IV.
Když byli ve dvou třetinách cesty na ostrov a lano se nepřetrhlo, začal mít Tibor obavy.
Ještě zbývaly čtyři hodiny. To bylo příliš. Poprvé ho napadlo, že celý jeho plán může selhat a možná dokonce i dopadnout na jeho vlastní hlavu. Co jestli se Nickovi prese všechno podaří dostat kabinu na pláž včas?
S hlubokým bang, které rozvibrovalo celou loď, se lano vymrštilo z vody a rozstříklo vodu do všech směrů.
„To se dalo čekat,“ zavrčel Nick. „Zrovna si zase začínala sedat. Chceš jít znova dolů, nebo mám poslat někoho z chlapců?“
„Já to zvládnu,“ spěšně ho ujistil Tibor. „Mně to půjde rychleji než jim.“
V tom měl naprostou pravdu, ale trvalo mu dvacet minut, než kabinu znova našel. Arafura plula ještě hezký kousek, než Nick stačil vypnout motor, a Tibor si chvilku myslel, že sputnik už nenajde.
Přecházel po mořském dně ve velkých obloucích a jeho hledání skončilo až ve chvíli, kdy narazil na chuchvalec padáku, lana se vlnila a pulzovala v proudu jako nějaké divné a zlé mořské zvíře – ale Tibor se teď už nebál ničeho, jen zklamání, a když uviděl tu masu bělavě se tyčit v dálce, jeho puls se skoro ani nezrychlil.
Kabina byla poškrábaná a zablácená, ale zdálo se, že je nepoškozená. Ležela teď na boku a vypadala trochu jako velká převrácená konev na mléko. S pasažérem to muselo pěkně házet. Ale jestli padal až od Měsíce, tak to tam uvnitř musel mít pěkně vypolstrované a zřejmě mu zatím nic nebylo. Tibor v to aspoň doufal. Bylo by škoda, kdyby ty zbývající tři hodiny byly promarněny.
Znova opřel měděnou helmu o kov rakety, který se teď už tak neblýskal. „Haló,“ zavolal. „Slyšíš mě?“
Možná, že se Rus pokusí zkazit mu radost tím, že bude dál mlčet – ale tak by se přece neovládl žádný člověk. Tibor měl pravdu. Skoro okamžitě se ozvalo ostré zaklepání jako odpověď.
„To jsem rád, že jsi tam,“ zavolal. „Všechno jde přesně tak, jak jsem řekl, i když myslím, že tentokrát budu muset lano naříznout trochu víc.“
Kabina neodpověděla. Už vůbec neodpověděla, i když Tibor při příštím ponoření bušil a bušil – a při tom dalším znova.
Ale tou dobou už to ani nečekal, protože mezitím přišel prudký vítr, který je o pár hodin zdržel, a časový limit vypršel už dávno předtím, než se naposled potopil.
Trochu mu to vadilo, protože měl v úmyslu říct ještě něco na rozloučenou. Ale zakřičel to i tak, i když věděl, že je to zbytečné.
Brzo odpoledne připlula Arafura tak blízko k ostrovu, jak se odvážila. Pod ní bylo jen pár stop vody a začínal odliv. Kabina byla vidět na dně každé vlny a už pevně zapadla do písku. Už nebyla naděje, že s ní pohnou ještě dál. Museli počkat, až ji moře pustí.
Nick odhadoval situaci zkušeným okem.
„Večer bude skoro dvoumetrový odliv,“ řekl. „Tak, jak teď leží, bude jen kousek pod vodou. Dostaneme ji ven čluny.“
Čekali na pláži, zatímco slunce i moře klesaly a neúnavná rádiová hlášení o pátrání se blížila, ale stále ještě byla daleko. Pozdě odpoledne byla kabina skoro venku z vody. Posádka k ní neochotně doveslovala na malé lodi a Tibor ke svému rozladění s nimi tu nechuť sdílel.
„Má to po straně dveře,“ řekl Nick najednou. „Proboha – myslíte, že vevnitř někdo je?“
„Možná,“ odpověděl Tibor, ale neznělo to tak klidně, jak by si přál.“
Nick se na něj zvědavě podíval. Jeho potápěč se celý den choval divně, ale nehodlal se ho ptát, co se děje. V téhle části světa se každý brzo naučí starat se o své.
Loďka teď připlula až ke kabině. Nick se natáhl a zachytil jeden pokroucený zbytek antény. Pak se s kočičí mrštností přehoupl na zakřivený kovový povrch. Tibor se ho nepokusil následovat, ale mlčky se díval z člunu, jak Nick zkoumá vchodové dveře.
„Jestli nejsou vzpříčené,“ mumlal si, „musí být nějaký způsob, jak je otevřít zvenčí. Jestli jsou na to potřeba nějaké zvláštní nástroje, tak to by byla zrovna tak ta naše obvyklá smůla.“
Jeho obavy byly nepodložené. U zapuštěné kliky byly v deseti jazycích nápisy „Otevřít“ a trvalo jen chvilku, než Nick přišel na to, jak se s ní zachází. Když z kabiny se zasyčení…
