ŠATY SLEČNY BOOTH-WYCHERLYOVÉ
Šaty slečny Booth-Wycherlyové ovlivnily život neobvyklé směsice lidí. Od obyvatel horské vesničky San Sebastianu, přes milosrdné sestry z jednoho sirotčince, až po krupiéry v Monte Carlu. O tom, jaký rozruch tyhle šaty vyvolaly, jsem se dozvěděl jedině proto, že jsem náhodou znal jejich majitelku.
Každý rok jezdím do svého malého domku v jižní Francii, abych tam něco napsal. Vždy si udělám zajížďku a strávím pár dní v Monte Carlu u svých přátel, Jeana a Melanie Schulzových. Jean je švýcarský bankéř v důchodu. Má knír jako bandita, šibalské modré oči a pozoruhodný majetek. Melanie je skvělé americké děvče, jedna z těch štíchlých dívek s dlouhými tmavými vlasy a nádherným pjrofilem, který nutí mladé muže zírat s pootevřenými ústy. Mám je oba moc rád a jenom z toho důvodu jsem nepříliš ochotně souhlasil, když jednoho večera projevili přání, abych s nimi šel do Kasina. Nejsem hráč. Už ve velmi mladém věku jsem zjistil, že k tomu, aby člověk úspěšně hrál, musí být určitým způsobem disponován. Když si vsadím na nějakého koně nebo psa, okamžitě se u nich začnou projevovat příznaky slintavky a kulhavky nebo vztekliny. Pokud v ruletě vsadím na černou, nevyhnutelně a s nesmiřitelnou maoistickou zarputilostí padne červená. Hořká zkušenost mě naučila, že jakmile se s někým vsadím, že nebe je modré, ve chvilce se obloha začerná bouřkovými mraky. Proto jsem došel k závěru, že jsem přírodou nebyl stvořen k tomu, abych hrál, a nikdy to nedělám. Avšak moji přátelé nemají žádné takové zábrany, a tak se celí šťastní usadili k ruletě, aby trochu pustili žilou svým bankovním kontům.
Ponechán napospas sám sobě, bloumal jsem okolo a pozoroval lidi, kteří v Kasinu hráli. Byla to nádherná směsice typů - drobný hrbáč připomínající svým vzhledem cikána, půvabně štíhlá blondýna jako vystřižená z časopisu Vogue, černoch s copánky a s tváří nehybnou jako socha na Velikonočním ostrově, nesmírně tlustý pán, jehož purpurový obličej a chroptivý dech zvěstovaly, že tento muž s největší pravděpodobností každým okamžikem u hracího stolu zemře. Ale i mezi touto neobyčejnou skupinou lidí nápadně vynikala slečna Booth-Wycherlyová.
Byla to malá, drobná žena. Kůže jí na krku visela v záhybech jako záclona. Její tvář, pokrytá sítí jemných vrásek, připomínala plastickou mapu ústí nějaké veliké řeky. Nos jí vystupoval a klenul se jako orlí zobák. Její modré, zamžené oči připomínaly zvadlé květy barvínku. Na levém oku nosila monokl, od kterého visela dlouhá lesklá stuha. Měla na sobě neuvěřitelné šaty. Tento výstřední model musel pocházet někdy ze začáku dvacátých let. Sametová, karmínově červená róba s dlouhým rukávem a se zlatými filigránovými knoflíky jí sahala až na zem. Na hlavě jí seděl velký klobouk, také z karmínového sametu, který byl ozdobený žlutými pštrosími pery a kožešinoíu jakéhosi zvířete, jehož totožnost jsem neodhadl. Stejnou kožešinou byly lemovány manžety, výstřih, a spodní okraj šatů. Okolo želvího krku jí v několika řadách visely dlohé šňůry pestrobarevných korálů. Na šatech, v místech, kde se pravděpodobně skrývalo její poprsí, měla přišpendlenou velikou žlutou saténovou růži. Její ruce vypadaly jako uschlé a křehké větévky nějakého exotického stromu. Byly to nádherně tvarované ruce a jejich ladné a gaciézní pohyby vynikly, když manévrovala se svou sbírkou žetonů. Jemné nalíčení - oční stíny, růž na tvářích a rtěnka - nepůsobilo přehněně, rozhodně nebyla zmalovaná jako starý klaun. Když se usmála na krupiéry, odhalila své umělé zuby, dokonalé a bílé. Odhadoval jsem, že jí bude hodně přes sedmdesát. Byl jsem však překvapený, když jsem později zjistil, že jí je dvaaosmdesát. Její francouzštinu hyzdil nehezký přízvuk, ze kterého jsem usoudil, že je Angličanka.
Na stole před ní ležel malý zápisník, do kterého si pečlivě zapisovala všechna čísla, která padla. Při hře používala onen děsivý nesmysl zvaný "systém". Většina chorobně závislých hráčů (hazard totiž je nemoc jako alkoholismus) má nějaký systém, na který…
