18
Jon byl zaneprázdněný. Nechali udělat ze scénáře kopie a poslali je producentům, agentům a hercům. Já se vrátil k bezcílným hrátkám s básničkami. Taky jsem objevil nový systém sázek na dostihy. Dostihy pro mě byly důležité, protože mi dovolovaly zapomenout, že jsem považován za spisovatele. Psaní byla podivná záležitost. Psát jsem potřeboval, bylo to jako nemoc, droga, neodolatelné nutkání. A přesto jsem o sobě nerad přemýšlel jako o spisovateli. Možná jsem jich znal příliš mnoho. Spisovatelé ztráceli víc času tím, že shazovali jeden druhého, než vlastní prací. Byli to nervózní tlachalové a pomlouvači, staré panny; nadávali, likvidovali se navzájem a byli plni prázdnoty. Tohle byli naši stvořitelé? Bylo to tak vždycky? Asi ano. Snad je psaní jen jakási forma žvanění. Někteří pouze žvaní líp než ostatní.
Avšak scénář běhal sem a tam, a nikdo ho nebral. Někteří říkali, že je to zajímavé, ale hlavní výtka směřovala k tomu, že takový druh filmu nenajde obecenstvo. Bylo v pořádku ukazovat, jak kdysi slavná nebo neobyčejná osobnost podléhá sebedestrukci z chlastu. Ale zaměřit se na chlastajícího vandráka nebo na skupinu vandráků nedávalo žádný smysl. Koho to zajímá? Koho zajímá, jak žijí a umírají?
Nakonec ale Jon zavolal: "Poslyš, scénář si vzal Mack Austin a líbí se mu. Chtěl by to režírovat a do hlavní role chce obsadit toho samýho chlápka, co já."
"Koho?"
"Toma Pella."
"Jo, ten by zahrál skvělýho opilce..."
"Pell je do scénáře úplnej blázen. Je blázen do tvýho psaní, četl všechno, cos napsal. Tak se do scénáře zamiloval, že říká, že bude hrát za dolar."
"Kristepane..."
"Jenom trvá na tom, že režírovat bude Mack Austin. Já toho Macka Austina nemám moc v lásce. Je to můj nepřítel."
"Proč?"
"Ale, máme spolu nějaký problémy."
"Proč si nedáte pusu a neudobříte se?"
"NIKDY! MACK AUSTIN NEBUDE V ŽIVOTĚ REŽÍROVAT MŮJ FILM!"
"Dobrá, Jone, tak na to zapomeň."
"Ne, počkej, chci zaranžovat setkání u tebe doma mezi Mackem Austinem, Tomem Pellem a mnou. A tebou, samozřejmě. Třeba se ti podaří přimět Toma Pella, aby si to rozmyslel a dělal ten film i bez Austina. Je to skvělej herec, však víš."
"Já vím. Tak je sem přiveď. Vezme s sebou Ramonu?"
"Ne."
Tom se oženil s Ramonou, slavnou pop zpěvačkou.
"Takže kdy by se to hodilo?"
"Dohodli jsme se na zítřek na půl devátou večer, jestli se ti to hodí."
"Jdeš na to zostra."
"V téhle hře na to musíš jít zostra, jinak zhebneš."
"To není jako šachy?"
"Spíš jako žravá dáma hraná idioty."
"Jeden idiot vyhrává?"
"A druhý jde ke dnu."
Dozvěděl jsem se něco víc o té záležitosti mezi Jonem Pinchotem a Mackem Austinem. Třebaže Jon většinu svých filmů točil v Evropě a Austin v Americe, jejich filmové štáby se poflakovaly v Hollywoodu na těch samých místech. Jon s Mackem Austinem byli jednou ve stejné lepší restauraci. Nevím jistě, kdo z nich pil a kdo ne, ale myslím, že tahanice mezi oběma režiséry začaly od stolů, které nebyly zrovna blízko u sebe. Jedna paní povídala, znáte to. Technika. Zázemí. Cvik. Proniknutí k podstatě, atd.
To lítalo mezi stoly před slušně velkým publikem lidi "od filmu".
Nakonec Mack vstal a zařval na Jona:
"TY SI ŘÍKÁŠ REŽISÉR? A ŘEDITEL SPOLEČNOSTI? TY BYS NEMOHL ŘÍDIT ANI KŘIŽOVATKU!"
No, nevím. Řídit křižovatku vyžaduje jistou dávku zručnosti.
Nicméně nějací lidé jednou obvinili na veřejnosti Macka, že by neuměl řídit křižovatku. Teď ten kompliment poslal dál. V nenávisti je v Hollywoodu všechno dovoleno.
Později jsem slyšel ještě o jiných nevyřízených účtech a potyčkách mezi Mackem a Jonem.
Nicméně, ke schůzce došlo...
INTERIÉR. SPISOVATELŮV DŮM. 20:15
Jon přijel o trochu dřív.
"Počkej, až uvidíš tohodle Austina," řekl. "Nebere drogy a nechlastá. Je jak prasklá pneumatika, jako prázdná ponožka..."
"Já myslím, že je to skvělé," řekla Sarah, "když s tím dokázal přestat. To chce odvahu."
"Tak jo," pravil Jon.
Přijeli asi ve 20:35. Tom měl koženou bundu. Mack v saku z teletiny s koženými třásněmi. Měl na sobě půl tuctu zlatých…
