10
Přísaha
Další dva dny bylo na tvrzi neuvěřitelně rušno, lidé přicházeli a odcházeli a konaly se všemožné přípravy. Moje ordinace zela prázdnotou, pacientům s otravou jídlem se už dařilo dobře a každý byl tak zaneprázdněný, že neměl na nemoc ani pomyšlení. Kromě třísek zabodnutých do prstů a dlaní, s nimiž přicházeli chlapci, kteří tahali dříví z lesa, a drobných popálenin pomocníků z kuchyně, se nic zvláštního nedělo.
Přesto jsem prožívala vzrušení. Dnes v noci, jak mi sdělila paní FitzGibbonsová, se všichni bojovníci MacKenzieho klanu shromáždí v síni a budou přísahat věrnost Columovi. Při takovém významném obřadu jistě nebude nikdo hlídat stáje.
Strávila jsem několik hodin v kuchyni a na zahradě a podařilo se mi sehnat dost jídla na několik dnů. Neměla jsem žádnou láhev, ale v mé ordinaci byla skleněná konev, která mohla také dobře posloužit. Obula jsem si pevné boty a měla teplou deku, kterou mi daroval Colum a potřebovala už jen vhodného koně. Odpoledne jsem zašla do stáje a vybrala si jednoho, který se zdál být klidný a silný. Neměla jsem sice žádné peníze, ale mí pacienti mě obdarovali různými cetkami, stužkami a drobnými šperky. V případě nutnosti bych je mohla vyměnit za něco, co bych skutečně potřebovala.
Cítila jsem se provinile, že jsem zneužila Columovu pohostinnost a přátelství obyvatel tvrze a ani se s nimi nerozloučila. Ale co bych jim nakonec řekla? Chvíli jsem o tom přemýšlela, ale pak se rozhodla odejít bez rozloučení. Neměla jsem ani papír, na který bych mohla napsat vzkaz a nechtěla jsem riskovat, že mě někdo přistihne při jeho hledání.
Hodinu po setmění jsem se opatrně připlížila ke stáji. Uši jsem měla nastražené, kdybych zaslechla nějaký hluk nasvědčující přítomnosti lidí. Ale zdálo se, že jsou všichni v síni a chystají se na obřad. Dveře byly zavřené, ale povolily, jakmile jsem do nich lehce strčila. Kožené panty ani nezaskřípaly.
Vzduch uvnitř byl teplý a voněl po koních a seně. Panovala tu tma jak v pytli, jak říkával strýček Lamb. Těch několik uzoučkých oken sloužilo spíše k větrání a světlo hvězd na obloze jimi neproniklo. S předpaženýma rukama jsem pomalu kráčela do hlavní části stáje a tiše našlapovala po slámě.
Rukama jsem šátrala po zdi, která by mi mohla posloužit k orientaci, ale všude kolem bylo prázdno. Vtom jsem holení vrazila do nějaké pevné překážky na podlaze a měla co dělat, abych nevykřikla bolestí.
Překážka se odkutálela, ozvalo se mužské zaklení a čísi ruka mě chytla za rameno. Proti mně stála vysoká mužská postava a já cítila na krku její dech.
„Kdo jste?“ vyjekla jsem a ustoupila o krok zpět. „A co tu děláte?“ Když jsem promluvila, neviditelný útočník uvolnil své sevření.
„Mohl bych se zeptat stejně, Sassenachová,“ ozval se hluboký měkký hlas Jamieho MacTavishe a já si oddechla úlevou. „I když by nebylo těžké to uhodnout,“ řekl suše. „Jak daleko si myslíte, dámo, že byste se dostala v noci na cizím koni, za zády polovinu klanu MacKenziů?“
Byla jsem zaskočená, ale ohradila se.
„Nepronásledovali by mě. Všichni jsou v síni. A kdyby zůstal jeden z pěti mužů do rána střízlivý a dokázal vylézt na koně, dost bych se divila.“
Zasmál se a vstal, podal mi ruku a očistil mi sukni od slámy.
„Dobrá, to zní docela rozumně, Sassenachová,“ řekl, překvapený tím, že jsem schopná logicky uvažovat. „Nebo by znělo,“ dodal, „kdyby Colum neměl rozestavené hlídky kolem celé tvrze a v lese. On sám by nevyjel z tvrze bez ochranky a bez doprovodu mužů z klanu. A kámen nehoří tak dobře jako dřevo…“
Došlo mi, že mluví o nechvalně známém masakru, kdy jakýsi John Campbell shromáždil na příkaz vlády třicet osm členů MacDonaldova klanu, aby vyplenili a vypálili tvrz. Uvažovala jsem rychle. To se stalo zhruba před padesáti lety a byl to dostatečný důvod, aby Colum učinil přísná ochranná opatření.
„A nemohla jste si vybrat k útěku horší noc,“ pokračoval MacTavish. Zdálo se, že mu ani tak nevadí samotný fakt, že jsem chtěla utéci, jako spíše způsob, jakým jsem to chtěla udělat. „Kromě stráží a skutečnosti, že každý z dobrých bojovníků a jezdců z blízkého i vzdáleného okolí je dnes tady, cesta k tvrzi bude plná venkovanů, kteří se chtějí podívat na hon a hry.“
„Hon?“
„Jo. Většinou jelenů a tentokrát asi i divočáka. Jeden chlapec ze stáje říkal Starému Alecovi, že v lese se pohybuje pořádný kus.“ Položil mi ruku na záda a postrčil směrem k otevřeným dveřím.
