Část druhá
SÍTO A PÍSEK
Četli celé dlouhé odpoledne, zatímco na tichý dům se lil z nebe listopadový déšť. Seděli v hale, protože bez oranžových a žlutých konfet a ohňostrojů na stěnách, bez žen v zlatých protkávaných šatech a bez mužů v černém sametu, kteří ze stříbrných cylindrů vytahují padesátikilové králíky, se zdál salon strašně prázdný. Bylo v něm jako po vymření a Mildred tam neustále zklamaně nahlížela, zatímco Montag chodil sem tam, sedal si chvílemi do dřepu a každou stránku četl nahlas alespoň desetkrát.
„Nemůžeme přesně určit, v kterém okamžiku se rodí přátelství. Plníte-li nádobu kapku po kapce, nakonec stačí jedna a nádoba přeteče; a právě tak přijde v řadě laskavých činů jeden, po němž přeteče srdce.‘“
Montag seděl a naslouchal dešti.
„Měla snad v sobě ta dívka ze sousedství tohle? Tolik jsem se tomu snažil přijít na kloub!“
„Ta už je po smrti. Nemůžeme proboha mluvit o někom živém?“
Montag na ženu ani nepohlédl. Roztřeseně kráčel halou do kuchyně, tam zůstal a dlouho se díval, jak déšť bubnuje do oken. Teprve když se úplně uklidnil, vrátil se zpátky do matně osvětlené haly.
Otevřel jinou knihu.
„,Ten oblíbený námět, já sám.‘“[4]
Pohlédl na stěnu. „,Ten oblíbený námět, já sám.‘“
„Tomuhle rozumím,“ řekla Mildred.
„Ale oblíbený námět Clarissy nebyla ona sama. Byli to všichni ostatní i já. Po hezké řádce let byla první člověk, který mi byl opravdu milý, první člověk, pokud se pamatuju, který se mi díval přímo do očí, jako kdybych pro něho něco znamenal.“ Zvedl obě knihy. „Tihle lidé jsou už dávno mrtví, ale já vím, že jejich slova, tak či onak, platí o Clarisse.“
Venku za domovními dveřmi, v dešti, slabé zaškrábání.
Montag ztuhl. Viděl, jak se Mildred ulekaně přitiskla zády ke stěně a vydechla.
„Někdo - za dveřma - proč nám anunciátor neřekne -“
„Vypnul jsem ho.“
U země za dveřmi plíživý zvuk, jako by je někdo zkoumavě očichával, jako by dovnitř vdechl elektrický dech.
Mildred se zasmála. „To je ten pes, jenom pes! Mám ho odehnat?“
„Nehýbej se!“
Ticho. Jenom bubnování studeného deště. A slabá vůně ozónu, který vniká pod zamčeným dveřmi dovnitř.
„Pojď, dáme se zas do práce,“ řekl klidně Montag.
Mildred kopla do jedné knihy. „Knihy nejsou lidi. Ty čteš a já se rozhlížím kolem dokola, ale nikdo tu není!“
Podíval se upřeně do salonu, mrtvého a kalného jako vody oceánu, který se mohl hemžit životem, kdyby rozsvítili elektronická slunce.
„Podívej se,“ řekla Mildred, „moje rodinka, to jsou lidi. Vykládají mi o všelijakých věcech. Já se směju, oni se taky smějí. A těch barev!“
„Ano, já vím.“
„A mimo to, kdyby se kapitán Beatty dozvěděl o těchhle knihách -“ Zamyslela se nad tím. Na její tváři se objevil úžas a hned nato strach. „Asi by přišel a spálil dům i rodinku. To je hrozné! Jen si pomysli, co nás to všechno stálo. Proč bych měla číst? Kvůli čemu?“
„Kvůli čemu! Proč?“ vyletěl Montag. „Nedávno v noci jsem viděl nejstrašnějšího hada na světě. Byl neživý a přitom byl živý. Viděl, ačkoli byl slepý. Chtěla bys toho hada taky uvidět? Je na stanici první pomoci, kde mají záznam o všem tom svinstvu, které z tebe dostal! Chtěla by ses jít podívat a prohlídnout si ten záznam? Musela bys asi hledat pod Montagová, ale možná taky pod Strach nebo Válka. Anebo nechtěla by ses jít podívat na ten barák, který shořel včera v noci? A hrabat v popeli, abys našla kosti ženy, která sama zapálila svůj vlastní dům! A co Clarissa McClellanová, kde tu máme hledat? V márnici! Poslouchej!“
Bombardéry, roj za rojem, přelétávaly po obloze nad domem, vířily vzduch, hučely, svištěly jako nesmírný neviditelný větrník, otáčející se v prázdnotě.
„Kristepane,“ zvolal Montag. „Hodinu co hodinu tolik těch hnusných krámů na nebi! Jak se tam k čertu každou vteřinu, po celý náš mizerný život ty bombardéry dostávají? Proč o tom nikdo nechce nic říct! Od roku 1960 jsme se pustili do dvou atomových válek a vyhráli jsme je! Copak jsme na svět kolem sebe zapomněli proto, že se my doma tak dobře bavíme? Nebo proto, že jsme bohat…
