Kruté nebe
Lhostejno, zda jsi moře přemostil,
zda krutým nebem pluješ v bezpečí,
či zda jsi rukou pevnou postavil
z dřeva či z kovu palác největší…
James Elroy Flecker
„Básníkovi za tisíc let“
Tuhle povídku jsem napsal v roce 1966, zřejmě v době, kdy jsem chtěl na chvilku utéct od 2001 – která ovládala většinu mého života v letech 1964 – 1968. Teď jsem si ji znova přečetl s trochu smíšenými pocity, protože se dnes dokážu mnohem víc ztotožnit se svým „dr. Elwinem“.
A co víc, věta „jeden z nejslavnějších vědců světa – a rozhodně nejslavnější mrzák světa“ se dokonale hodí na dr. Stephena Hawkinga – jehož práce se rovněž zabývá gravitací. V červenci 1988 jsem strávil v londýnském televizním studiu tři hodiny s dr. Hawkingem (a přes satelit i s dr. Saganem). Pro mě bylo to setkání nejen obrovským intelektuálním, ale také citovým zážitkem, protože mi právě v té době řekli, že mám stejnou nevyléčitelnou nemoc jako dr. Hawking (ALS, amyotrofickou laterální sklerózu, v USA známější jako Gehrigova nemoc), a tudíž se moc velké části devadesátých let asi nedožiju. Naštěstí (viz předmluva k O zlatých mořích,) je moje diagnóza dnes o něco méně hrozivá – ale přesto se víc než jen zběžně zajímám o motorizované invalidní vozíky. Ještě lepší by bylo, kdyby tak někdo vymyslel „levík“, popsaný v téhle povídce. Dávno předtím, než mi začala chůze dělat potíže, záviděl jsem létajícímu baronu Harkonnenovi z Duny.
Neberte můj útok na všeobecnou teorii relativity příliš vážně; ale přál bych si, aby spisovatelé, kteří se ohánějí principem ekvivalence, jasně uvedli, že platí jen pro zanedbatelně malé objemy prostoru.
Mám teď výčitky svědomí, že jsem zlikvidoval jedno z nejvzácnějších a nejkrásnějších zvířat na světě. Přece jen to možná měl být yetti; jsou sice stejně vzácní, ale podle všeobecně přijímaného názoru nejsou krásní.
O půlnoci byl vrcholek Everestu jen pár stovek metrů vzdálený – pyramida sněhu, ve světle vycházejícího Měsíce bledá a přízračná. Na obloze nebyl ani mráček a vítr, který už foukal celé dny, se skoro utišil. Na nejvyšším bodě Země bylo jistě málokdy tak klidno a ticho; čas si vybrali dobře.
Možná až příliš dobře, pomyslel si George Harper; skoro ho až zklamalo, jak to bylo snadné. Jediný skutečný problém byl, jak se dostat z hotelu tak, aby je nikdo neviděl. Vedení hotelu mělo značné výhrady k nepovoleným půlnočním výletům na vrchol; může dojít k nehodám a ty neprospívají obchodu. Ale dr. Elwin byl pevně rozhodnut udělat to právě takhle, a měl k tomu ty nejlepší důvody, i když o nich nikdy nemluvil. Přítomnost jednoho z nejslavnějších vědců světa – a rozhodně nejslavnějšího mrzáka světa – v Hotelu Everest v době vrcholné turistické sezóny už tak vzbudila dost zdvořilého překvapení. Harper částečně utišil všeobecnou zvědavost náznaky, že tu provádějí nějaká gravitační měření – což byla aspoň část pravdy. Ale byla to část skoro zanedbatelná.
Nikdo, kdo by teď viděl Jamese Elwina, jak vytrvale stoupá k hranici 8 700 metrů s pětadvaceti kilogramy přístrojů na ramenou, nebyl by uhodl, že jeho nohy jsou skoro nefunkční. Narodil se jako oběť té thalidomidové katastrofy v roce 1961, která po celém světě rozesela víc než deset tisíc částečně zmrzačených dětí. Elwin byl jeden z těch šťastnějších. Ruce měl docela normální a cvičením a námahou mu tak zmohutněly, že byly teď silnější než u většiny ostatních. Místo nohou měl ale jen dva stíny z masa a kostí. S pomocí opěr dokázal stát a dokonce udělat pár vrávoravých kroků, ale opravdu chodit nedokázal nikdy.
A přesto teď byl šedesát metrů pod vrcholem Everestu…
Všechno to více než před třemi lety začal jeden plakát cestovní kanceláře. Jako novopečený programátor v oddělení aplikované fyziky znal George Harper dr. Elwina jen od vidění a z toho, co se o něm povídalo. Dokonce i pro ty, kteří mu byli přímo podřízeni, byl geniální ředitel výzkumu v Astrotechu do jisté míry vzdálenou postavou. Od obyčejných lidí ho dělilo jeho tělo i jeho mozek. Neměli ho rádi ani…