„Pojďme,“ vyzval mě. „Odvedu vás do tvrze.“
Odtáhla jsem se od něho. „Neobtěžujte se,“ řekla jsem naštvaně. „Dojdu sama.“
Uchopil mě pevně za loket. „O tom nepochybuji. Ale neměla byste potkat nikoho z Columovy stráže.“
„A proč ne?“ odsekla jsem. „Nedělám nic špatného. Neexistuje přece zákon, který by zakazoval chodit ven z tvrze, ne?“
„Ne, nemyslel jsem, že by vás zatkli,“ řekl, dívaje se zamyšleně do tmy. „Ale muži na stráži si s sebou většinou nosí něco k pití. Alkohol je dobrý společník, ale špatný rádce. A když by viděli takovou malou roztomilou děvenku samotnou v noci…“
„S vámi jsem také byla v noci sama,“ připomněla jsem mu opatrně. „A nejsem ani malá, ani roztomilá, alespoň ne teď.“
„Jo, máte pravdu. Ale já jsem byl ospalý, ne opilý,“ odpověděl pohotově. „A co se týká vašich rozměrů, jste přece jen menší než většina Columových strážců.“
Přešla jsem jeho argument mlčky a zeptala se. „A proč vy jste dnes spal ve stáji? Nenašel jste volnou postel?“ Byli jsme teď blízko zahrady a kuchyně a já mu v matném světle viděla do obličeje. Byl soustředěný a pozorně zkoumal výklenky, kolem nichž jsme procházeli. Při mé otázce se zamračil.
„Jo, tak to bylo,“ řekl. Pokračoval v obezřetné chůzi, stále mě držel za loket a ještě dodal. „Myslím, že bude lépe mluvit o něčem jiném.“
„Protože jste nechtěl přísahat věrnost Columovi MacKenziemu?“ nedala jsem se. „A nechcete se té šaškárny účastnit?“
Podíval se na mě pobaveně. „Něco takového,“ připustil.
Jedna z úzkých postranních branek byla otevřená a lucerna visící nad ní vrhala chabé žluté světlo do okolního prostoru. Už jsme byli téměř u ní, když mi někdo zezadu zakryl rukou ústa a já se zapotácela.
Začala jsem se bránit, ale útočník byl silnější, a jak řekl Jamie, i mnohem vyšší než já.
Také Jamieho kdosi napadl. Nepochybně strážce tvrze, ale on se zřejmě nechtěl vzdát bez boje. Slyšela jsem dutý úder, jak oba žuchli na zem, a následovalo zaklení v galštině.
Zápas ve tmě utichl a ozval se chraplavý smích.
„Ježkovy oči. Není to ten mladý Columův synovec? Opozdil ses na přísahu, že, chlapče? A kdo je to s tebou?“
„Nějaké děvče,“ ozval se muž, jenž mě držel. „A docela hezké, pokud mohu soudit.“ Sejmul mi ruku z úst a začal mě osahávat po těle. Vykřikla jsem rozhořčením, otočila se a chňapla ho za nos. Muž mě hrubě odstrčil a sprostě zaklel. Ovál mě silný zápach whisky a já se otřásla odporem. Pocítila jsem nával vděčnosti k Jamiemu, který jistě dobře věděl, co říká.
Ale ten měl v tuhle chvíli co dělat, aby se vyprostil ze sevření dvou silných mužů, kteří se na něj vrhli. Jistě v tom nebylo nepřátelství, konali pouze svou povinnost. Zamířili k otevřené brance a za sebou vlekli svého zajatce.
„Nechte mě jít, pánové,“ protestoval Jamie. „Nejsem patřičně oblečený, abych se mohl účastnit přísahy.“
Jeho pokus vymluvit se na nevhodné oblečení ztroskotal, když se náhle objevil Rupert narvaný do zřasené košile a zlatem obšitého kabátce. Lezl úzkou brankou jako korková zátka z láhve.
„O to se nestarej, chlapče,“ řekl a prohlížel si zajatce lesknoucíma se očima. „My tě oblékneme – vevnitř.“ Kývl směrem ke vchodu a Jamiemu nezbylo než uposlechnout. Tlustá ruka mě chňapla za loket a já je chtě nechtě následovala.
Rupert byl v povznesené náladě stejně jako ostatní muži, které jsem viděla na tvrzi. Bylo jich asi tak šedesát nebo sedmdesát, všichni oblečení do svých nejlepších šatů, ozbrojení dýkami, meči a pistolemi, s koženými brašnami přes rameno. Tlačili se na dvoře před vchodem do velké síně. Rupert ukázal na malá dvířka ve zdi a strážci strčili Jamieho do těsné, spoře osvětlené místnosti, která zřejmě sloužila jako skladiště. Všude kolem se na stolech a policích válely zhola nepotřebné věci.
Rupert si Jamieho kriticky prohlédl a zhrozil se, když spatřil slámu v jeho vlasech a fleky na košili. Neušla mu ani stébla slámy, která jsem měla ve vlasech já, a cynicky se zašklebil.
„Není divu, že ses opozdil, chlapče,“ řekl a dloubl Jamieho do žeber. „Ale nic ti nevyčítám.“
„Willie!“ zavolal na muže stojícího přede dveřmi. „Potřebujeme nějaké oblečení. Něco parádního pro zemanova synovce. A pospěš si!“
Jamie se rozhlížel kolem sebe a mračil se na muže, kteří ho obklopili. Bylo jich asi šest, všichni rozjaření vidinou slavnostní přísahy. Jejich rozjařenost patrně způsobil také velikánský sud s pivem, který jsem zahlédla na dvoře. Jamie se na mě díval s hořkým úsměvem, v němž jsem rozpoznala skrytou výčitku.
