kapitola čtrnáctá
Zloděj
Harry otevřel oči a oslepila ho oslnivá zlatozelená záře. Neměl ponětí, co se stalo, uvědomoval si jen, že leží na zemi vystlané něčím, co zřejmě byly listy a drobné větvičky. Namáhavě nasál vzduch do plic, které jako by měl úplně splasklé, zamrkal a uvědomil si, že tou pronikavou září jsou sluneční paprsky, prodírající se k němu listnatým baldachýnem vysoko nad hlavou. Pak sebou těsně před jeho obličejem něco škublo. Zvedl se na ruce a kolena a chystal se čelit nějakému malému dravému zvířeti, zjistil ale, že tím něčím byla Ronova noha. Rozhlédl se a shledal, že všichni tři leží někde uprostřed lesa a zjevně jsou sami.
První, co ho napadlo – jsou v Zapovězeném lese – a přestože si uvědomoval, jak pošetilé a nebezpečné by bylo, kdyby se objevili na bradavických školních pozemcích, srdce mu na kratičkou chvíli radostně poskočilo, když si představil, jak se mezi stromy tiše plíží k Hagridově hájence. Za těch několik okamžiků, které uplynuly, než Ron tiše zasténal a on k němu zamířil po čtyřech, si však uvědomil, že tohle určitě Zapovězený les není. Stromy vypadaly mladší, rostly dál od sebe a prostor mezi nimi nebyl zarostlý houštím.
K Ronově hlavě dorazil současně s Hermionou, která také lezla po čtyřech. Jakmile se na Rona pořádně podíval, všechny ostatní obavy se mu rázem vypařily z mysli, protože Ron měl celý levý bok prosáklý krví a jeho šedobílý obličej se děsivě vyjímal na zemi pokryté listím. Účinky mnoholičného lektvaru právě začínaly pomíjet; Ron měl napůl Cattermoleovu a napůl vlastní podobu, vlasy mu postupně rudly a z tváří mu naopak mizely i poslední zbytky barvy.
„Co se mu to stalo?“
„Odštěp,“ konstatovala Hermiona a její prsty už pozorně prohmatávaly Ronův rukáv, kde byla krev nejhustší a nejtmavší.
Harry s hrůzou sledoval, jak na Ronovi trhá košili. Odštěp vždycky považoval za něco komického, ale tohle… vnitřnosti se mu nepříjemně zkroutily, když Hermiona odhalila Ronovu paži v nadloktí, kde chyběl obrovský kus masa, jako by ho někdo čistě odřízl ostrým nožem.
„Honem, Harry, podívej se mi do kabelky, je tam malá lahvička se štítkem Esence z třemdavy…“
„Kabelka… jasně…“
Harry se rozběhl k místu, kde Hermiona dopadla na zem, sebral maličkou korálkovou kabelku a strčil dovnitř ruku. Okamžitě pocítil, jak se mu nabízí jeden předmět za druhým – nahmatal kožené hřbety několika knih, vlněné rukávy svetrů, podpatky bot…
„Pospěš si!“
Zvedl ze země svoji hůlku a namířil jí do hlubin kouzelné kabelky.
„Accio třemdava!“
Z kabelky vylétla malá hnědá lahvička, Harry ji v letu chytil a utíkal zpátky k Hermioně a k Ronovi, který měl teď oči napůl otevřené, mezi víčky mu ale nebylo vidět nic než úzké proužky bělma.
„Omdlel,“ oznámila mu Hermiona, která byla také značně pobledlá. Nevypadala už jako Mafalda, jen ve vlasech měla ještě místy trochu šedin. „Odzátkuj mi to, Harry, prosím, třesou se mi ruce.“
Harry vytáhl z lahvičky zátku, Hermiona si od něj odvar vzala a odměřila do krvácející rány tři kapky. Z paže se vyvalil obláček nazelenalého dýmu, a když se vzduch pročistil, viděl Harry, že rána přestala krvácet. Vypadala teď, jako by byla už několik dnů stará – v místech, kde ještě před chvílí zelo jen živé maso, byla potažena novou kůží.
„Páni!“ vydechl Harry.
„Nic jiného s tím raději dělat nebudu,“ prohlásila Hermiona roztřeseným hlasem. „Existují sice zaklínadla, která by ho vyléčila úplně, ale neodvažuju se je použít, protože se bojím, abych je nepokazila a nenadělala víc škody než užitku… už i tak ztratil spoustu krve…“
„Jak se mu to vlastně stalo? Chci říct,“ zavrtěl Harry hlavou, aby si ji pročistil a našel nějaký smysl v tom, co se právě přihodilo, „proč jsme tady? Myslel jsem, že se vracíme na Grimmauldovo náměstí!“
Hermiona se zhluboka nadechla. Zdálo se, že má slzy na krajíčku.
„Harry, obávám se, že tam už se vrátit nemůžeme.“
„Co tím…?“
„V okamžiku, kdy jsme se přemístili, mě Yaxley chňapl. Nedokázala jsem ho setřást, byl na mě moc silný a pořád se mě držel, a …
