Pondělí
23. února 20.32
Patologická laboratoř se nacházela v suterénu hlavní budovy. Susan sešla po schodech a ocitla se uprostřed podzemní chodby, která napravo mizela v úplné temnotě a nalevo se ztrácela v zákrutech. Na stropě v rozestupech šesti až devíti metrů svítily silné holé žárovky. V místech, kde světlo jedné přecházelo do prostoru osvětleného další, panovalo jakési příšeří, v němž potrubí, které se proplétalo na stropě, vytvářelo podivnou hru stínů. Chabým pokusem dodat tomuto podzemnímu světu alespoň trochu barvy byly šikmé pruhy jasně oranžové malby na stěnách. Přímo proti Susan byla špatně viditelná šipka ukazující vlevo, opatřená nápisem Patologie. Susan se vydala chodbou a její střevíce vydávaly na betonové podlaze duté zvuky, přehlušující syčení parního potrubí. Atmosféra tu byla tísnivá; umístit pitevnu v útrobách nemocnice bylo v jistém smyslu docela stylové. Susan se do patologické laboratoře nijak netěšila. Byla toho názoru, že patologie představuje stinnou stránku medicíny, specializaci, která jako by se živila lékařským neúspěchem – smrtí. Argumenty o užitečnosti pitev, které na patologii prováděli, anebo o očividném prospěchu, který výsledky autopsií přinášejí živým, Susan neuznávala. Viděla při cvičeních z patologie jen jednu pitvu a i to se jí zdálo až moc. Život nikdy nepůsobil tak křehce a smrt tak neodvratně, jako když měla před očima dva lhostejné obézní patology kuchající tělo nedávno zesnulého pacienta.
Při vzpomínce na tu událost Susan zpomalila, ale nezastavila se. Byla plná odhodlání. Ušla však snad sto metrů, než chodba zatočila nejdřív na jednu a pak na druhou stranu. Nervózně se ohlédla přes rameno a napadlo ji, jestli nemohla dveře do pitevny minout. S narůstající nechutí pokračovala v chůzi. Na několika místech žárovky nefungovaly a dívku předběhl vlastní prodloužený stín. Když se pak dostala do světla další žárovky, stín vybledl a zmizel.
Konečně se před ní objevily dvoukřídlé lítačky. V horní části měla obě křídla okénko z mléčného skla.
„Nepovolaným vstup zakázán,“ bylo napsáno na popraskaném bílém povrchu obou okének. Napůl oloupanou zlatou barvou bylo pod okénkem na pravých dveřích napsáno „Patologická laboratoř“. Susan u dveří zaváhala, sbírala odvahu a uvažovala, co na ni uvnitř asi čeká. Pootevřela dveře a nakoukla tam. Místnosti dominoval dlouhý černý kamenný stůl, zabírájící většinu její délky. Byly na něm nahromaděné mikroskopy, sklíčka, krabičky na podložní sklíčka, chemikálie, knihy a změť jiných potřeb. Susan trhnutím dveře otevřela a vstoupila dovnitř. Ve vzduchu visel čpavý pach formaldehydu. Celá stěna napravo od ní byla od podlahy až ke stropu zastavěná policemi. Ty byly plné různě velkých lahví a sklenic. Když se podívala důkladněji, poznala, že ta amorfní bezbarvá hmota ve velké sklenici nejblíž od ní je celá lidská hlava, úhledně podélně přeříznutá v půli. Přímo za rozpůleným jazykem byla jakási zrnitá hmota. Nálepka na sklenici hlásala jasně: „Nádor hrtanu, 304-A6 1932.“
Susan se otřásla a pokusila se na další podobně děsivé vzorky nedívat.
Na protějším konci místnosti byly další dvoukřídlé lítačky, stejné jako ty, jimiž přišla z chodby. Z prostoru za nimi uslyšela směs hlasů a kovových zvuků. Přikročila co nejtišeji ke dveřím. Připadala si jako vetřelec v cizím a potenciálně nepřátelském prostředí.
Susan se pokusila štěrbinou mezi oběma křídly dveří nakouknout dovnitř. Ačkoliv bylo její zorné pole omezené, hned poznala, že se dívá do pitevny. Pomalu začala otevírat levé křídlo dveří.
Místností zazněl hlasitý zvonivý zvuk, při jehož zaslechnutí se Susan prudce otočila a dveře se před ní s plesknutím zavřely. Nejdřív ji napadlo, že snad spustila nějaký poplašný systém, a pocítila nutkání vrhnout se ke dveřím do chodby. Než se ale stihla pohnout, vynořil se z postranních dveří jeden ze zaměstnanců patologické laboratoře.
„Dobrý večer,“ pozdravil ji, přistoupil k porcelánové výlevce a zvedl vyplachovací nádobu s destilovanou vodou. Usmál se na S…
