DŮCHOD
Na svých cestách jsem zažil mnoho příhod, které mě rozesmutnily a rozrušily. Jedna z nich se mi vryla tak hluboko do paměti, že kdykoliv si na ni vzpomenu, rozteskní mě to.
Byl to velmi malý muž, určitě nevážil víc než podvyživený čtrnáctiletý chlapec. Vypadalo to, že má kosti křehké a tenké kao troubel starobylé hliněné dýmky. Jeho zvláštní hlava, posazená na štíhlém krku, připomínala obrácenu řeckou amfóru. Zdobily ji obrovitánské zamžené laní oči, nos, jemně vycizelovaný jako ptačí křidélko, a krásně tvarovaná ústa, štědrá a soucitná. Tenké pergamenové uši byly velké a špičaté, představuji si, že přesně takové mají skřítkové. Byl to Skandinávec, kapitán obchodní lodi, kterou jsem cestoval z Austrálie do Evropy.
V těch kouzelných, dávno minulých dobách jste si mohli vybrat takovou loď; plavba trvala šest týdnů a na palubě bylo osm až dvanáct pasažérů. Nebyla to žádná Queen Elisabeth II. Připadali jste si jako na vlastní jachtě. Mělo to však i svá úskalí, protože spolucestující jste si vybrat nemohli. Ale mezi dvanácti lidmi se většinou našli nejméně dva, kteří alespoň vzdáleně připomínali lidské bytosti. S nimi jste mohli navázat přátelství a pak ignorovat ostatní, aniž byste je urazili. Cesta, o které bude řeč, byla zvláštní tím, že jsem byl jediným mužským pasažérem na palubě. Zbytek cestujících tvořily postarší dámy z Austrálie, které - se vzuršeným štěbetáním - podnikaly svou úplně první námořní plavbu, svou úplně pouť do Evropy, svou úplně první výpravu do domovské Anglie, kde žije královna. Všechno jim tedy, jak si asi dovedete představit, připadalo tak nové a vzrušující, že to musely obdivovat. Kajuty byly rozkošné, s opravdickými postelemi, sprchami a vanami, ve kterých tekla opravdická voda, v salónu se podávaly opravdické nápoje a u velikého naleštěného stolu jim steward servíroval opravdické pokrmy. Chovaly se jako děti na prvním pikniku, byla to radost, dívat se, jak se jim to všechno líbí. Avšak zdrojem jejich největšího potěšení byl kapitán. Stačil jim jediný pohled a hned se do něj hluboce, vážně a neodvolatelně zamilovaly. Kapitán působil doslova jako magnet. Obcházel lehátka, na kterých se dámy slunily, vyptával se, jak jim chutnala snídaně, jestli bujón, který se podával v jedenáct hodin, byl dost teplý; později v salónu osobně dohlížel na rituály spojené s přípravou suchého martini, nápoje proti mořské nemoci. Posílal námořníky, aby doběhli pro dámy, kdykoli je chtěl upozornit na něco zajímavého. Ukazoval jim hejna létajících ryb, velrybu, která v dálce chrlila gejzíry vody jako fontána, nebo albatrosa s rozepjatými křídly, plachtícího nad zádí lodi, jako by k ní byl připoután neviditelným drátem. S eskortou námořníků, kteří měli zajistit, aby nikdo nespadl, vzal dámy na příď a tam jim ukázal delfíny. Ti plavali chvíli stejně rychle jako loď, náhle však s neuvěřitelnou rychlostí vyrazili kupředu a pak vyskočili z modré vody, podobni rozdováděným šipkám. Odvedl dámy také do podpalubí, do nablýskané strojovny, kde bylo tak čisto, že by se dalo jíst s podlazy, a vysvětlil jim, jak funguje organismus lodi. Vzal je na kapitánský můstek a popsal jim, jak pracuje radar, který v noci upozorňuje, že se blíží nějaká loď, a tak zabraňuje strašlivým neštěstím. Zašel s nimi do kuchyně, ukázal jim mrazící boxy a místa, kde se skladuje a připravuje jídlo. Úplně je to uchvátilo. S každým takovým zážitkem ho milovaly víc a víc a on, okouzlující, plachý a něžný, se snažil ze všech sil připravit pro dámy bezpočet nových zajímavostí, tak jako kouzelník vytahuje z cylindru další a další překvapení, aby ohromil publikum.
"Kapitán má srdce ze zlata," sdělila mi jednou u dopoledního bujónu rozložitá a stále upocená paní Farthingaleová, "z ryzího zlata. Myslím, že kdyby byl můj manžel jenom trochu jako on, tak by naše manželství vydrželo."
Protože jsem neznal váženého pana Farthingala, neměl jsem k tomu co poznamenat.
"Kapitán je ten nejrozkošnější muž, jakého jsem kdy poznala, opravdový vzor zdvořilosti a las…
