Zlozvyky Davea Barryho (Dave Barry)

Mamince a tátovi,

kteří mě nikdy nenutili chodit za Santa Clausem.

— 1 —

---

ÚVOD

Když mě někdo poprvé navštíví doma, často chce vědět: "Dave, kde je tady záchod?" Nato vždycky odpovím: "Tamhle v hale, ty dveře nalevo." A od té chvíle jsou z nás obvykle dobří přátelé.

Mluvím o tom proto, že lidi často zajímá, jaký doopravdy jsem. "Dave," ptají se často, když vyjdou ze záchoda, "jsi opravdu tak vtipný, chytrý, výřečný a hezký, jak napovídají tvé knihy?" Měl bych na to přitakat, i když nejsem tak vysoký, jak si možná myslíte. Měřím nějakých pět stop devět palců. Ale i spousta skutečně velkých spisovatelů měla průměrnou nebo podprůměrnou výšku. William Shakespeare měřil jen patnáct palců!

Což nás přivádí k otázce pravdivosti. Když se v nakladatelství Doubleday & Company rozhodli, po dlouhotrvající těžké kocovině, že vydají tuhle knihu, najali si tým nesmírně chytrých nukleárních fyziků, kteří pročesali všechny fejetony a červenou tužkou podtrhli každou větu, která by se jen vzdáleně mohla podobat pravdě, a všechny tyhle věty pak byly vypuštěny. Proto radši hned na začátku přiznávám bez mučení, že v téhle knize nezůstala vůbec žádná fakta, a nechci, aby mi nějací trenéři baseballové ligy posílali debilní dopisy s informacemi, že desetiletý kluk nemůže hodit baseballový míček rychlostí šest set mil za hodinu. Je to jasný?!

Takže tam najdete všechno kromě mé životní filozofie. Maminka mi říkávala: "Synku, je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Myslím, že to je ještě pořád zatraceně pravda, i v těchto těžkých dobách.

— 2 —

---

RIZIKA V DOMÁCNOSTI

JE TO V GENECH

Moje žena a já jsme se narodili bez té části mozku, v níž sídlí schopnost vyzdobit si byt. Kdybychom žili v neandertálské době, byla by naše jeskyně jediná, která by neměla na stěnách kresby losů.

Když jsme se před osmi lety nastěhovali do svého domu, měli jsme v jídelně namontovaná světla, která tam určitě nainstalovali nějací primitivové. Taková světla si nezasluhovala pouhé odstranění; byl to ten druh světel, jaký musíte vzít do dvora a potupně odstřelit. Když k nám po nastěhování přicházely návštěvy, vždycky jsme rozhodně ukázali na ta světla a prohlásili: "Tohle samozřejmě musí zmizet."

Samozřejmě je máme dodnes. Nedokážeme se rozhodnout, čím je nahradit. Jediné, co jsme udělali, bylo, že jsme pozvali elektrikáře a nechali jsme světla přemístit na jiné místo v jídelně, protože po několika letech namáhání svých defektních mozků jsme dospěli k názoru, že to by mohl být dobrý dekorativní nápad. Elektrikář musel při přemísťování světel vyrazit do stěny a stropu díry, z nichž některé byly tak velké, že se jimi dala pohodlně prostrčit pěst. Zakryl jsem ty díry igelitovými sáčky od svačiny, aby nám netáhlo do bytu.

Takže teď, po osmi letech, máme ta originální světla od primitivů, plus navíc máme díry zakryté igelitovými sáčky. Jíme v kuchyni. Vždycky budeme jíst v kuchyni a naše jídelna bude vždycky vypadat jako jižní Bronx. Zjistili jsme, že ať uděláme cokoli, abychom vylepšili její vzhled, vypadá nakonec ještě hůř; za to mohou ty naše mozky, kterým něco chybí.

S igelitovými sáčky vůbec pracujeme dost často. Do několika místností jsme si vyrobili záclony tak, že jsme slepili tmavé igelitové sáčky na odpadky. Moji ženu to uvádí do rozpaků, protože je přesvědčena, že všechny ženy musí někde mít žlázu Betty Crockerové, která vylučuje hormon umožňující šít záclony. Bůh ví, že se o to i pokouší. Čte články, měří okna, dokonce dojde až do obchodu s látkami, ale jelikož jí chybí žláza Betty Crockerové, nakonec nikdy žádnou záclonu nevyrobí. Což je dobře, protože mně zase chybí žláza pana Goodwrenche a stejně bych ji nepověsil.

