14
Faith psala testy v týdnu mezi Vánocemi a Novým rokem. Byly přesně tak těžké, jak se obávala, a vůbec netušila, jestli se jí povedly. V hloubi duše se třásla, že nedopadly dobře, ale Brad ji uklidňoval. Jako jediný o nich věděl. Dokonce ani Zoe nepřiznala, že na ně jde. No, když nic jiného, alespoň to má za sebou. Překonala další překážku, teď zbývá jen doufat, že dosáhla slušného výsledku.
Zoe odjížděla na Nový rok. Nazítří jí začínala škola, ale vůbec se jí nikam nechtělo. Skvěle se bavila s přáteli a jako obvykle se nerada loučila s matkou, i když Faith byla vzrušením celá bez sebe, protože i ona nastupuje do školy.
Ten večer byl Alex nepříjemně zamlklý a Faith dobře věděla proč. Zoe nadělala před odjezdem spoustu povyku kvůli těm přednáškám a Faith měla díky ní batoh i další školní potřeby připravené. Čekaly v její pracovně na křesle. Ještě jednou před spaním všechno zkontrolovala jako malá holka, která je vzrušením celá bez sebe před prvním školním dnem.
Dostala povzbudivý e‑mail od Brada, přál jí hodně štěstí a ujišťoval ji, jak skvěle všechno půjde. Tím si nebyla příliš jistá, ale stejně nemohla dospat. Konečně se začíná splňovat velký sen.
Ráno byla vzhůru před rozbřeskem a v osm už oblečená připravovala Alexovi snídani. Odešel v půl deváté jako obvykle a jí neřekl ani slovo. Chtěl, aby si znovu uvědomila, že její plány neschvaluje. Se zakaboněným pohledem za sebou zavřel dveře.
Nalila si další kávu a nespouštěla oči z hodin. Aby se stačila do půl desáté zapsat, musí odejít v devět a vzít si do města taxi. A zrovna když si brala batůžek a připravovala se k odchodu, laptop oživl a sdělil jí, že přišel e‑mail. Překvapilo ji, že je to od Brada. V San Francisku bylo teprve šest.
„Hezky si na tom pískovišti pohraj a pěkně se bav! Buď hodná a zavolej, až se vrátíš. Tvůj Brad.“ Bylo to od něj milé. Znovu odložila batůžek a odpověděla.
„Díky. To sis tedy přivstal! Doufám, že ne kvůli mně! Zavolám… Modli se, aby mě ostatní děcka netloukla. Hrozně se bojím, a přitom jsem celá bez sebe radostí. Hezký den. Tvá Fred.“ To Zoe se vždycky bála, že jí děti budou ve škole ubližovat, i když k ničemu podobnému nikdy nedošlo. Faith se daleko víc bála, že jí to na přednáškách nebude moc zapalovat. Je to už hodně dávno, co musela studovat.
Vyběhla z domu a zastavila taxi, aby ji dovezlo na Newyorskou univerzitu. Všude vládl zmatek, ale podle tištěných instrukcí věděla, co dělat a kam jít, takže svou posluchárnu našla bez problémů. Přednáška se jmenovala „Soudní procedura“. Profesorka ji od prvního okamžiku nadchla, patřila zřejmě k náročným pedagogům, ale dokázala upoutat. Když nastala polední přestávka, byla Faith štěstím bez sebe. Odpoledne ji čekala přednáška z ústavního práva. Bude sem chodit dvakrát týdně a moc dobře věděla, že jí to na podzim na právech jen prospěje.
Když nakonec zamířila domů, byla vyčerpaná, ale přitom měla za sebou nejzajímavější den posledních let. Profesorka byla asi ve Faithině věku, moc ráda by si s ní na chvilku popovídala, ale trochu se ostýchala a navíc věděla, že musí hned po vyučování k rodině. Budou čtyři, nemůže ve škole jen tak lelkovat.
Hned ve dveřích odhodila batoh a myšlenkami se vrátila k úkolům, které dostali. Oba byly náročné a nějaký čas zaberou. Ani nestačila sundat kabát, a už se rozezněl telefon.
„Tak jaký to bylo? Líbilo se ti to, mami?“ hlaholila Zoe.
„Bylo to skvělé! Daleko lepší, než jsem očekávala.“ Byla šťastná a vzrušená a Zoe na ni byla nesmírně pyšná. Povídaly a povídaly, až se nakonec Faith omluvila, že musí připravit Alexovi večeři. Ale jakmile položila sluchátko, telefon se znovu rozezněl. Tentokrát to byl Brad.
„Jsem napětím celý bez sebe. Stálo to za to?“ vyhrkl a ona se usmála.
„To si piš! Máme skvělou profesorku a zdá se, že lidi v mé paralelce mají všech pět pohromadě. Uteklo to jak voda, domácí úkol je úděsný, ale myslím, že ho zvládnu.“ Vzrušením skoro vypískla. „Opravdu se mi to úžasně líbilo! Zrovna jsem se vrátila.“
„Půjde ti to jako po másle!“ …
