Cizinka (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

39
Vykoupení duše

Ráno jsem šla jako obvykle zkontrolovat Jamieho a doufala, že se mu podařilo sníst něco k snídani. Z výklenku blízko pokoje vyklouzl Murtagh a zastoupil mi cestu.

„Co se děje?“ řekla jsem udiveně. „Něco se stalo?“ Srdce mi začalo tlouci rychleji a zpotily se mi ruce.

Moje panika byla zbytečná, protože Murtagh zavrtěl hlavou. „Ne, je v pořádku. Nebo alespoň ve stavu, v jakém byl.“ Chytil mě hubenou rukou za loket a odváděl dolů chodbou. Pomyslela jsem si, že je to poprvé, co se mě vědomě dotknul. Jeho ruka byla lehká, ale zároveň silná jako křídlo pelikána.

„Co je s ním?“ zeptala jsem se. Murtaghův obličej byl jako obvykle bez výrazu, ale víčka se mu zachvěla.

„Nechce vás vidět,“ řekl.

Ztuhla jsem a vytrhla se mu.

„Proč ne?“ naléhala jsem.

Murtagh zaváhal a hledal vhodná slova. „Hm… rozhodl se, že pro vás bude lepší, když ho opustíte a vrátíte se do Skotska. On…“

Nestačil to doříci a já už prchala pryč.

Těžké dveře v Jamieho pokoji se za mnou zabouchly. Jamie dřímal s tváří zabořenou do polštáře. Nebyl zakrytý dekou a na sobě měl jen krátkou košili, jakou nosí novicové. V místnosti hořelo dřevěné uhlí v kotlíku a bylo tu teplo, i když zakouřeno.

Zuřivě sebou škubl, když jsem se ho dotkla. Oči měl ospalé a hluboko propadlé. Vzala jsem jeho dlaň do svých, ale vytrhl se mi. S výrazem zoufalství zavřel oči a zabořil tvář hlouběji do polštáře.

Nechtěla jsem ho příliš rušit, tiše si přistavila stoličku k jeho posteli a posadila se. „Nebudu se tě dotýkat,“ ujistila jsem ho. „Ale musíš se mnou mluvit.“ Čekala jsem několik minut, zatímco ležel bez pohnutí, celý schoulený. Konečně vzdychl a posadil se. Pomalu a bolestivě spustil nohy z pelesti postele.

„Jo,“ řekl netečně, aniž se na mě podíval. „Jo, asi musím. Měl jsem to udělat už dřív… ale byl jsem příliš zbabělý.“ Hlavu měl sklopenou, rukama svíral kolena a hlas mu zněl hořce. „Nikdy jsem se nepovažoval za zbabělce, ale jsem. Měl jsem nechat Randalla, aby mě zabil, ale neudělal jsem to. Nemám důvod žít, ale nejsem tak statečný, abych zemřel.“ Hlas se mu zlomil a mluvil tak tiše, že jsem ho sotva slyšela. „A chtěl jsem tě ještě vidět… abych ti řekl… Claire, má lásko… ach, má lásko.“

Zvedl polštář a objal ho místo mě. Položil si na něj hlavu a sbíral sílu.

„Když jsi mě tehdy ve Wentworthu opustila, Claire,“ řekl tiše, hlavu stále sklopenou, „poslouchal jsem tvé kroky, jak se vzdalují po chodbě, a řekl si, že na tebe budu myslet. Vzpomínat na tvoji kůži a vůni tvých vlasů a ústa, která se dotýkají mých. Budu na tebe myslet, než se dveře znovu otevřou. A budu na tebe myslet ráno, až budu stát na šibenici, abych si dodal odvahu.“

V těsné hladomorně seděl se zavřenýma očima a čekal. Bolest ani necítil, ale věděl, že přijde. Obával se jí, protože ji důvěrně znal. Znal ji a jen doufal, že ho nezlomí příliš brzy. Myšlenka na fyzické násilí mu byla odporná. Jeho zoufalství bylo svým způsobem anestetikem.

V místnosti nebylo žádné okno a neměl ponětí o čase. Do hladomorny ho přivedli pozdě odpoledne, ale nebyl si tím vůbec jistý. Kolik hodin ještě zbývá do svítání? Šest, osm, deset? Než všechno skončí. Pomyslel si hořce, že Randall mu alespoň dopřeje, aby se na smrt těšil.

Když se dveře otevřely, vzhlédl s očekáváním – čeho? Stál tam ten známý muž drobnější postavy, hezký a poněkud rozcuchaný, v roztrhané košili, opíral se o rám dveří a pozoroval ho.

Po chvíli Randall přešel mlčky místnost a postavil se za něho. Položil mu ruku na krk, sklonil se a vytrhl Jamieho ruku, přibitou ke stolu. Jamie při tom málem omdlel. Randall před něj postavil sklenici brandy, zvedl mu hlavu a pomohl mu se napít.

„Vzal mou hlavu do dlaní a olízl mi ze rtů kapky brandy. Chtěl jsem se odtáhnout, ale dal jsem slovo a držel.“

Randall Jamieho hlavu chvíli tiskl, díval se mu upřeně do očí, pak ji pustil a posadil se na stůl.

„Seděl tam nějakou dobu, nic neříkal, jen pohupoval nohou sem a tam. Neměl jsem tušení, co chce, a neodvážil se hádat. Byl jsem unavený a bylo mi špatně, protože mě bolela ruka. Položil jsem si hlavu na stůl a otočil se.“ Těžce vzdychl.

„Po chvíli jsem ucítil jeho ruku na hlavě, ale nepohnul jsem se. Začal mě velmi jemně hladit po vlasech. Nic se neozývalo, byl slyšet jen chrapot toho silného chlapa a praskání ohně a já si pomyslel… že si na chvíli zdřímnu.“

Když se vzbudil, Randall stál před ním.

„Cítíš se už o něco lépe?“ zeptal se zdvořile.

Jamie beze slova přikývl a vstal. On ho jemně uchopil za ruku a odváděl k posteli.

