17
Scénář mi šel dobře. Psaní pro mě nikdy nepředstavovalo práci. Bylo to tak vždy, kam sahala má paměť: naladit rádio na stanici s vážnou hudbou, zapálit si cigaretu nebo doutník, otevřít láhev. Zbytek obstaral psací stroj. Musel jsem jenom být na místě. Celý ten proces mi dovoloval žít v dobách, kdy život sám toho nabízel velmi málo, kdy život sám byl strašidelným představením. Vždycky zde byl psací stroj, aby mě ukonejšil, aby se mnou hovořil, pobavil mne, zachránil mi prdel. V podstatě kvůli tomu jsem psal: abych si zachránil prdel, abych si zachránil prdel před blázincem, před životem na ulici, před sebou samým.
Jedna z mých bývalých přítelkyň na mě křičela: "Chlastáš, abys utekl před realitou!"
"Samozřejmě, miláčku," odpověděl jsem jí.
Měl jsem láhev a k tomu psací stroj. Držel jsem rád vrabce v obou hrstech, a holubi mi můžou být ukradení.
Ale scénář mi šel dobře. Narozdíl od románu, povídky nebo básně, kde jsem si brával čas od času na den na dva volno, na scénáři jsem pracoval každou noc. A najednou byl hotový.
Zatelefonoval jsem Jonovi: "No, nevím, co z toho vzniklo, ale mám to hotový."
"Skvělé! Přišel bych si pro to, ale máme tady takovou společnost na oběd. Pití, jídlo, hosté. François vaří. Mohl bys mi sem ten scénář hodit?"
"Rád bych, ale bojím se tam k vám přijet s autem."
"Do prdele, Hanku, toho tvýho starýho Brouka nikdo neukradne."
"Jone, já si právě koupit nové BMW."
"Cože?"
"Předevčírem. Můj daňový poradce říká, že je to odečitatelná položka."
"Odečitatelná položka? To se mi zdá nemožné..."
"On mi to tvrdil. Říkal, že v Americe musíš svoje peníze utratit, jinak ti je seberou. Ty moje mi teď nemůžou sebrat: žádné nemám."
"Ale já ten scénář musím vidět! Musím mít co ukázat producentům, abych se do toho mohl pořádně pustit."
"Dobrá, víš, kde je hned na okraji ghetta Ralphovo tržiště?"
"Ano."
"Zaparkuju na parkovišti a zavolám ti odtamtud. Přijedeš pro mě, ano?"
"Dobře, udělám to..."
Čekali jsme se Sarah u našeho černého BMW 320i. Jon přijel. Vlezli jsme si dovnitř a odjeli směrem do ghetta.
"Co řeknou tví čtenáři a kritici, až zjistí, že sis koupil BMW?"
"Jako obvykle mě budou muset nakonec ti zmrdi posuzovat podle toho, co napíšu."
"To ale vždycky právě nedělají."
"To je jejich problém."
"Máš scénář s sebou?"
"Má ho tady," promluvila Sarah.
"Moje sekretářka."
"Napsal to na jeden zátah," řekla Sarah.
"Jsem génius z bavoráku," pravil jsem.
Dojeli jsme k Jonovu bytu. Venku byla zaparkována spousta automobilů. Bylo ještě světlo. Snad nějak kolem půl druhé. Prošli jsme domem na dvorek.
Hostina už nějakou chvíli běžela. Na dřevěných stolech se válely prázdné láhve. Zpola snězené plátky melounu vypadaly na slunci smutně. Usedaly na ně mouchy, které hned odlétaly. Hosté vypadali na to, že zde jsou již přinejmenším tři hodiny. Byla to jedna z oněch roztříštěných sešlostí: skupinky o třech až čtyřech lidech ignorující jiné skupinky tří, čtyř lidí. Navíc zde byli některé evropské a hollywoodské typy, a taky pár dalších. Ti další neměli žádné výrazné rysy, byli jen prostě tady a byli pevně rozhodnuti zde setrvat. Cítil jsem v ovzduší nenávist, ale nevěděl jsem, co s tím dělat. Jon to věděl: otevřel pár nových lahví vína.
Našli jsme Françoise. Obsluhoval gril. Byl opilecky pobryndaný a v naprosté depresi. Točil na grilu napíchnutými částmi kuřat. Byly již hotové, pomalu černaly, ale François jimi pořád otáčel.
François vypadal hrozně. Měl na sobě obrovskou bílou kuchařskou čepici, jenomže mu evidentně již několikrát spadla z hlavy a byla celá od bláta. Všiml si nás:
"ÁÁ! NA VÁS JSEM ČEKAL! JDETE POZDĚ! CO JE S VÁMA? JÁ TO NECHÁPU!"
"Promiň, François, museli jsme zaparkovat u Ralphova tržiště."
"VYŠETŘIL JSEM PRO VÁS PÁR KUŘAT! VEMTE SI!"
Popadl dva papírové tácky a na každý hodil kousek kuřete.
"Děkujeme, François."
Našli jsme si se Sarah stůl a posadili se. Jon si sedl s námi.
"François je rozrušený. Myslí si, že jsem zabil jednu slepici. Nikdy se žádná slepice nenarodil…
