„Co bylo to další slovo, he?“
„Zlato. Zlato to bylo, bych řek.“
„Aha.“
Mášrecht se nejistě zadíval do svého korbele. Je třeba říci, že opilost zastavila příliv jeho inspirace.
„Jo a jedno slovo jsi vynechal,“ řekl. „Zlato.“
„Kde jsem ho vynechal?“ zeptal se Tomjan, který měl na hlavě šaškovu čepici.
Mášrecht o tom chvilku uvažoval. „No,“ řekl potom, když se soustředil, velmi moudrým hlasem, „bylo to mezi tím prvním zlato a třetím zlato. A taky bych řek,“ nahlédl znovu do džbánu. Nádoba byla prázdná, což byl neobyčejně odpudivý pohled. „Řek bych,“ pokusil se znovu, ale nakonec se vzdal a poddal se svému osudu, „řek bych, že si dám eště jednu!“
„Teďka je to zase na mně,“ hlásil se vehementně šašek. „Hahaha. Další prolejvání na mně. Hahaha.“ Pokusil se vstát a praštil se hlavou o strop.
V přítmí baru několik rukou pevněji sevřelo několik seker. Ta Mášrechtova část, která byla střízlivá a zděšená při pohledu na tu druhou část, která byla čím dál tím opilejší, ho přinutila zamávat na ty zachmuřené tváře a nakrčená obočí, které se k nim v přítmí obracely.
„To je f pořádku,“ prohlásil všeobecně směrem k baru. „On to tak nemyslel, on je srandovní, jak se to jmenuje, idiot. Šašek. Šášula! Je to děsně srandovní šášula až bůchví vodkáď.“
„Z Lancre,“ zakýval šašek hlavou a ztěžka dosedl na bar.
„Jo. Až daleko vodtamtáď, co se to menuje jako vyrážka na ksichtě. Neví, jak se má chovat. Nezná skoro žádný trpaslíci!“
„Hahaha,“ prohlásil šašek a chytil se za hlavu. „Málo! Je jich u nás málo, páč tam sou na nás krátký!“
Někdo poklepal Mášrechtovi na rameno. Otočil se a zíral do drsné vousaté tváře pod kovovou přilbou. Zmíněný trpaslík si významným gestem pohazoval těžkou vrhací sekerou.
„Měl bys doporučit svému příteli, aby byl raději o něco míň veselý. Jinak bude brzo obveselovat démony v pekle.“
Mášrecht na něj zašilhal alkoholickou mlhou.
„A ty jsi kdo?“ zeptal se nejistě.
„Krajáč Bouřevan,“ odpověděl pyšně trpaslík a udeřil se pěstí do prsou v kroužkové zbroji. „A říkám ti -“
Mášrecht se k němu nahnul blíž.
„Poslyš, vždyť já tě znám,“ rozzářil se. „Máš kosmetickou provozovnu dole na Kamnovcový ulici. Tenhle tejden jsem u vás nakoupil větší množství vazelíny a mastnejch líčidel -“
Bouřevanovou tváří přeletěl záchvěv paniky. Poplašeně se naklonil kupředu. „Mlč, prosím tě, mlč!“
„No jo, a teď si vzpomínám, že nad krámem máš velikou ceduli s nápisem Síň elfích parfémů a líčidel, s.r.o.,“ dodával Mášrecht se šťastným výrazem.
„Výtečné zboží,“ přidal se k němu Tomjan, který se marně pokoušel udržet na malé stoličce. „Zvlášť vaše číslo 19 - .mrtvolná zeleň’, můj otec tvrdí, že s lepší se ještě nesetkal. Prvotřídní.“
Trpaslík nejistě potěžkal sekeru. „Víte, hm,“ zadrhl se. „Oh. Ale. Ano. No, děkuji vám. Jen ty nejjemnější přísady, ujišťuji vás.“
„Sekáš je tímhle, co?“ ukázal Mášrecht s nevinným výrazem na sekeru. „Nebo máš dneska volno?“
Bouřevanova obočí se znovu seběhla nad nosem jako na švábím srazu.
„Poslyšte, nepatříte náhodou k divadlu?“ „Jo, to jsme my,“ přikývl Tomjan. „Kočující herci.“ Pak se opravil „Usedlí herci. Haha. A teď klouzající herci.“
Trpaslík odložil sekeru a s tváří, která mu najednou změkla nadšením, se posadil na lavici.
„Byl jsem na představení minulý týden,“ řekl. „Bylo to po čertech dobré. Bylo tam to děvče a ten chlápek, ale ona byla vdaná za toho starého, a pak tam byl ten druhý chlápek a oni řekli, že on zemřel, a ona utekla a otrávila se, ale pak se ukázalo, že on to nebyl on, ale že to byl ve skutečnosti ten druhý, jenže on jí to nemohl říct, protože -“ Bouřevan se odmlčel a vysmrkal se. „Na konci všichni umřeli,“ řekl. „Velmi smutné. Probrečel jsem celou cestu domů a klidně vám to říkám, nestydím se za to. Ona byla taková bledá, chudinka.“
„Č. 19 a slabá vrstva pudru,“ oznamoval mu Tojan vesele. „Jo a špetka hnědých očních stínů!“
„Pardon?“
„A pár kapesníků po kapsách,“ dodal.
„O čem to mluví?“ zeptal se společnosti trpaslík se zmateným výrazem.
Mášrecht se usmál do svého kor…
