Kapitola 14.
Bylo zřejmé, že všichni dali na slova mého Pána démonů, protože jsme při našem putování jižním cípem země Morindimů nenarazili ani na jednoho. Měsíc zmizel někde na jihu, ale severní záře osvětlovala pláně dostatečně, takže jsme mohli v pohodě pokračovat a dorazili jsme v dobrém čase na pobřeží Torakova moře.
Naštěstí byla pláž pokryta vyplavenými kusy dřeva, jinak bychom těžko poznali, kde končí země a kde začíná moře. Pobřeží u pláže bylo skoro stejně ploché jako zamrzlá mořská hladina a oboje bylo zapadáno po kolena vysoko sněhem.
"Teď půjdeme na sever podél břehu," řekl nám Riva. "Pobřeží se po nějaké době stáčí k východu. Most je tím směrem."
"Raději se budeme držet stranou toho tvého mostu," řekl jsem mu.
"Cože?"
"Torak ví, že přicházíme a odteďka taky ví, že se Zedarovi nepodařilo nás zastavit. Jestli budeme postupovat po té šňůře ostrovů, mohl by nám tam připravit nějaké překvapení. Měli bychom místo toho přejít po ledu."
"Tam ale, Belgarate, nejsou žádné záchytné body." namítl, "a v tuto roční dobu se nemůžeme ani řídit podle slunce. Myslím, že se brzo ztratíme."
"Ne, neztratíme, Rivo. Mám opravdu velmi dobrý smysl pro orientaci."
"I v takovéhle tmě?"
"Ano," odpověděl jsem pevně a rozhlédl se po okolí, které bičoval vichr od severozápadu. "Schováme se za tu hromadu naplaveného dřeva, rozděláme oheň a pojíme něco teplého. Pak bychom se měli pokusit vyspat. Několik příštích dní nás nečeká nic příjemného."
Předpokládám, že pochod přes zamrzlé moře je jednou z nejhorších zkušeností, jakou si umíte představit. Jakmile opustíte pobřeží a dostanete se na volné moře, neexistuje už nic, co by vás chránilo před větrem a arktický vítr tam vane bez ustání. Jedinou výhodou je, že sfoukává sníh, takže jdete po ledu a nemusíte se obávat nějakých sněhových jam, ale i tak má každý svých starostí dost. Když lidé mluví o chůzi po ledu, mají většinou na mysli chůzi přes zamrzlé jezero, kde je led rovný skoro jako deska stolu. U moře je to díky přílivu a odlivu něco jiného. Stálé vzdouvání a pokles moře v průběhu podzimu a zkraje zimy, dokud led není dostatečně silný, má za následek tvorbu různých kráterů, takže chůze po mořském ledě je skoro stejně obtížná jako v horském terénu. Musím přiznat, že mne to nijak netěšilo.
Slunce se teď na severu vůbec neukazovalo a měsíc byl kdoví kde, takže vám skutečně nemohu říct, jak dlouho nám ta cesta trvala, ale asi netrvala tak dlouho, jak nám to připadalo. Já jsem na sebe zase vzal vlčí podobu, takže jsem dokázal běžet skoro bez zastavení či zpomalení. Moji alornští přátelé se díky mému vytrvalému běhu dostali do tak skvělé kondice, že mi skoro stačili.
Ať už to trvalo jakkoliv dlouho, po nějakém čase jsme se konečně dostali na pobřeží Mallorey. Ukázalo se, že to bylo v pravý čas, protože krátce potom, co jsme dosáhli pobřeží, se strhla třídenní sněhová bouře. Našli jsme útulek v ohromné hoře naplaveného dřeva, kde jsme celou bouři přečkali. V tu chvíli se ukázaly plně Drasovy přednosti. Se svou obrovskou sekerou byl schopen vytvořit v dřevěné hoře překvapivě útulnou chýši, kde jsme si mohli rozdělat oheň.
Beldin mi při jeho návštěvě v Údolí namaloval nepříliš podrobnou mapku Mallorey, nad kterou jsem teď strávil dlouhé chvilky, zatímco bouře navršila kolem našeho úkrytu něco přes dva metry sněhu. "Jak daleko může být ten tvůj most?" zeptal jsem se Rivy, když jsem měl pocit, že skučení větru trochu polevuje.
"To nevím. Řekl bych, že nějakých padesát mil odsud."
"To's mi hodně pomohl, Rivo," utrousil jsem kysele. Zíral jsem znovu do té mapy. Beldin nevěděl nic o mostě, takže ho tam nemohl zakreslit, a ani tam nezakreslil měřítko, takže jsem mohl všechno jenom odhadovat. "Jak se tak na tu mapu dívám, tak jsme přibližně západně od Kthol Mišraku," oznámil jsem přátelům.
"Přibližně?" zeptal se Šerek.
"Tahle mapa není nic moc. Díky ní mám zhruba představu, kde je město, ale to je asi tak všechno. Až se utiší vítr, tak se budeme muset porozhlédnout kolem. Kthol Mišra…
