Třicet devět
Záchrannou misi si naplánovali na třetí hodinu po půlnoci. Měsíc měl zapadat v jednu hodinu a nebe bylo hodně zatažené, mohli tedy čekat dost tmy a stínů, které skryjí jejich pohyb.
To bylo velmi důležité zvlášť ve chvíli, až se všichni tři budou chtít dostat ven po zdi věže a přes schody vedoucí z opevnění, aniž by je některý ze strážných viděl. Pro Maddii bylo relativně snadné dokázat takovou věc, jenže až budou tři, pravděpodobnost, že si jich někdo všimne, bude mnohem větší – zejména proto, že princ nebyl zvyklý pohybovat se tak, aby nebyl viděn.
Den plynul pomalu. Brzy odpoledne navštívili stáje s tím, že je třeba nakrmit a napojit koně a vykydat jim stání. Vzali si s sebou své věci a ukryli je v zadní části stání.
Maddie do stání přinesla hodně slámy a navršila ji dozadu. Tam plánovali ukrýt prince Gilese, až ho dostanou do stájí. Will zkontroloval kožené pouzdro s luky. Zdálo se, že na něj za celou dobu nikdo ani nesáhl. Oba luky i toulce byly pořád uvnitř, stejně jako dvě dvojité pochvy, každá se saxonským a vrhacím nožem.
Jediná věc, kterou si Will s sebou nevzal, byla mandola. Nechal ji viset na kolíku u svého spacího prostoru v hlavní věži. Bylo by moc nápadné, kdyby si ji odnesl do stájí – známka toho, že má v plánu odejít.
„Škoda,“ řekl, když se na ni podíval po návratu do společné místnosti. „Ta mandola mi bude chybět.“
Maddie se soucitně usmála. „Ještěže to není vaše Gilet,“ prohodila. Gilet byla Willovou pýchou a radostí, byla to mandola vyrobená jedním z nejlepších loutnistů v Araluenu. Dostal ji už před mnoha lety. Byl to velmi drahý nástroj a Will ho raději nevystavoval nebezpečí při cestování.
Večerní jídlo se podávalo v obvyklý čas. Byla to chutná dušená zelenina s čerstvým křupavým chlebem z kuchyně. Na stole znovu nechyběly džbány piva, vína a vody a konvice s kávou. Maddie měla kvůli očekávání nadcházející akce žaludek jako na vodě, a tak se v jídle nimrala, dokud ji Will nenapomenul.
„Jez,“ pobídl ji. „Snídani už nedostaneš a kdoví, kdy se budeš moct zase najíst.“
Přikývla, uvědomila si rozumnost jeho připomínky, a přinutila se svou porci dojíst. Jídlo podávané ve společné místnosti bylo prosté a menu jednotvárné. Bylo však výživné a chutné – ačkoli tentokrát by klidně mohla místo něj jíst slámu, protože chuť vůbec nevnímala.
Jídlo završili kávou jako vždy oslazenou medem. Will přesvědčil jednoho z obsluhujících, aby jim ke každému jídlu přinesl malou misku s medem.
Zatímco se odnášely talíře a misky, lidé ve společné místnosti se rozdělili do skupinek, přitáhli si lavice do kroužků k sobě, povídali si, smáli se a pili víno a pivo. Will odstrčil svou lavici od stolu a vstal.
„Pojďme se trochu vyspat,“ navrhl Maddii. „Čeká nás dlouhá noc.“
Maddie zívla, zrovna když to říkal. Byla vzhůru většinu předešlé noci a neměla možnost vynahradit si spánek během dne. Ale sotva zamířili ke svým výklenkům na spaní, přistoupil k nim jeden ze sloužících.
„Co takhle pár písniček, kejklíři?“ zeptal se. Mluvil přátelsky a rukou ukazoval ke skupince svých kamarádů, kteří seděli v půlkruhu a s nadějí se na něj dívali. Will svou neochotu skryl za úsměvem. Žádný kejklíř by přece neodmítl takovou žádost, jelikož to byla příležitost vydělat si trochu peněz navíc.
Když sundával mandolu z kolíku, byl rád, že se rozhodl neschovávat ji ve stájích společně s dalšími věcmi. Její nepřítomnost by teď těžko vysvětloval. Došel ke skupince čekajících sluhů, nohou si přitáhl stoličku a postavil si ji před ně. Pár ostatních lidí v místnosti si všimlo, že se chystá zazpívat, a připojilo se k publiku. Maddie se rozhodla, že její nepřítomnosti by si někdo mohl všimnout. Proto raději zůstala a posadila se za diváky, kde se mohla opřít o jeden z dlouhých stolů.
Vám je hej, pomyslela si, když Will spustil první píseň. Takhle aspoň nemusíte o ničem přemýšlet, ale já tady musím sedět a dumat nad tím, co všechno by se mohlo v noci pokazit.
Dole v břiše cítila tvrdý uzel napětí. Pomyslela si, že čekání je vžd…
