Dvacet jedna
Dokud mu Will nepředal medailonek, neměl Philippe ponětí, že ti dva kejklíři jsou hraničáři, jež poslal Duncan na záchranu jeho syna.
Čekal jednoho člověka – muže. A čekal, že tím člověkem bude hraničář, ne pestře oděný zpěvák. Skutečnost, že kejklíři přijeli z Araluenu, mu připadala jako zajímavá náhoda, ale nic víc. Konec konců, návštěvníci z Araluenu cestovali po Galice zcela běžně.
Důvod k utajení vysvětlil Duncan Willovi ještě předtím, než oba hraničáři vyrazili na cestu.
„Hrady jsou plné informátorů, drben a špehů,“ řekl. „Dokážu si představit, že na Chateau La Lumiere je to ještě horší než jinde, vzhledem k intrikám a současnému stavu politiky v zemi. Nechceme, aby tenhle Lassigny začal třeba jen tušit, že pracujete pro Philippa. Musíte počkat na správnou chvíli, než králi odhalíte svou totožnost.“
Medailonek v tom měl pomoci. Stejnou frázi, Pax inter reges, použil Philippe, když přijel na Araluen.
Maddie a Will nyní kráčeli po hradních chodbách a schodištích. Bylo už hodně po půlnoci a hrad tonul ve tmě. Chodby osvětlovalo jen pár hořících pochodní zasazených v držácích, když je králův sluha vedl do šestého patra hlavní věže k Philippovým komnatám.
Sluha se zastavil přede dveřmi a dvakrát klepl. Zjevně to byl domluvený signál, protože nečekal na vyzvání, ale rovnou otevřel dveře a ustoupil, aby Maddie s Willem mohli vejít. Po šeru v chodbách paláce je oba oslnilo světlo dvou desítek svící v místnosti. Philippe seděl za zdobeným stolem ve zlaceném křesle s kroucenýma nohama a saténovým čalouněním. Will se pousmál. Tohle byl dokonalý opak Duncanova praktického, poškrábaného borovicového stolu a prosté židle s vysokým opěradlem.
Princ Louis seděl stranou na divanu v podobném stylu jako bratrovo křeslo. Další dvě taková křesla stála naproti Philippovi a ten mávl hraničářům, aby se do nich posadili. Na tváři měl přitom poněkud roztěkaný výraz. Will se uklonil jen krátkým pokývnutím hlavou. Maddie, která ho bedlivě sledovala, udělala totéž. Pak se oba posadili.
„Vy,“ oslovil je Philippe po několika vteřinách. „Jste Duncanovi lidé?“ V hlase mu zazněl zmatek.
Will přikývl. „Přesně tak, můj pane.“
Král se zamračil ještě víc. „Čekal jsem hraničáře. Bojovníka. Ne dvojici kejklířů,“ podotkl, těkal pohledem z jednoho na druhého a pak zavrtěl hlavou.
Will se usmál. „Král Duncan měl dojem, že dvojice kejklířů nevzbudí podezření, pane,“ vysvětlil. Po událostech v hodovní síni se rozhodl, že galického krále nemá rád. A také mu nevěřil. Kvůli tomu teď oslovení krále Vaše Veličenstvo vyměnil za rovnostářštější pane.
Philippe si toho zřejmě nevšiml. Ukázal na Maddii. „Ale ona je děvče,“ řekl a jeho tón nenechával nikoho na pochybách, že dívky i ženy považuje za podřadné. „Vydali jste se na nebezpečnou výpravu. Uvědomuje si to král Duncan?“
„Jsem si jistý, že ano, pane,“ řekl Will. Podíval se úkosem na Maddii a viděl, že zčervenala. Poznal, že se snaží potlačit zlost. „A ona je velice schopná,“ dodal.
„Ale… děvče!“ zopakoval Philippe. Rozpřáhl ruce, aby zdůraznil své rozčarování.
Will se podíval na Louise. Princ souhlasně pokyvoval hlavou.
„Mohu vás ujistit, pane, že Maddie je velmi schopná a umí se o sebe dobře postarat – i o mě, bude-li třeba. Díky tomu, že je děvče, navíc v lidech nevzbudí tolik dohadů o našem pravém poslání – jak jste konec konců potvrdil sám, pane.“
Královi zrudly tváře. Nebyl zvyklý, aby s ním lidé nesouhlasili – hlavně ne lidé, které považoval za podřadné –, což byla většina lidí na světě. Nenapadala ho žádná vhodná odpověď tomu protivně klidnému muži před sebou, a tak se uchýlil ke vznešenosti a královskému protokolu.
„Oslovuj mě ‚Vaše Veličenstvo‘,“ řekl nakvašeně.
Ale Will zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Tohle oslovení si šetřím pro svého vlastního krále.“
Philippe se narovnal a vykulil oči překvapením. Takhle s ním nemluvil nikdo! Nikdy!
„Jsi drzý, kejklíři – “ začal, ale Will ho přerušil.
„Zodpovídám se králi Duncanovi, pane. Jsem tady, protože to nařídil on, nikdo jiný.…
