23
Bonny Mahonová byla nervózní. Pocity, které zažívala, jí nepřipadaly normální, navykla si příliš na těsné objetí džín. Ale příležitost byla natolik mimořádná, že vyžadovala změnu její běžné garderoby. Strávila dokonce nekonečně dlouhou dobu v kadeřnickém salónu. Obvykle se jí dařilo, nebo také nedařilo – ta vzpomínka jí vyloudila na rtech úsměv upravit si vlasy sama. Nyní musela připustit, že děvče od Michaelsonna odvedlo lepší práci.
Hodnotila pozorně svůj vzhled v antickém zrcadle s pozlaceným rámem, které nabízelo své služby naproti křeslu v hale hotelu Ritz na Piccadily.
„Není to špatné,“ přiznávala. „Na sto kroků bych mohla být považována za dámu.“ Opatrně si prohrábla čerstvé lokny módně natřené vlasovým želé. To gesto pro ni nebylo typické a prozrazovalo nervozitu, s jakou očekávala nadcházející setkání.
Sekretářka, která telefonicky schůzku domlouvala, jí nabídla, že se pro ni vůz zastaví v jejím bytě, ale Bonny stydlivě odmítla. Možnost, že by ji někdo spatřil v jejím doupěti, jí nepřipadala nejvhodnější. Musela šetřit a oblast jižního Londýna, kde v současné době žila, se dala stěží považovat za reprezentační.
Hotel Ritz, který jí přišel na mysl jako první alternativní místo, však působil podstatně větším dojmem, než si přála. I když schůzku navrhla jeho sekretářka, vkládala do možného výsledku setkání velké naděje.
„Považuje to snad za určitý návrh, ne?“ ujišťovala se. „Způsob, jakým se na tebe díval, nepřipouští pochyby. V tom ses nikdy nespletla. Je to zdroj energie, využij ho.“
Pohlédla na hodinky. Bylo přesně půl osmé. Vypadal jako typ, který si potrpí na přesnost, napadlo ji a nedočkavě pohlédla k hlavním dveřím, ze kterých právě vyšel poslíček a směřoval k ní. Nenechala nic náhodě, a hned jak přišla, dala spropitné vrátnému a řekla mu, kde ji má hledat.
„Přijel váš vůz, madam,“ ohlásil mladý pikolík.
U chodníku stál rols-royce s jiskřivě šedou metalízou. Neprůhledná okna z kouřového skla dodávala automobilu až surrealistický vzhled.
Když scházela po schodech, pozdravil ji hezký mladý šofér v uniformě barvy holubí šedi a s čepicí olemovanou lesklou kůží.
„Slečna Mahonová? Dobry večer.“
Otevřel zadní dveře a ustoupil stranou. Bonny se zabořila do smyslného objetí měkké šedé kůže od Connollyho.
„Dobrý večer, má drahá,“ pozdravil ji Tug Harrison svým temným melasovitým hlasem. Rozehrál v jejím nitru chvějivý pocit nejistoty a očekávání.
Jakmile za ní zaklaply dveře, ocitla se v těsném kokonu bohatství a výsad. Nasála vůni kůže, doutníkového kouře a vzácné vody po holení – neklamné aróma moci.
„Dobrý večer, sire Petere. Je to od vás velmi milé, že jste mě pozval,“ zašvitořila a kousla se zlostí do rtu, znělo to příliš nadšeně a podlézavě. Chtěla přece zůstat studená a nedat najevo, jak ji jeho zájem těší.
„Chez Nico,“ řekl šoférovi a pak stlačil knoflík na opěrce svého sedadla. Zvukotěsné sklo tiše oddělilo kabinu řidiče od pasažérského prostoru.
„Nevadí vám doufám můj doutník?“ zeptal se.
„Ne. Mám ráda vůni dobrých doutníků. Je to Davidoff, že?“ Nehádala. Všimla si odhozené pásky v popelníku – měla oči na detaily – v tom také vězelo tajemství jejího úspěchu za kamerou.
„Ó!“ podivil se Tug Harrison. „Jste znalec.“ Vypadal pobaveně. Doufala jen, že si nevšiml její drobné lsti, a rychle změnila téma.
„Nikdy jsem nebyla v Chez Nico, ale to pro vás asi nebude překvapením. I kdyby se mi podařilo získat rezervaci stolu, stejně bych nikdy neměla dost na zaplacení účtu. Říká se, že rezervaci je třeba zamluvit týdny dopředu. Je to pravda?“
„Pro někoho to možná platí.“ Tug Harrison se znovu usmál. „Ani vlastně nevím. Stačí říct sekretářce a ta už zajistí všechno ostatní.“
Bože! Všechno špatně. Cokoliv jí vypadlo z úst, znělo hloupě a zavdávalo příčinu, aby se mu znelíbila. Zbytek krátké cesty raději mlčela a nechala mluvit jeho. Přes nepodařený vstup do večera, začaly její představy znovu nabírat výšku. Ještě není nic ztraceno. Kdyby se jí podařilo dobře rozehrát partii alespoň od této chvíle…
