kapitola osmnáctá
Život a lži Albuse Brumbála
Právě vycházelo slunce. Harrymu se nad hlavou klenula nekonečná báň čiré bezbarvé oblohy a lhostejně shlížela na něj i na jeho utrpení. Posadil se před vchod do stanu a zhluboka se nadechl čistého vzduchu. Za normálních okolností by prostou skutečnost, že je naživu a může se dívat, jak slunce stoupá nad pahorek pokrytý třpytivým sněhem, považoval za největší poklad na světě, dnes ji ale nedokázal řádně ocenit. Smysly měl otupené katastrofou, kterou pro něj představovala ztráta hůlky. Rozhlédl se po zasněženém údolí a jiskřícím tichem k němu dolehlo klinkání vzdálených kostelních zvonů.
Aniž si to uvědomoval, svíral si pevně obě paže rukama a zarýval si prsty do masa, jako by překonával tělesnou bolest. Už by ani nespočítal, kolikrát prolil vlastní krev, jednou dokonce přišel o všechny kosti v pravé ruce, a na této pouti už stačil k jizvám na čele a na hřbetu ruky přidat další na hrudi a na předloktí. Až doteď si nikdy nepřipadal tak zoufale oslabený, zranitelný a nechráněný, jako by ho osud násilně připravil o většinu kouzelnických schopností. Věděl přesně, co by mu řekla Hermiona, kdyby se jí se svými pocity svěřil – hůlka nedokáže nic víc než její majitel. V tom se ale mýlila, v jeho případě tomu bylo jinak. Hermiona necítila, jak se jeho hůlka jako střelka kompasu sama otočila a vystřelila proti jeho nepříteli zlaté plameny. Přišel o ochranu, kterou mu poskytovala identická jádra jeho i Voldemortovy hůlky, a teprve teď, když ji ztratil, si uvědomoval, nakolik se na ni spoléhal.
Vytáhl z kapsy obě poloviny přelomené hůlky, a aniž se na ně podíval, strčil je do váčku od Hagrida, který měl pověšený kolem krku. Váček byl tak přeplněný různými poškozenými a nepoužitelnými věcmi, že už by se do něj nevešlo nic dalšího. Harry přes kůži scvrčka nahmatal starou Zlatonku a chvilku se musel bránit pokušení vytáhnout ji z váčku a zahodit ji. Nedobytná, nepřístupná a zbytečná jako všechno ostatní, co po sobě Brumbál zanechal…
A vztek, který při vzpomínce na Brumbála pocítil, ho nyní zalil jako proud žhavé lávy, spálil mu celé nitro a zahltil všechny ostatní pocity. Z čirého zoufalství probírali všechno tak dlouho, až uvěřili, že v Godrikově Dole najdou řešení, sami sebe přesvědčili, že se tam musejí vrátit, že je to dovede na nějakou tajnou cestu, kterou pro ně Brumbál připravil, jenže neexistovala žádná mapa a žádný plán. Brumbál je nechal tápat v temnotách, v nichž se potýkali sami a bez pomoci s neznámými a nepředstavitelnými hrůzami. Nikdo jim nic nevysvětlil, nic nedostali zadarmo, neměli meč a Harry teď neměl ani hůlku. A ještě ke všemu tam upustil fotografii toho zloděje, takže Voldemort nepochybně snadno zjistí, kdo to je… má teď všechny potřebné informace…
„Harry?“
Hermiona se tvářila, jako by měla strach, že na ni její vlastní hůlkou sešle nějakou kletbu. S tváří zbrázděnou zaschlými slzami si k němu přisedla se dvěma šálky čaje v roztřesených rukou a pod paží svírala nějaký objemný předmět.
„Díky,“ přikývl a jeden šálek si vzal.
„Můžu na tebe mluvit?“
„Jasně,“ zahučel, protože se jí nechtěl dotknout.
„Chtěl jsi vědět, kdo je na té fotografii, Harry. Takže… mám tady tu knížku.“
Nesměle mu položila do klína novotou vonící Život a lži Albuse Brumbála.
„Kde – jak…?“
„Našla jsem ji v Batyldině obývacím pokoji, ležela tam… a byl do ní zastrčený tenhle lístek.“
Přečetla nahlas několik řádek špičatého, jedovatě zeleným inkoustem psaného rukopisu:
Milá Batty,
děkuji za Vaši pomoc. Posílám tu knihu a doufám, že se Vám bude líbit. Řekla jste mi všechno, přestože se na to nepamatujete.
Rita
„Myslím, že když ta knížka přišla, byla ještě pravá Batylda naživu, možná už na tom ale byla tak zle, že si ji ani nepřečetla.“
„Jo, to nejspíš.“
Harry sklopil oči k Brumbálově fotografii a projela jím vlna zběsilého uspokojení. Teď se dočte o všech těch věcech, které Brumbál nepovažoval za nutné mu sdělit, ať by se mu to líbilo nebo ne.
„Ty se na mě pořád ještě zlobíš, …
