kapitola dvanáctá
V kouzlech je síla!
Jak srpen ubíhal a chýlil se ke konci, čtvereček neudržovaného trávníku uprostřed Grimmauldova náměstí na slunci pomalu usychal, až byla tráva celá hnědá a lámavá. Obyvatele čísla dvanáct nikdo ze sousedních domů za celou tu dobu nezahlédl a vidět ostatně nebyl ani samotný dům. Mudlové, kteří na Grimmauldově náměstí bydleli, si už dávno přestali všímat onoho směšného omylu při přidělování popisných čísel, díky němuž dům číslo jedenáct sousedil s číslem třináct.
Přesto se však poslední dobou zdálo, že tato neobvyklá chyba přitahuje pozornost hrstky návštěvníků, kteří ji považují za nesmírně zajímavou. Neminul prakticky jediný den, aby se na Grimmauldově náměstí neobjevili jeden nebo dva lidé, kteří zjevně neměli na práci nic jiného než opřít se o zábradlí před čísly jedenáct a třináct a sledovat spojnici mezi oběma domy. Čumilové byli každý den jiní, vypadalo to ale, že všichni sdílejí stejný odpor k normálnímu oblečení. Většina Londýňanů z okolí si už na výstředně oděné podivíny zvykla a vcelku si jich nevšímala, jen čas od času se někdo z kolemjdoucích ohlédl a v duchu přemýšlel, proč asi někdo v takovém vedru chodí v dlouhém plášti.
Navíc se zdálo, že postávající čumily dlouhé vyčkávání a pozorování nijak neuspokojuje. Jen příležitostně sebou některý z nich vzrušeně škubl, jako by konečně spatřil něco zajímavého, hned se ale zase se zklamaným výrazem opřel o zábradlí.
Prvního zářijového dne se na náměstí sešlo víc lelkujících zevlounů než kdykoli předtím. Tiše a bděle tam stál půltucet mužů v dlouhých pláštích a všichni jako vždy upřeně zírali na domy číslo jedenáct a třináct, avšak to, na co čekali, se zjevně ani tentokrát neobjevilo. Schylovalo se už k večeru, který poprvé po několika týdnech přinesl nečekanou spršku chladivého deště, když přišel jeden z těch nevysvětlitelných okamžiků, kdy to vypadalo, že snad spatřili něco zajímavého. Muž s pokřiveným obličejem ukázal prstem a jeho nejbližší společník, zavalitý bledý chlapík, vyrazil kupředu, o chviličku později však oba znovu upadli do obvyklé nečinnosti a tvářili se popuzeně a zklamaně.
V tu chvíli Harry v domě číslo dvanáct právě vešel do vstupní haly. Málem ztratil rovnováhu, když se přemístil přesně na nejvyšší schod před domovními dveřmi, a uvědomil si, že není vyloučeno, že Smrtijedi na pouhý okamžik spatřili kousek jeho odhaleného lokte. Opatrně za sebou zavřel domovní dveře, svlékl neviditelný plášť, přehodil si ho přes ruku a spěšně zamířil tlumeně osvětlenou chodbou ke dveřím do suterénu. V ruce přitom pevně svíral ukradené číslo Denního věštce.
Uvítalo ho obvyklé šeplavé Severus Snape? a ovál ho závan větru, po němž se mu na okamžik stočil a zdřevěněl jazyk.
„Nezabil jsem vás,“ pravil hned, jakmile jím zas mohl pohnout, a zadržel dech, když před ním vybuchla prašná postava nastražená kletbou. Počkal, dokud nedošel do poloviny kuchyňského schodiště, kde byl mimo doslech paní Blackové a mimo dosah mračna prachu, a teprve pak zavolal: „Nesu čerstvé zprávy – a nebudou se vám líbit.“
Kuchyně se proměnila téměř k nepoznání. Každá rovná plocha se nyní jen blyštěla, měděné hrnce a pánve byly vycíděné do růžového lesku, horní deska dřevěného stolu se třpytila a poháry i talíře, které už byly prostřené k večeři, zářily ve světle vesele plápolajícího ohně, nad nímž se něco dusilo v zavěšeném kotlíku. Nic v celé místnosti ovšem neprošlo tak dramatickou proměnou jako domácí skřítek, který právě spěchal k Harrymu, oblečený do sněhově bílé utěrky, chlupy v uších měl čisté a nadýchané jako chomáče vaty a na hubené hrudi mu poskakoval Regulusův medailonek.
„Buďte tak laskav, zujte si boty, pane Harry, a umyjte si před večeří ruce,“ zaskřehotal Krátura, chopil se neviditelného pláště a odběhl ho pověsit na háček na zdi vedle několika staromódních hábitů, které byly všechny čerstvě vyžehlené.
„Tak co je nového?“ ozval se nedočkavě Ron. Krčil se s Hermionou nad hromadou nečitelných poznámek a ručně kreslených plánků, které…
