kapitola šestá
Ghúl v pižamu
Šok, jejž způsobila Pošukova smrt, visel v následujících dnech nad celým domem. Harry neustále čekal, že Pošuka uvidí, jak kulhavě vstupuje dveřmi do domu jako ostatní členové Řádu, kteří přicházeli s nejrůznějšími novinkami a zase odcházeli. Byl přesvědčen, že jeho pocity provinilosti a žalu neutiší nic než nějaká aktivní činnost a že by se měl co nejrychleji vydat za svým posláním nalézt a zničit viteály.
„Hele, stejně s těmi…“ Ron naznačil ústy slovo viteály, „nemůžeš nic podniknout, dokud ti nebude sedmnáct. Pořád ještě máš v sobě hlídáček. A plány můžeme sestavovat tady zrovna tak dobře jako kdekoli jinde, nemyslíš? Nebo snad,“ ztišil hlas v pouhý šepot, „máš dojem, že už víš, kde tyhle ty-víš-co jsou?“
„Ne,“ přiznal Harry.
„Mám dojem, že Hermiona se tím problémem trochu zabývala,“ sdělil mu Ron. „Říkala, že si to šetří pro tebe, až dorazíš.“
Seděli u stolu a snídali. Pan Weasley s Billem právě odešli do práce, paní Weasleyová šla do prvního patra probudit Hermionu a Ginny, a Fleur se tiše vytratila a šla se vykoupat.
„Hlídáček přestane fungovat jedenatřicátého,“ konstatoval Harry. „To znamená, že tady musím zůstat už jen čtyři dny. Pak můžu…“
„Pět dnů,“ opravil ho neúprosně Ron. „Musíme tady počkat na svatbu. Zabily by nás, kdybychom zmizeli.“
Harrymu bylo bez říkání jasné, že má na mysli Fleur a paní Weasleyovou.
„Je to jen jeden den navíc,“ dodal Ron, když se Harry zatvářil rebelantsky.
„Copak si neuvědomují, jak důležitou…?“
„Samozřejmě že ne,“ nenechal ho domluvit Ron. „Nemají přece tušení, o co jde. A když už ses o tom zmínil, chci si s tebou na tohle téma promluvit.“
Ron střelil pohledem ke dveřím do předsíně, aby se ubezpečil, že se paní Weasleyová ještě nevrací, a pak se naklonil blíž k Harrymu.
„Mamka se to snaží z Hermiony a ze mě vypáčit. Co se chystáme podnikat, až odejdeme. Teď to bude zkoušet na tebe, tak se na to připrav. Taťka a Lupin už se nás taky ptali, když jsme jim ale řekli, že ti o tom Brumbál zakázal mluvit s kýmkoli kromě nás dvou, nechali toho. Jenže mamka toho nenechá. Je rozhodnutá to zjistit.“
Ronova předpověď se vyplnila za pouhých několik hodin. Krátce před obědem oddělila paní Weasleyová Harryho od ostatních pod záminkou, že potřebuje, aby jí pomohl určit, komu patří zatoulaná lichá ponožka, která podle ní nejspíš vypadla Harrymu z batohu. Jakmile se s ním ocitla sama v malé umývárně a prádelně vedle kuchyně, dala se do toho.
„Ron s Hermionou jsou zřejmě přesvědčení, že ani jeden z vás tří už letos do Bradavic nepojede,“ začala lhostejným a nenuceným tónem.
„Hmm,“ zabručel Harry. „Tedy, ano, to je pravda.“
„Smím se zeptat, proč jste se rozhodli odejít ze školy?“ zajímala se paní Weasleyová.
„Totiž, Brumbál mi nechal… nějakou práci, kterou musím dokončit,“ huhlal Harry. „Ron a Hermiona vědí, o co jde, a chtějí mi pomoct.“
„Co je to za práci?“
„Je mi líto, ale nesmím…“
„Tak poslyš, upřímně řečeno se domnívám, že máme s Arturem právo to vědět, a nepochybuji o tom, že Grangerovi by se mnou souhlasili!“ prohlásila paní Weasleyová. Přesně takového útoku z pozice ‚znepokojených rodičů‘ se Harry obával. Přinutil se pohlédnout jí přímo do očí a všiml si přitom, že mají přesně stejný hnědý odstín jako Ginnyiny oči. To mu příliš nepomohlo.
„Brumbál nechtěl, aby o tom věděl kdokoli jiný, paní Weasleyová. Je mi líto. Ron ani Hermiona nic dělat nemusejí, rozhodli se tak sami…“
„Podle mého názoru nemusíš nic dělat ani ty!“ vyštěkla a veškeré předstírání šlo už definitivně stranou. „Vždyť jste všichni tři sotva plnoletí! Je to absolutní nesmysl, pokud Brumbál potřeboval něco zařídit, měl přece na povel celý Řád! Určitě jsi mu špatně rozuměl, Harry. Nejspíš s tebou mluvil o něčem, co potřeboval udělat, a ty sis to vyložil tak, že chce po tobě…“
„Nevyložil jsem si to špatně,“ ubezpečil ji rozhodně Harry. „Musím to udělat já.“
Strčil jí do ruky lichou ponožku, kterou měl údajně identifikovat a jež měla vpletený vzor zkřížených zlatých papyrů.
„A…
