Mládí v hajzlu 1: Mladík v odboji (C. Douglas Payne)

Neděle, 12. srpna

Zase jedna zábavná neděle v Marinu s tatou a Lacey. Jedno z porozvodovejch traumat je to, že děti sou souzený pravidelně trávit jistej čas se svejma fotrama. V normálních rodinách se otcové a děti k oboustranné spokojenosti navzájem ignorují.

Vedro k zalknutí. Klimatizace v tatově bavoráku sice zkolabovala, ale von nás přinutil jet s vytaženejma oknama, aby si nedej bože vostatní řidiči nemysleli, že třeba žádnou nemá. Mou jedinou kompenzací byla k zbláznění svůdná kapička potu, kerá se tím hicem vyrazila Lacey nad horním rtem. Toužil sem ji setřít – jazykem.

Hned jak sme dorazili do kentsfieldu, nechal se tata slyšet, že pokud mu umeju auto, pudem koupit vohoz do školy. Souhlasil sem a totálně usmaženej sem vodstraňoval nánosy staletý špíny z ušlechtilý německý oceli. Tata mě sledoval ostřížím zrakem, jestli náhodou neupustím houbu a nenaberu něco brusnýho materiálu. (Oba trpíme přehnanou nedůvěrou k dobrejm úmyslům vostatních.)

Po obědě (u McDondy) sme v naleštěným bavorákovi jeli nakupovat hadry – na zdejší blešák! Dostal sem tři košile, dvoje gatě, sako a pásek za mizernejch vosum dolarů a pětašedesát centíků. Tata byl vochotnej utrácet ještě víc, ale típnul sem to před vobnošenejma botama. Tento podzim půjdu do školy v posledním výkřiku módy – z roku tisíc devět set třiasedumdesát.

Lacey měla žlutý kraťasy s bílejma puntíkama, až se mi z nich poklopec nadouval, a sluneční brejle stylu vetřelec. Flirtovala se všema přítomnejma koženejma bundama, kerý tam prodávaly náhradní díly k motorkám a dva vod pohledu největší gaunery dokonce znala ménem. Tata byl nadmíru žárlivej, ale snažil se to zmáknout. Ideální adept na infarkt – jen doufám, že je dostatečně pojištěnej.

Na blešáku se tata nabouchal hotdogama, a tak mu ani nepřišlo, že je čas na večeři. Takže domů do Oaklandu sem si spolu s novou garderóbou vez i ukrutnej hlad. (Ale postarám se o to, aby se z tý slibovaný narozeninový večeře jen tak neslil!)

Zrovna sem si fritoval hranolky (mám zato, že souvislost mezi smaženým jídlem a akne nebyla doposud jednoznačně prokázána), když k nám vtrhl ten námořník se dvěma kumpánama. A kde prej je Jerry. To auto, co jim střelil, vydrželo jen pětadvacet kiláků a pak se mu rozsypal motor. A taky zjistili, že převodovka neni původní. Když sem jim řek, že Jerry je na cestách, padla na mě chmura, ale slíbili, že se ještě vrátěj. To chcíplý fáro nechali před barákem. Přes maskáčskou kapotu někdo nasprejoval: „Prachy nebo život!“