Kapitola čtvrtá
"ŽÁDNÁ LÍTOST?" ZEPTAL SE GARIONA SILK ještě téhož večera.
Vyjeli právě pod oblohou plnou hvězd přímo k ostře se před nimi rýsujícím štítům.
"Lítost nad čím?"
"Žes ztratil velení." Silk jej zvědavě pozoroval už od chvíle, kdy zapadající slunce ohlašovalo pokračování jejich putování.
"Ne," odpověděl Garion. Nebylo mu dost dobře jasné, co tím ten chlapík sledoval. "Proč bych měl cítit nějakou lítost?"
"Pro člověka je velmi důležité poznávat sám sebe, Garione," řekl mu Silk vážně. "Moc může být pro některé lidi velmi sladká a nikdy nevíš, jak se s tím kdo vyrovná, pokud mu nedáš šanci to zkusit."
"Nevím, proč sis s tím dělal starosti. Nezdá se mi pravděpodobné, že bych měl nějak zvlášť často rozhodovat o našich záležitostech."
"Nikdy nevíš, Garione. To nikdy nevíš."
Vyjeli přes neúrodnou černou písčinu pustiny k horám tyčícím se na obzoru. Za zády jim zářil měsíc. Jeho světlo bylo bílé a chladné. Do půlnoci scházelo něco kolem hodiny, když konečně vstoupili na kamennou zem a kopyta koní po dlouhé cestě písečnou pouští konečně hlasitě zaklapala. Jakmile vystoupili na první hřeben, zastavili, aby se ohlédli za sebe. Tmavá rozloha pustiny byla posetá hlídkovými murgskými ohni a daleko za sebou spatřili pochodně pohybující se po jejich stopě.
"Už jsem si kvůli tomu začal dělat starosti," řekl Silk Belgara-tovi, "ale vypadá to, že nakonec naši stopu našli."
"Doufejme, že ji znovu neztratí," odpověděl stařec.
"To skutečně není moc pravděpodobné. Udělal jsem ji dost zřetelnou."
"Murgové dovedou být někdy pěkně nevyzpytatelní." Belgarat se zdál být takřka úplně uzdraven, ale Garion cítil velkou únavu, jež ležela na jeho bedrech, a byl rád, že se nerozhodli jet celou noc.
Hory, do nichž vjeli, byly stejně vyprahlé a skalnaté jako ty na severu. Rýsovaly se zde vysoké skalní stěny a na zemi prosvítaly skvrny vápence. Mezi skalami neustále skučel prudký mrazivý vítr, který škubal hrubě tkanými murgskými plášti, jimiž se maskovali. Postupovali tak dlouho, dokud skutečně nebyli v samotných horách. Pak, několik hodin před úsvitem, se zastavili, aby si odpočinuli a počkali na východ slunce.
Když se na východě objevilo první slabé světlo, Silk vyrazil a prozkoumal na severozápadě skalnatý průsmyk mezi dvěma strmými štíty. Jakmile se vrátil, znovu nasedli a odcválali.
"Myslím, že teď už se toho můžeme zbavit," řekl Belgarat a svlékl svůj murgský plášť.
"Vezmu je," navrhl právě zastavující Silk, "Průsmyk je přesně tímhle směrem," ukazoval. "Dorazím za vámi během pár hodin."
"Kam teď jedeš ty?" zeptal se Barak.
"Pojedu pár mil jinudy, abych vytvořil falešnou stopu," odvětil Silk, "Pak pojedu stejnou cestou za vámi a zjistím, zda jste nějakou nezanechali vy. Nebude to dlouho trvat."
"Nechceš někoho k sobě?" nabídl se Barak.
Silk zavrtěl hlavou. "Sám budu rychlejší."
"Buď opatrný."
Silk se zašklebil. "Já jsem vždycky opatrný." Vzal od nich murgské šaty a rozjel se na západ.
Onen průsmyk se ukázal být korytem potoka vyschlého před tisící lety. Voda si prorazila cestu skálou a odhalovala vrstvu za vrstvou červený, hnědý a žlutý kámen ležící v pruzích, jeden překrývaje druhý. V tom skalním korytu byl zvuk kopyt jejich koní velmi hlasitý. Neustále tudy proudil vítr.
Taiba nasměrovala svého koně vedle Garionova. Třásla se a kabátec, který jí dal, měla těsně přitažený kolem ramen. "Je vždycky takhle chladno?" zeptala se a velké fialové oči měla rozšířené.
"V zimě," odpověděl. "Dovedu si ale představit, jaké tu musí být horko v létě."
"Kobky pro otroky byly stále stejné," řekla mu. "Nikdy jsme nevěděli, jaké je roční období."
Klikatící se říční dno náhle zprudka zahnulo doprava a oni tak vjeli přímo na světlo právě vyšlého slunce. Taiba zasténala.
"Co se děje?" rychle se jí zeptal Garion.
"Světlo," vykřikla a zakrývala si rukama tvář. "Pálí mě do očí."
Relg, který jel přímo před nimi, si také zakrýval zrak. Ohlédl se přes rameno na Maragčanku. "Tady máš," řekl. Vzal jednu ze svých roušek, které si obvykl…
