Úžasná Zeměplocha – Soudné sestry (Terry Pratchett)

„Cože?“

„Povídám,“ zesílila Magráta hlas, „přišla jsem do hradu prodávat svá překrásná jablíčka. Copak jsi hluchý?“

„Není náhodou ve městě trh?“ strážný byl od chvíle, kdy jeho kolegu odvedli na marodku, velmi nervózní. Když vstupoval do služby, nikdo mu neřekl, s jakými věcmi bude muset zápolit.

Začalo mu to docházet.

„Nejste náhodou čarodějka, že?“ zeptal se a neohrabaně si přehazoval píku z ruky do ruky.

„Samozřejmě, že ne. Nebo tak snad vypadám?“

Strážný přeletěl pohledem její okultní přívěsky, hedvábím lemovaný plášť, třesoucí se ruce a obličej. Zvlášť její tvář mu naháněla strach. Magráta užila spoustu pudru, aby byla její tvář bledá a tajemná. V kombinaci s nešikovně naneseným líčidlem a očními stíny teď její obličej vypadal tak, že strážný měl dojem, že se dívá na dvě mouchy, které havarovaly v cukřence. Cítil, jak se mu prsty třesou v touze udělat znamení, které by ho uchránilo před uhrančivým očním stínem.

„Docela jo,“ odpověděl jí umiste. V duchu horečnatě přemílal celý problém. Byla to čarodějka. V poslední době se hodně mluvilo o tom, že s čarodějkami si člověk nemá nic začínat, aby špatně nedopadl. Dostal rozkaz, aby do hradu žádnou čarodějku nepouštěl, ale o prodavačkách jablek nebyla řeč. Prodavačky jablek byly v pohodě. Čarodějky, ty byly nebezpečné! Ale tahle tvrdí, že je prodavačka jablek, a on by si přece nikdy nedovolil pochybovat o tom, co říká čarodějnice!

S pocitem štěstí nad tím, s jak dokonalou logikou vyřešil ten zapeklitý problém, ustoupil ke straně, rozmáchlým gestem ukázal k bráně a zvolal: „Projdi, prodavačko jablek.“

„Díky,“ pokývla mu Magráta se sladkým úsměvem. „Nechceš jablíčko?“

„Ne, díky, ještě jsem nesnědl to, co mi dala ta čarodějka před tebou.“ Oči se mu obrátily v sloup. „Ale ne, ne čarodějka, prodavačka jablek to byla. Prodavačka jablek. Přece by mi nelhala.“

„Jak je to dlouho, co se to stalo?“

„Sotva pár minut...“