Kapitola patnáctá
GARION MĚL SKLÍČENOU NÁLADU. Vyhlídka na další den plný obřadů a únavných rozhovorů byla naprosto nesnesitelná Vstal brzy, aby uprchl z královské ložnice předtím, než přijde nepříjemně dvorný úřadující tajemník se svým nekonečně dlouhým rozvrhem nastávajícího dne. Garion osobně svého, jinak docela hodného, společníka nemohl ani cítit, ačkoli věděl, že ten muž vykonává jen svoji práci. Králův čas musel být uspořádán a přesně vymezen. A postarat se o to bylo úkolem tajemníka. A tak se každé ráno po snídani ozvalo opatrné zaklepání na dveře, vstoupil tajemník, uklonil se a poté začal, jako vždy předtím, probírat rozvrh králova dne, bod po bodu, minutu po minutě. Garion si představoval, někdy to zavánělo až sebemrskačstvím, že někde je, pravděpodobně dobře ukrytý a přísně strážený, hlavní a závěrečný seznam, který určuje celý zbytek jeho života-včetně královského pohřbu.
Ale toho dne svítalo příliš nádherně na to, aby opět zabředl do obvyklého pořádku a složitých rozmluv. Nad Větrné moře vyšlo žhavé slunce, jehož paprsky se dotkly zasněžených vrcholků skalnatých štítů a dodávaly jim tak narůžovělý nádech. Ranní stíny v hlubokých údolích pod městem byly mlhavě modré. Oknem sem ze zahrady mocně vanula vůně jara a Garion věděl, že musí zmizet, i kdyby jen na hodinu. Rychle si oblékl tuniku, nohavice a měkké rivanské boty. Velmi pečlivě vybral to nejméně královské oblečení, jaké mu jeho šatník jen mohl nabídnout. Zdržel se jen trochu připásáním opasku s mečem. Potom se vyplížil z královských komnat. Dokonce se rozhodl, že s sebou nevezme ani stráže, ale nakonec od toho obezřetně upustil. V pátrání po muži, jenž se jej ve stinné chodbě pokoušel zabít, byli na mrtvém bodě. Oba však, Garion i Lelldorin, zjistili, že rivanských plášťů by potřebovalo vyspravit nespočetně mnoho. Šedé obleky nebyly šatem ke zvláštním příležitostem, ale spíše něčím, co má zahřát. Bylo to výhodné oblečení, které mnoho vydrželo. Valná většina těchto šatů tak přicházela k neuvěřitelné újmě. Kromě toho tu už bylo jaro a muži je brzy přestanou nosit. Jediná stopa k útočníkovi tak zůstane uzamčena v nějakém šatníku.
Garion spolu se dvěma ozbrojenými strážci v uctivém odstupu za jeho zády zamyšleně procházel ztichlými chodbami Citadely a uvažoval nad tím. Došel k závěru, že pokus o jeho vraždu nepocházel od Grolima. Tetina zvláštní schopnost rozpoznat Grolimovu mysl by ji okamžitě upozornila. Se vší pravděpodobností nebyl útočník ani žádný cizinec. Na ostrově bylo příliš málo cizinců, aby se s tím dalo najisto počítat. Musel to být Rivan. Ale proč by Rivan chtěl zabít krále, který se právě vrátil po třinácti stech letech?
Zmaten tím vším povzdychl a nechal své myšlenky přejít jinam. Přál si být znovu jen Garionem a přál si to víc než cokoli jiného. Přál si, aby bylo možné probudit se někde v nějakém hostinci u cesty, vyrazit se svítáním, dojet na nejbližší kopec a podívat se, co leží pod ním. Opět vzdychl. Byl ted' veřejnou osobou a taková svoboda mu byla odepřena. Byl si úplně jist, že už nikdy nebude mít žádnou chvilku jen pro sebe.
Když procházel kolem jedněch otevřených dveří, uslyšel náhle známý hlas. "Hřích se vplíží do našich myslí ve chvíli, kdy naše myšlenky zbloudí na scestí," říkal Relg. Garion se zastavil a pokynul strážím, aby zůstaly v tichosti.
"Musí být všechno hřích?" zeptala se Taiba. Samozřejmě byli spolu. Byli pohromadě téměř neustále již od okamžiku, kdy Relg Taibu vynesl ze zavalené jeskyně pod Rak Ktholem. Garion si byl skoro jist, že si to žádný z nich ani plně neuvědomuje. Kromě toho si ještě všiml, že oba, nejen Taiba, ale i Relg, jsou celí nesví, nejsou-li pohromadě. Vládlo jimi něco, co bylo zcela mimo jejich vůli.
"Svět je naplněn hříchem," prohlásil Relg. "Musíme se ho neustále varovat. Musíme ostražitě hlídat naši čistotu před všemi druhy pokušení."
"To musí být velmi namáhavé," řekla Taiba mírně pobaveně.
"Myslel jsem, že chceš nějaké rady," vyčetl jí Relg. "Jestli jsi sem přišla jen proto, aby ses m…
