Kapitola 4.
A tak nás bylo sedm a všichni jsme myslím věděli, že to tak delší dobu zůstane. Další přišli až později. Byli jsme dost podivně smíšené společenství, to uznávám, ale to, že jsme žili odděleně ve svých věžích, zamezovalo nějakým větším třenicím.
Příchod Beldina mezi nás nebyl až tak problematický, jak bych byl očekával. To neznamená, že by náš malý ošklivý bratr nějak dospěl, ale my jsme si postupem času zvykli na jeho popudlivou povahu. Nabídl jsem mu, že může přebývat v mé věži, dokud nedokončí cosi jako své novické období - období, dokud byl stále ještě Aldurovým žákem bez plnoprávného postavení. Během těch let jsem zjistil, že za těmi zvířecími rysy se skrývá mozek, a jaký to byl mozek! Možná, mimo Belmakora, byl z nás Beldin nejinteligentnější. Ti dva se léta přeli o tak vzdálených prvcích logiky a filozofie, že my ostatní vůbec netušili o čem vlastně mluví, a oba si tyhle pře vychutnávali.
Trvalo to, ale nakonec se mi podařilo Beldina přemluvit, že občasná koupel jeho zdraví neuškodí a kdyby se vykoupal, i citlivý Belmakor by přišel tak blízko, že by na sebe během debaty nemuseli křičet. Jak má dcera ráda připomíná, nejsem žádný fanatik, co se týče koupání, ale Beldin někdy svou netečnost žene do extrémů.
Za ta léta, co jsme spolu žili a studovali, poznal jsem Beldina a alespoň zčásti jsem mu začal i rozumět. Lidstvo bylo stále ještě v plenkách a schopnost soucitu se ještě neujala tak jako dnes. Humor, jestli se tomu tak vůbec dá říkat, byl primitivní a krutý. Lidé pokládali jakoukoli odlišnost za legrační a Beldin byl tak odlišný, jak to jen lze. Venkované jeho příchod do vesnice uvítali bouřemi smíchu a když se dost nasmáli, kamením ho zase z vesnice vyhnali. Není tak těžké pochopit jeho mizernou povahu, že? Jeho vlastní lidé ho chtěli zabít hned po narození a během dalšího života byl vždy vyhnán z jakékoli společnosti, kterou si vybral. Spíš se dost divím, že se z něj nestal masový vrah. Ze mně by se asi stal.
Tak se mnou žil pár set let a jednoho deštivého jarního dne nadhodil téma, které jsem měl někdy očekávat. Rozladěně se díval z okna na padající déšť a pak konečně zamručel: "Myslím, že si postavím vlastní věž."
"Ale?" řekl jsem překvapeně a odložil jsem knihu. "Co je na téhle špatného?"
"Potřebuju víc místa, a navíc už si začínáme lízt na nervy."
"Ani jsem si nevšiml."
"Belgarate, ty si ani nevšimneš, co je za roční dobu. Když jseš zabranej do nějaký svý knihy, klidně bych ti mohl pálit prsty a ty bys o tom nevěděl. A navíc chrápeš."
"Já že chrápu? Ty jsi slyšet jako dunící bouře celou noc a každou noc."
"Aspoň nejsi sám." Zamyšleně se podíval z okna. "Navíc mám ještě jeden důvod."
"A to?"
Zpříma se na mě podíval svýma podivně zasněnýma očima. "Za celej život jsem neměl vlastní domov. Spal jsem v lesích, v příkopech, v kupách sena a vřelá přátelská povaha ostatních lidí mě držela v pohybu. Myslím, že bych aspoň jednou moh' mít místo, odkud mě nikdo nemůže vyhodit."
Co jsem na to měl říct? "Chceš nějak pomoct?" nabídl jsem se.
"Ne, jestli by pak moje věž měla vypadat jako tahle," zamručel.
"Co je na téhle špatného?"
"Belgarate, buď soudný. Tahle tvoje věž vypadá jako zkostnatělý pahýl stromu. Vždyť ty nemáš absolutně žádný smysl pro krásu."
Tohle mi říká Beldin?
"Myslím, že si zajdu promluvit s Belmakorem. Je to Melcen, a ti jsou stavitelé od přírody. Viděl jsi nějaké jejich město?"
"Nikdy jsem neměl příležitost podívat se na východ."
"Jasně že ne. Ty se nedokážeš odtrhnout od knih na tak dlouho, aby ses vůbec někam dostal. Tak? Půjdeš se mnou, nebo ne?"
Jak bych mohl odmítnout tak milé pozvání? Přehodil jsem plášť přes ramena a vyrazili jsme do deště. Beldin se samozřejmě s pláštěm neobtěžoval. Byl zcela netečný vůči počasí.
Když jsme dorazili k Belmakorově trochu přehnaně vyumělkované věži, můj podsaditý přítel zařval vzhůru: "Belmakore! Musím s tebou mluvit!"
Náš ušlechtilý bratr přišel k oknu. "Copak je, příteli?" volal dolů.
"Chci si postavit vlastní věž. Chci, aby…
