3
Brzy ráno Daniel vylezl na malý kopeček za budovami správy, aby pozdravil vycházející slunce, ale nebe bylo temné a plné hrozivých mračen.
Horko nepolevilo a bylo víc než obtížné. Během pobytu získal nádherný materiál a navázal na staré přátelství s Johnnym Nzou, ale jeho nálada se přesto zhlížela v chmurném svítání. Představa, že uběhne kdoví kolik let, než se znovu setkají, ho rozteskňovala.
Poslední den pobytu pozval Johnny Daniela na snídani, čekal ho pod moskytiérou na velké kryté verandě bungalovu, který kdysi býval Danielovým domovem.
Daniel se zastavil pod verandou a rozhlédl se po zahradě. Vypadala stejně, jak ji Vicky navrhla a založila. Vicky si tehdy Daniel přivedl do Chiwewe jako dvacetiletou novomanželku. Štíhlá dívka s usměvavýma zelenýma očima a dlouhými blond vlasy byla jen o několik let mladší než Daniel.
Zemřela na běžný záchvat malárie v přední ložnici s výhledem do zahrady, kterou měla tolik ráda. Bez varování se k němu přidal zhoubný mozkový bakteriální kmen a vše skončilo rychle, dřív než se stačil v parku objevit létající doktor.
Okamžitě po smrti Vicky vtrhli do zahrady sloni. Přestože doposud nikdy za plot nevstoupili, a navzdory vysazenému kruhu citrusů plných lákavých plodů a množství čerstvé zeleniny, vyplenili tu noc celou zahradu. Vytrhali z kořenů dokonce i ozdobné keře a růže a stalo se tak přesně v hodinu její smrti. Vypadalo to, jako by sloni byli citliví na smrt, jako by vycítili odchod Vicky ze světa a Danielův žal.
Daniel odjel z Chiwewe nedlouho potom, vzpomínky na Vicky byly příliš bolestné, aby mohl zůstat. Nyní žil v bungalovu Johnny Nzou a jeho krásná Matabelka Mavis se starala o zahradu. Kdyby to záviselo na Danielovi, nezařídil by věci jinak.
Toho rána připravila Mavis tradiční matabelskou snídani – jídlo velmi oblíbené u pasteveckých kmenů Nguni: kukuřičnou kaši a husté kyselé mléko v calabase – nádobě vydlabané z tykve. Po snídani šli s Johnnym do skladu slonoviny. V půli cesty se Daniel zastavil a pohlédl směrem k táboru návštěvníků. Tábor byl obehnaný plotem na ochranu před zvěří a tvořily ho kulaté stavby s doškovými střechami. Rondavely, jak se těmto stavbám typickým pro africký jih říkalo, stály rozptýleny pod korunami planých fíkovníků.
„Jestli se nepletu, tak jsi tvrdil, že je tábor pro hosty již uzavřený,“ poznamenal Daniel. „Ale před jedním z rondavelů stojí automobil.“
„To je zvláštní host, jistý diplomat, velvyslanec Tchaj-wanu v Harare,“ vysvětloval Johnny. „Intenzívně se zajímá o divoká zvířata, zvláště slony, a přispěl velkým dílem na zachování zvěře v této zemi. Má u nás mimořádná privilegia. Chtěl tu pobýt mimo turistickou sezónu bez dalších hostí. Držím tábor otevřený jen kvůli němu…“ Johnny se odmlčel a pak vykřikl: „Támhle zrovna je!“
Na úpatí kopce stáli tři muži, ale byli příliš daleko, aby se daly rozeznat jejich tváře. Šli dál ke skupince a Daniel se zeptal: „Kam se poděli dva bílí střelci, kteří včera pomáhali při probírce?“
„Časně ráno odjeli domů. Byli vypůjčení z národního parku Wankie.“
Když se ocitli blíž, Daniel poznal tchajwanského diplomata.
Vypadal příliš mladě na vysokou funkci, kterou zastával. Třebaže pro lidi ze Západu je mnohdy obtížné odhadnout věk orientálců, Daniel ho zařadil někam těsně za čtyřicítku. Byl pohledný, urostlý a štíhlý. Rovné černé vlasy natřené olejem měl sčesané dozadu z vysokého čela. Jeho inteligentní tvář se vyznačovala čistou až voskově bledou pletí. Něco ve vzhledu toho muže napovídalo, že jeho předkové nebyli čistí Číňané, na jeho genech se kdysi podepsala evropská krev. Třebaže mu v očích svítila jantarová čerň, byly příliš kulaté a jejich víčka postrádala typický kožní záhyb ve vnitřních koutcích.
„Dobré ráno, Vaše Excelence,“ pozdravil ho Johnny se zjevným respektem. „Je dost teplo i pro vás?“
„Dobrý den, Johnny.“ Velvyslanec opustil oba černé společníky a vyšel jim v ústrety. „Dávám horku přednost před chladem.“ Měl na sobě volnou modrou košili s rozhalenkou a krátkými rukávy. Byl elegantn…