„Přestože jsem dal slovo, že se podvolím, nemohl jsem si pomoci a zůstal jsem stát jako zdřevěnělý. Myslel jsem, že ho nechám, ať si se mnou dělá, co chce, a nebudu se na tom nijak podílet – budu se držet zpátky, alespoň v duchu.“ Randall se usmál a smýkl zesláblým Jamiem na postel. Poklekl na zem před něho a v několika otřesných minutách mu předvedl, o co mu jde.

„Když vstal, vzal nůž a přejel mi jím po hrudi. Nebyl to hluboký zářez, ale začal jsem trochu krvácet. Chvíli mě pozoroval, pak si namočil prst do krve.“ Jamie mluvil roztřeseným hlasem a čas od času se zajíkal. „Olízl mou krev z prstu jazykem a vypadal jako kocour, který se myje. Zase se usmál a pak – velmi něžně – sklonil hlavu k mé hrudi. Nebyl jsem sice svázaný, ale nemohl jsem se pohnout. Jen jsem… seděl, zatímco on mě olizoval… nebolelo to, ale bylo to velmi zvrácené. Po chvíli vstal a utřel se pečlivě ručníkem.“

Dívala jsem se Jamiemu na ruku. Protože měl odvrácenou tvář, jen tak se dalo poznat, jak se cítí. Zatínal ji křečovitě do pelesti postele.

„Řekl… řekl mi, že… jsem rozkošný. Rána na prsou mi přestala krvácet, ale on vzal ručník a třel ji tak silně, že opět začala.“ Klouby na Jamieho ruce dočista zbělely. „Rozepnul si kalhoty, začal se potírat mou krví a řekl, že teď je řada na mně.“

Pak Randall uchopil jeho hlavu, otíral mu lehce obličej mokrým ručníkem a dal mu brandy, aby si vypláchl ústa od zvratků. Střídavě byl zvrácený a něžný, působil Jamiemu bolest a laskal ho, až se Jamie podvolil fyzicky i psychicky.

Chtěla jsem Jamieho zastavit, říci mu, aby nepokračoval, že nemusí pokračovat, ale místo toho jsem se kousala do rtu, abych nepromluvila a svírala pevně ruce, abych se ho náhodou nedotkla.

Dovyprávěl mi zbytek příběhu, líčil promyšlené bití bičem prokládané polibky. Bolest, která ho vytrhla z bezvědomí do další degradace. Řekl mi všechno, někdy zaváhal, někdy plakal. Řekl mi víc, než jsem byla schopná snést. Ale naslouchala jsem mu tiše a soustředěně. Krátce na mě pohlédl a otočil se.

„Vydržel bych rány, bez ohledu na bolest. Očekával jsem, že budu… zneužitý a myslel si, že to také vydržím. Ale nedokázal jsem… já… on…“ Zarývala jsem nehty do dlaní, abych zůstala zticha. Čas od času se zachvěl a odmlčel a opět promluvil tichým, zoufalým hlasem.

„Neubližoval mi, ani mě nezneužil. Miloval se se mnou, Claire. Ublížil mi tím – víc než – byl to od něj akt lásky. A přinutil mě, abych mu odpovídal – sakra! Dokázal mě vzrušit!“ Sevřel ruku v pěst a udeřil do pelesti tak silně, že se postel otřásla.

„Nejdřív… byl na mě velmi něžný. Použil olej a dlouho mě jím natíral… a dotýkal se jemně všech částí mého těla. Nedokázal jsem se ubránit jeho dotykům, stejně jako jsem nedokázal zastavit krvácení.“ Jamieho hlas zněl unaveně a zmučeně. Odmlčel se a podíval se na mě poprvé od chvíle, kdy jsem vešla do pokoje.

„Claire, nechtěl jsem na tebe myslet. Ležel jsem tam nahý a… bylo nesnesitelné myslet na tebe. Bylo by to rouhání. Chtěl jsem tě vypudit z mysli a jen… existovat tak dlouho, jak musím. Ale nedokázal jsem to.“ Tváře měl mokré, ale neplakal.

„A mluvil. Celou dobu ke mně mluvil. Hrozil nebo mi vyznával lásku, ale také často mluvil o tobě.“

„O mně?“ Zasípala jsem, poněvadž jsem dlouhou dobu vůbec nepromluvila. Přikývl a zadíval se na polštář.

„Jo. Hrozně na tebe žárlil.“

„Ne, to není možné.“

Znovu přikývl. „Ale ano. Ptal se mě, když se se mnou laskal: ‚Dělá to ona také? Vzrušuje tě tvá žena stejně jako já?‘“ Hlas se mu otřásl. „Neodpověděl jsem mu – nemohl jsem. A pak se zeptal, jak by ses cítila, kdybys mě viděla… viděla…“ Kousl se zuřivě do rtu, neschopný pokračovat.

„Udeřil mě a začal laskat, až mě vzrušil… a celou dobu mluvil o tobě a maloval mi tě před očima. Snažil jsem se… snažil jsem se ho nevnímat, oddělit mysl od těla. Snažil jsem se, Claire. Bože, tak jsem se snažil, ale…“

Chytil si hlavu do dlaní a prsty zarýval do spánků. Náhle promluvil. „Už vím, proč se mladý Alec MacGregor oběsil. Udělal bych to také, kdybych nevěděl, že je to smrtelný hřích.“ Chvíli panovalo mlčení a on se snažil ovládnout. Bezděčně jsem si všimla, že polštář na jeho kolenech je provlhlý a chtěla jsem vstát a vyměnit ho. Zavrtěl hlavou, stále se dívaje na nohy.

„Teď… teď je mi všechno jasné. Nemůžu na tebe myslet, Claire, nebo tě líbat a dotýkat se tě bez obav, že by se ta hrůza, bolest a nevolnost vrátily. Ležím tu a vím, že umřu bez tvých dotyků, ale když se mě dotkneš, budu zvracet hanbou a hnusit se sám sobě. Nemohu tě už vidět bez…“ Položil čelo na sevřené pěsti, šlachy na krku napjaté k prasknutí.

„Claire, chci, abys odešla. Vrať se do Skotska na Craigh na Dun. Vrať se na své místo, ke svému… manželovi. Murtagh tě ochrání, požádal jsem ho o to.“ Odmlčel se a já seděla bez hnutí.

Sebral odvahu, pohlédl mi do očí a řekl.

