bylo jedno z nejlépe chráněných míst na světě.
Pohled ze samého vrcholku byl ovšem skutečně úchvatný.
Současný baron se jmenoval Mandorin a byl to statný vdovec středního věku. Měl široká ramena, tmavé vlasy, které na skráních prokvétaly a pěstěný vous. Jeho chování bylo prostě velkolepé. Jeho úklony připomínaly umělecké dílo a jeho řeč byla natolik prošpikována různými komplimenty, že mu trvalo skoro čtvrt hodiny, než dokončil větu.
Přesto jsem ho měla ráda. Možná je to nějaká úchylka. Dobré mravy jsou dnes tak vzácné, že oceňuji květnatou mluvu a všechna ta pukrlata a úklony snad už jenom proto, že se odlišují od zbývající šedé většiny.
„Drahá lady Polgaro,“ vítal mě baron na dvoře své pevnosti, „stěny mého ubohého domu se třesou nadšením nad tím, že nás navštívila nejskvostnější dáma v celé historii. Samy vrcholky hor se musí sklánět, když se tvoje nohy dotýkají cesty na jejich úbočích.“
„Hezky řečeno, můj lorde,“ poděkovala jsem mu. „Dokázala bych strávit hodiny na tomto krásném místě tím, že bych poslouchala tak velkolepou řeč, ale povinnost, ten nejneúprosnější pán, mi to nedovoluje a mně nezbývá než říci, jaká to škoda.“ Přečetla jsem ve svém životě něco arendských epických básní, takže jestli si baron Mandorin myslel, že mne ukecá, hluboce se mýlil. Za ta léta jsem se naučila vycházet s Arendy tak, že je moje řeč dokázala uspokojit. Jediný problém byl v tom, že na takovou diskusi byste museli mít trpělivost jako balvan a taky byste na to potřebovali hodně času.
Po další výměně komplimentů, mě baron Mandorin doprovodil do své soukromé pracovny ve východní věži hradu. Studovna byla plná knih a koberec i stěny byly vyvedeny v modré barvě. Baron mne posadil do polstrovaného křesla, kam vložil pro jistotu ještě dva: polštářky, přisunul bohatě zdobený servírovací stolek, plný různých sladkostí, poslal pro čaj a teprve potom jsme mohli začít jednat.
„Ráčila jeho výsost znát mého otce?“ zeptala jsem se.
„Svatého Belgarata? Jaká to otázka! Drahá dámo, domnívám se, že na světě neexistuje nikdo, kdo by neznal tak obrovskou osobnost.“
„Já znám pár lidí, kteří o něm nikdy neslyšeli, ale pravděpodobně jich není mnoho. Přesto bych ráda přešla k tématu, který mne a mého otce velmi trápí a to jsou nepokoje v Arendii.“
Mandorin se zatvářil velmi lítostivě. „Drahá dámo, to je ještě velmi laskavý popis té ostudy, která trvá již příliš dlouho, a na k…
