Část třetí
DRASNIE
Kapitola sedmnáctá
"MILÁ TETO POL," ZAČAL GARIONŮV LIST na rozloučenou. "Jsem si jist, že tě to rozzlobí, ale není jiná možnost. Viděl jsem Mrinský kodex a ted' vím, co musím udělat, aby -" Zarazil se a svraštil obočí. "Jaké i se píše ve slově 'Proroctví'?' zeptal se.
Belgarat mu to řekl. "Moc se nerozepisuj, Garione," poradil mu starý pán. "Ať řekneš, co chceš, nepotěšíš ji tím. Tak řekni jen to hlavní."
"Nemyslíš, že bych měl vysvětlit, proč to děláme?" strachoval seGarion.
"Ona četla Mrinský kodex, Garione," odpověděl Belgarat. "Bude vědět, proč jsme odešli bez vysvětlení."
"Opravdu rád bych napsal list i Se'Nedře," uvažoval Garion.
"Polgara jí řekne všechno, co bude potřebovat vědět," řekl Belgarat.
"Máme toho hodně na práci a nemůžeme si dovolit strávit celou noc psaním dopisů."
"Nikdy předtím jsem dopis nepsal," podotkl Garion. "Není to tak lehké, jak se zdá"
"Řekni, jen co je třeba, a přestaň," radil mu stařec. "Nelam si s tím moc hlavu."
Otevřely se dveře a dovnitř opět vstoupil Silk. Byl oblečen do nepopsatelného oděvu, který nosil na cestách, a v rukou držel dva uzlíky. "Myslím, že se vám budou hodit," řekl, podávaje jeden z nich Belgaratovi a druhý Garionovi.
"Sehnal jsi nějaké peníze?" zeptal se ho Belgarat.
"Půjčil jsem si od Baraka"
"To mě překvapuje," odpověděl Belgarat. "Není pověstný zrovna štědrostí."
"Neřekl jsem mu, že si je půjčuji," otočil se k němu s mrknutím malý muž. "Myslel jsem, že nebudu krátit náš drahocenný čas nějakým dlouhým vysvětlováním."
Belgarat zvedl jedno obočí.
"Pospícháme, ne?" zeptal se Silk s nevinným výrazem. "A s Barakem je to vždy na dlouhé lokte, když jde o peníze."
"Ušetři mě únavných omluv," řekl mu Belgarat. Otočil se ke Garionovi. "Už to máš hotové?'
"Co myslíš?" zeptal se Garion a podal mu dopis.
Starý muž jej přelétl očima. "Stačí," řekl. "Teď to podepiš a položíme to někam, kde to zítra někdo určitě najde."
"Zítra - ale dost pozdě," podotkl Silk. "Rád bych byl dost vzdálený od Polgařinina běsnění, až zjistí, že jsme odjeli."
Garion podepsal list, složil jej a na vnější stranu napsal "Pro paní Polgaru".
"Necháme to na trůnu," řekl Belgarat. "Převlékneme se a půjdeme pro meč."
"Není ten meč trochu neskladný?" zeptal se Silk poté, co se Garion a Belgarat převlékli.
"V jednom z předpokojů je uložena jeho pochva," odvětil Belgarat, opatrně otevíraje dveře. Rozhlížel se ztichlou chodbou. "Bude jej muset nést pověšený na zádech."
"Ta zář na nás bude upozorňovat," řekl Silk.
"Orb zakryjeme," řekl Belgarat. "Pojďme."
Všichni tři vyklouzli do slabě osvětlené chodby a plížili se půlnočním tichem k trůnnímu sálu. Jednou je málem překvapil ospalý sluha kráčející ke kuchyni, ale jedna prázdná komnata jim posloužila jako dočasná skrýš. Pak šli dále.
"Je zamčeno?" zašeptal Silk, když přišli ke dveřím do Síně ri-vanského krále.
Garion sáhl po veliké kruhové klice a otáčel jí tak dlouho, dokud ztichlou chodbou nezaznělo hlasité cvaknutí záklapky. Pak na dveře zatlačil a ty se se skřípěním otevřely.
"Měl bys mít někoho, kdo by se o to staral," zamumlal Silk.
Jakmile vstoupili do Síně, začal Aldurův Orb slabě planout.
"Zdá se, že tě poznal," podotkl Silk ke Garionovi.
Když Garion sundal meč ze zdi, Orb zazářil a naplnil Síň ri-vanského krále svým tmavě modrým světlem. Garion se znepokojeně rozhlížel, plný obav, že někdo procházející kolem by zahlédl světlo a šel zjistit, co se děje. "Přestaň s tím," napomenul bez rozmyšlení kámen. S polekaným bliknutím zář Orbu zeslábla na slabé pulsující světlo a radostná píseň se ztišila v šepot.
Belgarat na svého vnuka udiveně pohlédl, ale neřekl nic. Dovedl je do jednoho z předpokojů a z truhlice u zdi vytáhl dlouhou hladkou pochvu. Na opasku připevněném k pochvě bylo vidět časté používání. Starý muž jej Garionovi navlékl přes jedno rameno a hruď tak, aby pochva, k opasku připojená na dvou místech, běžela napříč jeho zády. V truhle byla také pletená trubice, která vypadala téměř jako úzká punčoc…
