Montag ležící na břehu, oči slepené prachem pevně semknuté a plné úlomků štěrku, v zavřených ústech prach, který se rozpustil v jemný vlhký cement, Montag, jímž zmítaly vzdechy a pláč, si teď znovu pomyslel: vzpomínám si, vzpomínám si, vzpomínám si na něco jiného. Co je to? Ano, ano. Kus knihy Kazatel. Kus knihy Kazatel a Zjevení. Kus té knihy, kousek, honem, honem, než to zmizí, než se děs uklidní, než vítr zemře. Kniha Kazatel. Tak. Přeříkával si to tiše pro sebe, natažený na otřásající se zemi, přeříkával ta slova mnohokrát a pamatoval si je bez námahy a dokonale, nepletla se mu do nich žádná Pelhamova pasta, byl to kazatel sám, stál v jeho myšlenkách, hleděl na něho...
„Podívejte se,“ řekl hlas.
Muži leželi a lapali po dechu jako ryby rozhozené na trávě. Drželi se křečovitě země, jako se děti křečovitě drží známých věcí, ať jsou třeba studené a mrtvé, ať se stalo nebo stane cokoli, jejich prsty vězely zaťaté v blátě a všichni křičeli, ústa široce rozevřená, aby jim nepopraskaly ušní bubínky, aby nepřišli o zdravý rozum. Montag křičel s nimi, na protest proti vichřici, která jim rvala tváře a trhala rty, pod jejímiž póry vy se jim spustila z nosu krev.
Pozoroval, jak obrovský mrak prachu dosedá na zem a jak na jejich svět klesá obrovské ticho. Ležel a zdálo se mu, že vidí každičké zrnko prachu a každé stéblo trávy, že slyší každičký výkřik, zvolání a zašeptání, které se teď na světě ozývají. Ticho padalo do sypkého prachu a s ním čas, jehož jim asi bude třeba, aby se rozhlédli kolem, aby dokázali smysly pojmout skutečnost tohoto dne.
Podíval se na řeku. Poplujeme po řece. Pohlédl na starou železniční trať. Nebo půjdeme po ní. Anebo teď půjdeme po silnicích a budeme mít čas, abychom v sobě shromažďovali věci. A jednou, až v nás uzrají, vyjdou našima rukama a našimi ústy. Mnoho jich bude špatně, ale právě dost jich bude správně. Dnes se prostě vydáme na cestu, budeme poznávat svět a jak to na světě chodí, o čem se mluví, jak to na světě doopravdy vypadá. Chci teď uvidět všechno. A i když nic z toho, co v sobě ze světa nashromáždíme, nebudu já, po nějakém čase se to všechno ve mne sloučí a vytvoří mě to. Podívejte se na svět kolem mne, někam mimo můj obličej; jediná možnost, jak se ho doopravdy zmocnit, je uložit
ho tam, kde z něho budu nakonec já sám, kde mi vnikne do krve, kde bude kolovat tisíckrát, desettisíckrát za den. Popadnu ho, aby mi nikdy neutekl. Jednou se dokážu pevně držet světa! Dnes se ho už dotýkám jedním prstem, to je začátek.
Vítr odumřel.
Ostatní muži ještě chvíli leželi téměř v polospánku, nebyli dosud schopní vstát a pustit se za denními povinnostmi, do rozdělávání ohňů a obstarávání potravin, do tisíců drobných úkonů, až půjdou krok co krok, pohyb za pohybem. Leželi a mrkali zaprášenými víčky. Bylo slyšet jejich rychlé oddychování, které se postupně zpomalilo, zvolnilo.
Montag se posadil.
Ale víc se nepohnul. Ostatní muži také ne. Mdlé rudé slunce se lehce dotýkalo černého horizontu. Vzduch byl chladný a prosycený blížícím se deštěm.
Granger mlčky vstal, ohmatal si ruce a nohy, polohlasně zaklel, klel bez ustání a po tvářích mu tekly slzy. Odšoural se k řece a pohlédl proti proudu.
„Je z něho placka,“ řekl po dlouhém mlčení. „Město vypadá jako hromada prášku do pečiva. Je pryč.“ A za dlouhou chvíli poté: „Rád bych věděl, kolik jich vědělo, že se to na ně valí. Rád bych věděl, kolik jich to překvapilo.“
A jinde na světě, pomyslil si Montag, kolik jiných měst zemřelo? A u nás, kolik? Sto? Tisíc?
Někdo rozškrtl sirku, přidržel ji pod kouskem suchého papíru, který vytáhl z kapsy, strčil ho pod hrstku trávy a listů a po chvilce přiložil pár větviček; byly vlhké a prskaly, ale nakonec chytly a v časném jitru a při východu slunce se rozhořel oheň a muži se zvolna odvraceli od řeky; oheň je přitahoval. Přicházeli rozpačitě, neměli co říct, a tak se skláněli k plamenům. Slunce rudě zbarvovalo jejich zátylky.
Granger rozvázal pytlík z voskového plátna, měl v něm kousek slaniny. „Trochu se naj…
