Dvacet čtyři
Po Egonovi už se potom slehla zem. Následující den Will osedlal Cuka a vrátil se ve vlastních stopách, aby se přesvědčil, že je už nesleduje.
Když byl spokojený, že jejich nechtěný stín zmizel, vrátil se k vozu a pokračovali v cestě.
Hlavní cesta, nejpřímější trasa do Falaise, ve dvou místech překračovala širokou, klikatou řeku, tekoucí na sever. Na západě tvořily překážku cestovatelům nevysoké, ale strmé a skalnaté hory. Vedla přes ně horská stezka, ale ta by na cestě do Falaise znamenala dlouhou zajížďku. Hlavní cesta byla přímější a sjízdnější, ačkoli vyžadovala překročení řeky, La Riviere Cygnes, na dvou místech – jednou přes brod a podruhé po mostě. Will ukázal na brod na mapě, kterou jim dal Philippe.
„Za pár hodin bychom měli být u brodu,“ řekl. „Škoda, že tu není most. Myslím, že si namočíme nohy.“
Maddie se vyklonila zpod plátěného přístřešku, který kryl kozlík na voze, a prohlížela si nebe. Na východním obzoru se sbíraly tmavé mraky a silný vítr je hnal na západ.
„Možná si namočíme víc než jen nohy,“ řekla. „Z tamtěch mraků bude pršet.“
Will se na ně podíval. „To by nám nemělo tolik vadit,“ prohlásil. „Trocha deště nás nezabije.“
Jak se ukázalo, mraky obsahovaly deště víc než dost.
Pozdě odpoledne zastavili vedle cesty, brod stále v nedohlednu. Will doufal, že řeku překročí před setměním, ale měřítko mapy nebylo přesné a vzdálenost k řece proto byla zjevně větší, než ukazovala mapa.
„Proč mě to nepřekvapuje?“ zeptal se.
Pár minut přemýšlel o tom, že by pokračovali dál. Ale nechtěl riskovat překračování neznámého brodu potmě. Proto se utábořili. Maddie byla na řadě s vařením, rychle proto založila oheň, napíchla čtyři masité holuby na zelené větve a opékala je nad plameny. Když se z ohně stalo jen žhnoucí uhlí, přisunula je blíž. Z pečících se ptáků odkapával tuk, prskal a syčel a plnil vzduch lahodnou vůní. Dala do slané vody vařit nakrájené brambory a natrhala listovou zeleninu, kterou dostali před odjezdem v hradní kuchyni. S trochou oleje a citronovou šťávou z ní bude svěží chutný salát.
Will ji sledoval při práci a usmíval se. „Naučil jsem tě to dobře,“ podotkl. Hraničáři byli vždy pyšní na to, když uměli uvařit výživné, chutné jídlo na táborovém ohni, a Will s Haltem byli dva nejlepší kuchaři v jednotce. Maddie to věděla, a proto ji Willova chvála velmi potěšila.
Stromy kolem jejich malého tábořiště se ohýbaly víc a víc, jak vítr sílil, a vypadaly jako živé bytosti jednotně a důstojně se kývající ze strany na stranu. Ve větru se dotýkaly a větve a kmeny začaly vrzat, když se o sebe za pohybu třely. Maddie se podívala na nebe, kde bouřkové mraky rychle zakrývaly hvězdy.
„Ten déšť už není daleko,“ poznamenala.
I Will si prohlížel nebe. Vítr sílil každou vteřinou a byl cítit deštěm. Zvedl se ze svého pohodlného místečka u ohně. „Dám Trkačovi a Cukovi pláštěnky,“ řekl.
Pláštěnky byly z voděodolného plátna s vlněnou látkou našitou vespod. Za špatného počasí se přehazovaly přes hřbety koní a udržovaly je v teple a suchu. Samozřejmě by koním stačila i jejich vlastní srst, ale nemělo smysl, aby trpěli nepohodlím, když se tomu dalo zabránit.
Koně už díky svým citlivým smyslům věděli o přicházejícím dešti, a tak se klidně podvolili, když jim Will nasazoval pláštěnky. Dokonce i Trkač, který rád měnil takovou činnost ve hru, poskočil a uhnul jen asi dvakrát nebo třikrát, ale pak zůstal stát a sklonil hlavu, aby mu Will mohl přetáhnout pláštěnku přes hlavu a zapnout mu ji pod břichem.
Rychle se najedli. Will zrovna vařil v hrnci vodu na umytí nádobí, když na zem začaly pleskat první velké kapky deště. Pak nebe rozčísl blesk a hlasitě zahřmělo.
O vteřinu později přinesl vítr prudký liják, který zasáhl jejich tábořiště plnou silou.
„Tohle necháme na ráno,“ řekl Will, ponořil talíře a lžíce do horké vody a nechal hrnec na ohni. Věděl, že ho déšť během chvíle uhasí. Maddie rychle sbalila ostatní kuchařské náčiní, popadla ještě z půlky plnou konvici s kávou a hrnky a schovala s…