„Budu tě milovat do konce svého života, ale už nemohu být tvůj muž. A nic jiného být nedokážu.“ Tvář se mu zkřivila. „Claire, chci tě tak moc, že mě bolí všechny kosti v těle, ale bojím se tě dotknout.“

Chtěla jsem se k němu přiblížit, ale zastavil mě gestem ruky. Sváděl obrovský vnitřní zápas, ale ještě dokázal říci.

„Claire… prosím, prosím, odejdi. Je mi velmi zle a nechci, abys mě v takovém stavu viděla. Prosím. Bůh mi pomáhej.“

V jeho hlase zněla naléhavá prosba a já věděla, že ho musím poslechnout. Vstala jsem a poprvé za svou profesionální kariéru nechala nemocného muže bez pomoci, bezmocného a osamělého.

Odešla jsem z pokoje otupělá, opřela se o venkovní zeď a chladila si rozpálené tváře o studené kameny, ignorujíc udivené pohledy Murtagha a bratra Williama. Bůh mi pomáhej, řekl.

Napřímila jsem se a vzdychla. Dobrá, proč ne? Nikdo jiný už to nedokáže.

V pozdní hodinu jsem poklekla ve výklenku kaple sv. Jiljí. Anselm tu byl také, seděl vzpřímeně ve svém kněžském hávu. Nikdo jiný tu kromě nás nebyl. Ani se nepohnul a neotočil, přesto jsem se v kapli necítila opuštěná.

Chvíli jsem klečela, obklopená tichou temnotou a uklidňovala mysl. Když jsem cítila, jak se můj srdeční tep zpomalil a souzněl s rytmem noci, usedla jsem na zadní lavici.

Seděla jsem strnule, neboť jsem neznala žádné rituály a liturgické úkony, které pomáhají bratrům rozmlouvat s Bohem. Nevěděla jsem, jak začít. Konečně jsem řekla, tiše a naléhavě. Potřebuji pomoc. Prosím.

Kolem mě se rozhostilo ticho, pohltilo mě a zahalilo jako záhyby mého pláště. Čekala jsem, jak mi radil Anselm, a minuty ubíhaly.

V zadní části kaple byl malý stolek pokrytý ubrusem a na něm kropenka se svatou vodou a bible, spolu s dalšími dvěma nebo třemi liturgickými předměty. Pro ty, kteří si v tichu nevědí rady, pomyslela jsem si.

Ticho se stávalo tíživým i pro mě, vstala jsem, vzala bibli a vrátila se do lavice. Jistě jsem nebyla jediná osoba, jež hledala útočiště a pomoc ve chvílích zmatku a soužení. Svíce v kapli vydávaly dostatek světla na to, abych si mohla číst. Otáčela jsem opatrně tenkými stránkami a četla útržky tištěného textu.

„… a stihl je emerody a oni byli celí zhnisaní.“ Jistě byli, pomyslela jsem si. Ale co jsou, sakra, emerody? Zkus žalmy.

„Ale já jsem pouhý červ, a žádný… vytékám jako voda a všechny mé kosti jsou vykloubené, mé srdce je jako z vosku, rozmělněné mezi vnitřnostmi.“ Ano, odpovídající diagnóza, usoudila jsem poněkud netrpělivě. Ale existuje nějaká léčba?

„Nebuď ode mě tak vzdálen, Pane, moje síla k Tobě spěchá o pomoc. Zachraň mou duši od dýky, mého miláčka z moci psa.“ Hmm.

Uchýlila jsem se k Jobově knize, oblíbené četbě Jamieho. Jestli je někde možné najít radu…

„A jeho tělo bude sužováno bolestí a jeho duše bude truchlit.“ Mmm, ano, pomyslela jsem si a obrátila stránku.

„Je ztrestán bolestí i na loži, a jeho kosti jsou bolavé… jeho maso je zničeno a jeho kosti vyčnívají.“ Čti dál, pomyslela jsem si. Co následuje?

„Jeho duše tažena do hrobu a jeho život do zkázy.“ To nebylo dobré, ale další pasáž byla povzbuzující. „Jestliže je s ním posel a vykladač a prokáže svoji čestnost a milost, zachrání ho od pádu do pekel. Našel jsem vykoupení.“ Jaké je výkupné, které může osvobodit lidskou duši a zachránit mého miláčka z moci psa?

Zavřela jsem knihu a oči. Slova biblického textu mi splývala a mísila se s mými. Pravé utrpení se mě zmocnilo, když jsem vyslovila Jamieho jméno. Opakovala jsem znovu a znovu: „Ó Pane, vkládám do Tvých rukou duši Tvého služebníka Jamese.“ A napětí povolilo a já pocítila mír v duši.

Napadlo mě, že by snad Jamiemu bylo opravdu lépe, kdyby byl mrtvý. Sám říkal, že chce zemřít. Byla jsem smířená s tím, že pokud ho opustím, jak si přál, brzy zemře. Možná v důsledku zranění a nemoci nebo v boji. Nepochybovala jsem o tom, že to dobře ví. Mám udělat, co mi řekl? Kdybych tak mohla, sakra. Sakra, kdybych jen mohla, řekla jsem nahlas, obrácená tváří k planoucímu oltáři a znovu otevřela knihu.

Po chvíli jsem si uvědomila, že mé zoufalé výkřiky už nejsou monologem. Jako by na mé otázky někdo odpovídal, možná já sama. „Ano, udělám to,“ vyslovila jsem nahlas.

Přestala jsem přemýšlet a poslouchala zvonící ticho. A pak jsem opatrně nehlasně opakovala: „Ano. Ano. Udělám to.“ A vzpomněla jsem si matně. Podmínky ke spáchání hříchu jsou tyto: musí se to dít s tvým souhlasem… a podmínky k vykonání milosrdenství jsou tytéž, zněl mi v hlavě Anselmův tichý hlas ozvěnou.

Najednou jsem měla pocit, zvláštní, celistvý, jako bych byla obdarována malou neviditelnou věcí a držela ji v dlaních. Vzácnou jako opál, hladkou jako ledvinec, těžkou jako říční kámen a křehčí než ptačí vejce. Nekonečně stálou a živou jako samo Stvoření. Ne dar, ale víra. Divoce milovaná a ochraňovaná. Slova se vynořovala a mizela v křížové klenbě stropu.