Jistě mohl veřejně odmítnout přísahat věrnost Columovi a vrátit se do teplého pelíšku ve stáji, ale to by znamenalo výprask nebo podříznutý krk. Zamrkal na mě, pokrčil rameny a s přehnanou uctivostí se uklonil Williemu, který přispěchal s náručí plnou šatstva a kartáčem. Na vrchu ležel modrý sametový baret ozdobený kovovým tepaným odznakem. Vzala jsem čapku do ruky a zvědavě si ji prohlížela, zatímco se Jamie soukal do sněhobílé košile, kartáčoval si vlasy a potlačoval vztek.
Odznak byl kulatý a překvapivě precizně provedený. Uprostřed bylo pět sopečných pahorků, z nichž šlehaly velmi realisticky vyvedené plameny a na okraji nápis Luceo non Uro.
„Svítím, ne hořím,“ překládala jsem nahlas.
„Jo, děvenko. To je motto MacKenziů,“ vysvětloval Willie, pokyvuje hlavou. Vytrhl mi baret z rukou a podal ho Jamiemu, který se stále ještě oblékal.
„Hm, promiňte,“ hlesla jsem omluvně. „Já jsem nevěděla…“
Jamie si prohlížel odznak se zjevnou nelibostí a spiklenecky na mě zamrkal.
„Nelitujte mě Sassenachová. Stalo by se to dřív nebo později.“ Odepjal odznak z baretu a potěžkal ho v ruce.
„Víte, jaké je mé motto, paní?“ zeptal se. „Myslím motto mého klanu.“
„Ne,“ odpověděla jsem. „Jaké je?“
Vyhodil odznak furiantsky do vzduchu, chytil ho a uložil do kožené brašny.
„Je suis prest,“ pronesl tlumeně překvapivě dobrou francouzštinou. Ohlédl se a spatřil Ruperta s dalším z MacKenziů, jehož jsem neznala. Měli zarudlé vzrušené obličeje a dobře se bavili. Tlustý Rupert přidržoval neznámému muži kostkovaný kilt.
Bez upozornění se jiný muž začal sápat po sponě na Jamieho kiltu.
„Raději odejděte,“ radil mi Jamie. „Tohle není místo pro ženy.“
„To vidím,“ poznamenala jsem suše a odměnou mi byl zatrpklý úsměv. Právě mu navlékali nový kilt přes původní starý. Rupert s přáteli ho pevně uchopili za paže a strkali před sebou do síně.
Na nic jsem už nečekala a zamířila ke schodišti vedoucímu na balkon, vyhýbajíc se pohledům přiopilých mužů. Než jsem zabočila za roh, zastavila jsem se a rozhlédla, jestli mě někdo nešpehuje. Počkala jsem, až bude chodba prázdná, pak se vplížila na balkon a zavřela za sebou dveře dřív, než si mě mohl někdo všimnout. Vydechla jsem úlevou a začala přemýšlet o Jamieho slovech.
„Je suis prest.“ Jsem připraven. Doufala jsem, že tomu tak je.
Balkon byl osvětlený borovými loučemi a na zdech se černaly saze. Několik tváří se na mě obrátilo a zvědavě si mě prohlíželo, když jsem se ubírala do zadní části. Byly tu téměř všechny ženy z tvrze. Poznala jsem Laoghaire, Magdalen a některé další, které jsem potkávala v kuchyni, a pochopitelně i zavalitou postavu paní FitzGibbonsové na čestném místě u zábradlí.
Když mě uviděla, přátelsky mi pokynula a ženy se rozestoupily, aby mě nechaly projít. Došla jsem až k ní a přede mnou se objevila celá síň jako na dlani.
Zdi byly vyzdobeny snítkami myrty, větvemi tisu a cesmíny a vůně jehličí se mísila s kouřem z ohniště a ostrým pachem shromážděných mužů. Byly jich tu desítky, přicházeli a odcházeli, zastavovali se a hovořili v malých skupinkách. Všichni byli oblečení do podobných kostkovaných kiltů, které měli navlečené přes pracovní košile a roztrhané kalhoty. Vzory na kiltech se lišily, ale barvy byly stejné – tmavě zelená a bílá.
Většina mužů byla oblečena stejně jako Jamie, do kiltu a plédu, na hlavách baret s odznakem. Vyhledala jsem Jamieho v davu, stál u zdi a tvářil se zatrpkle. Rupert kamsi zmizel, ale dva statní MacKenzieho muži mladíka hlídali.
Zmatek v sále pomalu dostával jakýsi řád a obyvatelé tvrze, kteří pomáhali s organizací, přiváděli muže na předem vyhrazené místo v zadní části.
Dnešní slavnost byla skutečně výjimečná. Mládenec, jenž hrával v síni na dudy, byl posílen o další dva dudáky, z nichž ten starší měl dudy ze vzácné slonové kosti a byl zřejmě jejich mistrem. Kývl na své spoluhráče a ti začali hrát.
Zpěváci zahlaholili slavnostní trylek a ženy kolem mě zmlkly. Vybavil se mi známý verš z „Maggie Lauder“.
„Říkají mi Rab Posvátný
a ženy šílí,
jak je můj zpěv úchvatný.“
Přítomné ženy sice nešílely, ale vnímavě naslouchaly a ozývaly se časté výkřiky obdivu. Nakláněly se přes zábradlí, ukazovaly na muže shromážděné v sále, kteří jim připadali nádherní. Jedna z dívek zahlédla Jamieho, slabě vykřikla a ukazovala ho přítelkyním. Také ty jeho přítomnost živě zajímala.
Některé obdivovaly jeho vzhled, ale ostatní se spíše dohadovaly o důvodu jeho účasti na přísaze. Všimla jsem si, jak se Laoghaire rozzářila štěstím, když ho spatřila, a vzpomněla si, co říkal Starý Alec ve stáji – Víš, že ji otec neprovdá za nikoho, kdo nepatří do klanu. Ale Jamie je přece Columův synovec. Může teď skutečně být dobrou partií. Už nebude stát mimo, ale stane se jedním z nich.
