kapitola šestnáctá
Godrikův důl
Když se Harry následujícího dne probudil, trvalo mu několik vteřin, než se rozpomněl, co se stalo. Pak na chvíli dětinsky zadoufal, že to byl jenom sen, že Ron neodešel a pořád je s nimi. Stačilo ale otočit hlavu na polštáři a spatřil Ronovo opuštěné lůžko. Prázdné místo přitahovalo jeho pohled, jako by na něm ležela mrtvola. Harry seskočil z postele a na tu Ronovu se usilovně snažil nedívat. Hermiona už se něčím pilně zaměstnávala v kuchyni, nepopřála ale Harrymu dobré ráno a naopak se rychle odvrátila, když kolem ní procházel.
Je pryč, říkal si v duchu Harry. Je pryč. Neustále na to musel myslet, po celou dobu, co se umýval a oblékal, jako by doufal, že nepřetržitým opakováním toho faktu šok z Ronova odchodu trochu otupí. Je pryč a už se nevrátí. A Harry věděl, že je to čirá a nezvratná pravda. Ochranná kouzla, jimiž se zabezpečovali, totiž znamenala, že jakmile opustí místo, kde se právě nacházejí, už je Ron nikdy nenajde.
U snídaně on ani Hermiona nepronesli jediné slovo. Hermiona měla napuchlé a zarudlé oči a vypadala, jako by celou noc nespala. Když se dali do balení, neustále se něčím zdržovala. Harrymu bylo jasné, proč se snaží jejich pobyt na říčním břehu co nejdéle protáhnout. Několikrát ji přistihl, jak dychtivě zvedá hlavu, a byl si jistý, že v sobě živí falešnou představu, že v hustém lijáku slyší blížící se kroky, žádný rusovlasatec se však mezi stromy neobjevil. Harry ji pokaždé napodobil, rozhlédl se (protože proti své vůli sám také trochu doufal), a když nespatřil nic než deštěm zmáčený les, vybuchla v něm další malá nálož vzteku. Slyšel v duchu Ronova slova – Mysleli jsme, že víš, co děláš! – a pokračoval v balení s těžkou hroudou na dně žaludku.
Hladina bahnité řeky vedle nich se rychle zvedala a bylo zřejmé, že se voda brzy vylije i na jejich břeh. Otáleli ještě dobrou hodinu poté, co by za normálních okolností noční tábořiště opustili. Když pak Hermiona potřetí kompletně přebalila celý obsah své korálkové kabelky, nenacházela už zjevně další záminky k odkladu. Chytili se s Harrym za ruce, přemístili se konečně a objevili se na svahu větrného, vřesem porostlého pahorku.
Jakmile byli na místě, pustila Hermiona Harryho ruku, poodešla kousek od něj, po chvíli se posadila na velký kámen a obličej si položila na kolena. Harry viděl, že se roztřásla usedavým pláčem. Stál a díval se na ni, napadlo ho, že by k ní nejspíš měl jít a pokusit se ji utišit, něco ho ale drželo jako přikovaného na místě. Vnitřnosti jako by se mu sevřely chladem a znovu viděl pohrdlivý výraz v Ronově obličeji. Rázným krokem se vnořil do vřesoviště, širokým obloukem obcházel zdrcenou Hermionu a rozmisťoval kolem dokola ochranná kouzla, která mívala obvykle na starosti ona.
V příštích několika dnech se o Ronovi ani slovem nezmínili. Harry byl odhodlaný už nikdy jeho jméno nevypustit z úst a Hermiona si zjevně uvědomovala, že nemá smysl ho k hovoru o Ronovi nutit, přestože občas v noci, když se domnívala, že Harry spí, slyšel, jak pláče. Harry si mezitím navykl rozkládat před sebou Pobertův plánek a ve světle hůlky ho zkoumal. Čekal na okamžik, kdy se tečka označená Ronovým jménem znovu objeví na chodbách Bradavic a přinese mu tak důkaz, že se Ron vrátil do pohodlí tamějšího hradu, chráněn svou příslušností k čistokrevné kastě. Ron se však na plánku neobjevoval a Harry si po nějaké době uvědomil, že ho vytahuje jen proto, aby se mohl dívat na Ginnyino jméno v dívčích ložnicích; byl by rád věděl, jestli jeho upřený pohled pronikne až do jejího spánku, jestli si Ginny díky tomu uvědomí, že na ni myslí a doufá, že je v pořádku a v bezpečí.
