Úžasná Zeměplocha – Muži ve zbrani (Terry Pratchett)

V knihovně Neviditelné univerzity bývá zpravidla velmi ticho. Občas tam můžete zaslechnout šouravé kroky mágů, kteří se potulují mezi policemi s knihami, tu a tam poruší akademické ticho sípavé zakašlání a čas od času se ozve smrtelný výkřik - to když některý z neopatrných studentů nezachází s vypůjčenou magickou knihou s takovou opatrností, jakou si tento předmět zaslouží.

A teď se zamysleme nad orangutany.

Ve všech světech poctěných jejich existencí dříve či později vzniklo podezření, že umějí mluvit, ale rozhodli se řeč nepoužívat, aby je lidé nenutili pracovat, například v televizním průmyslu. Abychom odhalili pravdu, tak oni skutečně mluvit umějí. Háček je jen v tom, že mluví orangutanštinou. Lidé dokáží jejich řeči naslouchat jen v tichém vytržení.

Knihovník Neviditelné univerzity se unilaterálně rozhodl přispět k vzájemnému porozumění obou specií vytvořením orangutansko-lidského slovníku. Už na něm pracoval tři měsíce.

Nebylo to snadné. Zatím se dostal ke slovu ,ook’^[29].

Knihovník se utekl hluboko pod zem do depozitního skladu, kde byl skvělý chládek.

A najednou zaslechl, jak si někdo zpívá.

Pustil z nohy pero a pozorně naslouchal.

Člověk by si pomyslel, že nevěří vlastním uším. Orangutani jsou mnohem logičtější. Kdyby jeden nevěřil vlastním uším, tak čím uším by už měl, k čertu, věřit?

Pod zemí si někdo zpíval. Přesněji řečeno se pokoušel zpívat.

Podzemní duté hlasy zněly nějak jako:

„Dlog, glod, Dlog, glod -“

„Poslyš ty… trolle! Je to nejjednodušší píseň, jaká existuje! Hele, je to takhle: ,Zlato, zlato, zlato, zlato!’ Rozumíš?“

„Zlato, zlato, zlato, zlato -“

„Ale ne! To je až druhý verš!“

Spolu s hlasy se ozývaly rytmické zvuky nárazů rýče a stejně pravidelný skřípot odklízené zeminy.

Knihovník chvilku promýšlel celou situaci. Takže… trpaslík a troll. Oběma těmto druhům dával přednost před lidmi. Tak především ani jedna z těch ras nepatřila k vášnivým čtenářům. Knihovník samozřejně byl pro to, aby se všeobecně četlo co nejvíc, ale čtenáři jako takoví mu prakticky lezli děsivě na nervy. Na tom, jak neustále tahali knihy z regálů a opotřebovávali jejich slova neustálým čtením, bylo něco svatokrádežného. Měl rád lidi, kteří knihy milovali a respektovali a podle knihovníkova nejniternějšího přesvědčení nejlepší způsob, jak to dokázat, byl ponechat knihy v policích, na místě, které jim bylo určeno od přírody.

Měl dojem, že se tlumené hlasy neustále přibližují.

„Zlato, zlato, zlato -“

„Teď zpíváš sborový part!“

Na druhé straně, do knihovny se obvykle vstupovalo normálním vchodem.

Kývavým krokem se vydal mezi police s knihami a vybral si Latulipánovu obsažnou práci Jak hubiti hmyz. Celé dva tisíce stran.