Takže používáme igelitové sáčky na odpadky. Celkem splňují svůj účel, ale všiml jsem si, že většina našich přátel přešla teď v dospělosti na skutečné látkové záclony. Taky mají vkusný dánský nábytek. Prostě si někam zašli a nějak si ho sehnali, jako by na tom nic nebylo, a teď jim všechno vzájemně ladí jako na těch fotkách v arogantních časopisech o vybavení interiéru, na kterých jsou byty bohatých lidí, kteří mohou chodit jíst do restaurací a posílat děti do internátů do Švýcarska. My máme jedno zelené křeslo, které jsme koupili v dražbě za pětadvacet centů. Nepatří ke křeslům, která člověk koupí za babku a pak zjistí, že je to vkusná antikvita v hodnotě několika tisíc dolarů. Tohle křeslo bylo i za pětadvacet centů očividně předražené. Z dálky vypadá jako chuchvalec hlenu a zřejmě by ani nemohlo ladit s žádným jiným kusem nábytku, protože jakýkoli nábytek, který se mu byť vzdáleně podobal, byl už dávno spálen.

Tomuhle křeslu dělá společnost pohovka, kterou jedni naši známí chtěli před šesti lety vyhodit; my jsme přes ni přehodili přikrývku, abychom hosty ušetřili přímého pohledu na ni, který by u nich mohl vyvolat slepotu nebo šílenství. Tak je ta pohovka nevkusná. A to jsou prosím dva z našich lepších kousků nábytku. Jediný skutečně pěkný kus, který vlastníme, vyrobila hračkářská společnost Fisher-Price pro malé fisher-priceáčky, se kterými si hraje můj syn, i když já jim to nijak nezávidím, protože zase nemají nožičky ani ručičky.

Určitě teď máte chuť nám poradit, abychom si zašli koupit nějaký pěkný kus nábytku, a pak, až si to budeme moci dovolit, abychom si koupili nějaký další, a tak dále, dokud nebudeme mít pěkný a vkusně zařízený byt, jaký mají všichni dospělí. Ale to prostě nejde. Kdybychom si postavili do obýváku pěkný kus nábytku, počkal by veškerý zbylý nábytek, až půjdeme spát, a pak by ten nový kus tak dlouho tupil a vysmíval by se mu a vysílal by do atmosféry obýváku všechny možné bacily ošumělosti, až by byl k ránu ten nový nábytek taky starý a flekatý a ošklivý. Stejně tak jsem pevně přesvědčen, že kdybychom nechali naše křeslo několik dní ve vkusném obýváku kteréhokoli z našich přátel, získalo by elegantní dánské rysy.

Problémy s výzdobou interiérů se týkají i našich aut. Žádný z mých přátel například nevozí v autě sádrové modely svých zubů. Já tam vozím hned dva. Zubař mi je občas dává, asi pro radost, a já mám strach je vyhodit, aby se na mě nerozzlobil a nepřinutil mě přijít na prohlídku. Nechávám je v autě, protože bůh ví, že dům už vypadá dost špatně i bez nich; samozřejmě vím, že nejsou nijak vkusné. Nemůžu je položit pod sedadlo, protože moje auto, stejně jako všechna auta, která jsme kdy měli, onemocnělo autoleprou, která způsobuje, že všechny nepodstatné součástky, jako například kličky od oken, postupně odpadávají a hromadí se pod sedadly, kde splývají s hranolky od McDonalda. Tam přece svoje zuby nedám. Takže si trůní všem na očích, šklebí se na mě, když řídím, a chichotají se mému nedostatku vkusu.

Moje žena a já jsme se s tímhle stavem věcí naučili žít. Uvědomujeme si, že pokud to takhle půjde dál, nebudeme si moci zvát hosty bez pásek na očích. S tím se dokážu vyrovnat. Co mi dělá starosti, je fakt, že se asi časem dostaneme do konfliktu s bankou nebo vládou nebo něčím takovým. Jednoho dne někdo rázně zabuší na naše dveře a dovnitř vnikne nehlášená inspekce Výboru Pro Normální Dospělé v čele s učitelkou rodinné výchovy mé ženy a mým učitelem dílen. Bude jim stačit jediný pohled na naše záclony a seberou nám dům a auta a strčí nás do speciálního zařízení, jehož chovanci jsou buzeni v půl páté ráno, spoutáni řetězy a nuceni po celý den lepit tapety. Naší dozorkyní bude Nancy Reaganová.