Dny trávili s Hermionou tím, že se pokoušeli sestavit seznam možných úkrytů Nebelvírova meče, čím déle ale diskutovali o různých místech, kam ho mohl Brumbál ukrýt, tím byly jejich dohady zoufalejší a přitaženější za vlasy. Ať si Harry jakkoli namáhal mozek, nevzpomínal si, že by se před ním Brumbál někdy zmínil o nějakém místě, které by se dalo využít jako bezpečná skrýš. Byly chvíle, kdy si nebyl zcela jistý, jestli má větší vztek na Rona nebo na Brumbála. Mysleli jsme, že víš, co děláš… myslel i jsme, že ti Brumbál řekl, co máš dělat… mysleli jsme, že máš nějaký opravdový plán!
Nemělo smysl, aby si dál něco namlouval – Ron měl pravdu. Brumbál odešel a neřekl mu nic konkrétního. Objevili sice jeden z viteálů, neměli ale nic, čím by ho zničili, a všechny ostatní byly stále stejně nedosažitelné jako na začátku. Harrymu hrozilo, že ho zcela pohltí beznaděj. S nechápavým úžasem si nyní uvědomoval, jak neuvěřitelně domýšlivé od něj bylo, když přijal nabídku svých přátel a souhlasil, že ho budou na téhle bloudivé a nesmyslné cestě doprovázet. Nevěděl nic, neměl žádné nápady a s bolestí v srdci neustále čekal na sebemenší náznak, že mu i Hermiona sdělí, že už má všeho dost a odchází.
Mnohé večery trávili v téměř úplném mlčení a Hermiona si osvojila zvyk vytáhnout z kabelky portrét Phinease Nigelluse a postavit ho opřený do jednoho z křesel, jako by mohl zaplnit alespoň část toho obrovského prázdna, které zůstalo po Ronově odchodu. Navzdory své pohrůžce, že už je nikdy nenavštíví, nebyl Phineas Nigellus zřejmě schopen odolat příležitosti zjistit něco dalšího o tom, co má Harry za lubem, a uvolil se proto, že se vždy jednou za pár dnů znovu s páskou na očích objevoval v prázdném rámu. Harry jeho návštěvy dokonce vítal, protože pro ně byl alespoň nějakou společností, i když se choval povýšeně a výsměšně. Cenili si každé novinky o tom, co se děje v Bradavicích, přestože měl Phineas Nigellus rozhodně daleko k ideálnímu zpravodaji. Bezmezně obdivoval Snapea, už proto, že byl prvním zmijozelským ředitelem od té doby, kdy Bradavicím vládl on sám, a museli si dávat pozor, aby před ním Snapea nekritizovali a nekladli žádné příliš neomalené otázky, které by se ho týkaly. V takových případech totiž Phineas Nigellus z obrazu okamžitě mizel.
Občas však přece jen utrousil různé informační drobty, podle nichž usoudili, že Snape čelí jakési nepřetržité skryté vzpouře tvrdého jádra studentů. Ginny byla potrestána zákazem vycházek do Prasinek a Snape znovu uvedl v platnost staré výnosy, jimiž kdysi Umbridgeová zakázala shromažďování tří a více studentů a zakládání jakýchkoli neoficiálních studentských spolků.
Ze všech těchto náznaků dospěl Harry k závěru, že se Ginny, pravděpodobně s Nevillovou a Lenčinou pomocí, všemožně snaží pokračovat v činnosti Brumbálovy armády. Vzácné útržky získaných informací v něm vyvolávaly takovou touhu ji spatřit, že ho z toho až bolel žaludek. Jenže když myslel na Ginny, přivedlo ho to vždy znovu ke vzpomínkám na Rona, na Brumbála i na samotné Bradavice, po nichž se mu stýskalo skoro stejně zoufale jako po ní. Šlo to dokonce tak daleko, že když Phineas Nigellus mluvil o Snapeových disciplinárních opatřeních, zmocnil se Harryho na zlomek vteřiny šílený vztek a představoval si, jak se prostě vrací do školy, aby se připojil k boji za destabilizaci Snapeova režimu. V tom okamžiku mu připadalo, že na světě neexistuje nic báječnějšího než dostávat pravidelně najíst, mít pohodlnou postel a nechávat někoho jiného, aby se o něj staral. Pak si ale vzpomněl, že je Nežádoucím číslo jedna, že je na jeho hlavu vypsaná odměna deseti tisíc galeonů a že objevit se v současné době v Bradavicích je právě tak nebezpečné jako objevit se na ministerstvu kouzel. Tento fakt neúmyslně zdůraznil i sám Phineas Nigellus, když se jim nenápadně snažil klást sugestivní otázky ohledně místa jejich pobytu. Kdykoli však s nějakou takovou otázkou přišel, zastrčila ho Hermiona okamžitě zpátky do korálkové kabelky, a Phineas Nigellus po každém takovém nezdvořilém rozloučení několik dnů trucoval a odmítal se znovu objevit.