Ještě jednou jsem zbožně poklekla a opustila kapli, nepochybujíc o věčnosti chvíle, kdy se čas zastaví. Našla jsem odpověď, ale nevěděla jakou. Věděla jsem jen to, že jsem v dlani držela lidskou duši, jestli mou nebo někoho jiného, bych nedokázala říci.

Když jsem se ráno v obvyklou dobu probudila a přemítala o včerejší noci, zjevil se nade mnou bratr a sdělil mi, že Jamie má vysokou horečku.

„Jak dlouho to trvá?“ zeptala jsem se, pokládajíc mu ruku na čelo, záda, do podpaží a třísel. Vůbec se nepotil a kůže mu žhnula a připomínala suchý pergamen. Byl vzhůru, ale oči měl zavřené a blouznil. Příčina vysoké teploty byla zřejmá. Roztříštěnou pravou ruku měl oteklou a prosáklý obvaz ošklivě zapáchal. Zatracená infekce, pomyslela jsem si. Špína, hnis, otrava krve ohrožující život.

„Našel jsem ho, když jsem se vrátil z ranní bohoslužby,“ odpověděl obsluhující bratr, jenž pro mě přišel. „Dal jsem mu vodu, ale začal zvracet.“

„Měl jste pro mě přijít hned,“ řekla jsem. „Ale nevadí. Přineste mi horkou vodu, malinové listí a přiveďte bratra Polydora co možná nejdříve.“ Odešel s ujištěním, že všechno přinese, včetně snídaně pro mě, ale já jen mávla rukou. Natáhla jsem se pro cínový džbán s vodou.

Než se objevil bratr Polydor, snažila jsem se Jamieho donutit, aby se napil, ale zuřivě odmítal. Tak jsem namočila prostěradla a zabalila do nich jeho rozpálené tělo.

Pak jsem omyla zhnisanou ruku velmi horkou vodou, ale dbala, abych mu neopařila kůži. Při absenci antibiotik byla horká voda jediným prostředkem proti bakteriální infekci. Horečka pacienta byla přirozená, ale hrozilo nebezpečí poškození svalů a mozkových buněk. Bylo nutné aplikovat místně dostatečné teplo, aby zničilo infekci, zatímco ostatní části těla bylo třeba ochlazovat a přiměřeně hydratovat, aby se udržely normální funkce. Setsakramentsky těžký úkol, posteskla jsem si.

Jamie byl v žalostném stavu psychicky i fyzicky. Bylo nesmírně obtížné udržet ho naživu a nedalo se nic dalšího dělat, jen čekat, až infekce a horečka ustoupí.

Druhý den odpoledne začal blouznit. Přivázali jsme ho k posteli měkkými popruhy, aby nespadl na zem. Horečka nepolevovala a já ze zoufalství požádala bratry, aby přinesli koš sněhu, kterým jsme ho obalili. Začal se neovladatelně třást, byl úplně vyčerpaný, ale brzy horečka klesla.

Bohužel musel být tento způsob léčby opakován v hodinových intervalech.

Večer už pokoj vypadal jako močál, na podlaze byla louže a špinavý, rozbředlý sníh, kusy promočených prostěradel a obvazů a nad kotlem s hořícím dřevěným uhlím se vznášely oblaky páry. Byli jsme s bratrem Polydorem také úplně propocení, blízko kolapsu, a třásli se zimou z ledové vody, i když nám ochotně pomáhal bratr Anselm a ostatní mniši. Prostředky proti horečce jako vodilka, yzop a další bohužel nepřinesly kýžený účinek. A čaj z vrbové kůry nemohl být podáván příliš často.

Pokud byl Jamie při vědomí, žádal mě, abych ho nechala umřít a já odpovídala stejně jako včera v noci, „sakra, kdybych tak mohla“, a pokračovala v léčbě.

Slunce už zapadalo a na chodbě se ozvaly mužské kroky. Dveře se otevřely a vstoupil opat, Jamieho strýc Alex, doprovázený bratrem Anselmem a třemi dalšími mnichy. Jeden z nich nesl malou skříňku z cedrového dřeva. Opat ke mně přistoupil, požehnal mi a uchopil mě za ruku.

„Přišli jsme chlapce pomazat,“ řekl klidným hlubokým hlasem. „Ničeho se neobávejte.“

Otočil se k posteli a já se zuřivě podívala na bratra Anselma a očekávala nějaké vysvětlení.

„Poslední pomazání,“ řekl a přistoupil ke mně.

„Poslední pomazání! Ale to se dává umírajícím!“

„Psst.“ Odvedl mě dále od postele. „Mělo by se tomu příhodněji říkat pomazání nemocného, ačkoli je skutečně určeno těm, kteří jsou na pokraji smrti.“ Mniši obrátili Jamieho jemně na záda a dbali, aby ho jeho zranění nebolela.

„Dělá se to ze dvou důvodů,“ vysvětloval Anselm těsně u mého ucha. „Za prvé je to myšleno jako symbol uzdravení, modlíme se, aby se nemocnému vrátilo zdraví, pokud je to Boží vůle. Chrizma ve vysvěceném oleji je užíváno jako symbol života a uzdravení.“

„A ten druhý důvod?“ zeptala jsem se.

Anselm přikývl. „Jestli není Boží vůle, aby se nemocný uzdravil, pak je tím zbaven hříchů, my ho odevzdáme Bohu a jeho duše může odejít v pokoji.“ Viděl, že chci něco namítnout a položil mi ruku na rameno.

„To jsou poslední obřady církve. Má na ně právo, stejně jako na klid, který mu mohou přinést.“

Přípravy byly u konce. Jamie ležel na zádech se zakrytými bedry. U hlavy a nohou mu hořely svíčky, což mi nepříjemně připomnělo pohřeb. Opat Alexander usedl na pelest postele a vedle stál mnich, držící podnos se zakrytým ciboriem a malými stříbrnými lahvičkami se svěcenou vodou a chrizmem. Přes předloktí měl přehozený pruh bílé látky. Vypadá jako nějaký zatracený číšník, pomyslela jsem si hořce. Celý obřad mě znervózňoval a skličoval.

