LUDWIG
Britové odjakživa říkají, že Němci nemají žádný smysl pro humor. Vždycky jsem měl podezření, že je to jen taková povrchní generalizace, která, jako většina povrchních generalizací, zřejmě neodpovídá pravdě. Moje velmi omezené zkušenosti s německou národností mě nepřesvědčily o tom, že Němci jsou nějak přehnaně vtipní, jenže já jsem obvykle diskutoval s ředitelem nějaké německé zoo o problémech zubů modrosti u šimpanzů nebo o zarůstání paznehtů na sloních nohách, a je tedy pochopitelné, že do naší konverzace mohl humor proniknout jen stěží. Nicméně tušil jsem, že se kdesi ve světě skrývá nějaký Němec se smyslem pro humor, tak jako člověk výdycky doufá, že někdo přece musí existovat anglický htel, kde nabízejí dobré jídlo. Připadalo mi, že pověst národa bez smyslu pro humor Němcům vešla do krve a přidala tak další k mnoha jejich komplexům méněcennosti. Zároveň jsem však doufal, že nějaký mladý Němec, rozhořčený touto hnusnou pomluvou, by třeba už mohl s ohromující technickou dovedností a precizností na smyslu pro humor pracovat. Takže jsem byl připravený, až se naše cesty zkříží, jednat s ním (nebo raději s ní) s největší možnou láskyplností, a ujistit ho, nebo ji, že jsem tomu zlovolnému nactiutrhání nikdy nevěřil. Jak se stává vždy, když si člověk dá takové altruistické předsevzetí, příležitost se mu naskytne dříve, než by čekal.
Zjistil jsem, že mám hrozné problémy v manželství, a protože dusná domácí atmosféra neprospívá úsilí napsat nějakou knihu, sbalil jsem si věci a odjel do Bournemouthu, města na jižním pobřeží Anglie, kde jsem žil jako mladík. V tomto ročním období to bylo dost opuštěné místo a nebylo pravděpodobné, že tam narazím na nějaké otravy, protože sezóna ještě nezačala. Většinu času, který jsem tam strávil, jsem bydlel v hotelu sám. Když je člověk jediným hostem ve velikánském hotelu, má z toho takový divný pocit, asi jako poslední zbylý pasažér na Titaniku. A právě zde jsem se seznámil se strašlivým Ludwigem, který, pokud mi rovnou nenavrátil duševní zdraví - a toho jsem nikdy na rozdávání neměl - určite mi vrátil smysl pro humor, ačkoliv si tohoto skutku naprosto nebyl vědom.
První den ráno, dříve, než jsem se vydal do města, abych zjistil, jaké radosti tam mohu očekávat, jsem zašel do hotelového baru. Domníval jsem se, že v tuto denní dobu je i v demokratické Británii zákonem povoleno, aby občané mohli požít opojné napoje, aniž by riskovali zatčení. Ale ke své zlosti jsem pouze shledal, že bar je zvařený. Mumlal jsem si cosi nelichotivého o hlouposti předpisů omezujících dobu podávání alkoholu, otočil jsem se a všiml si, že se ke mně blíží mladistvě vyhlížející muž v proužkovaných kalhotech, tmavém saku a v košili s jemně nabíranou náprsenkou, jejíž zářivá bělost by zahanbila Arktidu. Náprsenku zdobil motýlek, elegantní jako nějaký opravdový motýl. Bylo jasné, že tento muž stojí v hiearchii hotelového personálu poměrně vysoko. Blížil se ke mně, hlavu lehce skloněnou k jedné straně, a v jeho vlikých nevinných modrých očích se zračila otázka. Aby zakryl svou předčasnou pleš, měl zadní, poměrně dlouhé vlasy s velkým umem přečesané dopředu tak, že mu na čele vytvářely jakousi špičatou ofinu, která spolu s jeho vyhublým obličejem působila dost dobře. Vypadal tak trochu jako mladý Napoleon.
"Něco se děje, pane?" zeptal se. Z jeho přízvuku jsem usoudil, že je Němec.
"V kolik hodin se otvírá bar?"
Byl jsem připravený na to, že mi řekne, abych si počkal až do dvanácti. V tom případě bych mu podrobně vysvětlil, co si myslím o britských předpisech, omezeních a zvyklostech, týkajících se pití, srovnal bych to s poměry na Kontinentu, a ukončil bych vše prohlášením, že jsem doufal, že už snad schválili nějaký skvělý zákon, který by dospělým lidem dovloval dát si v hotelu skleničku v libovolnou denní dobu. Avšak vzal mi vítr z plachet.
"Barman ještě nepřišel, pane," vysvětloval omluvně. "Jestli se ale chcete napít, tak vám bar otevřu."
"No," zaváhal jsem, "jste si jistý, že se to smí? Nerad bych vám…