Dudy pištěly stále víc a najednou zmlkly. V naprostém tichu vstoupil do síně Colum MacKenzie a kráčel k vyvýšenému stupínku v čele místnosti. Vždy se snažil skrýt svůj handicap a také teď se o to usilovně snažil. Byl oblečený do skvostného azurového kabátce, bohatě vyšívaného zlatem, se stříbrnými knoflíky a hedvábnými manžetami sahajícími až po lokty. Kostkovaný kilt z jemné vlny mu sahal až pod kolena a zakrýval větší část jeho znetvořených nohou. Na hlavě měl modrý baret ozdobený perem. Celá síň zatajila dech, když vystoupil na pódium. Colum MacKenzie byl rozený šoumen.
„Tulach Ard!“
„Tulach Ard!“ odpověděli muži sborově. Ženy kolem mě se zachvěly.
Následoval krátký projev v galštině, který byl přerušován hlasitými výkřiky souhlasu, a pak začala samotná přísaha.
Jako první vystoupil na pódium Dougal MacKenzie. Colum stál na malém dřevěném schůdku a byl teď stejně vysoký jako jeho bratr. Také Dougal byl nádherně oblečený, ale jeho kabát byl prostší, aby nevzbuzoval větší pozornost než skvostné Columovo roucho.
Dougal vytáhl obřadně dýku a poklekl na koleno. Jeho hlas nebyl tak mocný jako Columův, ale dost silný, aby byl slyšet v rozlehlé síni.
„Přísahám před křížem našeho Pána Ježíše Krista a posvátnou dýkou, jež držím v ruce, věrnost, poslušnost a oddanost klanu MacKenziů. Kdybych někdy pozvedl ruku ke vzpouře, nechť mi tato posvátná dýka probodne srdce.“
Přiložil dýku k ústům, políbil ji a pak zasunul do pochvy. Stále klečel se sepjatýma rukama, které napřáhl ke Columovi. Ten je uchopil do svých a pozvedl k ústům na důkaz toho, že přísahu přijímá. Pak pokynul Dougalovi, aby vstal.
Otočil se a natáhl po stříbrném poháru na stole za ním. Zvedl jej oběma rukama, napil se a podal ho Dougalovi. Ten se také napil a vrátil pohár Columovi. Pak se uklonil náčelníku klanu MacKenziů a ustoupil stranou, aby uvolnil místo dalším.
To samé se opakovalo nesčíslněkrát, přísaha a obřadný doušek ze stříbrného poháru. Když jsem viděla nekonečnou řadu mužů, čekajících, až na ně přijde řada, žasla jsem nad Columovou kondicí. Pokoušela jsem si představit, kolik alkoholu bude muset vypít, než přísaha skončí a pak jsem spatřila Jamieho, jak se blíží k pódiu.
Dougal, jenž už přísahu dokončil, se postavil za Columa. Viděl Jamieho dřív než jeho bratr, který byl obklopen dalšími muži, a ve tváři se mu objevil výraz překvapení. Přistoupil k bratrovi, něco mu zašeptal do ucha a ten očividně ztuhl. Zdálo se, že je také nemile překvapený.
Vzrušení v sále stoupalo s pokračujícím ceremoniálem. Pokud Jamie přísahu odmítne, pomyslela jsem si, bude zlynčován davem. Otřela jsem si zpocené ruce do sukně a cítila se provinile, že jsem to byla já, kdo ho do téhle choulostivé situace dostal.
Mladík vypadal naprosto klidně. Přestože v síni bylo vedro, nepotil se. Trpělivě čekal v řadě, jako by si nebyl vědom možného nebezpečí. Byl obklopený stovkami ozbrojených mužů, kteří ho mohli kdykoli napadnout, kdyby se odvážil postavit proti klanu MacKenziů. Je suis prest, četla jsem v jeho vyrovnané, uvolněné tváři. Rozhodl se tedy řídit radou Starého Aleca?
Zarývala jsem nehty do dlaní a čekala, až na něj přijde řada.
Poklekl elegantně před Columa a hluboce se uklonil. Ale místo toho, aby vytáhl dýku a vyřkl přísahu, vstal a hleděl Columovi do tváře. Stál vzpřímený a nejmocnějšího muže klanu převyšoval o několik palců. Podívala jsem se rozčileně na Laoghaire. Byla bledá, ruce sevřené v pěst.
Všechny zraky v sále se upíraly na mladého muže, když promluvil ke Columovi. Jeho hlas byl hluboký a vážný a bylo rozumět každému slovu.
„Colume MacKenzie, přicházím k vám jako váš příbuzný a spojenec. Nebudu vám skládat přísahu, neboť jméno, které nosím, je dostatečnou zárukou.“ V síni se ozvalo zlověstné mručení, ale Jamie ho ignoroval a pokračoval. „Ale svobodně vám dávám všechno, co mám, svoji pomoc, svoji důvěru, kdykoli je budete potřebovat. Dávám vám svou poslušnost jako bojovník a šlechtic a budu se řídit vašimi slovy, dokud má noha neopustí území klanu MacKenziů.“
Přestal mluvit a čekal. Vysoký a vzpřímený, s rukama volně svěšenýma. Teď je míček na Columově straně, pomyslela jsem si. Jediné jeho slovo, znamení, a s mladíkem je konec.
Colum stál chvíli nepohnutě, pak se usmál a napřáhl ruce. Po krátkém zaváhání mu Jamie vložil své ruce do rozevřených dlaní.
„Jsme poctěni tvoji nabídkou přátelství a věrnosti,“ řekl Colum zřetelně. „Přijímáme tvoji poslušnost a svobodnou vůli být spojencem klanu MacKenziů.“
Napětí v síni povolilo a ozvaly se úlevné vzdechy, když Colum uchopil pohár a nabídl ho Jamiemu.