— 3 —

---

NEJHORŠÍ JE GRILOVÁNÍ

Co může být zábavnější než grilování na zahradě? Napadá mě hned několik věcí, například pohled na premiéra, jak padá do kontejneru s netříděným odpadem. Ale to by mělo pravděpodobně za následek vyhlášení války Nikaragui nebo nějaké jiné zemi, takže se asi budeme muset spokojit s grilováním.

Grilování bylo vynalezeno před více než osmi miliony let člověkem kromaňonským, který byl synem Stephanie Cro a Erika Magnona, což byla primitivní, ale liberální dvojice. Cro-Magnon jídal syrové dinosauří maso, které mělo hnusnou chuť, ještě horší než jogurt. Jednoho dne, když Cro-Magnon jedl, uhodil do nedalekého stromu blesk. Cro-Magnon byl tak překvapen, že upustil dinosauří maso do ohně, kde vzplálo a vydávalo zápach, který zahnal veškerý hmyz, jenž dorůstal v té době do velikosti zralých baklažánů a byl nesmírně útočný.

Pálení dinosaurů se brzy stalo nejběžnější formou boje proti hmyzu. Na velkých kromaňonských trávnících se dávali na oheň celí brontosauři, syčeli do noci, zaháněli hmyz a vydávali puch, který se dodnes drží na severním konci newjerseyské dálnice.

Nakonec ovšem spotřebovali všechny dinosaury, což je přivedlo k objevu, že když dáte na oheň krávu nebo prase, můžete nejen zahnat hmyz, ale zároveň si i pochutnat na hovězím a vepřovém. To mělo za následek vynález hamburgerů a párků v rohlíku, což jsou krávy a prasata odchovaná v Chicagu a přeformovaná do malých přenosných jednotek, které se snadno házejí na oheň. Dnešní lidé už jen zřídkakdy dávají na oheň celé krávy, snad jenom v Texasu, kde je zvedání zvířat významným kulturním počinem, hned na druhém místě za nošením velkých klobouků.

Na zahradní grilování potřebujete několik tuctů hovězích a vepřových jednotek a přenosný gril neboli hibači. ("Hibači" je japonské slovo, které znamená "nesmírně fórové grily, které se rozbijí při sebemenším doteku, ale Američani je stejně kupují.") Taky budete potřebovat palivo. Kdysi lidé používali dřevo, ale potom Komise pro ochranu spotřebitelů zjistila, že dřevo je hořlavé, a zakázala je. Dnes tedy musíte používat dřevěné uhlí, což je minerál, který se shlukuje do velkých papírových pytlů v supermarketech. Problém je ovšem v tom, že dřevěné uhlí nehoří, právě proto, že je to minerál. Nehoří ani benzín do zapalovačů z dřevěného uhlí. Hasiči běžně používají benzín do zapalovačů z dřevěného uhlí při hašení velkých požárů ropných rafinerií. Takže nakonec si ohřejete hamburgery při grilování na sirkách, na stovkách a stovkách sirek, které musíte vršit na dřevěné uhlí, dokud se nerozhoří.

Zatímco čekáte, až se vám sirky rozhoří, můžete si připravit pikantní grilovací omáčky.

— 4 —

---

RECEPT NA PIKANTNÍ GRILOVACÍ OMÁČKU

1 šálek připálené cibulky

2 litry vanilkového abstraktu

1/2 libry oleje z chytrákového kořene

2 lžíce másla nebo oregana

1 čerstvou bačkoru nakrájenou na kostičky

Příprava: Pomoučenýma rukama na pomoučeném vále, stojíce na pomoučené podlaze a obklopeni hromadami mouky, smíchejte všechny přísady, nalijte je do vymaštěného kastrolu 5 5/8 palců krát 16 3/8 palců, potom směs přelijte opatrně do nevymaštěného kastrolu 4 3/8 palců krát 18 7/8 palců a zahřívejte ji, dokud se nevytvoří bublina o velikosti 1 3/8 palce, když do ní strčíte ruku.

Nyní vložte hamburgery na gril. Měly by okamžitě vzplanout. Nechte je hořet, dokud nebudou propečené podle vaší chuti:

• MÁLO (5-10 minut): Zvenčí jsou spálené a připečené ke grilu; vnitřek je růžový a hýbou s ním hovězí a vepřové choroboplodné zárodky.
• STŘEDNĚ (5-10 minut): Zvenčí a částečně i zevnitř jsou spálené; velká část choroboplodných zárodků, především ty starší a těhotné, umírá pomalou, bolestivou smrtí.
• DOBŘE PROPEČENÉ (5-10 minut): Zvenčí i zevnitř jsou úplně spálené; téměř všechny choroboplodné zárodky jsou mrtvé a těch pár zbylých plánuje rafinovanou pomstu.