Počasí bylo stále nevlídnější a chladnější. Neodvažovali se zůstávat příliš dlouho v jedné oblasti, a tak místo aby se drželi výhradně na jihu Anglie, kde je neobtěžovalo nic horšího než občasná přízemní námraza, křižovali sem a tam celou zemi. Vyrovnávali se s povětrnostními podmínkami tu na horském svahu, kde jim do stanu bušila plískanice, tu na rozlehlé ploché slatině, kde jim stan zaplavila ledová voda, ale i na maličkém ostrůvku uprostřed skotského jezera, kde jim stan přes noc napůl zapadl sněhem.
Zahlédli už několik vánočních stromků, které na ně pomrkávaly okny obývacích pokojů, než konečně přišel večer, kdy se Harry rozhodl znovu přijít s návrhem, který mu připadal jako jediná zbývající a dosud neprozkoumaná cesta. Dojedli právě neobvykle chutnou večeři – Hermiona totiž v neviditelném plášti pronikla do nedalekého supermarketu (kde před odchodem úzkostlivě hodila do otevřené pokladny peníze) a Harry doufal, že s žaludkem plným boloňských špaget a hruškového kompotu z konzervy by mohla být jeho argumentům o něco přístupnější než obvykle. Měl také tolik prozíravosti, že navrhl, aby si na pár hodin odpočinuli od nošení viteálu, který teď visel vedle něj na konci palandy.
„Hermiono?“
„No?“ Choulila se stočená v jednom z prosezených křesel a v ruce držela Bajky barda Beedleho. Nedokázal si představit, co se může z té knížky, která koneckonců nebyla příliš dlouhá, ještě dozvědět, očividně jí v ní ale dosud zbývalo něco k rozluštění, protože na opěrce křesla ležely rozevřené Základní zaklínačské znaky.
Harry si významně odkašlal. Cítil se úplně stejně, jako když se před několika lety ptal profesorky McGonagallové, jestli bude smět jít do Prasinek, přestože se mu nepodařilo přesvědčit Dursleyovy, aby mu podepsali oficiální povolení.
„Víš, Hermiono, přemýšlel jsem a…“
„Mohl bys mi s něčím pomoct, Harry?“
Zjevně ho vůbec neposlouchala. Naklonila se a natáhla k němu ruku s Bajkami barda Beedleho.
„Podívej se na tenhle symbol,“ vyzvala ho a ukázala na horní okraj stránky. Nad nápisem, který byl podle Harryho nejspíš názvem příběhu (nemohl si tím být jistý, protože neuměl číst runy), bylo vyobrazeno něco, co vypadalo jako trojhranné oko s panenkou přeškrtnutou kolmou čárou.
„Já jsem se starodávné runy neučil, Hermiono.“
„Já vím, jenže tohle není runa a není to ani v příručce. Celou dobu jsem si myslela, že je to vyobrazení oka, teď už si to ale nemyslím. Je to tam nakreslené inkoustem, podívej, někdo to do té knížky domaloval, původně to v ní nebylo. Přemýšlej, neviděl jsi to už někdy?“
„Ne… ne, počkej moment.“ Harry se naklonil blíž. „Není to stejný symbol, jaký měl kolem krku pověšený Lenčin táta?“
„No ano, taky mi to tak připadá!“
„V tom případě je to Grindelwaldovo znamení.“
Zírala na něj s otevřenou pusou.
„Cože?“
„Krum mi vyprávěl…“
Vylíčil jí historku, kterou mu na svatbě pověděl Viktor Krum. Hermiona se tvářila užasle.
„Grindelwaldovo znamení?“
Těkala očima z Harryho na podivný symbol a zase zpátky. „Nikdy jsem neslyšela, že by měl Grindelwald nějaké svoje znamení. Žádná z knih, které jsem o něm četla, se o ničem takovém nezmiňuje.“
„No, jak jsem říkal, Krum tvrdil, že je ten symbol vyrytý do jedné zdi v Kruvalu a že ho tam umístil Grindelwald.“
Zamračeně se znovu usadila a opřela ve starém křesle.
„To je velice zvláštní. Pokud je to symbol černé magie, co dělá v knížce pohádek pro děti?“
„Jo, je to divné,“ přikývl Harry. „A taky bych se divil, že by to Brousek nepoznal. Byl to přece ministr, tak musel být na černou magii odborník.“
„Já vím… možná to jako já považoval za obyčejné oko. Všechny ostatní pohádky mají nad názvem podobný malý obrázek.“
Dál už nic neřekla, jen zkoumala to neobvyklé znamení. Harry to zkusil znovu.
„Hermiono?“
„Hm?“
„Přemýšlel jsem. Chtěl bych… chtěl bych se podívat do Godrikova Dolu.“
Vzhlédla k němu, oči měla ale nezaostřené, takže mu bylo zcela jasné, že je myšlenkami stále u toho záhadného znamení v knize.
„Ano,“ přikývla. „Máš pravdu, taky jsem o tom přemýšlela. Vážně myslím, že to budeme muset.“
„Slyšelas mě dobře?“ ujišťoval se.
