Část druhá
ODPADLÍK
Kapitola 7.
Mí bratři a já jsme jsme byli velmi otřeseni výsledkem naší války proti Torakovi. Nikdo z nás nečekal, že Torak odpoví na naše tažení tak zoufalým způsobem a myslím, že v nás všech hlodal pocit viny za smrt poloviny lidstva. Do Údolí jsme se vrátili ve velice smutné náladě. Měli jsme samozřejmě své úkoly, ale zvykli jsme si scházet se po večerech v pánově věži, hledajíce útěchu a jistotu v jeho přítomnosti a známém prostředí věže.
Každý z nás měl vlastní židli a obvykle jsme seděli kolem dlouhého stolu. Nejprve jsme prodiskutovali události toho dne a pak jsme přešli na širší témata. Ne že bychom byli během našich filozofických rozhovorů vyřešili nějaký světový problém, ale to ani nebyl pravý důvod našich sezení. Potřebovali jsme být spolu v těch těžkých časech a potřebovali jsme klid, který vždy pronikal tím známým pokojem na vrcholu věže. Když nic jiného, světlo tam z jakéhosi důvodu bylo zcela jiné než v našich věžích. Možná s tím měla co dělat skutečnost, že se náš pán nijak neobtěžoval s palivovým dřívím. Oheň v jeho krbu hořel prostě proto, že on chtěl, aby hořel, a oheň hořel dál, ať už ho přiživoval či nikoliv. Naše židle byly velké a pohodlné, udělané z tmavého leštěného dřeva, pokoj byl upravený a tichý. Aldur skladoval své věci na nějakém nepředstavitelném místě a ony k němu vždycky přišly, když je zavolal, což je daleko lepší a praktičtější, než kdyby se tam válely a kupil se na nich prach.
Naše večerní shromáždění pokračovala asi tak šest měsíců a pomáhala nám zvednout hlavy a zbavit se nočních můr, které nám kazily spánek.
Dříve či později jeden z nás tu otázku musel vyslovit a - jak se ukázalo - byl to Beltira. "Jak to všechno začalo, pane?" zeptal se zamyšleně. "Tohle všechno se táhne mnohem déle, než si pamatujeme, že?"
Vidíte, že Durnik není jediný zvědavý na začátky.
Aldur se mírně podíval na alornského pastýře. "Ovšem, Beltiro - mnohem dál než si asi dokážeš představit. Jednou, když byl vesmír zcela nový a ještě dlouho předtím než jsem já a moji bratři byli zrozeni, se stala událost, která se stát neměla a ta rozdělila účely všech věcí."
"Tedy nehoda, pane?" nadhodil Beldin.
"To je nejvhodnější termín, můj synu," pochválil ho Aldur. "Stejně jako všechno na světě, i hvězdy se rodí; existují určitou dobu a pak zase zanikají. 'Nehoda' o které mluvíme se udála, když zanikla hvězda na místě a v čase, které nebyly součástí původního plánu stvoření. Zánik hvězdy je obrovská záležitost a zánik téhle konkrétní hvězdy byl ještě umocněn její nešťastnou blízkostí k ostatním hvězdám. Vy všichni jste studovali nebe a tudíž všichni víte, že se vesmír skládá ze skupin hvězd. Tahle skupina, o které mluvíme, se skládala z tolika sluncí, že by ani nebylo možné je spočítat, a tohle vzpurné slunce, které zaniklo v jejich středu, rozžhavilo další, které postupně rozžhavovaly stále další. Požár se šířil, dokud celá tato skupina nevybuchla."
"Bylo to někde blízko místa, kde jsme teď, pane?" zeptal se ho Belsambar.
"Nikoli, můj synu. Ta UDÁLOST se stala na vzdáleném konci vesmíru - ve skutečnosti tak daleko, že světlo z té katastrofy ještě nedosáhlo našeho světa."
"Jak je to možné, pane?" Belsambar vypadal zmateně.
"Pohled není okamžitý, bratře," vysvětloval Beldin. "Je určité zpoždění mezi časem, kdy se něco stane, a dobou, kdy my to vidíme. Na obloze je mnoho věcí, které my vidíme, ale ony už ve skutečnosti nejsou. Někdy, až oba budeme mít dost času, ti to vysvětlím."
"Jak mohla tak vzdálená událost mít nějaký význam tady, pane?" zeptal se Belzedar bezradně.
Aldur vzdychl. "Vesmír vznikl s určitým smyslem, Belzedare," odpověděl s podivným údivem v hlase. "Ta nehoda rozdělila tento smysl, a co bylo tenkrát jednou, bylo teď dvojí. Z toho rozdělení vzešla vědomost a oba účely spolu od té doby, co se stala ta UDÁLOST, začaly soupeřit. Po čase se oba shodly, že tento svět - který tehdy ještě neexistoval - bude jejich konečným bojištěm. Proto jsme, mí bratři a já, vznikli, a …