Mladý muž ho přijal s úsměvem. Zvedl ho, naklonil, ale namísto obvyklého doušku začal mohutně pít. Pil s chutí a lidé v sále se na něho dívali s respektem i pobaveně. Bude se muset nadechnout, napadlo mě. Ale to se nestalo. Vypil pohár do poslední kapky, teprve pak se nadechl a vrátil ho Columovi.
„Mám tu čest,“ řekl ochraptělým hlasem, „být členem klanu, jehož whisky chutná tak znamenitě.“
Na jeho slova reagoval dav pochvalným pokřikem a on se vrátil zpátky na své místo, přijímaje gratulace ostatních mužů, kteří mu tiskli ruce a poplácávali ho po zádech. Colum MacKenzie nebyl očividně jediným mužem, jenž měl smysl pro šou.
Vedro na balkoně bylo úmorné a stoupající kouř mi působil bolest hlavy. Přísaha se chýlila ke konci a já předpokládala, že ji uzavře sám Colum závěrečnou řečí. Nedotčen množstvím alkoholu, který vypil, se skutečně ujal slova a jeho hlas hlaholil síní. Nohy ho dnes zřejmě nebolí, protože celý večer stojí, usoudila jsem.
Zezdola se ozval hlasitý pokřik a dudy začaly znovu pištět. Propuklo všeobecné veselí a nepředstavitelná vřava. Muži radostně vítali sudy s pivem a whisky, které pomocníci donesli na pódium. Také podnosy s kouřícími ovesnými plackami, tlačenkou a masem. Paní FitzGibbonsová, která organizovala tuto část ceremoniálu, se opatrně naklonila přes zábradlí a sledovala vše ostřížím zrakem. Pochutiny roznášeli mladí chlapci, kteří ještě neměli věk na přísahu.
„A kdy přijdou na řadu bažanti?“ mumlala si pro sebe. „A kde jsou nadívaní úhoři? Stáhnu Mungo Granta z kůže, jestli úhoře spálil!“ Pojala jisté rozhodnutí a vyrazila davem k zadní části balkonu. Zřejmě nechtěla celou věc nechat jen tak, v rukách nezkušeného Mungo Granta.
Využila jsem příležitost a připojila se k ní. Za mnou se řadily další ženy, které už slavnost také omrzela.
Paní FitzGibbonsová se otočila, a když spatřila řadu dívek za ní, zamračila se.
„Děvčata, doufám, že se odeberete do svých ložnic. Pokud nechcete zůstat tady na balkoně, kde jste v bezpečí, raději jděte spát. A nepotulujte se po chodbách. Dnes tu není muž, který by nebyl opilý, a není to vhodné místo pro mladé dívky.“
Otevřela dveře a zkoumavě nahlížela do chodby. Vzduch byl čistý a ona strkala dívky ze dveří jednu po druhé a nakazovala jim, aby šly na kutě do horního poschodí.
„Nepotřebujete pomoci?“ zeptala jsem se jí. „Myslím v kuchyni?“
Zavrtěla hlavou a usmála se. „Ne, nepotřebuji, děvenko. Jdi do svého pokoje, nejsi tu v bezpečí stejně jako ostatní.“ Přátelsky mě šťouchla do zad a pobídla k odchodu.
Chtěla jsem její radu uposlechnout, majíc na zřeteli moji dnešní srážku se strážci cestou do tvrze. Muži v síni vyřvávali, tančili a pili bez zábran a už dávno přestali své chování kontrolovat. Nebylo to vhodné místo pro samotnou ženu, souhlasila jsem.
Ale najít cestu do mého pokoje nebylo vůbec jednoduché. Byla jsem teď v části tvrze, kterou jsem dost dobře neznala. A přestože jsem věděla, že v horním poschodí je chodba vedoucí k mé ložnici, nemohla jsem najít schodiště.
Zabočila jsem za roh a srazila se se skupinkou mužů. Neznala jsem ani jednoho z nich, zřejmě sem přišli zvenčí a byly jim cizí civilizovanější způsoby, které panovaly na tvrzi. Soudila jsem tak podle toho, že jeden muž, jenž zřejmě namohl najít latrínu, vykonal svou potřebu na chodbě.
Zarazila jsem se a chtěla se vrátit zpátky cestou, kterou jsem přišla. Několik silných rukou mě však chytilo a přitisklo ke zdi. Byla jsem obklíčena obhroublými venkovany, kteří páchli whisky a měli v očích chtíč.
Muž stojící nejblíž mě chytil jednou rukou kolem pasu a druhou mi strčil do živůtku. Naklonil se ke mně, až se zarostlou tváří dotýkal mého ucha. „A co takhle sladkou hubičku pro statečné chlapce z klanu MacKenziů? Tulach Ard!“
„Erin go bragh,“ řekla jsem drsně v galštině a strčila do něho vší silou. Byl tak opilý, že se zapotácel a padl na jednoho ze svých kumpánů. Uskočila jsem stranou a utíkala tak rychle, jak jsem jen mohla. Neforemné boty mně překážely, tak jsem je cestou odhodila.
Přede mnou se vynořila další mužská postava. Za mnou dalších deset mužů, kteří mě pronásledovali. Pohybovali se rychle bez ohledu na to, že byli opilí. Vyrazila jsem dopředu a zamýšlela kolem muže proklouznout. Ten se však rozkročil a já do něho vrazila. Byl to Dougal MacKenzie.
„Co tu sakra,“ spustil a pak uviděl muže za mnou. Zakryl mě svým tělem a na mé pronásledovatele vykřikl něco v galštině. Oni cosi namítali, ale po krátké výměně názorů připomínající vrčení vlků, to vzdali a šli si hledat lepší zábavu.
