Z temných mračen se znovu vyloupl měsíc.
Bábi Zlopočasná podojila a nakrmila kozy, uhasila oheň, zakryla zrcadlo kusem plátna a vytáhla koště z kouta u dveří. Vyšla ven, zamkla zadní dveře a klíč pověsila na hřebík na záchodku.
To stačilo. Jen jedinkrát v historii se do domu čarodějky v horách Beraní hlavy vloupal zloděj. Jak si lidé vyprávěli, ta, které s to týkalo, na něj seslala strašlivý trest.*
Bábi usedla na koště a nepříliš přesvědčivě zamumlala několik slov. Když to ještě několikrát zkusila, slezla, chvilku se přebírala v provázcích, kterými bylo koště svázáno, a zkusila to znovu. Konec koštěte se sice na okamžik roztřásl a maličko zvedl, ale pak se všechno zase vrátilo do normálního stavu.
„K sakru,“ procedila Bábi mezi zuby.
Pozorně se rozhlédla kolem pro případ, že by se někdo díval. Nakonec ji zahlédl jedině jezevec na lovu, který zaslechl dupání a vystrčil hlavu z křoví. Uviděl bábi, jež pádila po lesní pěšině a v toporně natažených rukou vedle sebe svírala koště. Magie nakonec přece jen zabrala a Bábi se podařilo převalit se na násadu dřív, než koště začalo stoupat vzhůru k nočnímu nebi. Usadila se na něm a s půvabem kachny trefené do jednoho křídla pomalu zmizela v temnotě.
Jen shůry nad lesem občas dolehly k zemi tiché, ale o to zuřivější kletby, které zatracovaly všechny trpasličí mechaniky dohromady a pak ještě každého zvlášť.
Většina čarodějek žije raději v osamělých domcích s tradičním šikmým komínem a doškovou střechou porostlou mechem. S tím Bábi Zlopočasná souhlasila. Není dobré být čarodějkou, pokud to lidem nedáte patřičně znát.
Stařenka Oggová se vůbec nestarala o to, co lidé znají, nebo neznají, ještě méně o to, co si myslí, a žila ve zbrusu novém přeplněném domku uprostřed samotného Lancre, ve středu svého vlastního království. Různě dcery a snachy se u ní střídaly a staraly se jí o úklid a domácnost. Každá rovná plocha v domě byla pokryta památečními předměty, které jí vozili cestující členové rodiny ze všech koutů světa. Synové a vnuci se jí starali o dostatečnou zásobu dřeva, opravovali jí střechu a vymetali komín. Domácí bárek byl neustále nabit k prasknutí a váček na tabák, ležící na stolečku vedle jejího houpacího křesla, byl vždy napěchován jako jitrnice. Nad krbem visela vyleštěná dřevěná deska s vypáleným ozdobným nápisem MAMINKA. Žádný tyran v dějinách světa nezískal takovou oddanost svých poddaných.
Stařenka Oggová také chovala kočku, obrovského šedého jednookého kocoura jménem Silver, který dělil svůj čas stejným dílem mezi spánek, žrádlo a honění nesmírně početného a krvesmilného kočičího kmene. Když Silver uslyšel, jak na trávníku za domem nejistě přistává Bábi na koštěti, otevřel své jediné oko, podobné žlutozelenému oknu do pekla. S instinktem svému druhu vlastním poznal v Bábi zarytého nepřítele koček a tiše odplul pod nejbližší křeslo.
Svěží Magráta už seděla u krbu.
K železným pravidlům magie patří to, že ti, kteří ji praktikují velmi dlouho, nemění svou vnější podobu. Jejich těla si totiž vytvoří jakousi tělesnou netečnost k vnějším vlivům a průběžně se vracejí do své původní podoby. Jenže Magráta to zkoušela. Každé ráno měla vlasy dlouhé, husté a blond a každý večer se jí znovu změnily na tradiční světle hnědé vrabčí hnízdo. Aby žádoucímu efektu napomohla, zaplétala si do vlasů fialky a prvosenky. Výsledek jejího každodenního snažení bohužel nebyl ani zdaleka takový, jak doufala. Většinou vypadala, jako když jí spadl na hlavu skleník.
„Dobrý večer,“ pozdravila bábi.
„Hezké setkání při měsíci,“ odpověděla Magráta vychovaně. „Šťastné setkání. Ať hvězdy svítí na -“
„Tě vidím,“ ozval se hlásek Stařenky Oggové. Magráta poplašeně zamrkala.
Bábi si sedla do nejbližšího křesla a začala vytahovat jehlice, které jí procházely drdůlkem, a tak přidržovaly klobouk na hlavě. Najednou si uvědomila, co je jí na Magrátě tak divného.
„Magráto!“
Mladá čarodějka sebou trhla a sevřela si kloubovitýma rukama skromně obdařený živůtek svých šatů.
„Co to máš na klíně?“
„To je …
