Elániův polštář byl tvrdý a studený. Opatrně ho ohmatal. Byl tvrdý a studený, protože to nebyl polštář, ale stůl. Měl pocit, že k němu má přilepenou tvář, a neměl ani v nejmenším chuť uvažovat o tom čím.
Dokonce si ani nesundal zbroj.
Ale zato se mu teď podařilo rozlepit jedno oko.
Psal do svého zápisníku. Pokoušel se v tom všem najít nějaký smysl. A při tom usnul.
Kolik to bylo hodin? Není čas ohlížet se zpět.
Podařilo se mu přečíst:
Ukradeno z Cechu vrahounů: nemají už nic. Kladivbuš zavražděn. Zápach raket. Kus olova. Alchym. značky. Druhé tělo v řece. Klaun. Má falešný červený nos? Nemá, nemá taky už nic!
Upíral oči na těch několik téměř nečitelných poznámek.
Jsem na stopě, pomyslel si. Nemusím vědět, kam vede, je potřeba jen po ní jít. Když se pořádně hledá, vždycky se nějaký zločin najde. A někde do toho zapadnou i vrazi.
Sleduj každé vodítko. Prozkoumej každou podrobnost. Pomaličku, polehoučku.
Mám hlad.
Neohrabaně se zvedl na nohy a podíval se na svou tvář, která se odrážela v popraskaném zrcadle nad umyvadlem.
Zaneseným sítem paměti mu pomalu začaly prokapávat události minulé noci. Ve středu všeho byla tvář lorda Vetinariho. Elánius cítil, jak v něm narůstá zlost, sotva si na to vzpomenul. Ten přezíravý, chladný způsob, jakým oznámil Elániovi, že se nesmí zajímat o krádež z -
Elánius se znechuceně díval na svůj odraz -
- a něco mu zavadilo o ucho a roztříštilo sklo.
Zíral na díru v omítce, rámovanou zbytky zrcadla. Všude kolem něj s cinkotem dopadaly na zem střepy.
Elánius stál ještě okamžik jako vyřezaný ze dřeva.
Pak zareagovaly jeho nohy, které došly k názoru, že mozek bloudí neznámo kde, povolily pod ním a snesly zbytek jeho těla na podlahu.
Ozvalo se další zazvonění a z poloviny plná láhev whisky značky Jimkin Bearhugger stojící na stole se rozletěla na kousky. Pomalu se zvedl na všechny čtyři a pak se opatrně vztyčil u stěny vedle okna. Elánius si ani nepamatoval, že ji koupil. Hlavou mu proletěly zlomky představ. Mrtvý trpaslík. Díra ve stěně…
Kdesi úplně vzadu se mu vylíhla jakási myšlenka a začala se mu pomalu rozlévat mozkem. Tohle byly dřevěné, slabě nahozené stěny, a navíc ještě velmi staré. S trochu snahy jste jimi mohli prostrčit prst. A kdyby měl takovou stěnou proletět kus kovu -
Dopadl na zem ve stejném okamžiku, když se ozvalo něco jako pok, a ve stěně těsně vedle okna se objevil otvor. Do vzduchu vyletěl obláček rozbité omítky.
Elániův samostříl stál opřený opodál u stěny. Nebyl žádný střelec odborník, ale, u ďábla, kdo byl? Namíříte a vystřelíte. Přitáhl si ho k sobě, převrátil se na záda, vstrčil špičku nohy do třmenu a zatáhl za tětivu. Ozvalo se klapnutí, když zapadla na místo. Pak se rychle překulil na jedno koleno a vsunul do drážky střelu.
Je to katapult. Musí to být katapult. Možná v trollí velikosti. Někdo na střeše Opery, nebo někde vysoko…
Přilákej jejich střelbu, vyprovokuj je… Zvedl svou helmu a nasadil ji na špičku další střely. Teď se musí skrčit pod oknem a…
Chvilku přemýšlel. Pak se přeplazil po podlaze do rohu, kde bylá násada s hákem na konci. Kdysi se používala k otvírání horních oken, která ovšem dávno zarezlá tak, že se s nimi nedalo pohnout.
Nasunul helmu na hák, zapřel se v rohu a s jistou dávkou námahy se mu podařilo kulatinu zvednout tak, že se vrchol helmy zvedl nad okenní rám.
Pok.
Pokud by si byl člověk, který by chtěl vystrčit nad okenní parapet něco jako třeba helmici nasazenou na střele do samostřílu, lehl na podlahu pod oknem, teď by mu to bylo líto. Přesně z toho místa totiž s praskotem vyletělo několik velkých třísek.
Elánius se usmál. Někdo se ho pokoušel zabít a to v něm vzbudilo pocit, že je mnohem živější, než se cítil mnoho dnů předtím.
A taky, že je útočník o něco hloupější než on. To je něco, co si můžete u člověka, který vás chce zabít, vždycky přát.
Odhodil tyč, zvedl kuši, proběhl kolem okna a v běhu vystřelil na nezřetelnou siluetu na střeše Opery na druhé straně ulice, i když vzdálenost byla poměrně veliká. Přeběhl …
