Cestou do města byl se svou osudnou chybou strašlivě sám. Cítil, že je mu třeba onoho podivného tepla a dobroty, která vanula ze známého a tichého hlasu znějícího nocí. Už teď, po pouhých několika hodinách, se mu zdálo, že zná Fabera celý život. Věděl, že jsou v něm nyní dva lidé, že je především Montag, který neví nic, který dokonce ani neví, že je blázen, jenom to tuší. A věděl, že je také stařec, který k němu neustále hovoří, zatímco vlak se žene z jednoho konce města na druhý jediným dlouhým, žaludek zvedajícím pohybem vzduchu. Ve dnech, které přijdou, a za bezměsíčných nocí a za nocí, kdy bude jasný měsíc svítit na zem, bude stařec neustále hovořit a hovořit, skládat kapku ke kapce, kámen ke kameni, vrstvu k vrstvě.
Nakonec se hladina jeho mysli vyleje ze břehů a on už nebude Montagem, to mu stařec řekl, o tom ho ujistil, to mu slíbil. Bude Montagem-a-Faberem, ohněm a vodou, a potom jednoho dne, až se všechno v tichu smísí a vykvasí a uzraje, nebude už ani oheň, ani voda, ale víno. Ze dvou oddělených a protikladných věcí bude třetí. A jednoho dne pohlédne nazpět na toho blázna a pozná ho. Už teď cítil, že se vydává na dlouhou cestu, že se loučí, že odchází od onoho já, kterým kdysi byl.
Bylo příjemné naslouchat vrnění brouka, ospalému moskytímu bzukotu a jemnému filigránskému bručení starcova hlasu, který ho nejprve peskoval a potom pozdě v noci utěšoval, když se vynořil z dusné podzemní dráhy a vykročil do světa požárnické stanice.
„Měj slitování, Montagu, měj slitování. Nehádej se s nimi a nedopaluj je, vždyť jsi byl ještě nedávno jedním z nich. Jsou si tak samozřejmě jistí, že budou takhle žít věčně. Ale nebudou. Nevědí, že tohle všechno je jediný obrovský, nesmírný, plápolající meteor, který na nebi hezky hoří, ale jednoho dne se musí rozprsknout. Oni vidí jenom ty plameny, ten pěkný oheň, jako jsi ho viděl ty.
Montagu, starci, kteří sedí doma, mají strach a pečují o svoje křehké kosti, nemají právo kritizovat. Ale ty jsi všechno téměř zkazil hned na začátku! Dávej pozor! Pamatuj si, že jsem s tebou. Já vím, jak se to stalo. Musím připustit, že mě tvoje zaslepená zloba posílila. Bože, jak jsem si připadal mladý! Ale teď - chci, aby sis připadal starý. Chci, aby se do tebe dnes v noci přelilo něco z mé zbabělosti. V příštích několika hodinách, až uvidíš kapitána Beattyho, choď kolem něho po špičkách, nech za sebe poslouchat mě - nech mě, ať řeším situaci. Naše heslo je přežít. Zapomeň na ty chudinky hloupé ženské...“
„Myslím, že kvůli mně jsou teď nešťastnější, než kdy byly,“ řekl Montag. „Pro mě bylo strašné vidět paní Phelpsovou plakat. Možná že mají pravdu. Možná že je lepší nedívat se skutečnosti do očí, jen se bavit. Já nevím. Mám špatné svědomí -“
„Ne, to nesmíš mít! Kdyby nebyla válka, kdyby byl na světě mír, řekl bych dobrá, bav se! Ale nesmíš se stát zas jenom požárníkem, Montagu. Ve světě není všechno v pořádku.“
Montaga zaléval pot.
„Montagu, posloucháš?“
„Moje nohy,“ ozval se Montag, „nemůžu s nima hýbat. Je mi hrozně divně. Moje nohy se nechtěj hýbat!“
„Poslouchej! Jen klid,“ řekl stařec laskavě. „Já vím, já vím. Máš strach, že uděláš chybu. Neměj ho. Z chyb se člověk může učit. Víš, když jsem byl mladý, házel jsem lidem svoji hloupost do obličeje. Mlátili mě klackem. Když mi bylo čtyřicet, můj tupý nástroj se tak obrousil, že měl pěkný hrot, kterým jsem mohl bodat. Jestli se budeš se svou hloupostí tajit, nikdo tě neudeří - a nikdy se nic nenaučíš. Tak jen pěkně poruč nohám a na strážnici s tebou! My jsme dvojčata. Nejsme už sami, nejsme každý sám ve svém pokoji a bez spojení. Když budeš potřebovat pomoc, až se tě Beatty začne vyptávat, budu sedět na tvém ušním bubínku a budu to komentovat.“
Montag cítil, jak se jeho pravá a potom i levá noha hýbe.
„Příteli,“ řekl, „zůstaň se mnou.“
Mechanický Ohař byl pryč. Jeho bouda zela prázdnotou, všude kolem stály tiché zdi požární strážnice a oranžový Salamandr spal s břichem plným petroleje a s plamenomety zkříženými na bocích. Montag prošel t…
