XXI.
Dvorní rada vévody Andriona z Wacune se sešla jednoho slunného odpoledne v prostorné místnosti umístěné vysoko v jedné z věží jeho paláce. Náš zasedací sál byl vyložen kobercem a potažen závěsy tmavé kaštanové barvy, která pěkně kontrastovala s mramorovými zdmi. Masivní dřevěný nábytek doplňoval atmosféru jisté stálosti. „Naše možnosti, alespoň jak se to jeví mně, se s uplývajícím časem stávají stále více omezenými,“ pronesl vévoda Andrion temným hlasem k nám ostatním. Byl to tmavovlasý muž něco po třicítce a na trůn vládce Wacune dosedl teprve nedávno. Moje přítomnost na zasedání dvorní rady ve Vo Wacune by se mohla zdát poněkud podivná, ale již před dávnými lety jsem se postarala o to, abych se stala stálou členkou všech čtyř dvorních rad v Arendii. Chtěla jsem se prostě ujistit, že žádný arendský vévoda neprovede nic významnějšího bez mého souhlasu a povolení.
„Skutečně, Milosti,“ souhlasil Ontros se svým vévodou. „Orimanský rod usiluje o naše zničení již po mnoho let. Velmi se obávám toho, že válka je již nevyhnutelná.“
„Ještě stále existují i jiné možnosti řešení, pánové,“ poopravila jsem je pevně. „Nerazin byl přinejmenším stejně odporný darebák jako je tahle řada Garteonů a nakonec se nám ho stejně podařilo přivést k rozumu.“
„Příslušníci orimanského rodu nemají o nic více zdravého rozumu než cti v těle, slečno Polgaro,“ namítl baron Latan. Vypadalo to, že se Latan již vzpamatoval z oné porážky uštědřené mu Ontrosem při rytířském klání a byli opět nejlepšími přáteli. „Zdá se mi, že Asturie musí být ještě jednou pokořena, jestliže se nám má podařit zachránit trvající mír.“
„Tomu se ovšem pokusím vyhnout pokud to bude jen trochu možné, barone Latane,“ upozornila jsem ho. „Dovolte mi ještě si promluvit s Garteonem předtím, než začneme svolávat svá vojska do zbraně. Války vždycky nepěkně provětrají stáhli pokladnu.“
„To tedy ano!“ souhlasil horlivě Andrion.
Pak jsem se rychle podívala na Ontrose. „Ne,“ řekla jsem mu tvrdě.
„Uniká mi, co jsi teď měla na mysli, Milosti,“ přiznal se.
„Nemůžeš jet se mnou, Ontrosi. Hodlám Garteonovi objasnit několik věcí jazykem, který bych raději před Tebou nepoužívala.“
„Nemohu Ti přece dovolit, abys někam jela zcela nechráněna, má paní.“
„Dovolit?“ zeptala jsem ho kousavě.
„Patrně jsem teď nezvolil svá slova právě nejlépe,“ připustil.
„To tedy skutečně ne, Ontrosi. Jsi přece básník, takže bys neměl v užívání jazyka takto klopýtnout.“ Dotkla jsem se jemně jeho ruky. „Jenom jsem se Tě pokoušela poškádlit.“ Pak jsem se znovu obrátila na vévodu Andriona. „Nech mě nejprve promluvit s Garteonem a posečkej ještě s mobilizací, Milosti. Vždyť i jeho děd se umoudřil poté, co jsem mu domluvila. Třeba ten nepatrný zlomek zdravého rozumu v jejich rodě ještě zůstal.“
Baron Latan se zatvářil, jako kdyby se chystal proti tomu protestovat.
„Když ve svém úkolu selžu, vždycky bude dost času na svolání armády, barone,“ zarazila jsem ho. Když se to tak vezme, tak nenávist orimanských panovníků je namířena proti mně, a ne proti Wacune. Už dlouho se snažím překazit Astuřanům jejich nekalé pikle a hodlám v tom pokračovat i nadále. Wacune a Erat jsou jako bratr a sestra, takže Garteon si je moc dobře vědom toho, že jestliže zaútočí na Wacune, zaútočím já na něj. A to je pravděpodobně jeho hlavním cílem, zatáhnout mě do války. A protože je to opravdu jenom vyřizování účtů mezi mnou a Garteonem, bude mnohem lepší, když to vyřešíme pohovorem jen mezi sebou.“
„Budeme se rádi řídit tvými návrhy, Milosti,“ prohlásil Andrion.
„Vynikající a moudré rozhodnutí, Milosti,“ polichotila jsem mu.
Vydala jsem se do Asturie obvyklým způsobem a téměř celý týden jsem se potulovala po Vo Asturu, ale nepodařilo se mi narazit na sebemenší stopu či náznak Garteonovy přítomnosti. Procházela jsem nepozorována šedými chodbami a doufala jsem, že získám alespoň nějaký náznak o místě jeho pobytu, ale zdálo se, že asturijští šlechtici nemají ani nejmenší ponětí, kde by jejich vládce mohl setrvávat. Rozletěla jsem s…