Když je maso hotové, uhaste ho grilovací omáčkou nebo benzínem do zapalovačů, sloupněte z grilu pomocí špachtle nebo ostrého dláta a podávejte s něčím, co se dá jíst, jako třeba hranolky nebo krůtími sendviči. Měli byste jíst rychle, protože hmyz vás bude monitorovat z bezpečné vzdálenosti a zaútočí, jakmile se rozptýlí kouř.

— 5 —

---

ŘEŠENÍ DOMÁCÍCH PRACÍ

Téměř všechny domácí práce jsou těžké a nebezpečné včetně čištění vnitřků trub a záchodových mis a štěrbin mezi koupelnovými kachlíčky, kde ulpívají morové bacily. Jediná domácí práce, která je snadná a uspokojující, je taková, při níž nastříkáte na dřevěný nábytek chemikálie a pak je roztíráte, dokud dřevo nezáří vysokým leskem. Takové domácí práce bývají vidět v televizních reklamách: profesionální herečka, představující Veselou Hospodyni (IQ 43), tančí po domě, roztírá a září, roztírá a září, až má domácí práce hotové a může strávit zbytek odpoledne čtením reklam na zpevnění ňader v magazínu Cosmopolitan. Nikdy nečistí záchodové mísy. Když jsou špinavé, koupí si prostě jiný dům. Je na to dost dobře placená.

Většina z nás by taky radši roztírala a zářila, než aby skutečně něco čistila. Například náš dům má poloupravený sklep, což znamená, že se až moc podobá upravené místnosti na to, abych v ní skladoval staré pneumatiky, ale až moc se podobá sklepu na to, aby se v něm skutečně bydlelo. Náš poloupravený sklep má poloupravenou koupelnu a kdysi, před několika lety, se uprostřed noci vplížilo do domu malé lesní zvířátko a chcíplo ve sprchovém koutě. To je ve zvířecím světě běžné: mnoho zvířat, která se cítí ohrožena, žene instinkt k tomu, aby hledala úkryt ve sprchových koutech.

Jelikož do svého poloupraveného sklepa skoro nechodíme, našli jsme to mrtvé lesní zvířátko až několik týdnů poté, co se tam vplížilo, a v té době už bylo značně přezrálé. Samozřejmě jsme ho měli odklidit, ale to je právě jedna z těžkých domácích prací. Proto jsme radši zůstali v horním patře a ze všech sil jsme se pustili do čištění a záření, až jsme museli v obýváku nosit sluneční brýle ze strachu, že oslepneme z lesku, který vydával náš dřevěný nábytek. Nakonec se nám podařilo to lesní zvířátko vytěsnit z myšlenek.

Za několik měsíců nás přijel navštívit náš přítel Rob, lékař. Bydlel v našem poloupraveném sklepě, ale všimli jsme si, že sprchovat se chodí nahoru. První, co vás naučí na lékařské fakultě, je, že se nesmíte nikdy sprchovat s mrtvým lesním zvířátkem. Uvedlo nás to do takových rozpaků, že jsme sešli dolů s lopatou a kyselinou a vyklidili sprchovací kout. Ale pochybuju, že bychom to byli udělali, kdyby byl nepřijel Rob.

Naše chování není nijak ojedinělé. Lidé se vyhýbají domácím pracím už miliony let. Primitivní člověk bydlel v jedné jeskyni, dokud její podlaha nebyla pokryta stegosauřími kostmi a stěny primitivními kresbami, které kreslily primitivní děti, když jejich primitivní rodiče odešli do restaurace na večeři, a pak se rodina přestěhovala do nové jeskyně, aby tu starou nemusela uklízet. Tak se primitivní člověk nakonec dostal až do Severní Ameriky.

V Severní Americe začaly primitivnímu člověku čisté jeskyně docházet a on si uvědomil, že někdo musí začít dělat domácí práce. Dlouho o tom přemýšlel a nakonec se usnesl, že to bude primitivní žena. Ale potřeboval nějakou výmluvu, aby se z domácích prací vykroutil, a tak vynalezl civilizaci. Primitivní žena řekla: "Co kdybys dneska zůstal v jeskyni a pomohl mi s úklidem?" A primitivní muž řekl: "Nemůžu, miláčku. Musím vynalézat oheň." Nebo: "To bych strašně rád, ale myslím, že je důležitější, abych vynalezl písmo." A už byl v trapu a nechal opravdovou práci na krku ženě.

