Středa, 22. srpna
Další perfektní kalifornský svítání: chladný vánek s vůní tmavé trávy a eukalyptů, krystalický sluneční svit, bledý měsíc otálející na modravé ranní obloze, zpěv ptáků, vzdálený štěkot psů. Ideální ráno na povalování se v betli, dumání o životě a líné protahování péra. Ale v 5:45 vyskakuju z postele – mám přece poslání. Svou nahotu sem přikryl koupacím pláštěm, pracně se vychcal přes erekci v rozpuku (bože to trvalo), vypucoval tesáky a po špičkách se vykradl z našeho přívěsu.
Kromě štěbetajících ptáků ve větvoví byl celej kemp naprosto tichej. Když sem se blížil k dámským sprchám, uslyšel sem zevnitř tekoucí vodu a mým uším to znělo jako rajská hudba. Předstíral sem, že jdu do pánskýho vchodu, ale pak sem kalupem přeběhl za roh a vstoupil do zakázanejch dveří.
K mýmu velkýmu překvapení měly dámské sprchy mezistěny a zavírací dveře. Sheeni se moudře rozhodla pro tu poslední kukaň v řadě. Kráčel sem oblaky páry, jež se valily přes oprejskanou zelenou překližku, koupací plášť mi vpředu trčel jako příď římského korábu. Jedním vláčným elegantním pohybem sem si ho svlíkl, pověsil na věšák, skopl z nohou sandály, otevřel dveře do sprchy a vstoupil do kouřící vodní tříště.
Sheeni překvapeně vzhlédla. Povislé prsy! Propadlá kůže! Trojúhelník šedin pod svrasklým břichem! Vrásky! Byla to paní Clarkelsonová!
„Promiňte!“ koktal sem. Zaječela a praštila mě do očí mýdlem. Oslepeně sem ustupoval a na tom mýdle mi podjely nohy. Upadl sem a strhl tu nahou stařenu na sebe. Snažila se nahmatat něco, co by jí pomohlo vstát. Nahmatala však mýho buřta a začala ječet: „Znásilnění! Znásilnění!“ Byl sem připíchnutej k betonový podlaze, horká voda mi chvejstala přímo do vobličeje, bojoval sem o vzduch, ale polykal samou vodu. Paní Clarkelsonová mi začala pěstičkama mydlit koule. Úpěl sem a snažil se zamezit tělesnýmu kontaktu s tímto prastarým masem. Pak se dveře rozvalily dokořán, objevila se ruka a vytáhla mě. Byla to Sheeni. „Fofrem zmiz!“ sykla. Lapl sem župan a utíkal, zatímco Sheeni se vnořila – stále ještě ve svém koupacím plášti – do horké mlhy, aby z ní zachránila oběť mýho chtíče.
V našem přívěsu semna sebe hodil šaty a vzbudil mámu. „Du do města na snídani,“ za šeptal sem. „Kdyby sem někdo přišel, řekni jim, že to byl všechno omyl. Hroznej omyl.“
Máma se vyděsila a chtěla vědět víc, ale zdrhl sem dřív, než se mohla naplno roztočit inkvizice. Jak sem tak valil přes kemp, pár místních si mě ze svejch terásek podezíravě prohlíželo. Nadopován adrenalinem sem prolít městem a zastavil se až v cukrárně. Celej sevřenej strachem sem toho ani moc nepojedl. Zhlt sem čtyři jogurtový tyčinky a jen o něco déle sem setrval u tyčinky z javorovýho sirupu. Šerifovo auto profrčelo ulicí (směrem k našemu kempu) se zapnutou sirénou. Přemítám, jestli mě za tento první přestupek pošlou do kalifornský polepšovny, aby mě tam banda grázlů znásilnila a nakazila AIDS. A budu mrtvej dřív, než dosáhnu dvacítky – a to všechno, aniž sem sexuálně poznal ženu mladší sedumdesáti devíti let. Teď už sem neměl co ztratit, a tak sem si vobjednal čokoládovej koktejl se šlehačkou. Čert teď vem jebáky.
Sheeni mě za hodinu našla na pláži. Byl sem u vody a pokoušel se smýt zvratky ze svýho trička. Písečnou pláží ke mně kráčel levandulovej přelud. Bledělevandulová rozepnutá blůzka přes šeříkově nafialovělé bikiny. Napadlo mě, že jednoho dne bude i tato krása vypadat stejně jako paní Clarkelsonová. Krutá je ruka času. Lépe zemřít mlád, než být svědkem takovéto zkázy.
Sheeni se usmála, naklonila se (výhled na nádherná ňadra, uvězněná v šeříku) a políbila mě.
„Brrr,“ řekla. „chutnáš strašně. Cos dělal?“
„Vrhám zákusky,“ odpověděl sem. „Chutnají líp na cestě tam, než na cestě zpět. Mám jít za šerifem hned?“
„Tentokrát ještě ne,“ řekla Sheeni a žuchla sebou do písku. „Zachránila sem ti kožku.“
„Takže na trestním oznámení netrvá?“
„Myslím, že ne. Podařilo se mi ji přesvědčit, že to byla nehoda. Řekla jsem jí, že jsi mentálně opožděnej a nemohl sis…
