Muž, který přeoral moře
I tato povídka, stejně jako Příští nájemníci, byla napsána pro Zkazky od Bílého jelena, a ve stejném čase a na stejném místě (v Miami 1954), kdy jsem stále ještě byl pod vlivem svého prvního kontaktu se světem koralových útesů. Ještě toho roku jsem odjel k největšímu ze všech – k Velkému bariérovému útesu v Austrálii.
Rád bych tuto povídku věnoval svým dávným přátelům z Floridy, zvláště rodině mého přítele a hostitele dr. George Grisingera, který mě učil potápět.
I přes to, kolik času uběhlo, jsou mnohá témata této povídky překvapivě současná, a před pár lety mě ohromilo, když jsem v jednom vědeckém časopise četl popis zařízení na získávání uranu z mořské vody, umístěného na lodi! Poslal jsem vynálezcům výtisk své povídky a omluvil jsem se, že jsem zrušil platnost jejich patentu.
Tahle povídka by se měla číst společně s O zlatých mořích, která se zabývá stejným tématem. Ovšem nedávno došlo k novému vývoji – k objevu podmořských geotermálních pramenů, kde prýští z mořského dna přehřátá voda plná minerálů. Tohle je to správné místo, kde hledat cenné kovy, ne otevřený oceán. V těch pramenech je zlato…
V dobrodružstvích Harryho Purvise je jistá bláznivá logika, díky které jsou přesvědčivá právě proto, že jsou tak nepravděpodobná. Jak se jeho složité, ale do podrobností dotažené příběhy odvíjejí, člověk se propadá do jakéhosi ohromeného okouzlení. Říká si, že nikdo by přece neměl tu drzost, aby si tohleto vymyslel – takové absurdity se dějí jen ve skutečném životě, ne ve smyšlenkách. Takže kritika je odzbrojena nebo přinejmenším zmatena až do chvíle, kdy Drew zavolá: „Končíme, pánové, prosííím!“ a vyhodí nás všechny do chladného, tvrdého světa.
Posuďte sami třeba tuhle nepravděpodobnou souhru okolností, které se Harrymu staly v následujícím dobrodružství. Kdyby si celou tu věc chtěl vymyslet, dokázal by to přece mnohem jednodušeji. Z uměleckého hlediska neměl ani v nejmenším zapotřebí začít v Bostonu, aby si dal schůzku u pobřeží Floridy…
Harry zřejmě strávil dost dlouhou dobu v USA a má tam stejně tolik přátel jako v Anglii. Občas je přivede k „Bílému jelenu“, a občas dokonce odejdou i vlastními silami. Stává se ale, že podlehnou iluzi, že vlažné pivo je také neškodné. (Jsem k Drewovi nespravedlivý: jeho pivo není vlažné. A když na tom budete trvat, dá vám bez příplatku kostku ledu, která není o nic menší než poštovní známka.)
Tahleta Harryho sága začala, jak jsem už naznačil, v Bostonu. Byl hostem v domě úspěšného novoanglického právníka a jeho hostitel jednoho rána řekl takovým tím samozřejmým americkým způsobem: „Co bys říkal tomu vyjet si ke mně na Floridu? Potřebuju trochu sluníčka.“
„No fajn,“ řekl Harry, který na Floridě nikdy nebyl. O půl hodiny později už ke svému velkému překvapení seděl v červeném jaguáru, pohybujícím se značnou rychlostí k jihu.
Ta jízda sama o sobě byla zážitek, který by stál za povídku. Z Bostonu do Miami je to kousek – 2509 kilometrů, a tuto cifru má Harry údajně dodneška vrytou v srdci. Zvládli tu vzdálenost za 30 hodin, přičemž se za nimi velmi často ztrácely v dáli sirény nešťastných policejních vozů. Čas od času jim taktika velela použít ústupových manévrů a oni odbočovali na vedlejší silnice. Rádio v jaguáru bylo naladěné na všechny policejní frekvence, takže byli vždycky včas varováni, když se jim někde chystali postavit do cesty. Jednou nebo dvakrát stačili tak tak přejet hranici státu a Harry si nemohl pomoci, aby neuvažoval o tom, co by si tak asi mysleli klienti jeho hostitele, kdyby věděli, jak silné psychologické pohnutky mu zjevně velí dostat se co nejdál od nich. Taky si nebyl jistý, jestli vůbec uvidí aspoň kousek Floridy, nebo jestli budou touhle rychlostí pokračovat po US1 až do té doby, než na Key West vletí rovnou do moře.
Nakonec se zastavili asi devadesát kilometrů jižně od Miami, na Keys – to je ta dlouhá, úzká řada ostrovů, zavěšených na spodním konci Floridy. Jaguár náhle uhnul ze silnice a propletl se cestou nahrubo vysekanou mez…