Byl prováděn v latině, ozývalo se měkké chlácholivé mumlání, jemuž jsem pranic nerozuměla. Anselm mi tiše vysvětloval význam jednotlivých částí. V jednom okamžiku se opat obrátil k bratru Polydorovi, který postoupil dopředu a přidržel malou lahvičku Jamiemu u nosu. Musela obsahovat čpavek nebo jiný stimulant, protože sebou trhl a otočil hlavu. Oči měl stále zavřené.

„Proč ho chtějí vzbudit?“ zašeptala jsem.

„Pokud je to možné, osoba by měla být při vědomí, aby vyslovila souhlas a lítost nad hříchy, které ve svém životě spáchala. A jestli toho bude schopen, opat mu udělí požehnání.“

Opat Jamieho lehce pleskl přes tvář a otočil ji k sobě. Přitom k němu tiše promlouval latinsky a skotsky.

„Jamie! Jamie, chlapče! Tady je Alex, chlapče. Jsem tu s tebou. Musíš se trochu probrat, jen trochu. Dám ti teď rozhřešení a pak ti požehnám. Napij se, abys mohl odpovídat.“ Bratr Polydor přiložil Jamiemu šálek ke rtům a opatrně mu lil do úst vodu. Jamie otevřel oči, zakalené horečkou, ale vnímavé.

Opat pokračoval otázkami v angličtině, ale šeptal a já ho téměř neslyšela. „Vzdáváš se Satana a všech jeho projevů? Věříš ve Vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista?“ a tak dále. Na každou z otázek Jamie ochraptělým šepotem odpověděl „ano“.

Když byl obřad u konce, Jamie vzdychl a zavřel oči. Viděla jsem, jak se mu při dýchání zvedají žebra. Opat uchopil lahvičku se svěcenou vodou a chrizmem a udělal nad tělem nemocného znamení kříže. Pomazal mu hlavu, nos, uši a oční víčka. Pak udělal znamení kříže nad obnaženou hrudí, dlaněmi obou rukou a bosými chodidly. S nesmírnou opatrností pozvedl Jamieho zraněnou ruku a vtíral mu olej do ran. Pak ji položil nemocnému na prsa pod sinalou jizvu po noži.

Pomazání proběhlo poměrně rychle a velmi ohleduplně a opat projevil neuvěřitelnou něhu. „Pověry a kouzla,“ říkala rozumná část mého mozku, ale přesto jsem byla hluboce dojata zbožnými a laskavými výrazy mnichů, kteří se modlili. Jamie znovu otevřel oči, byly teď klidné a jeho obličej vyzařoval mír, poprvé od chvíle, co jsme opustili Lallybroch.

Obřad byl ukončen krátkou latinskou modlitbou. Opat měl ruku položenou na Jamieho čele a pronesl v angličtině: „Pane, do Tvých rukou vkládám duši Tvého služebníka Jamese. Uzdrav ho, modlíme se, pokud to bude Tvá vůle a dej sílu jeho duši a naplň ji milostí. Dopřej jí pokoj na věčnosti.“

„Amen,“ promluvili mniši. A také já.

V noci upadl Jamie opět do částečného bezvědomí. Síly mu valem ubývaly a my mohli jen dávat mu čas od času napít vody, která ho udržovala při životě. Rty měl rozpukané a už nemohl mluvit, ale oči měl stále otevřené. Už nás nepoznával, ležel s očima upřenýma do neznáma, pak je zavřel, otočil hlavu a zasténal.

Stála jsem u postele a dívala se na něho. Byla jsem naprosto vyčerpaná a cítila jen tupé zoufalství. Bratr Polydor se mě jemně dotkl a vytrhl mě ze strnulosti.

„Nemůžete teď pro něho nic udělat,“ řekl a odváděl mě pryč. „Musíte si odpočinout.“

„Ale…“ namítla jsem, ale zmlkla. Má pravdu, uvědomila jsem si. Udělali jsme pro Jamieho vše, co bylo možné. Buď horečka sama ustoupí, nebo Jamie zemře. Ani nejsilnější jedinec nemůže déle než dva dny odolávat pustošivému účinku vysoké teploty a Jamie byl už předtím hodně zesláblý.

„Zůstanu s ním,“ ujistil mě Polydor. „Běžte se vyspat. Zavolám vás, když…“ Nedokončil větu a mávl rukou směrem k mému pokoji.

Nemohla jsem usnout, ležela na posteli a dívala se na dřevěný strop. Oči jsem měla horké a suché a v krku mě bolelo, jako bych i já měla horečku. Zněla odpověď na moji otázku tak, že tu zemřeme spolu?

Konečně jsem vstala a došla si pro džbán a mísu, stojící na stole. Postavila jsem těžkou keramickou mísu doprostřed podlahy a naplnila ji vodou tak, až přetékala.

Cestou do svého pokoje jsem se zastavila u bratra Ambrose pro nějaké byliny. Nasypala jsem je do koše na oheň. Myrha začala pronikavě vonět a kafr hořel namodralým plamenem mezi červenými kousky dřevěného uhlí.

Postavila jsem svíčku za mísu s vodou, usedla na zem a začala přivolávat ducha.

Kamenná chodba byla studená a tmavá, spoře osvětlená olejovými lampičkami, které visely ze stropu. Má postava vrhala stín, když jsem pod nimi procházela. Ten se nejprve prodloužil a pak zmizel v okolní temnotě.

Přestože byla zima, byla jsem bosá a oblečená jen do bílé bavlněné noční košile. Nohy mě zábly a začala jsem se třást.

Zaklepala jsem slabě na dveře, a aniž bych čekala na vyzvání, vstoupila jsem.

Na Jamieho posteli seděl bratr Roger a se skloněnou hlavou probíral růženec. Dřevěné korálky zachrastily, když vzhlédl, ale nepřestal odříkávat modlitbu. Dokončil Ave Maria a pak se ke mně otočil.

Přešel pomalu ke dveřím a tiše hovořil, přestože mohl klidně křičet. Nehybně ležící tělo na posteli by stejně nerušil.

