Pondělí
23. února 18.55
Chvilku před sedmou vystoupila Susan z podzemky na North Station. Přecházela právě po lávce nad ulicí, když se do ní opřel vítr, zvedající se od napůl zamrzlého přístavu. Předklonila se, aby se jí proti němu snáz postupovalo, jednou rukou si přidržovala kožešinový klobouček a druhou klopy těžkého dvouřadového tříčtvrtečního kabátu. Snažila se uchránit si krk před chladem tím, že si zachumlala bradu co nejhlouběji do límce. Když zahnula za roh budovy, vítr zesílil. Ulicí kolem ní se překutálela prázdná pivní plechovka. Známé moře červených koncových světel, v dopravní špičce zcela běžné, se v oparu výfukových plynů táhlo, kam až Susan dohlédla. Okénka aut byla zamrzlá a se stříbřitými odlesky odrážela podoby věcí kolem sebe, což ploškám skla dodávalo vzezření bílých, nevidoucích zorniček slepce.
Susan trochu popoběhla a přitom sebou trochu legračně komíhala, protože paže měla přitisknuté k tělu. Hlavní vchod nemocnice před ní zel dokořán a ona se s úlevou protáhla otáčivými dveřmi.
Čepici si nacpala do pravého rukávu kabátu, který nechala v šatně za hlavním informačním pultem. Pak si půjčila nemocniční telefonní seznam a zavolala do počítačového centra.
„Haló, tady mzdová účtárna,“ řekla Susan trochu zadýchaně. Snažila se, aby její hlas zněl normálně. „Vyzvedl si už pan Schwartz své materiály?“
Odpověď byla kladná – odnesl si je asi před pěti minutami. Zdálo se jí, že nastal pravý čas, aby vykonala to, co měla v úmyslu. Odkráčela k výtahu Hardyho křídla a vyjela do třetího podlaží, kde byly účtárny.
Večerní směna účetních byla mnohem méně početná než denní. Když Susan vstoupila do první místnosti, byli na druhém konci vidět jen tři lidé. Dva muži a jedna žena unisono vzhlédli, hned jak dívka vešla.
„Promiňte,“ řekla Susan, když k nim přistoupila. „Můžete mi prozradit, kde bych našla pana Schwartze?“
„Schwartze? Jistě. Sedí v támhleté rohové kanceláři.“ Jeden z mužů ukázal na protější stranu místnosti.
Susan očima sledovala jeho prst. „Díky,“ řekla a zamířila, kam jí ukázal.
Henry Schwartz seděl uprostřed počítačových sjetin, které si vyžádal. Kancelář byla malá, ale mimořádně útulná. Knihy v policích byly uspořádány podle velikosti a zasunuty do hloubky dvou centimetrů od okraje poličky, ani víc, ani míň.
„Pan Schwartz?“ zeptala se Susan s úsměvem a přistoupila k jeho stolu. „Ano?“ ozval se Schwartz a položil ukazováček na místo, kde přestal číst.
„Moje sjetina se zřejmě zamíchala k vaší, aspoň nahoře se na tom všichni shodli. Chtěla jsem se zeptat, jestli jste si nevšiml nějakého materiálu, který jste nežádal.“
„Ne, ale ještě jsem to všechno neprošel. Copak vám chybí?“
„Jsou to nějaké informace o komatu, které potřebujeme k přehledu jednotlivých oddělení. Mohla bych se podívat, jestli je tu náhodou nemáte?“
„Ale samozřejmě,“ kývl Schwartz a začal po částech zvedat hromadu sjetin, aby našel začátek dalšího pruhu papíru.
„Jestli to tam je, tak to bude na konci,“ informovala ho Susan. „Prý to zpracovávali hned po vašich žádankách.“
Schwartz zvedl ze stolu celou hromadu materiálů. To, co na stole zbylo, byla sjetina, kterou si objednala. Navrchu byla připnutá její žádanka.
„To je ono,“ řekla Susan.
„Ale podle formuláře jsem o to žádal já,“ zapochyboval Schwartz s pohledem na žádanku.
„Není divu, že to zamíchali k vašim materiálům,“ řekla Susan a sáhla po své sjetině. „Ale ujišťuji vás, že tohle by vás nezajímalo. A rozhodně to v žádném případě není vaše chyba.“
„Měl bych raději říct něco Georgovi…,“ uvažoval Schwartz, zatímco si před sebe opět ukládal své papíry.
„Není třeba,“ ujistila ho Susan na odchodu. „Už jsme s ním o tom měli dlouhou diskusi. Tisíceré díky.“
„Není zač,“ odpověděl Schwartz, ale Susan už byla pryč.
„Susan, ty to přeháníš, skutečně přeháníš,“ řekl Bellows mezi dvěma sousty vaječného krému, který sebral z podnosu nějakého pacienta, jemuž bylo příliš špatně od žaludku, než aby jedl. „Ulila ses z přednášky, z odpoledni vizity, vyhýbáš se svým pacien…