Po celá staletí muži vynalézali tisíce výmluv, aby nemuseli dělat domácí práce - války, náboženství, pyramidy, Senát Spojených států - až nakonec vymysleli definitivní výmluvu: byznys. Vybudovali tisíce kanceláří a továren a každý den po celé zeměkouli všichni muži ráno vstali, nasnídali se a oznámili: "No, tak já jdu do své kanceláře nebo továrny." Pak prostě odešli a vrátili se, teprve když byl celý dům uklizený a na stole stála večeře.

Ale pak muži udělali hloupou chybu. Začali si myslet, že "byznys" je opravdu těžká práce a začali o něm mluvit, když se vrátili domů. Vstoupili do dveří, tvářili se vyčerpaně a řekli třeba: "Člověče, dneska jsem teda měl náročnou schůzku."

Dokážete si představit, jak žena, která strávila celý den úklidem, zareagovala na takové prohlášení. Řekla si: "Schůzku? On měl náročnou schůzku? Já jsem tady celý den lezla po čtyřech, čistila jsem záchody a vyškrabávala jsem zmrzlá pavoučí vajíčka zpod lednice, a on mi klidně řekne, že měl schůzku?"

To byl začátek konce. Ženy začaly postupně odhalovat, co je "byznys", a zjistily, že jeho podstata tkví v tom, že člověk jde do kanceláře a zvedá telefony a zabývá se papíry a chodí na schůzky. A tak ženy začaly taky chodit do práce a dneska nikdo nedělá žádné domácí práce, snad kromě leštění a záření, a zanedlouho bude pod lednicemi našeho národa tolik virů a bakterií, že všichni onemocníme a umřeme.

Jediným spravedlivým řešením tohoto problému je, aby v příštích řekněme šesti tisících let dělali domácí práce muži, aby se to vyrovnalo. Problém je v tom, že muži během staletí získali nadnesenou představu o významu čehokoli, co dělají, takže zanedlouho by domácí práce proměnili ve stejnou šaškárnu, jakou je dneska byznys. Najali by si sekretářky a koupili by si počítače a létali by na Bermudy na konference o domácích pracích, ale ve skutečnosti by nikdy nic neuklidili. Takže muži to dělat nemohou.

Ale je tu jedno řešení; existuje způsob, jak přinutit lidi, aby dělali domácí práce dobrovolně. Zjistil jsem to, když jsem se díval na televizní reklamy na čisticí prostředky. Uvědomil jsem si, že spousta lidí, kteří jinak vypadají úplně normálně, udělají prakticky jakoukoli pitomost, když si myslí, že se to bude vysílat v reklamě. Myslí si, že když se dostanou do reklamy, vydělají si plno peněz jako Veselá Hospodyně a budou si moci koupit čistší dům. Takže udělají cokoliv.

Kdybych k vám například přistoupil uprostřed supermarketu a požádal bych vás, abyste si klekli a začali mýt podlahu dvěma různými čisticími prostředky, abych zjistil, který je lepší, asi byste mi dali jednu do zubů. Ale kdybych měl s sebou chlapíky s kamerami a mikrofony a požádal vás přesně o totéž, pravděpodobně byste to udělali. A nejen to, ještě byste o těch čističích pronášeli hlubokomyslné komentáře. Říkali byste: "Opravdu si myslím, že Nový Zázračný Šleh s tou kombinací odmašťovadel a leštidel je účinnější čistič, fakt si to myslím. Opravdu. Myslím to vážně." Říkali byste to stejným slavnostním tónem, jaký byste použili při diskusi o otázce, zda by Spojené státy měly rozmístit v západní Evropě rakety s plochou dráhou letu. Vůbec byste se nestyděli.

Takže tady je můj plán: Seženu pár starých kamer a mikrofonů a rozestavím je kolem svého domu. Jsem si jistý, že za chvíli se přihrnou tucty lidí, kteří budou umírat touhou, aby před mými kamerami mohli dělat domácí práce. Většina z nich samozřejmě nakonec zjistí, že je v reklamách vysílat nebudu, ale přijdou další a nahradí je. A já budu mezitím dělat byznys.

— 6 —