„Žádná změna. Jen jsem dolil vodu do nádoby.“ Několik kapek stékalo po stranách malé cínové nádoby na ohništi.

Přikývla jsem a položila mu ruku na paži jako výraz díků. Byla překvapivě pevná, teplá a na dotek příjemná.

„Ráda bych tu s ním zůstala sama, jestli vám to nevadí.“

„Jistě. Půjdu do kaple. Nebo mám raději zůstat někde poblíž pro případ…“ Odmlčel se a zaváhal.

„Ne.“ Pokusila jsem se o vlídný úsměv. „Běžte do kaple. Nebo ještě lépe do postele. Já stejně nemůžu spát. Zůstanu tu do rána. Kdybych potřebovala pomoc, pošlu pro vás.“

Stále váhal, dívaje se na postel. Ale bylo už velmi pozdě a on byl unavený. Pod laskavýma hnědýma očima se mu rýsovaly temné kruhy.

Těžké dveře zavrzaly v pantech a já s Jamiem osaměla. Zůstala jsem sama v obavách a vůbec si nebyla jistá tím, co jsem zamýšlela provést.

Stála jsem v nohách postele a chvíli Jamieho pozorovala. Pokoj byl matně osvětlený září z ohniště a dvěma obrovskými svícemi. Každá z nich byla vysoká skoro tři stopy a stály na stole u zdi. Jamie byl nahý a mdlé světlo ještě zdůrazňovalo propadliny na jeho těle. Modřiny na hrudi mu pokrývaly kůži jako jedovaté houby.

Umírající muž mívá bledou nazelenalou barvu. Nejprve kolem dolních čelistí, pak se sinalost postupně šíří po celém obličeji a dolů na hruď, když život z těla vyprchává. Viděla jsem to mnohokrát. Párkrát se stalo, že se mrtvolný proces zastavil a zvrátil, kůže se zbarvila okysličovanou krví a muž zůstal naživu. Ale častěji… otřásla jsem se nevolí a otočila se.

Vytáhla jsem ze záhybů noční košile věci, které jsem tajně sebrala v pokoji bratra Ambrose. Lahvičky se čpavkem, pytlík se sušenou levandulí a kozlíkem lékařským. Malou nádobu na vykuřování ve tvaru rozvitého květu. Dvě kuličky opia a nůž.

Pokoj byl těsný a zaplněný kouřem z hořícího kotle. Jediné okno bylo zakryté těžkým kobercem, na němž byla zobrazena smrt svatého Šebestiána. Dívala jsem se na světcovu tvář a probodané tělo a říkala si, kdo mohl vybrat takovou dekoraci do pokoje nemocného.

Koberec byl zhotoven z těžkého hedvábí a vlny. Nadzvedla jsem dolní okraj a zatřepala jím, abych rozehnala kouř v místnosti. Dovnitř pronikl chladný, vlhký vzduch a ochladil mi spánky, v nichž mi horečně pulzovala krev. Dívala jsem se na vodu v nádobě, v níž se odrážela světla svící a rozpomínala se.

Za mou se ozvalo slabé zasténání, když Jamieho ovanul chladný vzduch. Dobré. Ještě není v hlubokém bezvědomí.

Nechala jsem koberec spadnout přes okno a vzala do rukou nádobu na vykuřování. Vložila jsem do ní kuličku opia a zapálila. Postavila jsem nádobu na malý stolek u Jamieho hlavy a dbala na to, abych se sama omamných výparů nenadýchala.

Nebylo mnoho času. Musela jsem rychle dokončit přípravy, než ho kouř z opia příliš omámí.

Rozvázala jsem noční košili na prsou a potřela si tělo levandulí a kozlíkem. Byla to příjemná, kořeněná, velmi výrazná vůně a nezaměnitelná. Vůně, jež mi připomněla muže, který ji používal. Vůně, která vzbuzovala představu teroru a ztracené lásky. Vůně, jež v Jamiem musela vyvolat vzpomínku na hrůzné hodiny strávené v bolesti a zuřivosti. Natřela jsem si zbytkem dlaně a kousky rozsypala po zemi.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahu a uchopila lahvičku se čpavkem. Stála jsem u postele, chvíli ji držela a dívala se na vyhublou, zarostlou tvář. Mohl žít nejvýš den, ale také pouhých několik hodin.

„No tak, ty zatracený skotský bastarde,“ řekla jsem něžně. „Uvidíme, jak tvrdohlavý opravdu jsi.“

Otevřela jsem lahvičku se čpavkem a přiložila mu ji k nosu. Začichal a pokusil se otočit hlavu, ale oči neotevřel. Zabořila jsem prsty do vlasů a otočila ho obličejem ke mně. Dala jsem mu znovu čichnout čpavku. Pomalu pohnul hlavou ze strany na stranu jako dobytče, probírající se z dřímoty a otevřel oči.

„Ještě ne, Frasere,“ zašeptala jsem mu do ucha, snažíc se napodobit Randallův hlas.

Jamie zasténal a schoulil se. Chytila jsem ho za ramena a hrubě jím zatřásla. Měl tak rozpálenou kůži, že jsem málem ucukla.

„Probuď se, ty skotský bastarde! Ještě jsem s tebou neskončil!“ Začal se drápat na lokty s žalostným úsilím, tak poslušně, že mi usedalo srdce. Hlava se mu stále kývala dopředu a dozadu a rozpraskané rty mumlaly znovu a znovu něco jako „prosím, už ne.“

Došly mu síly, obrátil se na bok a padl tváří do polštáře. Pokoj se začal plnit opiovým kouřem a já se cítila lehce omámená.

Zatnula jsem zuby a strčila mu ruku mezi hýždě. Vykřikl bolestí a převalil se na stranu. Začal se svíjet s rukama mezi stehny.

Strávila jsem hodinu ve svém pokoji, seděla nad mísou, v níž se odrážel můj obraz, a vyvolávala vzpomínky. Na Black Jacka Randalla a na Franka, jeho pra-pra-pra-pravnuka. Tak rozdílní muži, a tak si fyzicky podobní.

