31
Výroční den
Ozvalo se slabé zaklepání na dveře a Jenny vstoupila dovnitř, přinášejíc složený sváteční oděv a klobouk. Podívala se kriticky na bratra a pokývla hlavou.
„Jo, košile bude dobrá. Vynechala jsem tvůj parádní kabát. Poněkud jsi vyrostl a zmohutněla ti ramena od té doby, co jsem tě naposledy viděla.“ Naklonila hlavu na stranu a nahlas uvažovala. „Posaď se tam a já něco provedu s tvými vlasy.“ Ukázala na stoličku u okna.
„S mými vlasy? Co je na nich špatného?“ vykrucoval se Jamie. Vlasy mu padaly až na ramena a většinou je míval stažené dozadu a svázané koženým řemínkem.
Jenny nelenila, dostrkala ho ke stoličce a začala rázně česat hřebenem ze želvoviny. „Máš v nich smetí, to za prvé.“ Sebrala malý hnědý list a položila ho na stolek. „Dubové listí. Kde jsi byl včera? Pobíhal jsi v listí pod stromy jako čuník? Vlasy máš zcuchané jako klubko příze.“
„Au!!“
„Buď zticha, roy.“ Plně se soustředila a hřebenem mu rozčesávala zamotané prameny vlasů, které měly v ranním slunci barvu mědi, skořice a zlata. Jenny je roztřásala prsty a kroutila hlavou.
„Nedokážu pochopit, proč Pán mrhal tolika vlasy na muže,“ poznamenala.
„Nejsou nádherné?“ zeptala jsem se. „Podívej, místy je má úplně blond.“ Objekt našeho obdivu se na nás zamračeně díval.
„Jestli obě okamžitě nepřestanete, oholím si hlavu.“ Natáhl se ke stolu, na němž ležela břitva. Jeho sestra, byť v pokročilém stupni těhotenství, ho důrazně plácla kartáčem přes prsty. Zařval jednou a ještě podruhé, když ho silně zatahala za vlasy.
„Seď klidně,“ nařídila mu. Začala rozdělovat vlasy do tří silných pramenů. „Udělám ti pořádný cop,“ oznámila spokojeně. „Nedovolím, abys šel mezi své nájemce a vypadal jako divoch.“
Jamie zamumlal cosi na protest, ale podřídil se počínání své sestry. Obratně přehazovala jednotlivé prameny a splétala z nich cop. Nakonec sáhla do kapsy a vytáhla hedvábnou stužku, kterou cop vítězoslavně převázala.
„Hotovo,“ řekla. „Hezké, že?“ Otočila se na mě a já souhlasně přikývla. Stažené vlasy dávaly vyniknout tvaru jeho hlavy a zvýraznily pravidelný obličej. Čistý a upravený ve sněhobílé košili a šedých kalhotách vypadal opravdu úchvatně.
„Zvláště ta hedvábná stuha,“ řekla jsem, potlačujíc záchvat smíchu. „Má stejnou barvu jako jeho oči.“
Jamie se podíval na sestru.
„Ne,“ řekl rozhodně. „Žádné stuhy. Nejsme ve Francii nebo na dvoře krále Jiřího! Žádné stuhy, Janet!“
„No dobrá, nepanikař.“ Rozvázala stuhu a ustoupila o krok zpátky.
„Jo, půjde to,“ prohlásila spokojeně. Podívala se na mě pronikavýma modrýma očima.
„Hm,“ utrousila zamyšleně.
Protože jsem přijela v roztrhaných šatech, bylo nutné pořídit mi nejméně dvoje nové, co možná nejrychleji. Jedny prosté na běžné denní nošení a druhé hedvábné pro slavnostní příležitosti, jako byla tato. Pomáhala jsem při jejich zhotovení, stříhání a špendlení, ale návrh a šití jsem musela přenechat Jenny a paní Crookové.
Odvedly dokonalou práci a žluté hedvábné šaty mi padly jako ulité. Rukávy měly bohatě nařasené a stejně tak širokou nabíranou sukni. Protože jsem odmítala nosit korzet, přišly ženy s nápadem vyztužit mi živ útek velrybí kosticí, kterou vzaly ze starého korzetu.
Jenny si mě pozorně prohlížela od hlavy k patě. S povzdechem sáhla pro kartáč.
„Ty se také posaď,“ řekla.
Posadila jsem se, rudá v obličeji, a vyhýbala se Jamieho pohledu, když mi Jenny vytahovala z vlasů drobné větvičky a lístky dubu a pokládala je na stolek.
Konečně byly mé vlasy učesány a sepnuty a ona opět sáhla do kapsy a vytáhla krajkový čepeček.
„Tak,“ řekla, připevňujíc mi ho na vyčesané vlasy. „Vypadáš velmi úctyhodně.“
Vzala jsem to jako kompliment a zamumlala jakousi zdvořilou odpověď.
„Máš vůbec nějaké šperky?“ zeptala se Jenny.
Zavrtěla jsem hlavou. „Obávám se, že ne. Všechno, co mám, jsou perly, které mi dal Jamie k svatbě a ty…“ Vzhledem k okolnostem, za nichž jsme opouštěli Leoch, byly perly to poslední, na co jsem myslela.
„Ach!“ vykřikl Jamie, jenž si náhle vzpomněl. Sáhl do brašny a triumfálně vy…
