Osmnáct
Gilan s Horácem se procházeli po cimbuří zabraní do hovoru. Horác se Gilanovi právě svěřoval se svým plánem uspořádat společné cvičení pro jezdectvo a hradní lukostřelce.
„Přemýšlel jsem o tom, jak nás pronásledovaly Rudé lišky, u toho brodu přes řeku,“ řekl Horác.
„Lukostřelci a jezdectvo spolupracovali velmi dobře, pokud si vzpomínám,“ namítl Gilan.
Horác přikývl. „To ano. Ale tam jsme měli vybrané členy z obou oddílů – nejlepší lukostřelce a nejlepší členy jezdectva. Improvizovali jsme, vymýšleli jsme to za pochodu. Rád bych celé věci dal nějaký řád, aby všichni naši lukostřelci a jezdci byli pro takové situace vycvičeni.“
Gilan byl sice velitelem hraničářských jednotek, ale dohlížel také na výcvik hradních lukostřelců. To bylo jedině rozumné, protože společně s Haltem a Willem patřil k nejlepším střelcům v království.
Zvážil, co Horác řekl, a přikývl. „To dává smysl.“
Horáce jeho reakce povzbudila, a tak rozvíjel svůj nápad dál. „Ale rád bych to udělal naopak,“ řekl.
Gilan se usmál. „Chceš, aby jeli pozadu?“
Horác mu věnoval útrpný pohled. „Ne. Rád bych s jezdectvem nacvičil útok přes řeku s podporou lukostřelců, kteří by jim stříleli nad hlavami.“
„To by opravdu vyžadovalo cvičení,“ připustil Gilan. „Bylo by to trochu riskantnější než odrážet pronásledující jednotku.“
Prošli jednou z rohových věží a vynořili se na cimbuří na druhé straně. Voják na stráži, kterého překvapila přítomnost dvou nejvyšších důstojníků, se postavil do pozoru.
„Pohov,“ řekl mu Horác a muž znovu zaujal pohodlnější postoj. Oba přátelé chvíli pokračovali v chůzi i rozhovoru, ale pak se Gilan zastavil a ukázal na vysokou postavu opírající se o cimbuří zhruba v polovině hradeb.
„Kdopak to je?“ řekl, ačkoli si byl dost jistý, že to ví.
Strážný, který neznal pojem řečnická otázka, okamžitě odpověděl. „To je král, pane,“ oznámil. „Už je tady skoro tři čtvrtě hodiny.“
„Zvláštní,“ řekl Horác a natáhl krok, aby došel k Duncanovi, který hleděl přes parkovou krajinu pod sebou kamsi na východ. Gilan si musel pospíšit, aby stačil dlouhým krokům vysokého rytíře.
Duncan je slyšel přicházet a otočil se. Tvář mu zvlnil úsměv, když uviděl své dva nejdůvěryhodnější a nejschopnější důstojníky. „Dobré ráno, Gilane. Zdravím, Horáci,“ řekl.
Oba mu pozdrav oplatili. Gilan si krále prohlížel. Za úsměvem na uvítanou viděl na králově tváři stopy starostí. Něco ho trápilo.
„Máte nějaký problém, můj pane?“ zeptal se. Gilan nikdy nechodil kolem horké kaše, což byl také jeden z mnoha důvodů, proč si ho Duncan cenil jako poradce.
Král neurčitě mávl rukou k východu. „Přemýšlel jsem o tom, že Will a Maddie už budou hodně daleko,“ řekl. „Každým dnem by se měli dostat na Chateau La Lumiere.“
„A vy o ně máte strach?“ zeptal se Gilan.
Duncan pomalu přikývl. „A já o ně mám strach.“
„Máte nějaký konkrétní důvod?“ zeptal se Horác.
Duncan zaváhal, než odpověděl. „Nic určitého. Jenom takový nepříjemný pocit. Nelíbí se mi, že jsem poslal své dva hraničáře, aby řešili cizí problémy.“
„Nemůžu říct, že mně by se to líbilo, můj pane,“ souhlasil Gilan. „Vypadají díky tomu trochu jako žoldnéři.“
„Souhlasím,“ přikývl Duncan. „Ačkoli si myslím, že Anthonyho argument, že bychom měli udržet Philippa na trůně, je dobrý.“
„Lepší ďábel, kterého známe,“ řekl Horác.
Duncan opět přikývl. „Přesně tak.“
„Ale vy Philippovi tak docela nedůvěřujete,“ poznamenal Gilan. Bylo to oznámení, ne otázka.
„Správně. On nikdy nebyl příliš důvěryhodný člověk. A pokud se Willovi a Maddii něco stane, nejspíš je v tom nechá.“
„Uvažujete, že bychom jim pomohli?“ zeptal se Horác.
Duncan zaváhal, než se rozhodl odpovědět. „Měl bych lepší pocit, kdybych věděl, že mají nějakou zálohu, pro případ potřeby,“ řekl. „Jen pár dobrých lidí – a myslím, že nechci, aby o nich Philippe věděl.“
„Máte na mysli někoho určitého?“ zeptal se Horác.
Duncan mu chvíli hleděl do očí a Horác vycítil, že právě on by mohl klidně být jedním z těch „dobrých lidí“, o kterých Duncan mluvil. Ale místo aby to Du…
