Dvacet pět
Will se probudil ztuhlý a rozbolavělý. Vůz byl malý, a když v něm byl Maddiin kulatý terč a další věci, byl prostor na spaní hodně omezený. Maddie měla svůj spací prostor, kde se mohla pohodlně natáhnout, ale Will se musel natěsnat mezi terč a bočnici vozu a leželo se mu dost nepohodlně. Když se probudil, bolela ho záda a měl ztuhlý krk.
Protáhl se a zasténal. Věděl, že krk bude mít tuhý ještě několik hodin. Ale nedalo se nic dělat. Kdyby nespal ve voze, byl by promočený na kost. Rozvázal zadní část plátna a vyhlédl ven. Nebe bylo modré a pomalu po něm plulo několik bílých obláčků – počasí vůbec nepřipomínalo hrůzu uplynulé noci.
„Vypadá to, jako by se nic nestalo,“ řekl si pro sebe.
Přehodil nohy přes zadní postranici vozu, lehce seskočil na zem – a ocitl se po kotníky v louži. Tiše zaklel a našel si suchý kousek země. Maddie se uvnitř ve voze rozesmála, tušila, co se stalo.
„Předpovídal jste, že si namočíme nohy,“ připomněla mu, co říkal o brodu. Její poznámka mu přidělala starostlivé vrásky. Rozhlédl se po silnici a po vymýcených prostorech z obou stran. Všude byly velké kaluže dešťové vody, v každém dolíku v silnici i v prohlubních v měkké půdě po stranách. V noci tolik pršelo, že se voda nestihla vsáknout nebo odtéct.
„Zřejmě máme problém,“ řekl. Poodešel k bočnici vozu, kde stáli Cuk s Trkačem. Našli si trochu vyvýšený kousek země, kde se nehromadila voda. Dobrosrdečně na něj řehtali, když jim odepínal pláštěnky a pak je věšel na oje vozu, aby oschly. Oba koně se trochu vzdálili, hledali si svěží trávu a skláněli hlavy, aby se napili z hlubších kaluží.
Vydal se zpátky k zadní postranici vozu a snažil se najít suchou cestičku. Žádnou nenašel, a tak odevzdaně pokrčil rameny. Stejně už měl promočené boty i kalhoty. Přebrodil se přes louže a odtáhl plátno. Sedla a postroje byly naskládány v levé části vozu. Vzal si své sedlo, sedlovou deku, udidlo a pozpátku poodstoupil od vozu. Maddie ho chvilku sledovala a pak se konečně odhodlala opustit teplo své pokrývky a přelezla ve voze dozadu.
„Někam jedete?“ zeptala se, když došel na sušší kousek země a hvízdl na Cuka.
„Pojedu se podívat na ten brod,“ odpověděl a rychle sedlal Cuka. „Ten silný déšť mohl způsobit, že už žádný brod není.“
Zamračila se. Tohle ji vůbec nenapadlo. „Co budeme dělat, jestli je zaplavený?“
Kývl k horám tyčícím se nad nimi na západě. „Podle mapy vede přes hory stezka. Je to velká oklika, ale možná budeme muset jet tudy.“
Vyšvihl se do sedla a otočil Cuka směrem k silnici. Maddie se dívala, jak odjíždějí a rozstřikují vodu z louží. Will na ni ještě zavolal: „Můžeš udělat snídani, než se vrátím.“
Pobídl Cuka do cvalu, a protože je nezpomaloval vůz, dojeli k brodu za čtvrt hodiny. Zastavil Cuka vysoko na břehu, který se pak svažoval k hladině řeky a k místu, kde měl být brod.
„Zatraceně,“ zamumlal si tiše.
Cuk nastražil uši, když zaslechl jeho hlas. Mluvíš na mě?
Povzdechl si. „Ani ne. Jen jsem naštvaný. Měli jsme tu řeku přebrodit včera večer.“
Vytáhl zpod kazajky mapu, rozložil ji a studoval značky na místě brodu. Naznačovaly, že řeka v tomto místě je šedesát kroků široká a tři stopy hluboká – snadno překonatelná pro vůz a dva koně. Teď tu ale viděl něco úplně jiného. Brod jako takový prostě zmizel, zalily ho rychle proudící vody rozvodněné řeky.
Řeka teď byla skoro dvě stě kroků široká. Na prvních pár krocích byla sotva tři stopy hluboká, ale dno se pak rychle svažovalo a pod hnědou divokou vodou nebylo vůbec vidět.
Mlasknutím Cuka pobídl a vedl ho do vody. Podle toho, jak se podsaditý koník v řece zapřel, si hned uvědomil sílu proudu. Podíval se dolů, kde voda pleskala Cukovi do břicha a vířila mu kolem nohou. Cuk frkl, když ho Will pobídl dál. Našlapoval opatrně a snažil se prozkoumat nerovné dno, v němž proud vyryl řadu rýh a hřebenů. Po pár krocích mu voda sahala po plece, což bylo o dost víc než udávané tři stopy hloubky. S každým krokem voda stoupala.
A protější břeh byl ještě nejméně sto šedesát kroků daleko.
…