„Samozřejmě, slyšela. Chceš se jít podívat do Godrikova Dolu. Souhlasím a říkám, že bychom tam jít měli. Taky mě totiž nenapadá žádné jiné místo, kde by mohl být. Bude to nebezpečné, ale čím déle o tom přemýšlím, tím mi připadá pravděpodobnější, že tam bude.“
„Že tam bude… co?“ zeptal se Harry.
Hermiona se zatvářila stejně zmateně, jak se Harry cítil.
„No přece ten meč, Harry! Brumbál určitě věděl, že se tam budeš chtít podívat, a Godrikův Důl je koneckonců místo, kde se Godric Nebelvír narodil…“
„Vážně? Nebelvír pocházel z Godrikova Dolu?“
„Otevřel jsi vůbec někdy Dějiny čar a kouzel, Harry?“
„No,“ zabručel a měl pocit, že se poprvé po celých měsících usmívá, tak nezvykle ztuhlé mu připadaly svaly v obličeji. „Nejspíš jsem se do nich podíval, znáš to, když jsem si je koupil… jen tehdy jednou…“
„No, vzhledem k tomu, že je ta vesnice pojmenovaná po něm, byla bych si myslela, že ti ta souvislost dojde,“ prohlásila Hermiona hlasem, který mnohem víc než všechno ostatní, co poslední dobou říkala, připomínal starou Harryho kamarádku. Harry napůl čekal, že mu oznámí, že odchází do knihovny. „V Dějinách čar a kouzel je o Godrikově Dole jeden odstaveček, počkej…“
Otevřela korálkovou kabelku, chvíli se v ní přehrabovala a nakonec vytáhla svoji starou školní učebnici, Dějiny čar a kouzel od Batyldy Bagshotové. Listovala v ní, dokud nenašla stránku, kterou hledala.
Po podpisu Mezinárodního zákoníku o utajení kouzel, k němuž došlo roku 1689, se kouzelníci definitivně skryli před okolním světem. Bylo nejspíš přirozené, že ve společnosti mudlů vytvářeli vlastní malé komunity. Mnohé malé vesničky a osady přilákaly několik kouzelnických rodin, které držely pohromadě a zajišťovaly si vzájemnou podporu a ochranu. Vesnice Plechová Lhota v Cornwallu, Horní Skalka v Yorkshiru a Vydrník sv. Drába na jižním pobřeží Anglie se staly významnými domovy rodin kouzelnických klanů žijících bok po boku s tolerantními a někdy kouzelně zmatenými mudly. Nejslavnější z těchto napůl kouzelnických osad je pravděpodobně Godrikův Důl, vesnička v jihozápadní Anglii, kde se narodil slavný kouzelník Godric Nebelvír a kde kouzelnický kovář Bowman Wright skul první Zlatonku. Hřbitov je plný jmen prastarých kouzelnických rodin, což bezpochyby vysvětluje četné historky o přízracích a strašidlech, jimiž je místní kostelík už po mnoho staletí opředen.
„O tobě ani o tvých rodičích se tady nepíše,“ dodala Hermiona a sklapla učebnici, „protože profesorka Bagshotová nepsala o ničem pozdějším než o konci devatenáctého století. Už to ale chápeš? Godrikův Důl, Godric Nebelvír, Nebelvírův meč. Nemyslíš, že Brumbál počítal s tím, že tě ta souvislost napadne?“
„Jo, jasně…“
Harry nechtěl přiznat, že když navrhoval návštěvu Godrikova Dolu, na Nebelvírův meč přitom vůbec nepomyslel. Pro něho byla vesnička přitažlivá hroby jeho rodičů, domem, v němž jen o vlásek unikl smrti, a také kvůli Batyldě Bagshotové.
„Vzpomínáš, co říkala Muriel?“ zeptal se po chvíli.
„Kdo?“
„Vždyť víš,“ zaváhal na okamžik, protože nechtěl vyslovit Ronovo jméno. „Ginnyina prateta. Na svatbě. Ta, co říkala, že máš vyzáblé kotníky.“
„Ach tak,“ hlesla Hermiona.
Byl to ožehavý okamžik, Harrymu bylo jasné, že Hermiona vycítila, jak se vyhnul Ronovu jménu. Honem proto pokračoval. „Říkala, že Batylda Bagshotová dodnes žije v Godrikově Dole.“
„Batylda Bagshotová,“ zamumlala Hermiona a přejížděla ukazováčkem po jménu vytlačeném do desek Dějin čar a kouzel. „No, počítám, že…“
Vyjekla a zalapala po dechu tak dramaticky, že se Harrymu málem zastavilo srdce; vytáhl hůlku, ohlédl se ke vchodu do stanu a napůl čekal, že uvidí ruku, jak se mezi celtovými chlopněmi dere dovnitř, nebylo tam ale nic.