Vzpomínky na Franka mě bolely. Jeho tvář a hlas, jeho zvyky, způsoby milování. Snažila jsem se ho vypudit z mysli od chvíle, kdy jsem se dotkla kamene v megalitickém kruhu, ale on tu stále byl, stín v zákoutí mé duše.

Cítila jsem se bídně, že jsem ho zradila, ale musela jsem si vyčistit hlavu, jak mi nakazovala Geillis. Soustředila jsem se na mihotavý plamen svíčky a vdechovala omamné výpary z bylin. Musela jsem se koncentrovat natolik, abych ho mohla vyvést ze stínů, vidět zase rysy jeho obličeje a cítit dotek jeho ruky, aniž bych při tom plakala.

Ve stínu byl ještě další muž, měl stejné ruce a stejnou tvář. Oči oslněné září svíčky spatřily také jeho, naslouchala jsem, dívala se, viděla podobnost v rozdílnosti a vytvářela si – co? Představu, osobu, dojem, maškarádu. Tvář ve stínu, šeptající hlas a milující dotek. Opouštěla jsem svůj pokoj a modlila se za duši čarodějnice Geillis Duncanové.

Jamie teď ležel na zádech a slabě se svíjel bolestí. Oči měl otevřené, ale nebyla v nich známka poznání.

Laskala jsem ho způsobem, jaký znal, přejížděla rukou po žebrech a zádech, jemně, jako to dělával Frank a mírně přitlačila na citlivějších místech. Sklonila jsem se a olizovala mu jazykem ucho, ochutnávala a šeptala: „Bojuj se mnou! Braň se ty oplzlé prase!“

Jeho svaly se napjaly a čelisti sevřely, ale stále nepřítomně zíral do stropu. Nemám na vybranou. Budu muset použít nůž, pomyslela jsem si. Znala jsem všechna rizika, ale bude lepší, když ho zabiju sama. Lepší, než tu sedět a čekat, až sám zemře.

Vzala jsem nůž ze stolu a přejela mu ostřím po hrudi těsně pod zahojenou jizvou. Vzdychl a prohnul se v zádech. Uchopila jsem ručník a třela silně čerstvou ránu, až se objevila krev. Zabořila jsem prsty do krvácející rány a potřela mu ústa jeho vlastní krví. Sklonila jsem se nad něho a zašeptala: „Teď mě polib.“

Nebyla jsem na takovou reakci připravená. Odhodil mě stranou, jak prudce vstal z postele. Zapotácela jsem se a padla na stůl, až se obrovská svíce zakymácela. Plamen se rozkmital, ale nezhasl.

Při pádu jsem se bolestivě uhodila do zad, ale včas jsem se vzpamatovala a stačila před ním uskočit. S neartikulovaným výkřikem se na mě vrhl s roztaženýma rukama.

Byl rychlejší a silnější, než jsem očekávala. Klopýtal a vrážel do věcí v místnosti. Stála jsem teď mezi kotlem s uhlím a stolem a slyšela jeho sípavý dech, když po mě sáhl. Rozpřáhl se levou rukou po mém obličeji. Kdyby byl dostatečně silný a jeho reflexy byly normální, rána by mě zabila. Já však stačila uhnout a on mě zasáhl pěstí do čela. Spadla jsem na podlahu lehce omráčená.

Zalezla jsem po kolenou pod stůl. Natáhl se po mně, zavrávoral a padl na žhavý kotel. Rudé uhlíky se rozsypaly po kamenné podlaze. Zavyl, když se kolenem dotkl rozpáleného uhlí. Chytla jsem polštář a začala hasit hořící uhlíky na přikrývce. Přitom si nevšimla, že se ke mně blíží. Zasáhl mě do hlavy a já se svalila na postel.

Ta zaskřípala, když jsem se pokoušela vstát a rukou se držela pelesti, snažíc se probrat z otřesu. Mlhavě jsem zaslechla, jak se ke mně Jamie blíží, chrčí a mumlá nesrozumitelné věty v galštině. Pohlédl na mě tupýma očima a divoce se vrhl na postel.

Je těžké popsat, co se dělo pak, poněvadž se všechno odehrálo již mnohokrát a splývalo mi to ve vzpomínkách. Zdálo se, že Jamieho horké ruce sevřely můj krk jednou, ale trvalo to věčnost. Ve skutečnosti se to stalo mnohokrát. Pokaždé se mi podařilo vyprostit se z jeho sevření a odstrčit ho. Potácel se a vrážel do nábytku a znovu se na mě vrhal plný zuřivosti na pokraji smrti, klel a vzdychal a divoce sebou zmítal.

V převrženém kotli uhlíky rychle dohasínaly a místnost se ponořila do tmy černé jako smůla a plné démonů. V posledním záblesku ohně jsem spatřila, jak sedí skrčený u zdi, celý zakrvácený, se ztopořeným penisem mezi chomáči chlupů na břiše. Modré oči zabijáka planuly v křídově bílém obličeji. Zuřivý Viking. Jako severský ďábel, jenž přistál se svou dračí lodí na skotském pobřeží, aby zabíjel a plenil. Muž, jenž by zabíjel do posledního zbytku sil. Muž, který by na pokraji sil znásilňoval a zašíval semeno násilí do lůn podrobených žen. Nádoba na vykuřování už dohořela, ale stále jsem cítila těžkou vůni opia. V temnotě jsem zahlédla světlo, barevné světlo, které plulo v mých představách.

Zdálo se mi, že se brodím hlubokou vodou, pronásledována strašlivou rybou. Zvedla jsem pomalu kolena a cítila, jak mi voda stříkla do obličeje.

Probrala jsem se ze snu a uvědomila si, že mám skutečně mokrou tvář a ruce. Nebyly to slzy, ale krev a pot noční příšery, s níž jsem zápasila ve tmě.

Pot. Něco mi připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout. Na rameni mi spočívala těžká ruka a já ji odstrčila.

V hustém maliní opice pronásledovala lišku. Ale něco bylo špatně. Byla to liška, co honila mě, liška s ostrými bílými tesáky, které se mi zakously do předloktí. Ohnala jsem se a zuby zmizely, ale ostré drápy… všude kolem v hustém maliní.

