Část první
ÚDOLÍ
Kapitola 1.
Problém s jakýmkoliv nápadem je v tom, že čím víc se o něm mluví a uvažuje, tím vypadá pravděpodobnější a proveditelnější. To, co ze začátku vypadá jako čirá spekulace a historka pro pobavení před usnutím, se postupem času stává v očích ostatních lidí jistým druhem závazku. Proč lidé nechápou, že když jsem ochoten se o něčem bavit, že to ještě neznamená, že jsem ochoten to udělat.
V tomto případě začalo všechno tím, že chtěl Durnik slyšet všechno pěkně od začátku. Však víte, jaký Durnik je. Rád všechno rozebere na malé kousíčky, aby viděl jak to funguje. Pro tentokrát bych mu ale mohl odpustit. Pol mu zrovna ukázala dvojčátka a novopečení otcové mají sklon být trochu iracionální. Garion by ale měl mít dost rozumu, aby se toho hned nechytil. Proklínám den, kdy jsem toho chlapce začal povzbuzovat v jeho zájmu o takové staré příběhy. Dokáže být v některých věcech pěkně únavný. Kdyby se toho nechytl, tak jsem nemusel mít takový zmatek v hlavě.
Ale to ne. Ti dva v tom pokračovali den za dnem, až se zdálo, že je to záležitost, na které závisí osud světa. Snažil jsem se z toho vykroutit několika nezávaznými sliby, že se nad tím zamyslím, a tiše jsem doufal, že na celou záležitost zapomenou.
Pak ovšem Garion udělal něco tak nepochopitelného a neočekávaného, že mne to šokovalo až do morku kostí. Řekl o celém tom hloupém nápadu Polgaře a když se vrátil do Rivy, tak to řekl i Se'Nedře. To, už bylo dost špatné samo o sobě, kdo by ovšem věřil, že poštve ty dvě, aby do celé záležitosti zatáhly i Poledru?
Musím přiznat, že to je trochu i moje vina, ale tu noc jsem byl opravdu unavený. Dovolil jsem, aby se dozvěděli to, co jsem v sobě skrýval přes tři tisíciletí. Poledra byla s dítětem doma a já šel pryč a nechal jsem ji, ať se postará sama o sebe. Nosil jsem tu vinu v sobě přes půl svého života. Byl to pocit, jako když vám někdo stále otáčí nožem v ráně. Garion to věděl a nemilosrdně toho využil, aby mne uvrtal do toho směšného projektu. Věděl, že své ženě za těchto okolností nedokážu nic odříci.
Poledra na mne samozřejmě nijak nenaléhala. Ani nemusela. Jediné, co musela udělat, bylo to, že mi navrhla, abych se nad tím nápadem zamyslel. Za těchto okolností jsem neměl moc na vybranou. Doufám, že je rivanský král spokojen s tím, co mi provedl.
Je to zcela jistě chyba. Moje zkušenosti a rozum mi velí, abych nechal ty vzpomínky spát pod příkrovem prachu zapomnění. Kdyby bylo po mém, tak bych to tak nechal. Vím, že pravda mnoho lidí naštve.
Jenom málo lidí bude rozumět tomu, co budu vyprávět a ještě méně to přijme za své, ale jak řekli můj pravnuk a můj zeť: když příběh nevypovím já, pokusí se o to někdo jiný. Já jsem u toho byl od začátku a vím, co se skutečně stalo a proč.
Tak tedy začněme s tímto příběhem - jak už to bývá zvykem - pěkně od začátku.
Narodil jsem se v malé vesničce jménem Gara, která už nyní neexistuje. Pokud si dobře pamatuju, ležela na krásném, zeleném břehu říčky, která se v letním slunci leskla jako diamant. Dal bych všechny šperky, které jsem kdy měl, za to, abych mohl zase sedět na břehu té bezejmenné říčky.
Naše vesnice nebyla nijak bohatá, což bylo tenkrát normální. Měli jsme co jíst a nazí jsme také nechodili. Svět byl tehdy mírumilovné místo. Naši bohové přicházeli mezi nás a usmívali se na nás. Nepamatuju si, kdo byl naším bohem, ani jaké byly jeho zásady nebo jeho totem. Byl jsem velmi mladý a taky už je to velice dávno.
Hrál jsem si s ostatními dětmi v prašných uličkách, proháněl se po rozkvetlých loukách a jezdil na lodičkách po říčce, která ústila do moře na východě.
Moje matka zemřela, když jsem byl ještě malý. Musím přiznat, že si nedokážu vybavit její tvář. Pamatuju si, že jsem tenkrát velmi dlouho plakal. Pamatuju si na teplo jejích rukou a vůni čerstvého chleba, který pekla, ale její tvář si vybavit nedokážu. Není to zvláštní?
Lidé z Gary mi pomohli překonat to těžké období, protože jsem nikdy nepoznal svého otce a ani si nepamatuju, že bych měl nějaké p…