„Co je?“ zeptal se napůl rozčileně a napůl s úlevou. „Co tě to popadlo? Myslel jsem, žes viděla přinejmenším Smrtijeda, jak rozepíná stan…“
„Harry, co když má ten meč Batylda? Co když jí ho Brumbál svěřil do úschovy?“
Harry se nad tou možností zamyslel. Batylda byla dnes už neobyčejně stará a podle toho, co říkala Muriel, jí strašilo ve věži. Je pravděpodobné, že Brumbál ukryl Nebelvírův meč právě u ní? Pokud to skutečně udělal, měl Harry pocit, že přenechal až příliš mnoho věcí náhodě – ani náznakem mu neprozradil, že pravý meč nahradil falešnou kopií, a jediným slovem se nikdy nezmínil o svém přátelství s Batyldou. Teď ale nebyla vhodná chvíle k tomu, aby Hermioninu teorii zpochybňoval, rozhodně ne v okamžiku, kdy byla tak překvapivě ochotná podvolit se jeho nejvroucnějšímu přání.
„Jo, to se docela dobře mohlo stát! Tak co, vypravíme se do Godrikova Dolu?“
„Ano, ale budeme si to muset důkladně promyslet, Harry.“ Napřímila se a Harry na ní viděl, že vyhlídky na nějaký konkrétní plán jí zvedly náladu právě tak jako jemu. „Především si budeme muset nacvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm a možná by také bylo rozumné použít zastírací kouzla, pokud se totiž nerozhodneme pojistit se stoprocentně – mnoholičným lektvarem. V tom případě budeme muset sehnat něčí vlasy. Popravdě řečeno myslím, že by to bylo lepší, Harry, řekla bych, že čím důklad něji změníme podobu, tím líp…“
Harry ji nechal mluvit, přikyvoval a hlasitě přitakával, kdykoli se na okamžik odmlčela, v myšlenkách byl ale někde úplně jinde. Poprvé od okamžiku, kdy zjistil, že meč uložený u Gringottových je podvrh, cítil opravdové vzrušení.
Už brzo se měl podívat domů, vrátit se do míst, kde kdysi žila jeho rodina. Nebýt Voldemorta, právě v Godrikově Dole by vyrůstal a trávil by tam i každé školní prázdniny. Mohl by k sobě zvát domů na návštěvu kamarády… možná by dokonce měl i bratry a sestry… a byla by to jeho matka, kdo by mu upekl dort k sedmnáctým narozeninám. Život, o který byl připraven, mu sotva kdy připadal tak skutečný jako v tomto okamžiku, kdy věděl, že už zanedlouho uvidí místo, kde mu ho Voldemort sebral. Když si ten večer odešla Hermiona lehnout, vylovil Harry tiše z její korálkové kabelky svůj batoh a z batohu vytáhl album fotografií, které mu před tak dávnou dobou věnoval Hagrid. Poprvé po několika měsících znovu procházel staré snímky rodičů, kteří se z nich usmívali a mávali na něj. Fotografie byly jedinou památkou, která mu na ně dnes zbývala.
Harry by se byl ochotně do Godrikova Dolu vypravil hned následujícího dne, Hermiona se na to ale dívala jinak. Protože byla přesvědčená, že Voldemort očekává, že se Harry na místo smrti svých rodičů dřív nebo později vrátí, odmítala se vydat na cestu dřív, než si budou jisti, že svoji pravou podobu co možná nejdůkladněji zamaskovali. Trvalo proto celý týden – během něho si potají opatřili vlasy nic netušících mudlů, kteří chodili po vánočních nákupech, a skrčení spolu pod neviditelným pláštěm se cvičili v přemisťování – než usoudila, že jsou dostatečně připraveni.
Měli v úmyslu přemístit se do vesnice pod pláštíkem tmy, takže bylo už pozdní odpoledne, když se konečně napili mnoholičného lektvaru. Harry se proměnil v postaršího mudlu s řídnoucími vlasy a Hermiona v jeho drobnou, velice nenápadnou manželku. Korálkovou kabelku obsahující všechen jejich momentální majetek (s výjimkou viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku) si Hermiona nacpala do vnitřní kapsy kabátu, zapnutého na všechny knoflíky. Harry přes oba přehodil neviditelný plášť, pak se na místě o točili a znovu se vnořili do dusivé temnoty.
Když Harry otevřel oči, bušilo mu srdce až v hrdle. Drželi se s Hermionou za ruce a stáli na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na níž nezřetelně blikotaly první noční hvězdy. Po obou stranách úzké silničky stály venkovské chalupy, v jejichž oknech se třpytily vánoční ozdoby. Malý kousek před nimi označovala zlatá záře veřejného osvětlení střed vesnice.
