42
Cannes, to byla jiná záležitost. Telefonoval mi odtamtud Pinchot.
"Nečekáme, že bychom vyhráli, ale doufáme, že se můžeme umístit někde nahoře."
"Myslím, že by Jack Bledsoe mohl dostat nejlepšího herce."
"Šušká se, že Francouzi dají Zlatou palmu někomu ze svých."
Propagační oddělení Firepower za mnou pořád posílalo lidi z nejrůznějších komerčních časopisů, aby se mnou udělat o filmu rozhovor. Vzhledem k tomu, že jsem svého času porozbíjel pár kostelních oken, v časopisech cítili, že jsem něco nebo snad někdo, koho by mohli oblbnout, někdo, kdo se ve svém stupidním ožraleckém žvanění nechá přesvědčit, aby plácl něco, co by se dalo šikovně využit. A jednoho pitomého večera se jim to podařilo. Řekl jsem něco nepěkného o jednom herci, kterého jsem měl ve skutečnosti rád, jako člověka i jako herce. Byla to nějaká maličkost, nějaký drobný detail celé jeho osobnosti. Ale, jak mi řekla jeho žena v telefonu: "Může to být pravda, ale nemusel jste to říkat." Měla pravdu, ale na druhou stranu zase pravdu neměla. Měli bychom mít svobodu mluvit naprosto otevřeně, zvláště když nám pokládají přímé otázky. Ale je zde otázka taktu. Pak je tu také otázka přehnaného taktu.
Ksakru, mě napadali bez přestání celá léta, ale já to považoval spíš za osvěžující. Vždycky jsem věřil, že moji kritici jsou pitomci. Jestli svět vydrží do příštího století, já tu pořád budu, a ti staří kritici budou mrtvi a zapomenutí, jenom je vystřídají noví kritici, noví blbci.
Takže mi bylo lito, že jsem tomu herci ublížil, ale herci jsou možná prostě jen citlivější než spisovatelé. Aspoň doufám.
A přestal jsem dávat rozhovory.
Po pravdě řečeno, říkal jsem každému, že se za rozhovor platí 1000 dolarů za hodinu. Rychle ztráceli zájem.
Pak zavolal znova Jon Pinchot z Cannes.
"Máme problémy..."
"Jaké?"
"Jack Bledsoe nevychází ze svého hotelového pokoje a nedává rozhovory..."
"To umím pochopit."
"Ne, počkej... Ono je to tím, že nechce mluvit s nikým, kdo o jeho posledním filmu nenapsal dobrou recenzi. Problém je v tom, že na něho moc dobrých recenzi nebylo. V recepci čekali všichni reportéři a Jack povídá: 'Ne, ne, žádná interview, vy mi, lidi, nerozumíte.' Přihlásil se jeden chlápek a řekl: 'Jacku, já udělal na váš poslední film dobrou recenzi!' Jack povídá: 'Dobře, tak vám interview dám.' Takže se domluvili. V jisté kavárně v tolik a tolik hodin. Jediný problém je, že Jack se tam neukázal."
"Jone, řekl bych, že tihleti herci jsou citlivější než spisovatelé nebo režiséři..."
"Citlivější? Dobře, můžeš tomu tak říkat..."
"Jak se má Francine?"
"Prima. Prima. Rozmlouvá s kdekým. Nosí takové letní šaty. O nás o všech mluví moc pěkně. Ví, že se jí povedl skvělý comeback. Cítí, že je poslední z nejposlednějších velkých hvězd. Prochází se tady jako bohyně. Skvěle se předvádí."
"Jo. A co Friedman?"
"No ten je skvělej! Je všude, povídá a potí se, mává rukama. Tady ho všichni důležití lidi nenávidí. A zároveň se ho bojí kvůli jeho energické tvrdošíjnosti. Nedá jim spát. Probírají ho u sklenky. S chutí by mu to dali sežrat i s chlupama."
"To nemají šanci. Ještě něco jiného?"
"Jenom Jack. Jen kdybychom ho mohli dostat z hotelového pokoje. Už se nám ho podařilo přesvědčit, aby se objevil v jednom z nejpopulárnějších televizních programů ve Francii. Souhlasil. A pak nepřišel."
"Proč vůbec do Cannes jezdil?"
"To sakra nevím..."
Čas ubíhal tak, jak má ve zvyku. Dostihy byly pořád. Taky jsem si znova přečetl něco od Jamese Thurbera. Ve svých nejlepších pasážích je strašně legrační. Jenom je škoda, že se na všechno dívá z pohledu vyšších středních vrstev. Horníka, kterýho právě vylili, by pořádně nasral.
Taky jsem vyplodil spoustu básni. Báseň má jistou hodnotu, věřte mi. Chrání vás, abyste se úplně nezbláznili.
Ano.
A pak..., ale ne. Ten film v Cannes nevyhrál.
A Sarah začala na zahradě pěstovat nové květiny a zeleninu.
A našich 5 koček nás pozorovalo svýma deseti očima.
