Úterý
24. února 8.05
Když následujícího jitra spustil radiobudík, Susan připadalo neuvěřitelně obtížné vynořit se z tepla a pohodlí postele. Aspoň že vysílali Lindu Ronstadtovou, jejíž hlas vzbuzoval v Susanině mysli do jisté míry příjemné asociace Místo aby rádio vypnula, ležela a nechávala do sebe pronikat zvuk i rytmus. Než píseň dozněla, byla už Susan úplně vzhůru a v myšlenkách se jí začínaly prohánět události předchozího dne. Od včerejšího večera se nejméně do tří do rána hluboce soustředila na velkou hromadu časopiseckých článků, knih o anesteziologii, svou vlastní učebnici interní medicíny a výpisky z klinické neurologie. Nadělala si obrovské množství poznámek a její bibliografie se rozrostla na nějakou stovku článků, které si chtěla vytáhnout z regálů v knihovně. Projekt začínal nabývat na komplexnosti, byl náročnější, a přece současně stále víc fascinující a poutavější. Proto teď byla Susan ještě odhodlanější a uvědomovala si, že toho za dnešní den musí velmi mnoho stihnout.
Sprchu, oblékání a snídani zvládla uspokojivou rychlostí. Při snídani si znovu pročetla některé svoje poznámky a uvědomila si, že si bude muset podruhé projít některé články, které četla včera večer.
Cesta k zastávce podzemky na Huntington Avenue Susan přesvědčila, že počasí se nezměnilo. Proklela v duchu skutečnost, že Boston leží tak daleko na severu. Měla štěstí, že si v obstarožním vagonu našla místo k sezení a mohla si rozbalit kus své sjetiny z počítače IBM. Chtěla si znovu překontrolovat počet případů, který z ní vyplýval.
„To jsem rád, že tě vidím, Susan. Neříkej mi, že jdeš dneska do nemocnice?“
Susan vzhlédla do rozesmáté tváře George Nilese, který se držel tyče nad její hlavou.
„Nikdy nic nezmeškám, Georgi, to přece víš.“
„Vypadá to, žes zmeškala vizitu. Už je po deváté.“
„Totéž bych mohla říct o tobě.“ Susanin tón kolísal mezi přívětivostí a bojovností.
„Mně bylo dáno celkem jasně na srozuměnou, že se mám nechat prohlédnout ve středisku pro studenty proto, aby vyloučili možnost, že jsem během toho včerejšího galapředstavení na sále utržil tříštivou frakturu lebky.“
„Jsi ale v pořádku, ne?“ zeptala se Susan a v jejím vážném hlase byla upřímná starost.
„Jo, je to dobrý. Jen je těžké zalátat si zraněné ego. To je jediná věc, která praskla. Ale doktor na klinice říkal, že ego se musí zahojit samo.“
Susan se zasmála. Niles se přidal. Vlak zastavil u Severovýchodní univerzity.
„Vypustila jste půlku prvního dne na chirurgii v Memoriálu, pak jste se hned následující den ulila z vizity – to je pozoruhodné, slečno Wheelerová.“ George nasadil vážný výraz. „Ani se nenaděješ a budeš mezi mediky kandidovat na největšího ulejváka roku. Jestli to vydržíš, trhneš rekord, co udělal Phil Greer v druhém ročníku při cvičeních na patologii.“
Susan neodpověděla. Probírala se svými listy výstupů z počítače.
„Na čem vůbec pracuješ?“ zeptal se Niles a zkroutil se, aby se na sjetinu nemusel dívat vzhůru nohama.
Susan k němu vzhlédla. „Pracuju na projevu, který přednesu při přebírání Nobelovy ceny. Vyprávěla bych ti o tom, ale mohl bys zmeškat cvičení.“
Vagon zajel do tunelu a zahájil svou cestu pod městem. Hluk další konverzaci znemožnil. Susan se vrátila ke svému studiu plachty počítačových údajů. Chtěla si být těmi čísly stoprocentně jistá.
Svými soukromými ordinacemi Beard 8 nápadně připomínal Beard 10. Susan přešla chodbou a zastavila se před místností číslo 810. Na starých, ale naleštěných mahagonových dveřích byl strohý černý nápis: Interní klinika. Profesor MUDr. PhDr. J. P. Nelson. Nelson byl přednosta kliniky stejně jako Stark, ale zabýval se interní medicínou a jejími specializovanými odvětvími. Také patřil mezi důležité postavy tohoto zdravotnického zařízení, ale ne zas tak vlivné jako Stark, nebyl tak dynamický a ve schopnosti získávat finanční zdroje se s ním nemohl ani zdaleka rovnat. Nicméně Susan stálo dost sebezapření, aby se k této olympské postavě odhodlala přiblížit. S trochou váhání otevřela mahagonové dv…
