FRED NEBOLI DOTEK TEPLÉHO JIHU
Dvakrát v životě jsem se dopustil té pošetilosti, že jsem se vydal na přednáškové turné po Spojených státech. Na těchto cestách jsem si hluboce zamiloval Charleston a San Francisco, začal jsem nenávitět Los Angeles - což není moc trefné jméno, ačoli uznávám, že najít výstižný název pro nějaké město je nomožné - rozveselil mě New York a znusilo se mi Chicago a St Louis. Během tohoto putování se mi přihodilo mnoho podivných věcí, ale nejzvláštnější zážitek jsem získal, až když jsem se pustil na jin od Mason - Dixonovy linie. Literární spolek v Memphisu, ve státě Tennessee, mě požádal, abych u nich vystoupil s přednáškou o ochraně přírody. Spolek mě také s jistou dávkou domýšlivého uspokojení informoval, že nebudu ubytován u nikoho méně významného než u zástupkyně jejich pokladníka, paní Magnolie Dwite-Hendersenové. Když jedu na přednáškové turné, úplně nesnáším bydlet jako host u neznámých lidí. Příliš často totiž od svých hostitelů slýchám: "Víme, že jste už tři týdny na cestách. Musíte být strašně vyčerpaný, unavený a zesláblý. U nás si opravdu opočinete. Jenom dnes, docela výjimečně, k nám na večeři přijde asi čtyřicet nejbližších přátel. Uvidíte, že si je hned zamilujete. Bude to takové poklidné, neformální setkání lidí, které máme rádi. Všichni prostě úplně šílí, jak se s vámi chtějí seznámit. Jeden z nich dokonce četl vaše knihy."
Z vlastní hořké zkušenosti vím, že se tohle nejen může stát, ale i často stává, a tak jsem pocítil nad tím, že mě literární spolek svěřil do péče oné paní Magnolie Dwite-Hendersonové, jisté znepokojení. Zatelefonoval jsem jí tedy s nadějí, že se z toho třeba (tak slušně, jak jen to půjde) vykroutím a ubytuji se v hotelu. Telefon zvedl muž s hlubokým sytým hlasem. Hlasem, jaký by nejspíš mohlo mít vyzrálé portské, kdyby dokázalo mluvit.
"Tadý je residence pani Magnolie Dwite-Hendersonový," ozvalo se. "S kym to mluvim?"
"Jmenuji se Durrell a rád bych hovořil s paní Dwite-Hendersenovou."
"Počkejte chvíli u telefónu," řekl hlas. "Pudu se po ní kouknout."
Po dlouhé pauze zazněl ze sluchátka udýchaný zvonivý hlásek, připomínající hrací strojek.
"Pane Durale, jste to vý?" zeptala se. "Tadý Magnolia Dwite-Hendersonová."
"Těší mě, že s vámi mohu mluvit, paní Dwite-Hendersonová."
"Pro smilování boží," vyjekla, "váš pří-zvuk, váš PŘÍ-zvuk! V životě jsem neslyšela něco tak perfektního. Je to jako bych mluvila se sirem Lawrencem Olivierem. Řeknu vám, že mně z toho až běhá mráz po zádech."
"Děkuji," odpověděl jsem. "Z dopisu od vašeho spolku jsem pochopil, že vás víceméně přinutili, abyste mě u sebe ubytovala. Mám dojem, že vás nemůžu takhle zneužívat. Myslím, že bych měl jít do hotelu a neobtěžovat vás."
"Obtěžovat mí?" zapištěla. "Ale prosím vás, zlatíčko, pro mě to bude čest, mít vás u sebe doma. Do hotelu bych vás nepustila, nikdy tam pořádně nezametou pod postelí a nevynášejí tam popelníky. To by bylo proti zásadám pravé jižanské pohostinnosti. Já bych v hotelu nenechala spát dokonce ani Yankeeho, kdyby sem přijel na přednášku - tedý né že by měli zrovna o čem přednášet. Všichni jsou nemastní neslaní, jak říkával můj otec. Jenom používal silnější slova."
Zmocnila se mě úzkost. Pochopil jsem, že se pobytu u paní Dwite-Hendersonové prostě nevyhnu, pokud nebudu chtít urazit její jižanskou pohostinnost.
"Jste velmi laskavá," rezignoval jsem. "Moje letadlo přistává v půl páte, takže bych u vás mohl být asi tak v pět."
"To je báječné!" zvolala. "To přijedete přesně na můj čájový dýchánek - každý čtvrtek ke mně chodí na čáj pět mých nejdražších přítelkyň. Samozřejmě že už jsou jak na trní, chtějí se s vámi totiž moc setkat."
S velkým úsilím jsem potlačil zasténání.
"Dobře, sejdeme se tedy v pět."
"Už se nemůžu dočkat, až budete tadý," odpověděla.
Zavěsil jsem a plný obav jsem se vydal na letiště. Za dvě hodiny jsem byl v samém srdci Jihu, země bavlny, černookých fazolí, sladkých brambor, a naneštěstí také Elvise Presleyho. Z letiště mě vezl taxík řízený ob…
