Měli takový přístroj. Vlastně měli přístroje dva. Jeden sklouzl člověku do žaludku jako černá kobra do studny plné ozvěn a hledal tam kdejakou kaluž hnilobné vody a všechnu zahnívající minulost, která se tam nastřádala. Vypil i zelený sliz, který postupně vykvasil na hladinu. Vypil však také tu tmu? Vysál všechen jed, který tam léta nashromáždila? Živil se tiše a jen občas vydal zvuk prozrazující, že jej něco ucpalo nebo že saje naprázdno. Přístroj měl Oko. Když si nezúčastněný asistent u aparátu nasadil zvláštní optickou kuklu, mohl se podívat do duše člověku, jemuž pumpoval žaludek. Co vidělo to Oko? Asistent se nevyjádřil. Viděl, ale neviděl, co vidělo Oko. Celá záležitost se značně podobala kopání kanálu na dvorku. Žena na lůžku nebyla ničím jiným než vrstvou tvrdého mramoru, k níž se provrtali. Ale co na tom, dělejte, jen vrtejte hloub, vypláchněte tu prázdnotu, jestli pulzace sajícího hada může něco takového vyplavit ven! Asistent stál u přístroje a kouřil cigaretu. Druhý přístroj rovněž pracoval.
Druhý přístroj obsluhoval stejně nezúčastněný chlapík v nezašpinitelné červenohnědé kombinéze. Tenhle přístroj vypumpoval z člověka všechnu krev a nahradil ji čerstvou krví a sérem.
„Musej se vyčistit tak i tak,“ řekl asistent, který stál nad tichou ženou. „Nemá cenu vypláchnout žaludek, když se nevyčistí krev. Necháte to svinstvo v krvi a krev vám buší do mozku jako paličkou, bum, bum, pár tisíc ran a mozek prostě vyplivne, je po něm.“
„Mlčte!“ řekl Montag.
„Já jen povídám -“ namítl asistent.
„Jste hotovi?“ zeptal se Montag.
Pevně zavřeli kohoutky přístrojů. „Hotovo.“ Jeho podrážděnost se jich vůbec nedotkla. Stáli, cigaretový dým se jim vinul okolo nosu a očí, ale ani nemrkli, ani neuhnuli pohledem. „Přijde vás to na pět kilo.“
„Tak poslyšte - za prvé, proč mi neřeknete, jestli se z toho dostane?“
„Samo, že bude fit. Všechno svinstvo máme tady v tom kufru, už na ni nemůže. Jak vám říkám, starou vypumpujete, novou napustíte a jste fit.“
„Vy nejste ani jeden, ani druhý doktor. Proč nepošlou s první pomocí doktora?“
„To tak!“ Cigareta přilepená na asistentově rtu se vztyčila. „Takovýchhle případů máme devět nebo deset za noc. Je to pár let, co se začaly tak množit, že na ně vymysleli tyhle speciální mašiny. Ta optická čočka, to je novinka, ale všechno ostatní je už starej krám. Na takovýhle případy nepotřebujete doktora. Na to potřebujete dva šikovný řemeslníky a za půl hodiny je to zlikvidovaný. A hele -“ otočil se k odchodu - „musíme o dům dál. Můj otofon už zas volá S. O. S. Deset bloků odtud. Zase si tam někdo přihnul ze skleničky s prášky. Jen zavolejte, kdybyste nás potřeboval. A ji nechte v klidu. Dali jsme jí antisedativum. Až se vzbudí, bude mít hlad. Buďte zdráv!“
A muži s cigaretami v tenkých rtech, muži s hadíma očima sebrali svůj náklad přístrojů a hadic, kufr s tekutou melancholií a s temnou lepkavou kaší bezejmenné látky a beze spěchu vyšli ze dveří.
Montag klesl do křesla a zahleděl se na tu ženu. Měla přivřené oči a on k ní natáhl ruku, aby ucítil na dlani její teplý dech.
„Mildred,“ řekl po chvíli.
V duchu uvažoval: Je nás příliš mnoho, jsou nás miliardy a to je příliš mnoho. Nikdo nikoho nezná. Přijdou cizí lidi a ublíží vám. Přijdou cizí lidi a vyrvou vám srdce. Přijdou cizí lidi a vypumpují vám krev. Panebože, kdo byli ti chlapi? V životě jsem je neviděl!
Uplynula půlhodina.
Ta žena měla novou krev a zdálo se, že ji to obnovilo celou. Tváře jí zrůžověly, měla teď svěží a sytě červené rty, hebké a klidné. Proudila v ní krev někoho jiného. Kdyby jí tak mohli dát tělo a mozek a paměť někoho jiného. Kdyby tak mohli vzít do čistírny její mysl a vyndat věci z kapes a napařit ji a vyčistit a vyžehlit a přinést ráno zpátky. Kdyby tak...
Vstal, rozhrnul závěsy a otevřel dokořán okna, aby mohl dovnitř noční vzduch.
Byly dvě hodiny ráno. Stalo se to všechno teprve před hodinou - Clarissa McClellanová na ulici, návrat domů, tma v pokoji a skleněná lahvička? Teprve před hodinou, ale svět se mezi…
