Stěna z temnoty
Úvodní větu povídky Stěna z temnoty nedávno citovali v jedné přednášce o kosmologii, protože někteří teoretičtí fyzici si dnes myslí, že je doslova pravdivá. Povídka (nyní přetištěná v mé sbírce Odvrácená strana oblohy) odráží mou letitou zvědavost na vyšší dimenze a na podstatu prostoru a času – i když už jsem se dávno přestal snažit sledovat nejnovější vývoj výzkumu na tomto poli.
Zeď temnoty je založena na dvou myšlenkách. První: Möbiův pruh, i když vypadá jednoduše, má v sobě víc, než je na první pohled vidět. Druhá: vesmír je ještě podivnější, než si vůbec můžeme představit (Haldanova hypotéza).
Pár hodin poté, co jsem napsal předchozí řádky, jsem ve Sky & Telescope narazil na tuhle pasáž: „Zákony fyziky malých energií a dokonce i dimenzionalita časoprostoru mohou být v každém z těch minivesmírů jiné… kvantové pole, z kterého se rodí vesmír, není v mikroskopickém měřítku rovnoměrné, ale spíše připomíná nehomogenní 'chaotickou' časoprostorovou pěnu.“ (Samoreprodukující se vesmír od Eugena F. Mallova, září 1988, str. 253 – 56.) Už víte, jak to myslím?
Mnohé a zvláštní jsou vesmíry, které plují jako pěnové bublinky řekou času. Některé – je jich velmi málo – se pohybují proti jejímu proudu nebo napříč něj; a ještě méně je těch, které jsou navždy mimo její dosah a nevědí nic o minulosti ani o budoucnosti. Shervanův malý kosmos nebyl jedním z nich: jeho zvláštnost spočívala v něčem jiném. Obsahoval jen jediný svět – planetu Shervanova rodu – a jedinou hvězdu, velké slunce Trilorne, které přinášelo život a světlo.
Shervane nevěděl nic o noci, protože Trilorne bylo vždycky vysoko nad obzorem a přibližovalo se k němu jen v dlouhých měsících zimy. Pravda, za hranicemi Země stínů přicházívalo období, kdy Trilorne zmizelo za okrajem světa a padla tma, v níž nic nemohlo žít. Ale dokonce ani tahle tma nebyla naprostá, i když ji neprosvětlovaly žádné hvězdy.
Shervanův svět, osamělý ve svém malém vesmíru, nastavující svému jedinému slunci stále stejnou tvář, byl posledním žertem Tvůrce hvězd.
Ale když se Shervane rozhlížel po pozemcích svého otce, naplňovaly jeho hlavu stejné myšlenky, jaké by mohlo mít kterékoli lidské dítě. Pociťoval úžas a zvědavost a trochu strach, a především touhu vyjít do toho velkého světa, který před ním ležel. Byl ještě příliš mladý na to, aby něco takového udělal, ale starý dům stál na nejvyšším místě v okolí a tak Shervane viděl daleko do kraje, který mu jednoho dne bude patřit. Když se obrátil k severu a Trilorne mu svítilo přímo do tváře, viděl mnoho mil před sebou dlouhou čáru hor, která se stáčela doprava, zvedala se výš a výš a nakonec zmizela někde za ním směrem k Zemi stínů. Jednou, až bude starší, přejde přes ty hory, půjde cestou, vedoucí k rozlehlým východním krajům.
Po levici měl Shervane oceán, jen pár kilometrů vzdálený, a občas zaslechl hřmění vln, které útočily na mírně skloněné písčiny. Nikdo nevěděl, jak daleko oceán sahá. Vypravilo se na něj už mnoho lodí, pluly k severu a Trilorne stoupalo na obloze výš a výš a jeho paprsky byly čím dál žhavější. Dávno předtím, než slunce vystoupilo k zenitu, byly nuceny se vrátit. Jestli opravdu existuje mýtická Ohňová země, žádný člověk nemohl doufat, že by se mu kdy podařilo dosáhnout jejích spálených břehů – leda by staré legendy byly pravdivé. Říkalo se, že kdysi existovaly rychlé kovové lodi, které mohly přeplout oceán i přes žár Trilorne a dostaly se tak do zemí na druhé straně světa. Dnes se těch krajů dalo dosáhnout jen po úmorné cestě po zemi a po moři, která se dala jen o malý kousek zkrátit tím, že člověk cestoval tak vysoko na sever, jak si troufal.
Všechny obydlené země Shervanova světa ležely v úzkém pásu mezi palčivým žárem a nesnesitelnou zimou. Dálný sever všech zemí byla oblast sžíhaná zuřivým žárem Trilorne, kam se nikdo neodvážil, a na jihu ležela chmurná Země stínů, kde Trilorne nikdy nebylo víc než bledý kotouč nad obzorem a často nebylo vidět vůbec.
To všechno se Shervane naučil v době svého dětst…