„Děkuji vám,“ řekla jsem poněkud provinile. „Děkuji. Já už, já půjdu. Neměla bych se tu zdržovat.“ Dougal se na mě podíval a chytil mě prudce za paži. Byl rozcuchaný a také z něj byl cítit alkohol.
„Máte pravdu, děvenko,“ řekl. „Neměla byste tu být. Ale protože tu jste, budete platit pokutu,“ zamumlal a oči mu svítily. A pak mě přitáhl k sobě a začal líbat. Hrubě a bez okolků mi jazykem vnikl do úst a já ucítila chuť whisky. Rukama mi pevně sevřel hýždě a přitlačil mě k sobě tak, že jsem cítila jeho tvrdé pohlaví pod kiltem i přes nařasenou sukni a spodničku.
Pustil mě tak rychle, jak mě uchopil. Pokývl hlavou směrem do chodby. Dech měl zrychlený a nepravidelný. Pramen rusých vlasů mu spadl do čela a on si ho zlostně odhrnul.
„Nechám vás jít, děvenko,“ řekl. „Abyste nezaplatila větší cenu.“
Odešla jsem, rozrušená a bosá.
Protože se večerní slavnost protáhla, očekávala jsem, že bude většina obyvatel tvrze ráno vyspávat a teprve kolem poledne se první hýřilové vypotácejí dolů na džbán piva. Ale Skotové z vysočiny z klanu MacKenziů měli tuhý kořínek a byli odolnější, než jsem předpokládala. Na tvrzi to bzučelo ještě před úsvitem, po chodbách se ozývaly drsné hlasy, řinčení zbraní a dupot těžkých bot. Muži se chystali na hon.
Bylo chladno a mlhavo, ale Rupert, jehož jsem potkala na dvoře cestou na snídani, mě ujišťoval, že je to nejlepší počasí k ulovení divočáka.
„Ta bestie má tak tlustou kůži, že jí zima vůbec nevadí,“ vysvětloval a brousil si oštěp o kámen. „A zvěř se cítí v bezpečí, když je kolem ní hustá mlha – nevidí lovce, kteří se k ní blíží, rozumíte?“
Neodvážila jsem se namítnout, že v takové mlze ani lovci nevidí zvíře dřív než pár kroků před nimi.
Když slunce začalo pronikat hustým oparem, lovecká sešlost se shromáždila na dvoře v očekávání kruté zábavy. Byla jsem šťastná, že ženy se té akce neúčastní. Pouze obcházely lovce s ovesnými plackami a džbány piva na posilněnou. Když jsem viděla tolik chlapů mířících k lesu, vyzbrojených po zuby kopími, sekerami, luky a dýkami, divočáka se mi upřímně zželelo.
O hodinu později jsem byla přivolána na kraj lesa, abych ošetřila zranění jednoho z lovců, který na zuřivého kance narazil v mlze.
„Zatracená práce,“ vykřikla jsem, když jsem viděla tržnou ránu, která se táhla od kolena až ke kotníku. „To vám udělalo to zvíře? Musí mít pěkně silné tesáky.“
„Cože?“ Zraněný muž byl bílý v obličeji a třásl se tak, že se nezmohl na odpověď. Jeho kumpán, který ho donesl z lesa, si mě zvědavě prohlížel.
„Nic se neděje,“ uklidňovala jsem je a pevně utahovala obvaz, který jsem si s sebou přinesla. „Vezměte ho do tvrze a požádejte, ať mu paní FitzGibbonsová dá horký vývar a přikrývky. Budeme muset ránu zašít a já s sebou nemám nástroje.“
Z lesa se ozývaly pravidelné rytmické výkřiky, které přešly v ohlušující řev, a vyděšení venkované vybíhali ze svých úkrytů a nechápali, co se děje.
„Dobrý bože, co teď?“ S náručí plnou obvazů jsem přenechala svého pacienta jeho druhovi a rozběhla se do lesa.
Pod korunami stromů byla mlha ještě hustší a já viděla pouze několik stop před sebe. Vydala jsem se směrem, odkud se ozýval vzrušený křik.
Vyrazil na mě zezadu. Kvůli ohlušujícímu řevu jsem ho vůbec neslyšela. Obrovská tmavá masa pohybující se neuvěřitelnou rychlostí ve vysoké mokré trávě.
Byla jsem tak omráčená tím zjevením, že mi v první chvíli ani nedošlo, v jakém jsem nebezpečí. Jen jsem zírala do mlhy, kde ta černá štětinatá obluda zmizela. Pak jsem si shrnula vlasy, které mi spadly do obličeje, a na ruce spatřila krvavou šmouhu. Také sukni jsem měla od krve. Zvíře je asi zraněné a krev je jeho, napadlo mě.
Ne, není. Znala jsem chroptění smrtelně zraněných. A kanec se pohyboval příliš rychle na to, aby měl na kahánku. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se do husté mlhy hledat zraněného lovce.
Našla jsem ho na úpatí malého svahu, obklopeného muži v kiltech. Přehodili přes něho plédy, aby byl v teple. V místech, kde měl zraněný muž dolní končetiny, byly deky promočené a zlověstně tmavé. V rozdupaném blátě bylo zřetelně vidět místo, kde divočák muže napadl. Poklekla jsem vedle něj, stáhla pléd a pustila se do práce.
Sotva jsem začala, když mě hlasitý křik okolostojících mužů přiměl otočit se. Rozběsněné zvíře znovu zaútočilo, neslyšně a zpoza stromu.
Tentokrát jsem zahlédla, jak mu z boku trčí rukojeť dýky, která snad patřila zraněnému muži. Rukojeť by zrudlá krví stejně jako malé zběsilé oči zvířete.
