Patnáct
Cestovali dál na severovýchod a mířili k Philippově hradu v La Lumiere. Cestou každý večer zastavovali ve větších vesnicích, kde mohli najít obecenstvo.
„Je načase, aby sis zvykla vystupovat před lidmi,“ řekl Will Maddii při první zastávce. Souhlasila a nervózně si olízla rty. Při pomyšlení na představení před lidmi jí najednou nějak oschly.
Dojeli na náves, kde třetinu jedné strany zabírala taverna s hostincem s názvem Les Trois Canards, neboli U tří kachen. Před tavernou se nacházela zahrádka, kde byly rozestavěné stoly a židle, aby si zákazníci mohli při jídle a pití vychutnávat také svěží vzduch. Velká plátěná markýza byla stažená. Maddie předpokládala, že při méně příznivém počasí se dala roztáhnout, aby poskytla zákazníkům přístřeší.
Uprostřed návsi stála nízká kamenná zídka, která ohraničovala rovný prostor s uhrabaným pískem a štěrkem. Tucet mužů tady hrál známou hru boules s koulemi z leštěného kovu, které však házeli na cílovou kuličku spodem, místo aby je kouleli po zemi jako v araluenské verzi této hry. Muži na chvilku přestali hrát a sledovali příjezd kejklířského vozu.
Několik stolů venku bylo obsazených a zákazníci zvědavě vzhlédli, když vůz zastavil a seskočili z něj Maddie s Willem. Číšnice, která zrovna dolévala víno u jednoho stolu, dokončila svou práci a spěchala dovnitř. O pár minut se zevnitř vynořil mohutně stavěný muž s dlouhou zástěrou ovázanou kolem pasu a prohlížel si je s profesionálním zájmem.
„To bude hospodský,“ řekl Will tiše Maddii a ta přikývla. Ačkoli náves byla technicky vzato veřejným majetkem, hospodský tu měl postavené stolky a židle a to mu dávalo jisté majetnické právo. Dobří kejklíři mohli posílit jeho zisky, protože by přilákali více zákazníků do taverny, a ti by si pak k zábavě dali i něco k jídlu a pití.
Na druhou stranu, špatní kejklíři by mohli mít opačný účinek. Falešně zpívající hudebník či nemotorný akrobat by mohl zákazníky odehnat, a ti by se pak v klidu najedli a napili doma. Z toho důvodu se hospodský velmi zajímal o potulné kejklíře, kteří právě dorazili. Došel k vozu a zkušeným okem si měřil oba jeho pestře oděné obyvatele.
„Bonjour,“ pozdravil. Neznělo to ani přátelsky, ani nepřátelsky. Mluvil galicky, ale Will mu odpověděl obecným jazykem. Věděl, že se jím bude běžně mluvit i v takto odlehlé vesnici.
„Dobrý den, vážený pane,“ řekl vesele. „Jsem Accord a tohle je moje dcera Madelyn.“
Stejně jako Halt před ním si i Will volil své galické krycí jméno podle svého opravdového jména: z Dohody se tak stal Accord. Hospodskému se uklonil hluboko a poněkud přehnaně. Pravou rukou si strhl čapku s pírkem z hlavy a opsal jí široký oblouk, při kterém ještě dvakrát či třikrát rukou otočil. Pravou nohu natáhl před sebe a hlavu sklonil skoro až ke koleni. Pak se ladně napřímil a znovu si nasadil zelenou čapku se žlutým pírkem na hlavu.
Hospodský, který se jmenoval Maurice, si ho pečlivě prohlížel, a pak se otočil k děvčeti, které stálo vedle.
„Takže baviči, ano?“ řekl teď už společným jazykem.
„To jsme, drahý pane,“ řekl Will nadšeně. „Jsem prostý zpěvák písní: milostných písní, pracovních písní, písní o statečných činech a rytířích.“ Přistoupil blíž natočil hlavu, takže na muže hleděl jen pravým okem, a pokračoval tišším hlasem, který se ale donesl i k těm, kdo seděli poblíž. „Nebo, pokud to máte rád, dobrý pane, mohu zazpívat písně o čarodějnicích a čarodějích a prohnilosti. O zlých skutcích za noci, které do vašeho srdce vnesou hrůzu.“
Zhudebněné duchařské příběhy byly v Araluenu i Galice populární a Will jich znal celou spoustu. Nejlepší bylo zpívat je za chladných, deštivých zimních večerů, když se posluchači choulili ve tmě kolem ohně a venku fičel severák.
Maurice ale nebyl ohromen. Viděl už spoustu kejklířů. Mrkl na Maddii. „A co to děvče?“ zeptal se.
Maddie a Will si rychle vyměnili pohled a on na ni neznatelně kývl. Zhluboka se nadechla a pak spustila tirádu, kterou ji naučila Sanne. „Nestačí jen tak přijít a říct: Ahoj, já jsem Maddie. Trochu…