Démon mě přitiskl ke zdi. Cítila jsem chladný kámen za svou hlavou a také pod prsty a kamenné tělo se na mě tisklo, tvrdé koleno mezi mýma nohama… tvrdost kamene… ach. Sladký pocit, příjemný klid, úleva uprostřed žalu…

Spadli jsme zakleslí do sebe na podlahu a váleli se zuřivě sem a tam, zamotaní do koberce, který mezitím spadl. Nezakrytým oknem proudil chladný vzduch a šílenství pomalu ustupovalo.

Uhodili jsme se o nějaký kus nábytku a zůstali nehnutě ležet. Jamie mi pevně svíral prsa a prsty se zarýval do masa. Cítila jsem na své tváři vlhko, snad pot nebo slzy, nevěděla jsem. Otevřela jsem oči a zjistila, že se na mě Jamie dívá. Obličej měl bledý v měsíčním světle, oči rozšířené a nepřítomné. Prstem mi přejížděl po ňadru až k bradavce. Lehčeji stiskl jako kojenec sající z matčina prsu.

„Matko?“ řekl. Na krku se mi zježily vlasy. Slyšela jsem vysoký, čistý hlas malého chlapce. „Matko.“

Studený vzduch nás ovanul a odvál pryč z místnosti dusivý kouř. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho chladné tváře.

„Jamie, lásko,“ šeptala jsem se staženým hrdlem. „Pojď a polož si na mě hlavu, chlapče.“ Otřásl se a probral se. Objímala jsem jeho velké tělo a otřásala se pod jeho vzlyky.

Bylo štěstí, že nás ráno našel klidný a vyrovnaný bratr William. Vzbudil mě zvuk otevíraných dveří, sbírala jsem vědomí a zaslechla, jak si zdvořile odkašlal a řekl se slabým yorkshirským přízvukem: „Dobré ráno vám přeji.“

Těžké břemeno na mých prsou byl Jamie. Prameny rezavých vlasů mi zakrývaly ňadra jako květy čínských chryzantém. Tvář měl teplou a lepkavou potem, ale záda a paže studené stejně jako má stehna.

Denní světlo pronikající nezakrytým oknem odhalilo ničivé důsledky zuřivé noci. Já si jen mlhavě vzpomínala na to, co se dělo. V pokoji se válel rozmlácený nábytek a nádobí a dvě obrovské svíce ležely jako spadlé větve mezi roztrhaným a potřísněným ložním prádlem. Na zádech jsem měla bolestivě vytlačený nějaký vzor a došlo mi, že jsem musela ležet na hrubém koberci s výjevem svatého Šebestiána. Pro klášter to jistě nebude nenahraditelná ztráta.

Bratr William postával nehnutě u dveří, v ruce džbán a mísu a upřeně se díval na Jamieho levé obočí. „Jak se máte dnes ráno?“

Nastala poněkud delší pauza, během níž se Jamie ani nepohnul. Konečně ochraptělým hlasem odpověděl: „Mám hlad.“

„Ach, ano,“ opáčil bratr William, nepřestávaje se dívat Jamiemu na obočí. „Půjdu to říci bratru Josefovi.“ Odešel a dveře se za ním neslyšně zavřely.

„Bylo od tebe hezké, že ses nepohnul,“ poznamenala jsem. „Nechtěla bych, abychom měli na svědomí necudné myšlenky bratra Williama.“

Neproniknutelné modré oči se na mě podívaly. „Jo, jasně,“ řekl uvážlivě. „Ale pohled na můj zadek ještě nikoho nezkazil. Ačkoli ten tvůj…“ Zmlkl a odkašlal si.

„Co je s mým zadkem?“ zeptala jsem se.

Sklonil rezavou hlavu a políbil mě na rameno. „Ten tvůj by zkazil i biskupa.“

„Mmmmhm.“ Ten typický skotský zvuk mi dělá dobře, pomyslela jsem si. „Myslím, že bys měl vstát. Nepředpokládám, že takt bratra Williama je nekonečný.“

Jamie přisunul hlavu k mé, položil ji na nástěnný koberec a po očku po mě pokukoval. „Nevím, co ze včerejší noci byl sen a co skutečnost.“ Rukou si bezděčně přejel po čerstvé ráně na hrudi. „Ale jestli se stala jen polovina toho, o čem vím, měl bych být teď mrtvý.“

„Ale nejsi. Vidím to.“ Na okamžik jsem zaváhala a pak se zeptala. „A chceš vůbec být?“

Usmál se a přivřel oči. „Ne, Sassenachová, nechci.“ Jeho obličej byl pohublý a unavený, ale klidný. Vrásky kolem úst se vyhladily a oči měl jasné. „Ale měl jsem k tomu sakra blízko. Ať už jsem chtěl nebo nechtěl. Jediný důvod, proč jsem ještě neumřel, je, že mám hrozný hlad. Nemůžu umřít hladový, co myslíš? To by bylo rouhání.“ Jedno oko měl zavřené a druhé zpola otevřené. Díval se na mě s tázavým výrazem.

„Ty nemůžeš vstát?“ zeptala jsem se.

Zvažoval odpověď. „Jestli na tom závisí můj život, mohl bych snad zvednout hlavu. Ale vstát? Ne.“

Vzdychla jsem, vymotala se z postele a upravila ji. Pak jsem se pokusila postavit ho na nohy. Vydržel stát několik vteřin a svalil se zpátky na postel. Polekaně jsem mu sáhla na krk, abych nahmatala pulz, ale všechno bylo v pořádku. Pulz měl pravidelný a silný. Bylo to jen vyčerpáním. Po měsíci věznění a týdnu obrovského fyzického a duševního stresu, hladovění, po vážném zranění, nevolnosti a vysokých teplotách se i on ocitl na konci svých sil.

„Srdce lva,“ řekla jsem a zakroutila hlavou. „A hlava dobytčete. Škoda, že nemáš také hroší kůži.“

Otevřel jedno oko. „Co je hroch?“

„Myslela jsem, že jsi omdlel.“

„Jo. Hlava se mi točí jako káča.“

Přikryla jsem ho dekou. „Teď potřebuješ jíst a odpočívat.“

„A ty teď potřebuješ něco na sebe,“ dodal, zavřel oko a tvrdě usnul.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024