Déšť, který bouře přinášejí od hor Beraní hlavy, má zvláštní, pronikavou kvalitu, ve srovnání s níž působí ostatní běžné deště jako suché. Teď právě takový déšť zaplavoval střechy hradu Lancre a zdálo se, že protéká přímo krytinou a plní velkou síň hradu nepříjemnou teplou vlhkostí.
Ve velké síni se shromáždila snad polovina všeho obyvatelstva Lancre. Venku hukot deště přehlušoval dokonce i řev řeky v soutěsce. Voda smáčela jeviště. Na malovaném pozadí se začaly rozpouštět a slévat barvy a jedna z opon se odtrhla z tyče, s tichým zapleskáním padla na zem a vytvořila tam barevné jezírko.
Zatím uvnitř končila Bábi Zlopočasná svou řeč.
„Zapomněla jsi na korunu,“ zašeptala Stařenka Oggová.
„Aha,“ přikývla Bábi. „Takže koruna. Máji na hlavě, vidíte? Když herci odjížděli, ukryly jsme korunu na dně jejich koše s rekvizitami, mezi ostatní koruny, protože jsme věřily, že tam ji nikdo hledat nebude. Vidíte, jak dokonale mu padne?“
Je třeba vzdát hold Bábině přesvědčivosti, protože celý zástup opravdu viděl, jak koruna Tomjanovi padne. Jediný, kdo o tom skutečně pochyboval, byl Tomjan, protože cítil, že jediné, co brání koruně, aby se nestala náhrdelníkem, jsou jeho uši.
„Představte si ten pocit, když šiji poprvé nasadil,“ pokračovala Bábi. „Předpokládám, že ucítil zvláštní mysteriózní brnění.“
„No, já cítil spíš -“ začal Tomjan, ale zjistil, že ho nikdo neposlouchá. Pokrčil rameny a nahnul se k Mášrechtovi, který stále ještě pilně psal.
„Myslíš, že .mysteriózní’ může znamenat taky .nepříjemný’?“ sykl.
Trpaslík mu věnoval nepřítomný pohled.
„Cože?“
„Povídám, může .mysteriózní’ znamenat taky .nepříjemný’?“
„Co? Jo tak. Ne. Neřekl bych.“
„A co to tedy přesně znamená?“
„Nevím. Něco velkopanského. Asi.“ Mášrechtův pohled se vrátil k papíru, jako kdyby ho přitahoval magnet. „Pamatuješ, co jsi řekl o všech těch zítřcích? Potom mi chybí ten kousek po -“
„Taky jsi nemusel všem vykládat, že jsem - adoptovaný,“ řekl Tomjan.
„No ano, ale když ono to tak bylo, víš?“ odpověděl mu trpaslík nepřítomně. „V těchhle věcech se vyplatí říkat pravdu. Tak a teď - on ji opravdu bodl, nebo ji jenom obvinil?“
„Já nechci být králem!“ zašeptal mu Tomjan naléhavě. „Každý říká, že jsem celý otec!“
„To je zvláštní, to že je někdo po někom,“ zamyslel se trpaslík. „Představ si, že bych byl já celý můj otec. V tom případě bych byl teď třicet metrů pod zemí a kopal bych kámen, a přitom -“ Hlas se mu vytratil. Upíral pohled na špičku svého brku, jako by ho namočený konec fascinoval.
„A přitom co?“
„Co?“
„Copak mě neposloucháš?“
„Já věděl, už když jsem to psal, že to není v pořádku, že je to nějaké popletené... Cože? Jo. Králem. Ale to je fajn zaměstnání. Zdá se sice, že je v tom oboru dost nevybíravá konkurence, ale jsem rád, že to s tebou takhle dopadlo. Jakmile se jednou staneš králem, můžeš si dělat, co chceš.“
Tomjan se podíval po tvářích lancreských radních, kteří se shromáždili kolem stolu. Měli bystré, nebo spíš mazané výrazy a v očích jim seděl vypočítavý pohled. Podobali se sedlákům na dobytčím trhu. Zvažovali ho. Pomalu, tak nějak chladně a neosobně mu došlo, že až bude králem, může si skutečně dělat, co bude chtít. Ovšem za podmínky, že bude chtít být králem.
„Můžeš si postavit své vlastní divadlo,“ obrátil se k němu Mášrecht a oči mu na okamžik zazářily. „S tolika propadly, kolik si jich jen budeš přát, a nádhernými kostýmy. Každý večer můžeš hrát v nové hře. Víš, můžeš mít prostě divadlo, vedle nějž bude Zeměplocha vypadat jako stodola.“
„A kdo by se sem na mě přijel podívat?“ zeptal se Tomjan a klesl na lavici.
„Všichni.“
„Co? Každou noc?“
„Mohl bys jim to přikázat,“ ucedil koutkem úst Mášrecht, aniž zvedl pohled od papíru.
Jestli jsem se nebál, že řekne přesně tohle, pomyslel si Tomjan. Určitě to nemyslí vážně, dodal k tomu v duchu samaritánsky. Má svou hru. On vlastně v tomhle světě neexistuje, rozhodně ne teď, v téhle chvíli. V čele stolu stála prázdná židle, ve které seděl, jak ho ujišťovali, duch jeho skutečného otce…