Muži kolem byli zrovna tak šokovaní jako já. Chvíli to trvalo, než se chopili svých zbraní. Jeden z nich však nezaváhal. Vytrhl kopí jednomu z lovců a odhodlaně vykročil.
Byl to Dougal MacKenzie. Kráčel skoro ledabyle a držel kopí oběma rukama před sebou. Díval se upřeně na divoké zvíře, mluvil k němu tlumeným hlasem, mumlal cosi v galštině, jako by chtěl vylákat zvíře z úkrytu stromu.
Pak následovalo cosi jako výbuch. Zvíře vyrazilo a mihlo se kolem Dougala tak blízko, že jeho lovecký pléd zavířil vzduchem. Pak se zastavilo a zběsile se rozběhlo zpátky. Dougal uskočil stranou jako toreador zápasící s býkem a vrazil mu kopí do těla. Pak znovu a znovu.
Zápas trval asi minutu, ale zdálo se, že trval mnohem déle. Nakonec Dougal, uskakuje před silnými tesáky, zvedl naposledy kopí a zabodl je bestii do boku. Zraněné zvíře vyrazilo hrozivý ryk, při němž mi vstávaly vlasy na hlavě. Malá prasečí očka těkala divoce sem a tam, kopyta se bořila do bláta, zvíře klopýtalo a vrávoralo. Ryk pokračoval, když se vyčerpané zvíře svalilo na zem a hrabalo zuřivě kopyty v hlubokém blátě.
Ryk náhle ustal. Na chvíli se rozhostilo mrtvé ticho, pak divočák zachroptěl a bylo po všem.
Dougal ani nečekal, aby se ujistil, že je divočák opravdu mrtvý, obešel ho a zamířil ke zraněnému muži. Poklekl vedle něho a objal ho kolem ramen.
„Tak, Geordie,“ řekl mírným hlasem. „Dostal jsem ho, kamaráde. Je to v pořádku.“
„Dougale? Jsi to ty?“ Zraněný muž otočil hlavu k Dougalovi a pokoušel se otevřít oči.
Byla jsem překvapená, že jeví známky života. Krutý a nelítostný Dougal teď mluvil k muži tlumeným laskavým hlasem, opakoval slova, tiskl muže k sobě a hladil ho po vlasech.
Dřepla jsem si na bobek a začala prohrabávat hromadu látek vedle mě. Rána byla hluboká, táhla se od slabin přes stehno, z něhož vytékal pramínek krve. Ale krev neprýštila, stehenní tepna zůstala neporušená a byla velká šance krvácení zastavit.
To ale neplatilo o ráně v břišní dutině, kterou mu způsobily silné tesáky pronásledovaného zvířete. Bylo vidět maso, svaly i střeva. Přestože se v místě nevyskytovala žádná životně důležitá tepna, střeva byla roztržená a to bylo životu stejně nebezpečné. Takové břišní zranění se často ukázalo být fatální i v současných podmínkách, s moderně vybaveným operačním sálem a nezbytnými antibiotiky. Obsah prasklého střeva se dostal do břišní dutiny, kontaminoval celou oblast a nezřídka způsobil smrtelnou otravu. A já neměla k dispozici nic než odvar z česneku a řebříčku.
Pohlédli jsme s Dougalem na sebe. On chvíli mlčel, pak se sklonil nad Geordiem a povolil mu provizorní obvaz na stehně. Nejistě se na mě podíval, ale já nic neříkala, jen jsem mlčky přikývla. Nezbývalo, než zraněného muže přenést do tvrze, kde bude ležet nějakou dobu v agónii, než rána na břiše zhnisá a otrava se rozšíří natolik, že způsobí smrt. To může trvat i několik dní a nevyhnutelnou smrt budou doprovázet kruté bolesti. Ale existovala možnost milosrdnější smrti a Dougal už se rozhodl – rychlá, přímá smrt pod širým nebem – krev vytékající z mužova srdce stékala do trávy a mísila se s krví bestie, která jej zabila. Usedla jsem vedle Geordieho do mokré trávy a vzala jeho hlavu do dlaní.
„Brzy vám bude lépe,“ řekla jsem a můj hlas byl pevný a klidný jako vždy v takových situacích. „Bolest poleví.“
„Jo, už je to lepší… nohu už necítím, ani ruce. Dougale, jsi tu? Jsi tu, kamaráde?“ Muž zašmátral ztuhlýma rukama před sebou. Dougal je pevně sevřel do svých, sklonil se a zašeptal muži cosi do ucha.
Geordieho tělo se vzepjalo a nohy zabořily do bláta. Zatímco se tělo divoce vzpíralo, jeho mysl se již smířila. Hluboce, přerývaně dýchal, jako by mu docházel kyslík, tak potřebný k životu.
Les byl nezvykle tichý. Ptáci nezpívali a muži mlčky postávali ve stínu stejně mlčenlivých stromů. Dougal i já jsme zůstali sklonění nad tělem, svádějícím poslední souboj a neustále k umírajícímu promlouvali tlumenými hlasy, abychom mu poslední chvíle ulehčili.
Zpáteční cesta do tvrze proběhla v tichu. Kráčela jsem vedle mrtvého muže spočívajícího na nosítkách. Kolem těla mu jeho druzi nakladli čerstvé borovicové větve. Za námi nesli lovci mrtvé zvíře. Dougal šel v čele pochmurného průvodu, sám a mlčky.
Když jsme prošli hlavní bránou do dvora, spatřila jsem malou obtloustlou postavu Otce Baina, vesnického kněze, jenž přispěchal ulevit svému farníkovi, bohužel pozdě.
Dougal se zastavil a chytil mě za ruku, když jsem zamířila ke schodům vedoucím do mé ordinace. Lovci nesoucí Geordieho mrtvé tělo se vydali směrem ke kapli a my zůstali o samotě. Dougal mě držel za zápěstí a zamyšleně si mě prohlížel.
