Středa
25. února 23.25
Když vrátila chorobopisy do skrýše v McLearyho šatně, pocítila Susan úlevu. Současně byla velmi zklamaná. To, že je konečně prozkoumala, jí nepřineslo kýžené uspokojení. Přikládala chorobopisům velkou důležitost, ale když dokončila jejich průzkum, necítila, že by se ve svém pátrání pohnula dál. Měla mnohem víc údajů, ale žádné shody ani souvislosti. Případy se nadále zdály nahodilé a navzájem je nic nepojilo.
Výtah zpomalil a zastavil, dveře se zachvěly a pak otevřely. Susan vystoupila na operačním oddělení. Na sále číslo 20 ještě probíhala operace, byla to ruptura výduti břišní aorty, pacienta přijali na pohotovosti. Operace trvala už osm hodin; nevypadalo to moc dobře. Jinak panoval na operačních sálech noční klid. Několik žen tu mylo podlahu a doplňovalo zásoby čistého prádla. U hlavního pultu seděla sestra a snažila se vtěsnat posledních pár případů do zítřejšího rozpisu operací.
Finta se sesterskou uniformou Susan stále ještě vycházela a těch pár lidí na chodbě si jí zřejmě ani nevšimlo. Prošla rovnou do šatny sester a převlékla se do operačního úboru. Stejnokroj sestry pověsila do otevřené skříňky.
Vrátila se na hlavní chodbu a podívala se na lítačky vedoucí k operačním sálům. Na pravém křídle dveří byl velký nápis: Operační sály: Nepovolaným vstup zakázán. Hlavní pult byl hned vedle těch dveří. Sestra sedící za ním byla stále ještě v plné práci. Susan neměla zdání, jestli ji nezastaví, až se pokusí vstoupit.
Aby získala komplexní přehled o operačním traktu, přešla několikrát chodbou, přičemž napůl doufala, že dívka u hlavního pultu si dá pauzu a na chvíli odejde. Jenže ta se nezvedla, ba ani nevzhlédla. Susan se snažila vymyslet nějaké patřičné vysvětlení pro případ, že by se jí dívka zeptala, kam jde. Nic ji ale nenapadalo. Byla skoro půlnoc a ona věděla, že by musela mít v záloze nějakou poměrně přesvědčivou historku, aby takhle pozdě svou přítomnost vysvětlila. Nakonec se Susan odhodlala k činu, aniž ji napadlo něco lepšího než nepřesvědčivá výmluva, že chce zkontrolovat, jak postupují na sále číslo 20, anebo že ji posílají z laboratoře nabrat vzorky kultur, protože u těch předchozích došlo ke kontaminaci. Předstírala, že si dívky za pultem nevšimla, a zamířila ke dveřím. Když ji míjela, dívka nevzhlédla. Ještě pár kroků. Když Susan dorazila ke dveřím, opřela se do jejich pravého křídla. Otevřelo se a Susan už chtěla vstoupit.
„Hej, počkejte.“
Susan ztuhla, čekala nevyhnutelné. Obrátila se k dívce. „Zapomněla jste si vzít antistatické galoše.“
Susan pohlédla dolů na své střevíce. Jakmile jí svitlo, o čem sestra mluví, pocítila úlevu.
„Zatraceně, jeden by řekl, že jdu na sál podruhé v životě.“ Sestra se vrátila ke svému rozpisu operací. „Já na to sama každou chvíli zapomenu.“
Susan přistoupila ke skříňce z nerezivějící oceli přistavené u zdi. Antistatické galoše – navržené tak, aby odpuzovaly statickou elektřinu, tak nebezpečnou tam, kde se pouštěly hořlavé plyny – byly na dolní polici ve velké lepenkové krabici. Susan si je obula, jak jí to ukázal Niles při první návštěvě na operačním sále před dvěma dny, a černé pásky si nacpala do střevíců. Když otevírala lítačky podruhé, sestra u stolu ani nevzhlédla. Memoriál byl dost velký, aby nové tváře nebyly žádným překvapením.
Operační sály byly v Memoriálu uspořádány do tvaru velkého U, uprostřed kterého byly zásobovací a přijímací místnosti a anesteziologické ordinace. Vchod k operačním sálům byl v dolním oblouku U, nejblíž k výtahům. Susan zjistila, že sál číslo 8 se nalézá v pravém rameni účka.
Sál číslo 20, kde probíhala operace, byl na opačné straně, a Susan tak kráčela k sálu číslo 8 po úplně vylidněné chodbě. Zastavila se u dveří a podívala se skrze skleněnou výplň dovnitř. Sál vypadal přesně stejně jako sál číslo 18, kde omdlel Niles. Stěny byly vykachličkované, podlahu pokrýval flekatý vinyl. Ačkoliv byla světla zhasnutá, viděla Susan velké bubny operačních lamp nad chirurgickým stolem. Otevřela a rozsvítila.
Aniž…
