10
Spatřil jsem to za jízdy: Nemovitosti Rainbow.
Zajel jsem k tomu. Parkoviště nebylo vydlážděné a všude zely obrovské díry a vyježděné stopy. Našel jsem nejrovnější místo a zaparkoval. Vystoupili jsme a šli do kanceláře. Dveře byly dokořán a sedělo v nich tlusté špinavě bílé kuře. Odšťouchnul jsem ho nohou. Vstalo, upustilo trošku ze své hmoty a vešlo do kanceláře, kde si našlo místečko v rohu a znova se usadilo.
Za přepážkou byla žena mezi čtyřicítkou a padesátkou, hubená, s rovnými vlasy barvy bláta ozdobenými rudou květinou z papíru. Popíjela pivo a kouřila pallmallku.
"Do prdele, brej den!" přivítala nás, "hledáte něco tady v okolí?"
"Dalo by se říct," odpověděl jsem.
"No tak se vymáčkněte! Ha ha ha!"
Dopila pivo a podala mi vizitku:
NEMOVITOSTI RAINBOW
Všechno, co chcete,
u mě najdete.
Lila Gantová,
k vašim službám
Lila se zvedla.
"Pojďte za mnou..."
Kancelář nezamkla. Nastoupila do svého auta. Byla to značka Comet, model 62. Vím to, protože jsem jednou Comet, model 62, měl. Po pravdě řečeno, vypadalo přesně stejně, jako to, které jsem prodal do šrotu.
Jeli jsme za ní po klikaté, blátivé polní cestě. Trvalo to několik minut. Všiml jsem si, že chybí pouliční osvětlení. Po obou stranách cesty se také rozprostíraly hluboké kaňony. Poznačil jsem si do paměti, že jízda na tohle místo v noci a s několika panáky v žilách může být riskantní.
Konečně jsme dorazili před neomítnutý dřevěný dům. Tedy, kdysi omítnutý byl, kdysi dávno, ale počasí takřka veškerou omítku, jež byla původně kuřincově bílá, smylo. Zdálo se, že dům se naklání dopředu a doleva - doleva vzhledem k nám, jak jsme vystoupili z auta. Byl to velký dům, vypadal útulně a prostorně.
To všechno, pomyslel jsem si, jen kvůli tomu, že jsem přijal zálohu na scénář a protože jsem dostal daňového poradce.
Šli jsme nahoru verandou a podlahy se pod naší tíhou pochopitelně prohýbaly. Já vážil 228 liber, většinou sádlo místo svalů. Dny, kdy jsem se rvával, byly pryč. Jen pomyslet, že jsem kdysi vážil 144 liber při šesti stopách výšky: skvělé dávné dny hladu, kdy jsem psával dobré věci.
Lila zabušila na vstupní dveře.
"Darlene, kočičko? Jsi oblečená? Měla bys být, protože tady máme kunčafty! Mám tu lidi, kteří chtějí vidět tvůj zámek! Ha ha ha!"
Lila strčila do dveří, které se otevřely, a my vešli.
Uvnitř bylo temno a páchlo to tu, jako by se v troubě pálil krocan. Také jste měli pocit, že kolem vás plují stínová okřídlená stvoření. Od stropu visela holá žárovka. Izolace opadala a bylo vidět přímo drát. Cítil jsem vzadu na krku podivné mrazení. Pak jsem si uvědomil, že to byl jen závan strachu. Zahnal jsem ho myšlenkou na to, jak musí být tohle místo skutečně laciné.
Pak se z přítmí vynořila Darlene. Obrovská namalovaná pusa: Vlasy na všechny strany. Oči přetékající laskavostí, která měla zakrýt léta opotřebování. V modrých džínách a vybledlé květované halence vypadala tlustá. Dvě náušnice velikostí oční bulvy s modrou duhovkou se zlehka pohybovaly. V ruce držela ubalenou cigaretu marihuany. Přispěchala k nám.
"Lilo, ty děvko! O co kráčí?"
Lila si vzala z Darleniny ruky cigaretu, potáhla a vrátila ji zpět.
"Jakpak se má tvůj bratříček, kripl Willy?"
"Ale právě ho, do prdele, šoupli do okresního lapáku. On má děsnej strach a určitě ho tam pěkně ojebou!"
"Neboj se, miláčku, ten je na ně příliš velkej prasák."
"Myslíš? Opravdu?"
"Opravdu."
"Doufám!"
Pak jsme se dokola představovali. Potom zavládlo ticho. Stáli jsme tam, jako bychom nebyli nikdo schopen myšlenky na to, kvůli čemu tam jsme. Docela se mi to líbilo. Pomyslel jsem si, že je to takhle v pořádku, že tam můžu takhle stát stejně jako všichni ostatní. Soustředil jsem se na zkroucený drát ve šňůře vedoucí k žárovce.
Zvolna vešel vysoký hubený muž. Zamířil k nám, vždy jednou neohebnou nohou napřed. Předsunul ji dopředu a pak k ní přišoupl druhou. Choval se jako slepec bez hůlky. Přišel k nám. Obličej tvořil masív plnovousu a husté vlasy byly zkroucené a spletené do sebe. Měl ale…