„Vy jste už viděla muže umírat,“ řekl zpříma. „Násilnou smrtí.“ Nebyla to otázka, ale cosi jako obvinění.
„Hodně mužů,“ odpověděla jsem stejně zpříma, uvolnila ruku z jeho sevření a odešla se věnovat živým pacientům.
Tragická smrt Geordieho na jistou dobu utlumila bujarou náladu, která provázela slavnosti. Ještě to odpoledne za něj byla sloužena velkolepá mše v místní kapli a hry začaly až další ráno.
Viděla jsem z nich jen málo, neboť jsem byla zaměstnána ošetřováním účastníků slavností. O hrách na vysočině dokážu říci jen to, že si vyžádaly několik zranění. Ovazovala jsem nohu jednoho z účastníků, který se pořezal, když tančil mezi meči, rovnala zlomený kotník nešťastníka, jemuž dopadlo na nohu odhozené kladivo, a ordinovala řeřichový sirup dětem přejedeným sladkostmi. Odpoledne jsem už padala vyčerpáním.
Vylezla jsem na pult v ordinaci, abych byla blíže oknu a mohla se nadýchat čerstvého vzduchu. Křik, smích a hudba, které hry doprovázely, zvolna utichaly. Dobrá. Žádní další pacienti alespoň ne do zítřka. Co říkal Rupert, že bude následovat? Lukostřelba? Hmm. Zkontrolovala jsem zásobu obvazů a konečně za sebou zavřela dveře kabinetu.
Vyšla jsem ven z tvrze a zamířila do stájí. Cítila jsem potřebu být s tvory, kteří nemluví a nekrvácejí. Také jsem předpokládala, že ve stáji potkám Jamieho a omluvím se mu za to, že jsem ho zatáhla do přísahy. Popravdě se z ní chytře vyvlékl, ale vůbec tam nemusel být a mohl se věnovat svým věcem. Rupert mezitím šířil pomluvy o našem milostném vztahu, ale já na to raději nemyslela.
Alespoň zatím ne, předsevzala jsem si. Jistě brzy přijde doba, kdy se tím budu muset zabývat. I přes můj neúspěšný pokus utéci z tvrze na začátku shromáždění, nepřestala jsem uvažovat o tom, zda bych na konci slavností neměla větší šanci. Hodně koní samozřejmě tvrz opustí spolu s návštěvníky, ale stále tu zůstane dost našich koní. A kdybych měla štěstí, mohla by ztráta jednoho z nich vypadat jako náhodná krádež. Potulovala se tu spousta pochybných individuí, pro které byl trh a hry vítanou příležitostí. A v závěrečném zmatku by mohlo trvat nějakou dobu, než by mě na tvrzi postrádali.
Ploužila jsem se kolem dřevěné ohrady a hledala nejlepší možnou cestu k útěku. Potíž byla v tom, že jsem vůbec netušila, kde se nacházím, a tudíž nevěděla, jakým směrem se vydat. A protože mě díky mým lékařským schopnostem znali už všichni MacKenziové od Leochu až po hranice, neodvážila jsem se na to zeptat.
Napadlo mě, jestli se Jamie Columovi nebo Dougalovi o mém nezdařeném pokusu o útěk nezmínil. Ale žádný z nich nic neříkal, takže díkybohu mlčel.
Ve výběhu nebyli žádní koně. Otevřela jsem dveře do stáje a rozbušilo se mi srdce. Vedle sebe na seně seděl Jamie s Dougalem. Byli stejně překvapení mým příchodem jako já jejich společnou přítomností. Přesto galantně povstali a vyzvali mě, abych se posadila.
„To je v pořádku,“ řekla jsem a couvala ke dveřím. „Nebudu vás rušit při rozhovoru.“
„To nic, děvče,“ prohlásil Dougal, „to, co právě říkám Jamiemu, se týká i vás.“
Pohlédla jsem bleskurychle na Jamieho a ten mi odpověděl kývnutím hlavy. Nezdálo se, že by Dougalovi řekl o mém útěku.
Posadila jsem se raději dále od Dougala. Vzpomněla jsem si na naše setkání na chodbě v den přísahy. Ale on se tvářil jakoby nic a nehnul ani brvou.
„Během dvou dnů odjíždím z tvrze,“ řekl neočekávaně. „A chci, abyste vy dva jeli se mnou.“
„A kam?“ zeptala jsem se udiveně. Srdce mi začalo tlouci rychleji.
„Po území MacKenziů. Colum cestovat nemůže a je třeba navštívit nájemce a obyvatele, kteří nepřišli na shromáždění. A také udělat nějaký obchod…“ Mávl ledabyle rukou, jako by ho obchody vůbec nezajímaly.
„Ale proč já? Proč my? Nechápu,“ divila jsem se.
Chvíli uvažoval a pak odpověděl. „Jamie to umí s koňmi. A co se týká vás, děvenko, Colum si myslí, že bych vás měl vzít s sebou do Fort William. Velitel by vám mohl pomoci… najít vaši rodinu ve Francii.“ Nebo pomoci vám, myslela jsem si. A co ještě jste mi neřekl? Dougal mě upřeně pozoroval, aby mu neušlo, jak tu novinku přijmu.
„Dobrá,“ souhlasila jsem klidně. „To je rozumný nápad.“ Navenek jsem se tvářila klidně, ale byla jsem bez sebe radostí. Jaké štěstí! Už se nebudu muset pokoušet o útěk z tvrze. Dougal mě na cestu vezme sám. A z pevnosti Fort William budu schopná nalézt cestu na známá místa, pomyslela jsem si. Na Craigh na Dun. Ke kamennému kruhu. A budu-li mít štěstí, zpátky domů.