„Taková spousta sněhu!“ postěžovala si Hermiona šeptem pod pláštěm. „Mělo nás napadnout, že tu bude sníh. Po všech těch pečlivých přípravách za námi budou zůstávat stopy. Musíme je zahladit – ty běž první a já se o to postarám.“
Harrymu se příliš nechtělo vejít do vesnice pod pláštěm, jako když v cirkuse dva klauni předvádějí koně, a ještě za sebou kouzlem zahlazovat stopy.
„Co kdybychom si ten plášť sundali?“ navrhl, a když se Hermiona zatvářila vystrašeně, dodal: „No tak, vypadáme přece úplně jinak a stejně venku nikdo není.“
Zastrčil si plášť pod kabát, takže dál už mohli jít zcela volně. Ledově studený vítr je štípal do tváří, když míjeli další stavení. Kterékoli z nich mohlo být tím, kde kdysi bydleli James a Lily nebo v němž dnes bydlí Batylda. Harry si pozorně prohlížel domovní dveře, sněhem zasypané střechy i kryté verandy a čekal, jestli některý z těch domků třeba nepozná, přestože si v hloubi duše uvědomoval, že je to nemožné – vždyť mu bylo jen něco málo přes rok, když odtud navždy odešel. Vlastně si ani nebyl j istý, jestli by si vůbec toho domku povšiml, kdyby šel kolem něj, protože nevěděl, co všechno se stalo, než zemřeli ti, kdo použili Fideliovo zaklínadlo. Pak se úzká ulička, jíž se ubírali, stočila doleva a před nimi se objevila malá náves v srdci vesnice.
Uprostřed návsi stála jakási socha připomínající válečný památník, kolem dokola ověšená barevnými světly a částečně zastíněná vánočním stromkem, jehož větve se komíhaly ve větru. Viděli několik obchodů, poštu, hostinec a malý kostelík s okny z barevného skla, která zářila přes celou náves jako blýskavé drahokamy.
Sníh byl v těchto místech udusaný – lidé, kteří po něm celý den chodili, ho ušlapali tak, že byl tvrdý a kluzký jako led. Po návsi před nimi sem a tam přecházeli vesničané, jejichž postavy se vždy jen letmo objevily ve světle pouličních lamp. Na okamžik k nim dolehl smích a veselá hudba, když se otevřely a zavřely dveře hostince, a potom začal někdo v kostelíku zpívat koledy.
„Dnes je asi Štědrý den, Harry!“ vyhrkla Hermiona.
„Vážně?“
Vzhledem k tomu, že už celé týdny neviděli noviny, ztratil Harry přehled o tom, který je den.
„Určitě,“ přikývla Hermiona s očima upřenýma na kostelík. „Všichni… všichni budou ležet tam, viď? Tvoje máma a táta? Vidím za kostelem hřbitov.“
Harry pocítil záchvěv něčeho, co nebylo pouhé vzrušení, ale spíše strach. Teď, když byl tak blízko, zaváhal a nebyl si jistý, jestli chce doopravdy hřbitov vidět. Hermiona nejspíš jeho pochybnosti vycítila, protože ho vzala za ruku, poprvé se ujala vedení a táhla ho za sebou. Došli ale sotva do poloviny návsi, když se zarazila, jako by zkameněla.
„Podívej, Harry!“
Ukazovala na válečný památník. Když kolem něj procházeli, proměnil se. Místo obelisku popsaného sloupcem jmen tu stálo sousoší tří postav: obrýleného muže s nepoddajnými vlasy, dlouhovlasé ženy s hezkým laskavým obličejem a maličkého chlapce choulícího se v matčině náruči. Hlavy jim všem pokrýval sníh podobný nadýchaným bílým čepicím.
Harry přistoupil blíž a zadíval se rodičům do tváří. Ani ve snu ho nikdy nenapadlo, že by mohli mít svůj pomník… Bylo neobyčejně zvláštní vidět sám sebe vytesaného z kamene – spokojené děcko bez jizvy na čele…
„Tak pojď,“ zamumlal, když se dostatečně vynadíval, a oba se otočili a znovu zamířili ke kostelu. Když přecházeli silnici, ohlédl se přes rameno. Socha už se zase proměnila ve válečný památník.
Blížili se ke kostelu a zpěv byl čím dál hlasitější. Harrymu se až sevřelo hrdlo, tak živě mu koleda připomněla Bradavice, Protivu zplna hrdla hulákajícího přisprostlé verze koled zpod brnění stojících kolem, Velkou síň s dvanácti vánočními stromy, Brumbála v čepici, kterou vyhrál v jakési tombole, Rona v ručně pleteném svetru…
Vedle hlavního vchodu na hřbitov byla uzounká boční dvířka. Hermiona do nich strčila, co nejtišeji je otevřela a pak se jimi jeden za druhým protáhli dovnitř. Po obou stranách kluzké pěšiny vedoucí ke kostelním dveřím ležela hluboká vrstva nedotčeného sněhu. Sešli z pěšiny do závějí a zanechávali za sebou ve sněhu široké brázdy, když kostel obcházeli a drželi se ve stínu pod jasně zářícími okny.
