45
Popremiérový večírek byl u Copperfieldů na La Brea Avenue. Frank zastavil před domem, nechal nás vystoupit a my zamířili ke vchodu do dalších blesků. Napadlo mě, že vůbec nevědí, koho fotografují. Jakmile vystoupíte z limuzíny, máte hned nárok.
U vchodu nás pustit dovnitř a octli jsme se v místnosti přecpané lidmi, kteří všichni drželi v rukou sklenky s červeným vínem. Stáli ve skupinkách po třech, po čtyřech, rozmlouvali spolu nebo taky ne. Nebyla tam klimatizace, a tak třebaže venku bylo chladno, uvnitř sálalo vedro, strašné vedro. Prostě tam kyslík nasávalo příliš mnoho lidi.
Dostali jsme se Sarah víno a postávali snažíce se ho vypít. Víno chutnalo dost sprostě. Nic není horšího než laciné červené víno, až na laciné bílé víno, které nechali zteplat.
"Co je to za lidi, Sarah? Co tady chtějí?"
"Někteří patři k filmu, někteří se pohybují na jeho okraji, a někteří tu jsou proto, že si neumí představit, že by byli někde jinde."
"Co tady dělají?"
"Někteří se snaží navázat kontakty, jiní se pokoušejí v kontaktu zůstat. Někteří chodí na všechny akce, jako je tato. Taky jde o novinářské tlachy."
Atmosféra nebyla dobrá. Chyběla tam radost. Byli zde defenzivní typy, žraloci, škrti. Do úmrtě žvatlající ztracené duše a navíc vedro, vedro, vedro. Pak k nám přistoupil nějaký muž v drahému obleku: "Pan Chinaski s chotí?"
"Ano," řekl jsem.
"Vy nepatříte sem dolů. Patříte nahoru. Pojďte za mnou."
Šli jsme za ním.
Šli jsme za ním nahoru po schodišti do prvního patra. Tady tak plno nebylo. Člověk v drahém obleku se k nám otočil.
"Nesmíte pít to víno, které se tady servíruje. Obstarám vám vlastní láhev."
"Díky. Doneste dvě."
"Samozřejmě. Hned jsem zpátky..."
"Hanku, co to má znamenat?"
"Jen ber. To už se víckrát nestane."
Rozhlédl jsem se po lidech. Měl jsem z nich úplně stejný pocit jako z těch dole.
"Zajímalo by mě, co to bylo za člověka," řekl jsem.
Pak se vrátil s dvěma lahvemi dobrého vína, s vývrtkou a s dvěma čistými sklenicemi.
"Mockrát vám děkujeme," řekl jsem.
"Rádo se stalo," odpověděl. "Čítával jsem vaše sloupky v L.A. Free Press."
"Nevypadáte tak staře."
"Já taky nejsem. Můj tatínek byl hippie. Četl jsem noviny vždycky po něm."
"Mohu se zeptat, jak se jmenujete?"
"Carl Wilson. Mně to tady patří."
"Aha. Tak vám ještě jednou děkujeme za to dobré víno."
"Rádo se stalo. Když budete potřebovat víc, dejte mi vědět."
"Spolehněte se."
S tím zmizel. Otevřel jsem láhev a nalil dvě sklenky. Ochutnali jsme. Opravdu dobré víno.
"A teď mi pověz," zeptal jsem se Sarah, "co je to za lidi tady nahoře. Čím se liší od těch dole?"
"Jsou úplně stejní. Mají jen lepší výdrž a víc štěstí. Peníze, politika, rodina. Ti, kteří už patří ke klanu, přivádějí příbuzné a své přátele. Schopnosti a talent jsou vedlejší. Já vím, že mluvím jak v televizi, ale je to tak."
"Souhlasí to. I ty takzvané nejlepší filmy mi připadají hrozně špatné."
"Taky chodíš raději na dostihy."
"Samozřejmě..."
Pak k nám přišel Jon Pinchot.
"Můj bože! Ty lidi! Mám pocit, jako bych se umazal od sraček!"
Zasmál jsem se.
Pak se objevila Francine Bowersová. Dmula se pýchou. Povedl se jí come-back.
"Byla jste dobrá, Francine," řekl jsem.
"Ano," pravil Jon.
"Byla jste velmi upřímná a přirozená," řekla Sarah.
"Možná až moc?"
"Vůbec ne," řekl jsem.
"Hele," řekla Francine, "co to pijete za víno? Vypadá na dobrou značku."
"Dejte si," přihnul jsem láhev do její sklenky.
"Mně taky," řekl Jon.
"Jak to, že máte tu jeho dobrou značku?" zeptala se Francine.
"Majitelův otec byl hippie. Oba četli L.A. Free Press. Psával jsem tam sloupky 'Poznámky neandrtálce'."
Stáli jsme tam dál beze slova. Nic víc se nedalo říct. Film skončil.
"Kde je Jack Bledsoe?" zeptal jsem se.
"On na takové věci nechodí," řekl Jon.
"To já zas ano," řekla Francine.
"My taky," přidala se Sarah.
Pak na nás mávali z nějaké jiné skupinky.
"Jakýsi časopis chce s vámi udělat rozhovor, Francine. Filmové zrcadlo." "Samozřejmě," řekla Francine. "Promiňte," obrátila se k nám.
…
