4
Příjezd do tvrze
Zbytek cesty proběhl bez nepříjemných událostí, pokud za nepříjemnou událost nepovažujeme patnáct mil jízdy na koňském hřbetě. Samozřejmě v noci, cestou necestou, ve společnosti po zuby ozbrojených mužů v kiltech. Naštěstí nás nikdo cestou nerušil, nepotkali jsme žádnou divokou šelmu a nepršelo. Ale na podmínky, na něž jsem byla zvyklá, to bylo přece jen poněkud drsné.
Za úsvitu jsme dorazili na místo určení. Chabé světlo jen zvolna pronikalo hustou mlhou. Náš cíl byl před námi. Obrovská kamenná stavba zalitá šedým světlem.
Okolí už nebylo tak tiché a opuštěné. Skupinky lidí v hrubých šatech směřovaly stejně jako my ke kamenné tvrzi. Pěší kráčeli po straně úzké cesty a nechali nás předjet, civíce udiveně na můj výstřední oděv.
Začalo hustě mrholit, ale kamenný most před námi nebylo možné přehlédnout. Klenul se přes malý potok tekoucí kolem tvrze.
Tvrz samotná připomínala pevnost. Žádné ozdobné věže a zubaté cimbuří. Obrovská kamenná stavba s vysokými a tlustými zdmi a obdélníkovými okny. Z množství komínů na břidlicové střeše se kouřilo a přes hustý kouř nebylo téměř vidět.
Brána do pevnosti byla dost široká na to, aby jí projely dva vozy vedle sebe. Říkám to bez nadsázky, neboť přesně to se stalo, když jsme přejeli most. Jeden vůz byl naložený sudy a druhý senem. Naše skupinka se zastavila a čekali jsme, až vozy projedou.
Když už koně klusali po kluzkých kamenech rozlehlého dvora, odvážila jsem se zeptat. Nepromluvila jsem od chvíle, kdy jsem ošetřila zraněného mladíka. Ten také mlčel, jen čas od času něco zabručel, když kůň cestou klopýtl.
„Kde to jsme?“ hlesla jsem hlasem ochraptělým zimou.
„Na tvrzi Leoch,“ odpověděl Jamie.
Tvrz Leoch. Konečně jsem věděla, kde jsem. Pokud mi bylo známo, tvrz Leoch byla romantická zřícenina asi třicet mil od Bargrennanu. Ale mnohem romantičtější byla teď s vepři pobíhajícími po dvoře a pronikavým zápachem splašků. Začínala jsem si zvykat na myšlenku, že jsem se pravděpodobně ocitla někde v osmnáctém století.
Byla jsem si jistá, že taková špína a nepořádek v roce 1945 nikde ve Skotsku neexistuje. A my jsme nepochybně ve Skotsku byli, přízvuk lidí pohybujících se po dvoře tomu nasvědčoval.
„Ahoj, Dougale!“ volal odrbaný podomek a chytil za ohlávku velitelova koně. „Jste tu brzy, nečekali jsme vás před začátkem shromáždění!“
Vůdce naší skupiny seskočil ze sedla a předal otěže umouněnému mladíkovi.
„Jo. Měli jsme štěstí, ale také smůlu. Potřebuji mluvit s bratrem. Můžeš požádat paní FitzGibbonsovou, aby nakrmila chlapce? Potřebují se pořádně nasnídat a prospat.“
Vyzval Murtagha s Rupertem, aby ho doprovodili a společně zmizeli v nedalekém podloubí.
My ostatní jsme zůstali na vlhkém smradlavém dvoře ještě dalších deset minut, než se dostavila paní FitzGibbonsová. Kolem nás se shromáždil hlouček zvědavých dětí a dohadovaly se o mém původu a postavení. Ty odvážnější mě tahaly za sukni, až je statná, rázná žena v hrubých tmavě hnědých šatech okřikla a poslala pryč.
„Willy, drahoušku!“ vykřikla. „Jak ráda tě vidím. A Neddie!“ Vrhla se na malého holohlavého muže a vlepila mu pusu, až se zapotácel. „Hádám, že se potřebujete nasnídat. V kuchyni je toho dost.“ Prohlížela si mě s otevřenou pusou a pak se otočila na Jamieho, aby jí vysvětlil, co jsem zač.
„Claire,“ řekl a pokynul hlavou směrem ke mně. „A tohle je paní FitzGibbonsová,“ dodal. „Murtagh ji našel včera a Dougal rozhodl, že ji vezmeme s sebou,“ pokračoval neochotně.
Paní FitzGibbonsová zavřela ústa a kriticky si mě měřila od hlavy k patě. Pak usoudila, že jsem zřejmě neškodná, i když vypadám naprosto ostudně, usmála se místy bezzubými ústy a vzala mě za rameno.
„Dobrá, Claire. Vítej. Půjdeš se mnou a najdeme něco trochu…, hm.“ Podívala se znovu na mou krátkou sukni a vycházkové botky a zavrtěla hlavou.
Odváděla mě pryč s rozhodností nepřipouštějící námitky.
„Počkejte, prosím! Zapomněla jsem na Jamieho!“
Paní FitzGibbonsová se zatvářila překvapeně. „Proč? Jamie se o sebe postará sám. Ví, kde do…
