Kronika Pickwickova klubu (Charles Dickens)

První román (1837) hlavního představitele kritického realismu v anglické literatuře je jedním ze základních děl světové humoristické literatury.

V 57 kapitolách román volně zachycuje příhody, které na svých cestách po Anglii zažili 4 členové Pickwickova klubu- zakadatel klubu, jeho Blahorodí Samuel Pickwick, básník Augustus Snodgrass, sportovec Nathaniel Winkle a milovník Tracy Tuppman, doprovází je rázovitý sluha pana Pickwicka Samuel Weller.V letech 1827-28 podnikli tito pánové celkem 7 cest z Londýna na venkov, aby blíže poznali život a Pickwickovu klubu zasílali hodnověrné zprávy o svých cestách a výzkumech. Dostávají se však do nesnází, neboť nejsou schopni zvládat více či méně běžné situace.

Dobrodružné scény či katastrofické příhody se střídají s kritikou sociální nespravedlnosti a anglického zákonodárství. Ta vrcholí ve Fleetské věznici pro dlužníky, kam se pan Pickwick dostává po nedorozumění se svou domácí. Po jeho návratu se usazuje v novém domově a Pickwickův klub se rozchází.

Chudá strana ve vězení dlužníků je to křídlo, jak napovídá již jméno, kde žije v uzavření nejbědnější a nejnuznější vrstva dlužníků. Dlužník, který se přihlásil jako úplně nemajetný na chudou stranu, neplatí ani za byt, ani za stravu. Poplatky při příchodu do vězení i odchodu z něho má snížené a má tak právo na jisté malé dávky jídla, na jehož opatření rozliční lidumilové občas pamatují v závěti nepatrnými odkazy. Většina našich čtenářů se asi pamatuje, že ještě před několika málo lety byla ve zdi Fleetského vězení jakási železná klec, v níž stával člověk hladového vzezření, chvílemi chřestil pokladničkou a žalostným hlasem kvílel: "Pamatujte na chudé dlužníky, prosím, pamatujte na chudé dlužníky, prosím". Obsah pokladničky, bylo-li v ní něco, se rozděloval mezi nemajetné vězně, a muži z chudé strany se v této potupné službě střídali.

Ačkoliv tento obyčej postihl zákaz a klec již dnes kryje bednění, strašlivé a zoufalé poměry těchto nešťastníků se nijak nezměnily. Netrpíme již, aby se u vězeňské brány dovolávali dobročinnosti a soucitu chodců, ale k ústě a obdivu příštích věků jsme ještě stále ze stránek zákoníku nevymazali spravedlivý a blahodárný zákon, který stanoví, že prohnaného podvodníka je dlužno živit a šatit, kdežto nemajetný dlužník se má ponechat smrti hladem a zimou. To není výmysl. Nemine ani týden, aby v každém z našich vězení dlužníků nehrozila některým z těchto lidí neodvratná smrt zdlouhavými mukami nouze a hladu, kdyby jim spoluvězňové nepomáhali. Pan Pickwick přemítal o všech těchto věcech, zatím co stopal po úzkém schodišti, k jehož patě ho pan Roker dovedl, a ponenáhlu se vybičoval až k bodu varu; a úvahy o tom všem ho rozčilily takovou měrou, že vtrhl do pokoje, kam ho pan Roker poslal, dřív než si stačil v paměti přesně ujasnit, kde vlastně je a co tam chce. Celkový vzhled místnosti ho však naráz přivedl k sobě; ale sotva zavadil zrakem o postavu muže, který dumal u vyhaslého a zaprášeného krbu, pustil klobouk na zem, úžasem zkoprněl a strnul bez hnutí jako solný sloup.

Ano! V rozedraných hadrech a bez kabátu, v obyčejné kalikové košili plesnivě žluté a jeden cár, s vlasy spadlými do obličeje a rysy utrpením ztrhanými a hlady vychrtlými tam seděl pan Alfred Jingle, podpíral si rukou bradu, zíral upřeně do krbu a celý jeho zjev mluvil o bídě a zoufalství.

Blízko něho se nedbale opíral o zeď rozložitý venkovan, pošvihoval si zchátralým loveckým bičíkem přes holínku, která mu zdobila pravou nohu, kdežto levá mu vězela ve staré bačkoře (neboť se oblékal s přestávkami). Koně, psi a pití, jedno s druhým ho přivedlo až sem. Na své jediné botě měl zrezivělou ostruhu, již bodal do prázdna, zároveň se s chutí do boty švihal a brumlal si některé z výrazů, jimiž jezdec pobízí koně. Tu chvíli jel v duchu nějaký krkolomný překáýkový dostih. Ubožák! Nikdy nejel závod na nejrychlejším zvířeti ze svých nákladných stájí ani z poloviny tak rychle, jako se řítil po šikmé dráze, která skončila ve Fleetském vězení!

Na protější straně pokoje seděl na dřevěné truhličce jakýsi stařec s očima přikovanýma k podlaze a s tváří, do níž se vryl neměnný výraz propastně beznadějného zoufalství. Holčička - jeho malá vnučka - se točila kolem něho a tisícerými dětinskými nápady se snažila upoutat jeho pozornost, ale stařec neviděl ani neslyšel. Hlas, který mu zazníval jako hudba, i oči, které mu bývali světlem, mu už nerozehřívaly smysly. Údy se mu chorobně chvěly a mysl jako by mu ochrnula.