12
Enoch se odvrátil od nádrže a zdvihl z podlahy darovaný kus dřeva. Na zemi po něm zůstala malá, lesknoucí se loužička tekutiny.
Odnesl dřevo na druhý konec místnosti k oknu a prohlížel si je. Bylo těžké, černé, s hustým žilkováním. Na jednom konci zůstal kousek kůry. Bylo uříznuté pilkou – někdo ho uřízl právě v takové velikosti, aby se vešlo do nádrže, v níž teď odpočíval Thuban.
Enoch si vzpomněl na článek, který si včera nebo den předtím přečetl v novinách. Jeden vědec v něm tvrdil, že v kapalném světě se nikdy nemohla vyvinout žádná vyšší inteligence.
Ten vědec se mýlil, protože právě takhle vznikl národ Thubanů, a existovaly ještě další kapalné světy, které patřily ke galaktickému společenství. Člověk se bude muset odnaučit hodně věcí – a hodně se jich naopak bude nucen naučit, pokud by si měl někdy uvědomit přítomnost galaktické kultury.
Například omezenost rychlostí světla.
Kdyby se totiž nic nepohybovalo rychleji než rychlostí světla, pak by galaktický dopravní systém nebyl možný.
Enoch si však uvědomil, že by neměl kritizovat člověka za to, že rychlost světla považuje za základní omezení. Člověk – případně kdokoliv jiný – nemohl založit své předpoklady na ničem jiném, než na pozorování. A protože lidská věda dosud nenalezla nic, co by se pohybovalo rychleji než světlo, pak musí být její předpoklad správný. Je však správný pouze jako předpoklad, nic víc.
Soustavy impulzů, které přenášely bytosti od hvězdy k hvězdě, působily téměř okamžitě, bez ohledu na vzdálenost. Stál tam a přemýšlel o tom. Musel připustit, že pro člověka je stále těžké tomu uvěřit.
Ještě před několika okamžiky ta bytost spočívala v jiné nádrži na jiné zastávce, a materializátor sestavil kombinaci jejích impulzů, nejen těch, které představovaly její tělo, ale i těch, které jí dávaly životní sílu, její vlastní život. Pak se impulzy přenesly přes obrovskou propast vesmíru a téměř ihned se objevily na přijímacím zařízení této stanice. Tady vznikl z celé soustavy duplikát těla, vědomí, paměti a života bytosti, která nyní ležela mrtvá ve vzdálenosti mnoha světelných let. V nádrži se tak téměř okamžitě objevila bytost nová. Byla zcela nová, ale přesně stejná, jako ta stará, takže její totožnost pokračovala, spolu s jejím vědomím (myšlení bylo totiž přerušeno jen na zlomek vteřiny).
Soustavy impulzů měly svá omezení, ale rychlosti se to netýkalo, protože impulzy mohly přesáhnout celou galaxii s jen docela nepatrným zdržením. Za jistých podmínek se však tyto struktury hroutily, a proto muselo existovat stanic hodně – celé tisíce. Oblaka prachu nebo plynu, případně oblasti s vysokou ionizací patrně impulzy narušovaly. A tak v těch částech galaxie, kde se podobné podmínky vyskytovaly, byly vzdálenosti mezi stanicemi výrazně zkráceny, aby soustava impulzů zůstala neporušená. V některých případech musely vzhledem k vysokým koncentracím zkreslujícího plynu a prachu impulzy putovat oklikou.
Enoch uvažoval, kolik mrtvých těl této bytosti, která právě odpočívala v nádrži, asi zůstalo na jiných stanicích v průběhu jejího putování. I toto tělo bude za pár hodin ležet v nádrži mrtvé, poté, co bude vzorec impulzů pro tuto bytost opět odeslán a přenesen jinam.
Je to celý dlouhý zástup mrtvých, který se vine mezi hvězdami. Každý z cestujících bude zničen v lázni kyseliny a spláchnut do nádrží, uložených hluboko dole ve sklepě, ale jeho vlastní bytost bude vždy pokračovat dál, dokud se nedostane na místo určení, aby tam vykonala to, co bylo posláním její cesty.
A ta jejich poslání, uvažoval Enoch, všechna ta poslání četných cestovatelů, kteří projížděli stanicemi, ležícími daleko od sebe v širém prostoru vesmíru! V některých případech mu návštěvníci pověděli, jaký účel jejich cesta má, ale od většiny se nedozvěděl nic. Ani na to neměl právo, protože byl jen správcem stanice.
Možná i hostitelem, napadlo ho, i když ne pokaždé, protože mnozí hostitele vůbec nepotřebovali. V každém případě byl člověkem, který dohlížel na to, aby stanice fungovala, přip…
