kapitola dvacátá osmá
Zatoulané zrcátko
Harryho nohy se dotkly dlažby. Stál na důvěrně známé hlavní ulici v Prasinkách, viděl neosvětlené výlohy obchodů, siluetu černých hor za vesnicí, silnici, která se jen kousek před ním stáčela a mířila k Bradavicím, i rozzářená okna hostince U Tří košťat. Bolestně ho bodlo u srdce, když se mu až nesnesitelně přesně vybavilo, za jakých okolností se sem přemístil téměř před rokem a jak podpíral zoufale zesláblého Brumbála. To všechno mu teď prolétlo hlavou v jediné vteřině po přemístění – a pak, ještě než stačil pustit Ronovu a Hermioninu paži, se to stalo.
Do ticha kolem se zařízlo zaječení připomínající vzteklý řev, jímž Voldemort reagoval na zprávu o ukradeném pohárku. Harry cítil, jak se mu rozechvěl každičký nerv v těle, a hned věděl, že to vyvolala jeho přítomnost. Ještě než si stačil pod pláštěm vyměnit pohled s Ronem a Hermionou, rozlétly se dveře Tří košťat dokořán a na ulici vyběhl tucet Smrtijedů v dlouhých pláštích s kápěmi; v rukou všichni pohotově třímali připravené hůlky.
Ron už také zvedal hůlku, ale Harry ho popadl za zápěstí. Nepřátel bylo příliš mnoho, aby je stačili všechny omráčit, a kdyby se o to pokusili, prozradili by jim, kde jsou. Jeden ze Smrtijedů mávl hůlkou a jekot ustal, jen jeho ozvěna se k nim nesla od vzdálených hor.
„Accio plášť!“ zařval kterýsi Smrtijed.
Harry pevně chytil cípy neviditelného pláště, ten se ale ani nehnul, přivolávací kouzlo na něj zjevně neplatilo.
„Tak dneska se neschováváš pod tím svým zázrakem, Pottere?“ křikl Smrtijed, který kouzlo zkoušel, a zavelel svým kumpánům: „Pročesejte to kolem. Někde tu je.“
Šest Smrtijedů se rozběhlo přímo k nim. Harry, Ron a Hermiona co nejrychleji zacouvali do nejbližší postranní uličky a pronásledovatelé je minuli o pouhých pár centimetrů. Čekali ve tmě, naslouchali dusotu nohou pobíhajících tam a zase zpátky, a dívali se, jak ulici křižují paprsky světla z hůlek smrtijedské pátrací čety.
„Raději bychom měli zmizet,“ zašeptala Hermiona. „Přemístit se někam jinam!“
„Taky si myslím,“ přidal se Ron, než se ale stačil vyjádřit i Harry, rozkřičel se jeden ze Smrtijedů.
„Víme, že jsi tady, Pottere, a utéct už nemůžeš! Najdeme si tě,“ hřímal.
„Byli na nás připravení,“ zašeptal Harry. „Nastražili tady to kouzlo, mělo jim oznámit, že jsme se objevili. Řekl bych, že taky nějak zařídili, abychom se už odtud nedostali, je to past…“
„Co takhle vyzkoušet mozkomory?“ křikl další Smrtijed. „Když je vypustíme a dáme jim volnou ruku, najdou je, než se nadějeme.“
„Pán zla si přeje, aby Potter zemřel jeho rukou…“
„Mozkomorové ho přece nezabijou! Pán zla chce Potterův život, ne jeho duši. A bude snazší ho zabít, když napřed dostane polibek mozkomora!“
Ze všech stran se ozýval bouřlivý souhlas. Harryho popadla hrůza: aby zahnali mozkomory, budou muset přivolat na pomoc Patrony, a tím se okamžitě prozradí.
„Budeme se muset pokusit přemístit, Harry,“ přesvědčovala ho šeptem Hermiona.
Její slova ještě ani nedozněla a Harry cítil, jak se ulicí začíná šířit nepřirozený chlad, který z okolí vysál veškeré světlo, takže zhasly i hvězdy na obloze. V černočerné tmě ho Hermiona popadla za paži a společně se na místě otočili.
Vzduch, do něhož se potřebovali vnořit, jako by se proměnil v kámen. Nebyli s to se přemístit – Smrtijedi na ně nastražili svá kouzla důkladně. Zima se do Harryho dávala stále silněji. Couvali s Ronem a s Hermionou dál do postranní uličky, rukama se přidržovali domovní zdi a snažili se nezpůsobit žádný hluk. A pak se zpoza rohu vynořili mozkomorové, vzduchem přímo k nim jich nehlučně plulo nejméně deset. Viděli je, protože v černých pláštích, z nichž trčely strupaté zahnívající ruce, byli ještě tmav ší než okolní tma. Že by dokázali vycítit nablízku strach? Harry si byl jistý, že tomu tak je – zdálo se mu, že ještě zrychlili, slyšel jejich chrčivý a sípavý dech, který tak nenáviděl, vychutnávali si atmosféru zoufalství, už byli skoro u nich…
Zvedl hůlku. Bez ohledu na možné následky se nec…
