Jela, proplétala se snem o času a prachem, pod oblohou chladnou jako jezero a stejně modravou a hlubokou, na slunci, které jako nabouraný, hořící vrak stálo nad západními horami, větrem coby náhončím štvavých písečných démonů, chladným tyrkysovým větrem od západu, hltavým. Měla sjeté pneumatiky, nakláněla se na prasklých pružinách, těla měla otlučená, nátěry vybledlé, okna popraskaná, a černé, šedé a bílé výfukové stopy se za nimi táhly k severu, kam je dnes hnali. A teď linie pronásledujících vozidel, prsty ohně vzpínající se v obloucích nad a před nimi. Jela a ta zatoulaná a porouchaná se ve výbuších měnila z kvetoucích v chřadnoucí, z blesku v dým, nepovšimnuta jejich prchajícími druhy…
Murdock ležel na břiše na vrcholku hřebene a blížící se smečku sledoval silným triedrem. Ve vyschlém korytu za ním stál Anděl smrti – smetanový a chromovaný, s neprůstřelnými skly, laserovým dělem a dvěma řadami protipancéřových raket – a jako vyhoštěný přelud, rozechvělý a vzdorující realitě, se leskl na slunci.
Krajina byla kopcovitá, s dlouhými hřebeny a hlubokými kaňony, ke kterým je hnali. Brzy budou stát před volbou. Mohou vjet do kaňonu, který je tam dole, nebo do dalšího, dál na východ.
Mohla se také rozdělit a jet oběma cestami. Výsledek by byl stejný. Na vrcholcích jiných kopců čekali jiní pozorovatelé.
Zatímco sledoval, jak se rozhodnou, hlavou se mu honily vzpomínky na těch patnáct let, která uplynula od zničení Bouráku na hřbitově aut. Pětadvacet let života zasvětil pronásledování zdivočelých. Stal se nejuznávanější světovou autoritou na smečky aut – jejich sídla, psychologii, opravárenství a získávání paliva. Věděl o nich snad všechno, co se dozvědět dalo, kromě přesné povahy počáteční chyby, k níž v tom osudovém roce došlo a která měla na svědomí úchylný, rádiem přenosný program, jenž se mezi komputerizovanými vozidly šířil jako vir. Některá mu podlehla, jiná ne, analogie s nemocí se tak stala ještě přiléhavější. Některá se uzdravila a jednoho dne ráno se objevila zpátky v garáži nebo parkovala před domem, sice potlučená, ale opět připravená sloužit a neochotná prozradit, co dělala ve dnech minulých. Divoká auta totiž vraždila, rabovala, měnila servisy na pevnosti a autobazary na vyzbrojené tábory. Ten černý cadillac s sebou dokonce vozil pozůstatky řidiče, kterého dávno předtím udusil.
Cítil, jak se země pod ním chvěje. Odložil teď již nepotřebný triedr a zabodl se očima do modravého větru. Za několik dalších okamžiků uslyšel a ucítil zvuk – více než tisíc řvoucích motorů, skřípajících převodů, zvuky odírání a srážek – jak se poslední smečka divokých aut hnala vstříc své zkáze. Čtvrt století čekal na tento den, od chvíle kdy bratrovou smrtí toho pronásledování začalo. Kolik aut už uštval? Nevzpomínal si. A teď…
Vzpomínal na ty dny stopování, sledování, pozorování a zaznamenávání. Nezbytná trpělivost a sebeovládání, mučivé zábrany, když jeho největší touhou bylo svou kořist okamžitě zničit. Ale něco dobrého ten odklad přinesl – tento den byl odměnou, neboť měl být dnem, kdy uvidí jejich zánik. Vzpomínky však přesto zanechaly v cestě, kterou prošel, hluboké rýhy.
Jak sledoval jejich postup, hlavou se mu honily vzpomínky na boje o vůdcovství, jichž se ve smečkách, které pronásledoval, stal svědkem. Poražená auta často volila útěk, když byla jejich porážka neodvratná, s maskou rozbitou, trupem potrhaným, vytlučenými světly, pomačkanými a olej ztrácejícími těly. Nový vůdce pak na znamení svého vítězství své síly jezdil v širokých kruzích a hlasitě troubil. Poražený, jemuž byla oprava z náhradních dílů smečky odepřena, se někdy jako psanec vláčel v jejích stopách. A stávalo se, že byl přijat zpátky, když se mu podařilo objevit něco, co stálo za vyloupení. Častěji se však potuloval po Planině sám, nebo se navždy ztratil. Kdysi jednoho sledoval, protože chtěl vědět, jestli nepojede na nějaký nový hřbitov aut. Překvapilo ho, když jej náhle spatřil na vrcholku stolové hory, obráceného ke stěně, která se tyčila nad hlubok…
