kapitola třicátá
Vyhnání Severuse Snapea
Jakmile se Alektin prst dotkl znamení, projela Harrymu nesnesitelná bolest jizvou a hvězdnatá společenská místnost zmizela. Stál na kamenité výspě pod vysokým skalním útesem, obklopovaly ho šplouchající mořské vlny a srdce mu hořelo vítězoslavným pocitem – chytili toho kluka!
Ohlušující prásknutí ho vrátilo zpět do vlastního těla. Dezorientovaně zvedl hůlku, čarodějka před ním už se ale kácela obličejem k zemi. Dopadla na podlahu tak tvrdě, že se zasklené police s knihami rozcinkaly.
„Ještě jsem omračovací kouzlo nikdy nepoužila, jen když jsme je nacvičovali v Brumbálově armádě,“ ozvala se mírně překvapeným tónem Lenka. „Nadělalo to větší rámus, než jsem čekala.“
Měla pravdu, strop nad nimi se začal otřásat dusotem nohou. Za dveřmi, jež vedly k ložnicím, sílily spěšné cupitavé kroky. Lenčino kouzlo probudilo studenty Havraspáru, kteří spali nad nimi.
„Kde jsi, Lenko? Musím se schovat pod plášť!“
Lenčiny nohy se ihned objevily kousek od něj, Harry k ní rychle přiskočil, postavil se vedle ní a Lenka nechala cípy pláště padnout k podlaze přesně ve chvíli, kdy se dveře rozlétly dokořán a do společenské místnosti vrazil houf havraspárských studentů v pyžamech. Zazněly jejich užaslé vzdechy a výkřiky překvapení, když na zemi spatřili ležet omráčenou Alektu. Váhavě ji obstoupili a prohlíželi si ji jako nějaké divoké zvíře, které by se mohlo každým okamžikem probrat a vrhnout se na ně. Pak jeden z odvážnějších prvňáčků přiskočil až k ní a šťouchl ji do zad palcem nohy.
„Vypadá to, že je snad mrtvá!“ vyjekl nadšeně.
„No podívej,“ šeptla spokojeně Lenka, když se studenti nahrnuli blíž k Alektě. „Mají z toho radost!“
„Jo… prima…“
Harry zavřel oči, soustředil se na bolestně pulzující jizvu a znovu se vědomě vnořil do Voldemortovy mysli… Procházel právě tunelem do první jeskyně… rozhodl se nejprve zkontrolovat medailonek, než se vypraví do Bradavic… to mu ale nezabere příliš mnoho času…
Po zabušení na dveře společenské místnosti všichni havraspárští rázem ztuhli. Z druhé strany dveří k Harrymu dolehl ten hebký melodický hlas, jímž promlouval orel na klepadle. „Kde končí zmizelé předměty?“
„Jak to mám asi vědět? Pusť mě dovnitř!“ zavrčel obhroublý hlas. Harry poznal, že patří Alektinu bratru Amycusovi. „Alekto? Alekto? Jsi tam? Máš ho? Otevři ty dveře!“
Hlouček havraspárských si mezi sebou vyděšeně šeptal. Pak se bez varování ozvala série hlasitých výbuchů, jako by někdo střílel do dveří z pušky.
„Alekto! Jestli přijde a my nebudeme mít Pottera… Chceš snad, abychom skončili jako Malfoyovi? Odpověz!“ řval Amycus a bušil do dveří takovou silou, až se celé otřásaly, přesto se ale neotevřely. Všichni havraspárští polekaně couvali a ti nejvíc vystrašení už prchali po schodech zpátky do ložnic. A pak, právě když Harry přemýšlel, jestli by neměl dveře otevřít a omráčit Amycuse dřív, než Smrtijed stačí vymyslet něco jiného, zazněl za dveřmi jemu dobře známý hlas.
„Smím se zeptat, co to tu provádíte, pane profesore?“
„Snažím se – otevřít – ty zatracený – dveře!“ hulákal zuřivě Amycus. „Běžte honem pro Kratiknota! Řekněte mu, ať je okamžitě otevře!“
„Copak tam uvnitř není vaše sestra?“ podivila se profesorka McGonagallová. „Měla jsem dojem, že ji tam profesor Kratiknot někdy vpodvečer na vaši naléhavou žádost pouštěl. Snad by vám tedy mohla ty dveře otevřít ona a nemusel byste kvůli tomu probudit polovinu hradu.“
„Neodpovídá mi, vy stará můro! Otevřete je vy! U všech čertů! Udělejte to, a hned!“
„Samozřejmě, pokud si to přejete,“ opáčila neobyčejně mrazivým tónem profesorka McGonagallová. Ozvalo se jemné cvaknutí klepadla a melodický hlas se znovu zeptal: „Kde končí zmizelé předměty?“
„V nebytí, což jinak řečeno znamená všude,“ odpověděla profesorka McGonagallová.
„Hezky vyjádřeno,“ pochválil ji orel na klepadle a dveře se otevřely.
Hrstka havraspárských, která dosud byla ve společenské místnosti, se tryskem rozběhla ke schodům, když Amycus vrazil dovnitř jako velká voda a mával …
