Úterý
24. února 11.00
Susan zpomalila do rychlého kroku a vyhýbala se tázavým pohledům lidí na chodbě. Měla obavu, že se jí dá citové pohnutí vyčíst z tváře jako z otevřené knihy. Obvykle když plakala nebo jí bylo do pláče, zrudly jí tváře a víčka do jasně karmínova. Ačkoliv věděla, že teď plakat nebude, došlo už k patřičným nervovým spojením. Kdyby ji někdo známý zastavil a řekl něco nevinného, jako třeba „Co se děje, Susan?“ nejspíš by se rozbrečela. Proto chtěla být chvilku sama. Byla vlastně spíš rozhněvaná a zklamaná než co jiného, protože strach probuzený potyčkou s Harrisem už pominul. Strach se zdál v souvislosti se setkáním s nadřízeným tak nemístný, až uvažovala, jestli snad nemá halucinace. Naštvala opravdu Harrise do té míry, že se musel ovládat, aby ji fyzicky nenapadl? Měl opravdu chuť ji udeřit, jak se obávala, když vyrazil od svého psacího stolu? Ta představa se jí zdála komická a bylo jí zatěžko uvěřit, že ta situace působila natolik hrozivě. Věděla, že by jí nikdy nikdo jiný neuvěřil, jaké měla tehdy pocity. Připomínalo jí to situaci kapitána Queega ve Vzpouře na lodi Caine.
Schodiště bylo jediným útočištěm, které ji napadlo, a tak prošla kovovými dveřmi a rychle je za sebou zavřela. Syrové světlo zářivek a všechny zvuky nechala za sebou. Jediná holá žárovka nad ní teple zářila a na schodech bylo hojivé ticho.
Susan ještě pořád svírala v rukou blok a propisovačku. Zaťala zuby a zaklela tak hlasitě, že uslyšela ozvěnu vlastního hlasu. Pak mrštila blokem a propisovačkou dolů po schodech na nejbližší odpočívadlo. Blok narazil na okraj schodu a pak dopadl naplocho na podlahu, obálkou dolů. Klouzal přes odpočívadlo a narazil do stěny, kde spočinul nepoškozený a otevřený. Propisovačka poskočila přes okraj schodů a několik výmluvných zvuků zvěstovalo, že klesla kamsi do útrob nemocnice.
Ač tu bylo nehostinno, usedla Susan na horní schod a nohy si opřela hned o schod níž, takže měla kolena zvednutá a ohnutá v ostrém úhlu. Přitáhla si je k bradě. Pevně zavřela oči. Kolik jen za tu krátkou dobu, co byla v Memoriálu, ztratila iluzí o medicíně! Její nadřízení, od asistentů až po profesory, vůči ní projevovali širokou škálu reakcí, od milé přívětivosti až po přehnané nepřátelství. Zpravidla bylo to nepřátelství spíše pasivně útočné, ne jako Harrisovo – typičtější byla Nelsonova reakce. Nelson se nejprve choval přátelsky, posléze přešel k neochotě a vysloveným obstrukcím. Susan měla ten starý známý pocit, který v ní bujel od chvíle, kdy se rozhodla pro studium medicíny: prožívala jakousi paradoxní osamělost. Ačkoliv ji soustavně obklopovali lidé, kterým nebyla lhostejná, cítila se jaksi vydělená z kolektivu. Toho půldruhého dne v Memoriálu nebylo nijak strhujícím zahájením klinické praxe. Ještě výrazněji než v prvních dnech studia na lékařské fakultě pociťovala, že vstupuje do pánského klubu – byla outsider, který se musí přizpůsobit, přistoupit na kompromis.
Susan otevřela oči a podívala se na blok, roztažený na odpočívadle pod ní. To, že ten blok zahodila, trochu odventilovalo její zklamání, a teď se cítila o fous klidnější. Vracela se jí sebekontrola. Současněji překvapovala dětinskost toho gesta. Takové jednání se jí nepodobalo. Možná měli Nelson a Harris nakonec ve svém hodnocení pravdu. Možná jakožto medická na samém počátku své dráhy není tou pravou osobou, která by měla vyšetřovat tak závažný klinický problém, a možná je její emocionalita vrozeným handicapem. Reagoval by muž na Harrisovu odezvu nějak jinak? Byla snad emocionálnější než její mužské protějšky? Susan si vzpomněla na Bellowse a jeho chladné, odtažité vystupování, na to, jak se dokázal soustředit na ionty sodíku, když stál tváří v tvář tragédii. Susan připadalo včera jeho chování nesprávné, ale když teď seděla a rozjímala na schodišti, nebyla si už tak jistá. Napadlo ji, jestli by se sama dokázala takhle chovat, kdyby to bylo nutné.
Nějaké dveře, které se otevřely kdesi vysoko nad ní, ji přinutily vstát. Na kovových schodech se ozva…
