Sobota, 25. srpna
Nezvládl sem to. Asi ve dvě hodiny sem vytáhl ze šuplíku řeznickej nůž, ale nebyl sem schopnej to dotáhnout do konce. Zvažoval sem, že ho použiju sám na sebe, ale pak sem si řekl, že by bylo blbý, aby se Sheeni soužila a zemřela se zlomeným srdcem. Raděj sem se vrátil do postele a mlel sebou až do svítání.
Pořád se mi honilo hlavou, co řekla máma: „Ten čokl mě děsí. Je na něm něco divnýho.“ když se to tak veme, je vopravdu ňákej divnej. Co ta nutkavá potřeba ničit svatý předměty? A co ta podivná moc, kerou má nad Sheeni? Proč je ochotná vzdát se svýho pana Fantastickýho (T----a) za mou nicotnost, jen aby si udržela malýho škaredýho smaradlavýho psa? Tu záhadu sem nevyřešil ani ve dvě ráno, ani v pět.
A nevěděl sem to dokonce ani v šest. Kdy sem se vyhrabal z postele. Ale jedno bylo jasný: o Albertovu adopci, ať sebevíc problematickou, se prostě musím pokusit. Přece se našeho dítěte lásky nevzdám bez boje.
Hodil sem na sebe župan a vylez z přívěsu. Další nádherné letní ráno. Na betonový terase vedle hromady vyblitýho duchovního umění spal Albert. Leknutím se probudil a zavrčel na mě. Ignoroval sem ho a spěchal pod svou poslední sprchu. Chtěl sem bejt pro svou poslední schůzku v cukrárně pěkně vydrhnutej.
S překvapením sem potkal svou milovanou, jak číhá v houští u vchodu do pánskejch sprch. Měla na sobě svůj nádhernej skromnej župánek a (jak sem aspoň doufal) nic pod ním. Zamávala na mě a pohybem ruky mi naznačila, abych šel za ní. „Sheeni!“ řek sem, „co tu proboha... “
„Pšššt!“ zašeptala, „pocem!“
Když sem se k ní prodíral houštím, rozepnul se mi koupací plášť. Ani nás nepřekvapilo zjištění, že už sem stih rozvinout masivní OLE. Sheeni mě políbila a stiskla mi macka. Jedna z (mnoha) věcí, kerý se mi na Sheeni líbí, je to, jak rychle se spřátelila s mým penisem. „Dobré ráno, miláčku,“ zašeptal sem a pokoušel sem se jí dostat pod flanelovej župan.
Odstrčila mi ruku a zatáhla koupací plášť. „Teď ne, drahý,“ odpověděla. „Přišels právě včas. Paní Clarkelsonová zašla do dámských sprch.“
„Tak to v žádným případě!“ sykl sem. „Nepůjdu... “
„Šššš! Tudle ceduli dej rychle na dveře pánských sprch,“ rozkázala a šeptem mi vysvětlila zbytek svýho šibalskýho plánu.
„Ale v tomto stavu přece nikam nemůžu jít,“ protestoval se.
„Nesmysl,“ řekla Sheeni. „Jen to zdůrazní tvůj sexepíl.“ Byl sem vděčnej, že má na to takovej názor. Povzdychl sem si. Slepá láska mi přikazovala uposlechnout rozkazu paní mýho srdce.
Vyhrabal sem se z houští a pověsil ceduli na kliku od dveří. Stálo tam pečlivě napsáno „Opravuje se. Muži smějí použít dámské sprchy pouze mezi 6 – 7 ráno“. Pak sem to vzal oklikou s nažil se skrýt svou monstrózní hlaveň pod koupacím pláštěm ručníkem. Když sem míjel přívěs ctihodnýho kazatele Knuddlesdoppera, provokativně (tak sme to aspoň zamýšlel) sem se sehnul, pošrábal sem se na holé noze a odkráčel směrem ke sprchám. Ještě sem slyšel, jak se dveře jeho přívěsu otevřely a pak zase za ním zavřely. Za rohem u pánskejch sprch sem skočil opět do křa a usídlil se vedle Sheeni. Deset vteřin nato se objevil pastor v županu. Zastavil, přečet si ceduli a pokračoval podél zdi k lákavým zvukům tekoucí vody.
Sheeni se na mě podívala a začala tiše počítat. „Jedna, dva, tři, čtyři... “
Když dospěla k číslu čtrnáct, ozval se výkřik, při kterým tuhla krev v žilách. Pak následovalo vyjeknutí hlubším hlasem a za tím hlasitej třesk. Sheeni pokračovala v počítání. Mezi patnáctkou a třiadvacítkou se ozvalo další ječení, přidušený vytí a mohutný žuchnutí. Při sedumadvaceti práskly dveře. Při osumadvaceti se znovu objevil pastor Knuddlesdopper, tentokrát to bral plnou parou kolem rohu, zarudlej, nahej a cákala z něho voda. Při dvaatřiceti se dveře opět otevřely, objevila se v nich paní Clarkelsonová a hnala se za ním na svůj věk neuvěřitelenou rychlostí. Byla o něco méně zarudlá, ale taky nahatá a stejně mokrá. Víceméně nesouvisle pokřikovala, ale měl sem pocit, že sem slyšel něco jako „úchyl“, „znásilnění“ a „158“.
She…
