XX
Útěk – Do pouště – S Yumy v patách – Odražený útok – Alamo Mucho – Další uprchlík – Obležení – Ostřel z dálky – Noční ohně – Soudce žije – Výměnný obchod v poušti – Kterak začne bývalý páter hlásat vraždu – Znovu na cestě – Další setkání – U potoka Carrizo – Útok – Mezi kostmi – Hraje se o vše – Vymítání – Tobin je zraněn – Rada – Porážka koní – Soudce o přečinech – Další útěk, další poušť.
Toadvine a kluk sváděli s indiány bitvu za běhu, prchali proti proudu řeky mezi příbřežním kapradím a v rákosí všude kolem nich drnčely šípy. Vyběhli z vrbového houští, vylezli na písečný přesyp, seběhli na druhou stranu a znovu se vynořili, dvě temné postavy lopotící se v písku. Chvílemi utíkali, chvílemi se krčili u země a výstřely třískaly v otevřené krajině hluše a prázdně. Na duně se objevili čtyři Yumové, nepronásledovali je, jen se za nimi upřeně dívali do pustiny, jíž se uprchlíci sami odevzdali napospas, a poté se obrátili zpět.
Kluk měl v noze šíp, zabořený až na kost. Zastavil se, sedl si, ulomil týblo pár palců od rány, pak znovu vstal a šli oba dál. Na hřebeni pahorku se zastavili a ohlédli. Yumové už z duny zmizeli a nad říčním útesem se zdvíhal černý kouř. Na západě se až k obzoru táhla zvlněná písečná návrší, kde se člověk sice mohl schovat, ale slunci by neunikl a jeho stopy by skryl pouze vítr.
Můžeš jít dál? zeptal se Toadvine.
Nic jinýho mi nezbejvá.
Kolik máš vody?
Moc ne.
Co chceš dělat?
Nevím.
Mohli bysme se připlížit zpátky a zalehnout u řeky, navrhl Toadvine.
A dál?
Podíval se znovu k pevnůstce a pak na zlomené týblo šípu, jež trčelo klukovi z nohy, a na prýštící krev. Nechceš si to vytáhnout?
Ne.
A co chceš teda dělat?
Jít dál.
Mírně stočili směr a vydali se po stezce, po níž jezdily kolony vozů, a šlapali celé dlouhé dopoledne, odpoledne i večer. Do setmění jim došla voda. Plahočili se pod pomalým koloběhem hvězd, spali mezi dunami a klepali se zimou, za rozbřesku vstali a šlapali zase dál. Klukovi celá noha ztuhla, kulhal za Toadvinem o berli, kterou si ulomil z oje jakéhosi vozu, a dvakrát mu řekl, ať jde dál bez něj, Toadvine však nechtěl. Před polednem se objevili divoši.
Sledovali je, jak se na mihotavém srázu na východním obzoru srocují jako zlověstné marionety. Neměli koně, zdálo se, že běží poklusem, a do hodiny už na prchající vypouštěli šípy.
Dali se do běhu, kluk s vytaseným revolverem uhýbal a uskakoval před šípy, jež se snášely přímo ze slunce, blyštily se v celé své délce proti bledé obloze, pak se s drnčivým vrkotem menšily a švihem bořily do země. Lámali je vpůli, aby se nedaly znovu použít, pachtili se přes písek úkroky jako krabi, zatímco všude kolem nich hustě pršely šípy, až se museli zastavit a postavit se indiánům na odpor. Kluk zalehl a opřel se o lokty, natáhl kohoutek a zamířil. Yumové byli vzdálení více než sto yardů, spustili povyk a Toadvine padl na koleno vedle kluka. Zbraň sebou škubla, ve vzduchu zůstal viset nehybný šedý kouř a jeden z divochů se skácel k zemi, jako by šlápl do propadla. Kluk znovu natáhl kohoutek, ale Toadvine mu položil ruku na hlaveň, kluk se na něj podíval, kohoutek uvolnil a posadil se. Dobil prázdnou komoru, s námahou se postavil, popadl berli a oba prchali dál. Na pláni za sebou slyšeli slabý křik domorodců, kteří se shlukli nad postřeleným druhem.
Zmalovaná horda sledovala jejich kroky celý dlouhý den. Byli už čtyřiadvacet hodin bez vody, pustá scenérie písku a nebes se jim začala před očima vlnit a tetelit a z přesypů kolem nich vyskakovaly tu a tam nakloněné šípy, jako by do suchého pouštního povětří zlobně vyrážely chocholaté výhonky zpotvořených pouštních travin. Nezastavovali se. Když dorazili k pramenům u Alamo Mucho, slunce se už před nimi chýlilo k obzoru a na hraně nádržky kdosi seděl. Postava vstala a třaslavé ohnisko krajiny zkroutilo obrysy jejího těla. Když zvedla ruku, nedokázali rozeznat, zda je vítá, či varuje. Zastínili si oči a belhali se dál, dokud na ně neznámý u pramene nezavolal. Byl to bývalý páter Tobin.
…
