8
Večerní zábava
Ležela jsem ve své posteli a cítila se úplně vyčerpaná. Zvláštní bylo, že mě prohlídka pamětihodností zesnulého Beatona překvapivě bavila. A také ošetření těch pár pacientů, i když skromnými prostředky, mě naplnilo pocitem jistoty a užitečnosti. Když jsem cítila maso a kosti ve svých prstech, hmatala pulz, prohlížela jazyky a oči navyklým způsobem, úplně mě opustil pocit paniky, jenž mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem se dotkla kamene. Jakkoli byly okolnosti a místo, na němž jsem se ocitla, podivné, bylo příjemné vědět, že tu jsou opravdoví lidé. Vlasatí a zanedbaní, ale srdce jim tlouklo a plíce dýchaly. Někteří zapáchali, byli špinaví a měli vši, ale mně to nevadilo. Nebylo to horší než podmínky v polní nemocnici a zranění nebyla tak vážná. Cítila jsem uspokojení nad tím, že jim mohu ulevit od bolesti, napravit kloub, vyčistit ránu. Přijala jsem zodpovědnost za jiné a už si nepřipadala jako oběť vrtošivého osudu, který mě sem přivedl. Byla jsem Columovi za jeho nabídku nesmírně vděčná.
Colum MacKenzie. Teď byl pro mě cizincem on. Kultivovaný muž, zdvořilý a hloubavý, ale zároveň nesmlouvavý a tvrdý. Ještě tvrdší byl jeho bratr Dougal. Rozený válečník. A když byli pohromadě, bylo zřejmé, kdo z nich je silnější. Colum byl sice náčelník, ale s nohama mrzáka.
Syndrom Toulouse-Lautreca. Nikdy jsem se s takovým případem osobně nesetkala, ale hodně jsem o něm četla. Syndrom, pojmenovaný po svém nejznámějším nositeli (který ještě není na světě, připomněla jsem si), byl degenerativním onemocněním kostí a pojivových tkání. Postižení vypadali většinou normálně až do svých dvanácti, čtrnácti let, kdy se jejich stehenní kosti pod tíhou horní části těla začaly bortit a křivit.
Charakteristická pro osoby s tímto postižením je i bledá, těstovitá pleť s předčasnými vráskami v důsledku špatného krevního oběhu. Stejně tak mozolnaté a suché prsty, čehož jsem si také všimla. Poněvadž se nohy bortí a ohýbají, na páteř je vyvíjen zvýšený tlak a také se často zkřiví. V duchu jsem si odříkávala text z odborných knih a nevědomky jsem přitom kroutila jedním pramenem vlasů. Nedostatek bílých krvinek zvyšuje možnost infekce a způsobuje předčasnou artritidu. Kvůli špatnému krevnímu oběhu a degeneraci pojivových tkání bývají postižení také často neplodní a impotentní.
Najednou jsem se zarazila a vzpomněla si na Hamishe. Můj syn. Řekl Colum pyšně, představuje chlapce. Hmm, pomyslela jsem si. Možná není impotentní. Nebo je. A pro Letitii je štěstím, že tolik MacKenziů se sobě podobá jako vejce vejci.
Z mých zajímavých úvah mě vyrušilo klepání na dveře. Vešel malý šikovný chlapec a přinášel mi osobní pozvánku od Columa. V síni se bude zpívat, oznámil chlapec a pan MacKenzie by byl poctěn vaší přítomností.
Těšila jsem se, že Columa opět uvidím a potvrdím si své spekulace. Rychle jsem se prohlédla ve skleněné tabuli a marně jsem se pokoušela uhladit si vlasy. Pak jsem vyšla ze dveří a následovala chlapce tmavou studenou chodbou.
Síň vypadala v noci jinak, slavnostněji. Na stěnách hořely borové louče napuštěné terpentýnem. Na obrovském ohništi s množstvím rožňů a kotlů se připravovala velkolepá večeře. Jeden velký oheň a dva menší hořely silným plamenem a z mohutných polen stoupal kouř do širokého komína.
Stoly a lavice byly odtaženy ze středu, aby kolem ohniště vznikl dostatečný prostor, nepochybně střed celého nočního dění. Po straně stála Columova vyřezávaná židle. On sám už seděl, přes nohy měl přehozenou červenou deku a před ním stál malý stolek s karafou a číší.
Když viděl moji nerozhodnost, přátelským gestem mě vyzval, abych usedla na lavici blízko něj.
„Jsem potěšen, že jste přišla, paní Claire,“ řekl neformálně. „Gwyllyn bude rád, že má nového posluchače, i když my ho také rádi posloucháme.“ Náčelník MacKenziů vypadá poněkud unaveně, napadlo mě. Ramena měl svěšená a vrásky na tváři hlubší než obvykle.
Zamumlala jsem cosi zmateného a rozhlédla se po sále. Lidé už vcházeli dovnitř, postávali v malých skupinkách a&n…