Za kostelem vystupovalo jako z bělomodré pokrývky několik řad zasněžených náhrobků a světlo z barevných okenních tabulek svatostánku zanechávalo všude tam, kam dopadalo, oslnivě rudé i zlaté a zelené skvrny. Harry sevřel prsty v kapse kabátu co nejpevněji rukojeť hůlky a zamířil k nejbližšímu hrobu.
„Podívej, leží tady nějaký Abbott, třeba tu má Hannah nějakého dávno zapomenutého příbuzného!“
„Nekřič tolik,“ napomenula ho prosebným tónem Hermiona.
Brodili se sněhem stále hlouběji do nitra hřbitova, proráželi závěje a zanechávali v nich stopy, zastavovali se a četli nápisy na starých náhrobních kamenech a každou chvíli s přimhouřenýma očima hleděli do tmy, aby si byli absolutně jistí, že kromě nich na hřbitově nikdo není.
„Tady, Harry!“
Hermiona byla dvě řady náhrobků od něj. Musel se k ní prodrat závějí a srdce mu přitom v hrudi bušilo jako na poplach.
„Je to…?“
„Ne, ale podívej se!“
Ukazovala na tmavý kámen. Harry se sklonil a spatřil, na co ukazuje. Na zmrzlé, lišejníkem porostlé žulové desce stálo Kendra Brumbálová a kousek níž, pod datem jejího narození a úmrtí, bylo později připsáno a její dcera Ariana. Dole byl navíc připojen citát:
Kde leží tvůj poklad,
tam bude i tvé srdce.
To znamenalo, že Rita Holoubková a Muriel se přinejmenším v části svých informací nemýlily. Brumbálova rodina tu skutečně žila a někteří její členové tu i zemřeli.
Vidět hrob na vlastní oči bylo horší než o něm číst. Harry se neubránil myšlenkám na to, že on i Brumbál měli na zdejším hřbitově hluboko zapuštěné kořeny a že mu o tom měl Brumbál říct. Přesto ředitele nikdy nenapadlo o tomto poutu, jež je pojilo, Harryho zpravit. Mohli hřbitov navštívit společně. Harry si na okamžik v duchu představoval, jaké by to bylo, kdyby sem s Brumbálem přišel, jak by to stmelilo jejich vzájemný vztah a jak mnoho by to pro něj znamenalo. Vše ale nasvědčovalo tomu, že pro Brumbála byla skutečnost, že jejich rodiny odpočívají bok po boku na tomtéž hřbitově, pouhou bezvýznamnou shodou okolností a pravděpodobně se nijak nedotýkala úkolu, jehož splnění po Harrym požadoval.
Hermiona se na Harryho dívala a Harry byl vděčný za to, že jeho obličej zakrývají stíny. Ještě jednou si přečetl nápis na náhrobním kameni. Kde leží tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Nevěděl, jak si má ta slova vyložit. Vybíral je nepochybně Brumbál, který byl po matčině smrti nejstarším zbývajícím členem rodiny.
„Víš jistě, že se nikdy nezmínil…?“ začala Hermiona.
„Nikdy,“ přerušil ji stroze Harry. „Pojďme hledat dál,“ dodal ještě, otočil se a v duchu si přál, aby ten kámen nikdy neviděl. O tohle vzrušené rozechvění s příměsí zášti rozhodně nestál.
„Tady!“ vyjekla znovu ze tmy Hermiona o chviličku později. „Vlastně ne, promiň. Zdálo se mi, že je tam napsáno Potter.“
Otírala rukou drolící se mechovitý náhrobní kámen a trochu zamračeně si ho prohlížela.
„Pojď sem na okamžik, Harry.“
Harry se nechtěl opět nechat svést od cíle svého hledání, a jen neochotně se k ní proto vracel hlubokým sněhem.
„Co je?“
„Podívej se na tohle!“
Byl to nesmírně starý hrob a náhrobní kámen byl tak omšelý, že Harry stěží rozeznával jméno. Hermiona ukazovala na symbol pod ním.
„To je to znamení z knihy, Harry!“
Pozorně pohlédl na místo, na které ho upozorňovala. Kámen byl tak ohlazený, že se sotva dalo poznat, co je do něj vytesané, doopravdy se ale zdálo, že se pod téměř nečitelným jménem nachází nějaké trojhranné znamení.
„Jo… mohlo by to být…“
Hermiona rozsvítila hůlku a namířila ji na jméno na náhrobním kameni.
