14
Koná se svatba
Když jsem se probudila, spatřila jsem nad sebou nízký světlý strop a přes sebe měla přehozenou tlustou deku, která mi sahala až pod bradu. Na sobě jsem měla jen plátěnou spodní košili. Posadila jsem se a začala se ohlížet po svých šatech. Ale motala se mi hlava a já si zase opatrně lehla a nehýbala se ze strachu, abych nespadla z postele.
Probudila jsem se o něco později, když zavrzaly dveře do pokoje. Otevřela jsem pomalu jedno oko. Blížila se ke mně mužská postava, v níž jsem rozpoznala šlachovitého Murtagha, jenž se postavil k nohám postele a přísně si mě prohlížel. Zavřela jsem oko a zaslechla skotské mumlání pravděpodobně vyjadřující znechucení nad mým žalostným stavem. Když jsem se znovu odvážila oko otevřít, byl pryč.
Opět jsem upadla do bezvědomí, ale vzápětí se dveře zase otevřely. Tentokrát do místnosti vešla žena středního věku, zřejmě žena hospodského, a přinášela džbán a umývadlo. Pobíhala spěšně po pokoji, pak otevřela okno a zvuk otevíraných okenic mi rezonoval v hlavě jako výbuch nějaké třaskaviny. Přistoupila k posteli jako generál, stáhla nevybíravě deku a hodila ji na zem. Pokoušely se o mě mdloby a roztřásla jsem se zimou.
„Vstávejte, má drahá,“ poručila. „Musíme vás připravit.“ Objala mě silnou rukou kolem ramen a posadila. Sáhla jsem si jednou rukou na hlavu a druhou na žaludek.
„Připravit?“ hlesla jsem a v ústech ucítila odpornou chuť.
Žena mi začala hbitě umývat obličej. „Ach jo,“ řekla. „Přece byste nechtěla zmeškat svoji vlastní svatbu, ne?“
„Chtěla,“ řekla jsem, ale žena mě ignorovala, stáhla mi nešetrně košili a strkala mě doprostřed místnosti, kde si mě kriticky prohlížela.
Za chvíli jsem už seděla oblečená na posteli. Stále jsem se cítila slabá a mátožná, ale díky sklenici portského, kterou mi žena donesla, docela funkční. Už jsem popíjela druhou sklenku, když žena vytáhla hřeben a začala mi rozčesávat neposedné vlasy.
Nadskočila jsem a roztřásla se a výtečné portské vylila na podlahu. Vtom se rozlétly dveře. Jeden malér za druhým, pomyslela jsem si rozladěně. Tentokrát se mi dostalo dvojité návštěvy. Přišel Murtagh spolu s Nedem Gowanem a tvářili se nepříjemně. Murtagh pomalu obešel postel, aby si mě prohlédl ze všech stran. Přistoupil k Nedovi a něco mu potichu zašeptal do ucha. Oba měli ve tváři výraz naprosté beznaděje, když vycházeli ze dveří.
Konečně byly mé vlasy upraveny ke spokojenosti té ženštiny, vyčesala je nahoru a stáhla do culíku tak, že tvořily jakousi korunu. Pár kudrnatých pramínků mi nechala splývat na krku a kolem uší. Vlasy jsem měla utažené tak pevně, že jsem se cítila, jako bych byla skalpována, ale když jsem se na sebe podívala do zrcadla, které mi žena podala, byla jsem výsledkem mile překvapena. Začala jsem si konečně připadat jako člověk a upřímně jsem jí poděkovala za její výkon. Nechala mě stát se zrcadlem v ruce v pokoji a sama odešla s poznámkou, jak je hezké vdávat se v létě, kdy je všude tolik nádherných květin, jimiž je možné vlasy přizdobit.
„Jako na pohřeb,“ zamumlala jsem hořce pro sebe a svalila se na postel. Zakryla jsem si obličej mokrým hadrem a znovu usnula.
Zdál se mi moc hezký sen o travnatých lukách plných pestrobarevných květů a ovíval mě vlahý větřík, jenž pohyboval mými širokými rukávy. Pak mi došlo, že to není větřík, ale čísi neurvalé ruce. Trhla jsem sebou, posadila se a mžourala kolem sebe.
Když jsem oči úplně otevřela, spatřila jsem, že můj malý pokojík je nacpaný k prasknutí. Lidé se tu tlačili jako ve stanici podzemní dráhy v ranní špičce. Byl tu Ned Gowan, Murtagh, hostinský a jeho žena, jakýsi vytáhlý mladík, zřejmě syn hostinského. Ten měl náruč plnou květin, které tak voněly v mém snu. Byla tam mladá žena s proutěným košíkem, která se na mě přátelsky usmívala. Rozespale jsem si všimla, že jí vepředu chybí několik zubů.
Později se ukázalo, že se jedná o místní švadlenu. Ta sem byla přizvána s jediným úmyslem, dát mou garderóbu nějak do pořádku, abych nedělala ostudu. Ned přinesl nějaký kus oblečení, …
