25
Čarodějnice si nezaslouží žít
Ze tmy se vynořila rozložitá ramena. Udeřila jsem se loktem o dřevo a ozval se dutý úder, když mě někdo hrubou silou táhl pryč. Ucítila jsem odporný zápach a zápasila s neviditelným protivníkem. Křičela jsem a tloukla rukama kolem sebe a snažila se vymanit z tlaku něčeho velkého, co mě tisklo a dusilo.
Podařilo se mi vymanit, ale narazila jsem do zdi, z níž se na mě sesypala hromada zapáchající špíny. Otřásla jsem se odporem a zadržela dech, abych slyšela, co se kolem mě děje. Ať už mě ohrožovalo cokoli, bylo to velké, chroptělo to a supělo. Snad prase?
„Kdo je tam,“ ozval se hlas ze tmy. Zněl vyděšeně a zoufale. „Claire, jsi to ty?“
„Geillis!“ zašeptala jsem a pohnula se směrem k ní. Nahmatala jsem ve tmě její ruku a pevně ji sevřela.
„Je tu kromě nás ještě něco jiného?“ zeptala jsem se, rozhlížejíc se obezřetně kolem. Přestože si mé oči na tmu už zvykly, nebylo téměř nic vidět. Odněkud seshora sem dopadal slabý paprsek světla. Stěží jsem rozeznávala obličej Geillis, jenž byl ode mě vzdálený pouhých několik palců.
Poněkud křečovitě se zasmála. „Několik myší a další havěť. A smrad, který se nedá vydržet.“
„Toho jsem si už všimla. Kde to, proboha, jsme?“
„V šatlavě pro zloděje. Zůstaň tam, kde jsi.“
Seshora se ozval vrzavý zvuk a dovnitř proniklo světlo. Přitiskla jsem se ke zdi a jen tak se vyhnula padajícím splaškům, které se sypaly z malého otvoru nad námi. Geillis se sehnula a zvedla něco ze země. V chabém světle jsem viděla, jak drží v ruce malý bochník chleba, obalený špínou. Hořce vzdychla a začala ho otírat záhybem sukně.
„Večeře,“ poznamenala. „Máš hlad?“
Otvor nahoře zůstal otevřený a prázdný. Zřejmě čekal, až do něj opět někdo něco vysype. Dovnitř slabě mrholilo a foukal chladný vítr. Byla zima, vlhko a krutě nevlídno. Příhodné místo pro zločince, pomyslela jsem si. Zloděje, tuláky, kacíře, cizoložnice… a domnělé čarodějnice.
Choulily jsme se s Geillis k sobě u jedné ze zdí, abychom se zahřály a téměř nemluvily. Vlastně nebylo co říci a nic jsme pro sebe nemohly udělat, snad jen zůstat nekonečně trpělivé.
Otvor nad našimi hlavami potemněl, když padla noc a nakonec všude kolem zavládla naprostá černota.
„Jak dlouho si myslíš, že nás tady budou držet?“
Geillis se pohnula, natáhla nohy a na pruhované sukni se jí objevil malý obdélník světla dopadajícího zvenčí. Původně měla sukně růžovou a bílou barvu, ale teď byla celá umouněná.
„Ne příliš dlouho,“ odpověděla. „Musí počkat na církevní vyšetřovatele. Arthur dostal minulý měsíc dopis, v němž to stálo. Má to být druhý týden v říjnu. Jistě sem dorazí včas.“
Třela si dlaně o sebe, aby se trochu zahřála a pak si je položila na sukni, kam dopadalo sluneční světlo.
„Řekni mi něco o těch vyšetřovatelích,“ požádala jsem ji. „Co se bude přesně dít?“
„Přesně to nemohu říci. Nikdy jsem se neúčastnila procesu s čarodějnicemi, i když jsem o nich slyšela.“ Zarazila se a přemýšlela. „Proces začne až po tom, co proběhne odborná diskuze. Přinejmenším nedojde hned k propichování.“
„Cože?“
„Čarodějnice necítí bolest,“ vysvětlovala Geillis. „Ani nekrvácejí, když jsou probodávány.“ Bodec na čarodějnice byl mučicí nástroj, opatřený různými hroty, lancetami a dalšími ostrými předměty a byl v případě podezření na čarodějnictví běžně používán. Mlhavě jsem si vzpomínala na úryvky z Frankových knih, ale byla jsem přesvědčena, že se nástroj používal jen do sedmnáctého století, ne později. Na druhou stranu se nedal Cranesmuir považovat za nějaký výdobytek civilizace. O tom nebylo pochyb.
„V tom případě se na to musíme připravit,“ řekla jsem a lehce se otřásla při představě, že budu opakovaně bodána. „Mohly bychom tou zkouškou bez obtíží projít. Nebo alespoň já,“ dodala jsem škodolibě. „Dokážu si představit, že použijí ledovou vodu, abys nekrvácela.“
„Nebyla bych si tak jistá,“ opáčila Geillis, jako by moji jízlivou poznámku přeslechla. „Slyšela jsem o bodci na čarodějnice, který má zvláštní ostny – zasunou se, když se dotknou kůže.…