„Píše se tu Ig… myslím, že Ignotus…“
„Pokud ti to nevadí, budu dál hledat rodiče,“ sdělil jí Harry poněkud kousavým tónem, vydal se dál a nechal ji přikrčenou u starého hrobu.
Tu a tam poznával nějaké příjmení, s nímž se jako s Hannah Abbottovou seznámil v Bradavicích. V některých případech bylo na hřbitově zastoupeno několik generací stejné kouzelnické rodiny – podle dat na náhrobních kamenech Harry soudil, že buď vymřely, nebo se jejich dnešní příslušníci z Godrikova Dolu odstěhovali. Nořil se stále hlouběji mezi hroby a pokaždé, když dospěl k novému náhrobnímu kameni, cítil drobné bodnutí nervózního očekávání.
Tma i okolní ticho jako by se znenadání, zato znatelně prohloubily. Harry se ustaraně rozhlédl, protože okamžitě pomyslel na mozkomory, pak si ale uvědomil, že zpěv koled ustal a že se v dáli ztrácí i hovor a ševel návštěvníků kostela, kteří vycházeli zpět na náves. V kostele právě někdo zhasl.
Pak se ze tmy pouhých pár metrů od něj potřetí ozval Hermionin jasný a zřetelný hlas.
„Tady jsou, Harry – tady u mě!“
Z jejího tónu poznal, že tentokrát jsou to doopravdy jeho matka a otec. Zamířil k ní s pocitem, jako by ho na prsou tlačilo něco těžkého. Byl to stejný pocit, jaký se ho zmocnil bezprostředně po Brumbálově smrti – žal, který mu doslova drtivě doléhal na srdce.
Náhrobní kámen stál jen dvě řady za Kendřiným a Arianiným hrobem. Byl stejně jako Brumbálův náhrobek vytesaný z bílého mramoru, takže písmo na něm bylo snadno čitelné, a zdálo se, jako by zářil do tmy. Harry si nemusel klekat ani přistupovat příliš blízko, aby přečetl slova, která do něj byla vyryta.
James Potter
nar. 27. března 1960
zem. 31. října 1981
Lily Potterová
nar. 30. ledna 1960
zemř. 31. října 1981
Posledním nepřítelem,
který bude zničen,
je smrt.
Harry si nápis četl pomalu, jako by měl jen jedinou příležitost pochopit jeho smysl, a poslední větu přečetl nahlas.
„Posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt…“ Napadla ho děsivá myšlenka, která v něm vyvolala cosi blížícího se panice. „Není to snad zásada Smrtijedů? Co dělá tady?“
„Neznamená to, že by chtěli zvítězit nad smrtí v tom smyslu, v jakém to myslí Smrtijedi, Harry,“ vysvětlovala mu laskavým hlasem Hermiona. „Znamená to… vždyť víš… život po smrti. Posmrtný život.“
Jenže oni nejsou naživu, pomyslel si Harry, jsou mrtví. Prázdná slova nemohla nijak zakrýt skutečnost, že zteřelé ostatky jeho rodičů leží pod kamenem a sněhem, lhostejné a nevědomé. Slzy mu vytryskly dřív, než je stačil zarazit, horké slzy, které mu na tvářích okamžitě zamrzaly, a jaký mělo smysl je otírat nebo tajit? Nechal je volně kanout, rty měl pevně sevřené a upřeně hleděl do vysokého sněhu, který jeho očím zakrýval pohled na místo, kde spočívaly Jamesovy a Lilyiny ostatky, dnes už nepochybně jen kosti nebo prach. Neuvědomovaly si a nezáleželo jim na tom, že tak blízko stojí jejich žijící syn, jehož srdce dosud tluče, který je díky jejich oběti naživu a který si v této chvíli napůl přeje, aby spal pod sněhem s nimi.
Hermiona ho znovu uchopila za ruku a pevně ji tiskla. Nedokázal se na ni podívat, ale opětoval stisk její ruky; aby se uklidnil a získal znovu rovnováhu, nabíral teď do plic hluboké štiplavé doušky nočního vzduchu. Měl s sebou přinést něco, co by jim dal, jenže na to vůbec nepomyslel a všechno, co na hřbitově rostlo, bylo bezlisté a zmrzlé. Hermiona ale zvedla hůlku, opsala ve vzduchu kruh a přímo před jejich očima rozkvetl věnec uvitý z čemeřice. Harry ho chytil a položil ho rodičům na hrob.
Jakmile vstal, cítil, že musí odejít; měl dojem, že už by tam nevydržel ani okamžik. Položil Hermioně ruku kolem ramen, Hermiona mu svoji ruku ovinula kolem pasu, mlčky se otočili a odcházeli sněhem kolem Brumbálovy matky a sestry, vraceli se k potemnělému kostelíku a k úzkým bočním dvířkům skrytým ve tmě.
