Třicet tři
Z přízemí vedlo do vyšších poschodí hlavní věže široké ústřední schodiště. Maddie se ve velké místnosti držela u stěn a snažila se budit co nejmenší pozornost. Věděla, že jakmile se vydá po schodech nahoru, stane se podezřelou. Neměla žádný důvod být v této části hradu kromě vlastní zvědavosti – a nemyslela si, že zrovna to by byla hodnotná výmluva, kdyby ji někdo spatřil.
Naštěstí už denní světlo skoro zmizelo a vnitřek budovy byl jen slabě osvícen. Oken nebylo mnoho a byla malá a úzká – vysoká a široká okna nebyla zrovna účinný obranný prvek. Přesto když stoupala po širokém schodišti, cítila se hrozně odhalená a viditelná. Držela se u balustrádového zábradlí a jako duch se sunula vzhůru. Její boty s měkkou podrážkou tiše šeptaly na dřevěných schodech. Kůže jí mravenčila při představě tuctů neviděných očí, které sledovaly její postup.
První patro patřilo Lassignyho kanceláři a obytným komnatám. Dveře do kanceláře byly otevřené a ona jimi viděla masivní stůl pokrytý lejstry a poznámkami. Po baronovi a jeho úřednících ale nebylo ani stopy. Předpokládala, že jsou ve svých komnatách a převlékají se k večeři.
Prosmýkla se kolem zábradlí schodiště. Široké dřevěné schody pokračovaly do dalšího patra. Zastavila se pod nimi a podívala se vzhůru. Vystavovala se přitom co nejméně, aby ji nemohl spatřit někdo, kdo by se díval shora dolů. Neviděla ani neslyšela vůbec nic, a tak pokračovala vzhůru a pohybovala se rychleji, aby měla tohle nekryté místo co nejdřív za sebou.
Nad schodištěm se zastavila a rozhlédla. Tady zjevně byla jídelní síň barona a jeho vyššího personálu. Viděla, jak se kolem dlouhých stolů pohybují sluhové a prostírají k večeři. Nikdo z nich se o ni nijak nezajímal, pokud si jí tedy vůbec někdo všiml. Rychle pokračovala do dalšího patra.
Když došla na vrchol schodiště, ocitla se přímo před senešalovou kanceláří, kde předtím s Willem žádali o ubytování. Velké, mosazí pobité dveře byly zavřené a zevnitř se neozýval žádný zvuk prozrazující pohyb. Rozhlédla se kolem. I ostatní tři stěny byly lemované těžkými dřevěnými dveřmi a všechny byly zavřené. Světlo tu poskytovala řada pochodní v držácích na stěnách. Rychle se přesunula na místo mezi dvě z nich, kde byl stín nejtemnější. Zastavila se, dívala se a poslouchala.
Nic se neozývalo, i když měla pocit, že tlukot jejího srdce je ohlušující. Krčila se v přítmí a prohlížela si uspořádání tohoto poschodí.
Široké ústřední schodiště tady končilo a ona hledala přístup do vyšších pater.
Ve dvou rozích řadu těžkých dřevěných dveří narušovaly užší, otevřené průchody. V jednom z nich spatřila prvních několik schodů vedoucích vzhůru. Rychle přeběhla k nejbližšímu průchodu a nahlédla do něj.
Úzkým prostorem vedlo točité schodiště. Jak tomu bývalo na všech hradech, spirála schodiště se točila zleva doprava, aby útočník stoupající po schodech musel odhalit celé tělo, chtěl-li použít meč, zatímco pravorukému obránci stačilo odhalit jen pravou paži. Maddie se podívala vzhůru. Ve stěnách nebyly zasazeny žádné pochodně a na schodiště proudilo jen mdlé světlo ze třetího a čtvrtého patra. Rychle běžela po schodišti vzhůru a pozorně naslouchala, zda někdo neschází dolů. V tom případě by se musela otočit, rychle seběhnout a schovat se někde ve třetím patře. Ale neslyšela žádný zvuk pohybu, a tak se vynořila na čtvrtém poschodí.
To tvořil velký otevřený prostor s vysokými okny zasazenými ve dvou zdech. Věděla, že takhle vysoko není třeba brát přílišné ohledy na obranné prvky. Dvě zdi, v nichž nebyla okna, lemovaly stojany se zbraněmi a pancíři. Toto patro zjevně sloužilo k výcviku a jako hradní zbrojnice.
Vysoká okna poskytovala světlo těm, kdo se tu cvičili ve zbrani. Viděla, že hodně zbraní ve stojanech jsou jen dřevěné cvičební pomůcky.
Otočila se zpět ke schodům a pokračovala nahoru.
Zatím neviděla nic, co by naznačovalo, že v některé z místností drží vězně, a další dvě poschodí ji také zklamala. Přes každé z nich vedla úzká chodba, kterou z obou stran lem…
