kapitola třicátá čtvrtá
Znovu v lese
Konečně pravda! Harry ležel s obličejem zabořeným do zaprášeného koberce v pracovně, v níž kdysi sedával a domníval se, že se učí tajemstvím, jak zvítězit. Konečně pochopil, že není povolán přežít. Od samého začátku byl povolán pokojně spočinout v čekající náruči Smrti. Na své pouti měl najít a zničit viteály poutající Voldemorta k životu, až naposledy překříží Voldemortovi cestu a nezvedne hůlku na svoji obranu, bude konec rychlý a čistý. To, co se mělo stát už dávno v Godrikově Dole, se definitivně uzavře – ani jeden z nich nepřežije a nezůstane naživu.
Cítil, jak mu srdce v hrudi zuřivě tluče. Jak zvláštní, pomyslel si, že poháněno strachem ze smrti bije ještě usilovněji a statečně ho udržuje naživu. Už brzy se ale bude muset zastavit. Jeho údery jsou sečteny. Na kolik mu jich zbývá ještě čas, než vstane, naposledy projde hradem a přes školní pozemky dojde do Zapovězeného lesa?
Ležel na podlaze, naslouchal dunění toho pohřebního bubnu ve své hrudi a zalila ho vlna děsu. Bude umírání bolet? V těch četných případech, kdy se domníval, že už je na prahu smrti, a nakonec přece jen unikl, nikdy o samotném umírání nepřemýšlel, vůle k životu byla vždy mnohem silnější než jeho strach ze smrti. A přece ho nyní ani nenapadlo, že by se mohl pokusit o útěk a někde se před Voldemortem skrýt. Bylo po všem, dobře si to uvědomoval a zbývalo mu už jen to udělat: zemřít.
Kéž by byl mohl zemřít onoho letního večera, kdy nadobro odešel z domu číslo čtyři v Zobí ulici a kdy ho zachránila hůlka s perem ušlechtilého fénixe! Kéž by byl mohl zemřít jako Hedvika, tak rychle, že by si to ani nestačil uvědomit. Nebo mít alespoň možnost vrhnout se před útočící hůlku a zachránit život někomu milovanému… Záviděl teď dokonce i rodičům to, jak zemřeli. Zato jeho chladnokrevný odchod vstříc vlastní zkáze si od něj vyžádá odvahu zcela jiného druhu. Cítil, jak se mu nepatrně roztřásly prsty, a všemožně se snažil třes ovládnout, ačkoli ho nikdo neviděl. Všechny portréty na stěnách byly prázdné.
Pomalu, pomaličku se posadil, a když se zvedal z koberce, připadal si tak naživu, tak si byl vědom svého živoucího těla jako snad ještě nikdy. Jak je možné, že nikdy dřív nedocenil onen zázrak svého těla – mozku, nervů a tepajícího srdce? Brzy to všechno zmizí… nebo alespoň on z toho všeho zmizí. Dýchal pomalu a zhluboka, v ústech i v hrdle měl úplně sucho, suché ale zůstávaly i jeho oči.
Brumbálova zrada téměř nic neznamenala. Samozřejmě že měl dalekosáhlejší plán, Harry byl prostě příliš pošetilý, aby si to připustil, to si nyní jasně uvědomoval. Vždy byl přesvědčen, že Brumbálovi na tom záleží, aby zůstal naživu, a neměl žádné pochybnosti. Teď pochopil, že délka jeho života je vymezena tím, za jak dlouho se mu podaří zničit všechny viteály. Brumbál mu svěřil jejich zničení, a on poslušně přetrhával jedno po druhém pouta, která pojila s životem nejen Voldemorta, ale i jeho! Jak báječné, jak elegantní – žádné plýtvání dalšími životy, stačilo zadat ten nebezpečný úkol chlapci, který má tak jako tak být zabit a jehož smrt nebude žádná katastrofa, ale jen další úder proti Voldemortovi.
A Brumbál věděl, že Harry před svěřeným úkolem necouvne, že vytrvá až do hořkého konce, přestože to bude i jeho konec. Dal si přece ohromně záležet na tom, aby Harryho důkladně poznal, ne? Brumbál stejně jako Voldemort věděl, že Harry nedovolí, aby místo něj zemřel někdo jiný, když teď zjistil, že je v jeho moci tomu zabránit. Svým vnitřním zrakem uviděl znovu Freda, Lupina a Tonksovou, jak leželi mrtví ve Velké síni, a na okamžik téměř nebyl s to se nadechnout. Smrt už se nemohla dočkat…
Jenže Brumbál přecenil jeho schopnosti, Harry selhal: had byl dosud naživu. Stále zbýval jeden viteál, který Voldemortovi umožní vrátit se na svět i poté, až bude Harry zabit. Pravda, znamená to, že někdo další bude mít usnadněnou práci. Přemýšlel, kdo to asi bude… Ron s Hermionou budou samozřejmě vědět, co je třeba udělat… To je také určitě ten pravý dů…
