DRUHÁ ČÁST
ŠESTNÁCT
Brawne Lamia upadla do přerušovaného spánku až před svítáním, a její sny byly plné odkudsi přicházejících obrazů a zvuků – zpola slyšených a jen velmi zřídka srozumitelných útržků konverzace s Meinou Gladstonovou; místností, které jako by volně pluly prostorem; pohybů mužů a žen v chodbách, jejichž stěny pošeptávaly jako mizerně vyladěný tachykomový přijímač – a pod horečnatými sny a náhodnými obrazy stále lpělo k šílenství dohánějící vědomí, že Johnny – její Johnny – je tak blízko, tak blízko. Lamia vykřikla ze spaní, ale výkřik se ztratil v mnoha zvucích uvnitř chladnoucí Sfingy a v šustění písku.
Lamia se náhle vzbudila. Okamžitě byla plně při vědomí –jako když zapnete nějaký přístroj. Stráž měl držet Sol Weintraub, ten ale spal u nízkých dveří místnosti, do níž se skupina uchýlila. Jeho dcera, kojenec Ráchel, spala v dekách na podlaze vedle něj; zadeček měla zdvižený, obličejík tiskla do deky a na rtech jí rostla bublina slin.
Lamia se rozhlédla. V mdlém světle nízkopříkonových iluminačních glóbů a v matném denním světle, které se sem odráželo čtyřmetrovou chodbou, dokázala zahlédnout jen ještě jednoho poutníka: tmavý raneček na kamenné zemi. Ležel tam Martin Silenus a chrápal. Lamia pocítila nával strachu, jako by ji ve spánku opustili. Silenus, Sol, děcko… uvědomila si, že chybí jen Konzul. Skupina poutníků, tvořená sedmi dospělými a jedním kojencem, se začínala ztenčovat: Het Masteen, ztracený po cestě větrovozem přes Moře trav; Lenar Hoyt zabit včera večer; Kassad ztracen téhož večera o něco později… a Konzul… kde je Konzul?
Brawne Lamia se znovu rozhlédla, ujistila se, že v tmavé místnosti není nic než zavazadla, svazky dek, spící básník, učenec a dítě, a pak vstala, našla mezi zmuchlanými dekami automatickou pistoli svého otce, pohmatem zkontrolovala pouzdro nervového paralyzátoru a protáhla se kolem Weintrauba a dítěte do chodby.
Když sešla po kamenných schodech Sfingy na jednu z udupaných cestiček, které vedly do údolí, bylo tak jasné ráno, že si musela rukou clonit oči. Bouřka ustala. Hyperionská obloha se podobala hlubokému lazuritovému krystalu,prokládanému zelenými žilkami. Slunce Hyperionu právě vycházelo jako diamantový bílý bod nad východní stěnou útesu. Stíny skal se prolínaly se siluetami Hrobek času, Nefritová hrobka jiskřila. Lamia viděla čerstvé návěje a duny, které nakupila bouře, bílý a rumělkový písek, smíchaný ve smyslných křivkách a brázdách, vinoucích se kolem kamenů. Po jejich táboře z předešlé noci nezůstala ani stopa. Konzul seděl na kameni deset metrů dál po svahu. Hleděl do údolí a z jeho dýmky se ve spirálách vznášel kouř. Lamia strčila pistoli do kapsy s paralyzátorem a šla k němu.
„Žádné stopy po plukovníku Kassadovi,“ pronesl Konzul, když došla blíže, aniž by se obrátil.
Lamia shlédla ke Křišťálovému monolitu. Kdysi zrcadlový povrch byl rozbrázděný a tečkovaný, horních dvacet nebo třicet metrů jako by zmizelo, u základů ještě doutnaly trosky. Zhruba půlkilometr mezi Sfingou a Monolitem byl spálený a plný kráterů. „Zdá se, že neodešel bez boje,“ prohlásila.
Konzul zamručel. Kouř dýmky v Lamii probudil hlad. „Hledal jsem až po Štírův palác, dva kliky do údolí. Centrem přestřelky byl podle všeho Monolit. Neexistuje nic, co by svědčilo o nějakém pozemním vchodu dovnitř, ale nahoře je teď tolik děr, že je vidět plástová struktura, kterou vždy ukazoval hloubkový radar.“
„Ale žádné stopy po Kassadovi?“
„Žádné.“
„Krev? Spálené kosti? Vzkaz, že se vrátí, až si dá vyprat prádlo?“
„Nic.“
Brawne Lamia vzdychla a posadila se na balvan poblíž Konzulova kamene. Slunce jí zahřívalo kůži. Přimhouřila oči a zadívala se na počátek údolí. „Tak sakra, co budeme dělat teď?“
Konzul vytáhl dýmku z úst, zaškaredil se na ni a zavrtěl hlavou. „Zkoušel jsem dnes ráno znovu komlog, ale loď je stále zablokovaná.“ Vytřásl uhlíky. „Zkusil jsem i nouzové rozsahy, ale očividně jsem se nikam nedostal. Buď loď nevysílá, nebo má rozkazy neodpovídat.“
„Opravdu nás opustíte?“
Konzul…
