16
Maxwell sešel ze silnice v místě, kde míjela úžlabinu Honících psů, a několik minut tam stál a pozoroval skalnaté útesy a výčnělky srázů. Hlouběji v úžlabině za červenožlutým závěsem z listoví uviděl prudký kamenitý svah kopce Kočičího brlohu, na jehož vršku se tyčil vysoko do nebe hrad goblinů, kde bydlel jistý O´Toole. A kdesi dole v houštinách se skrýval omšelý kamenný most, příbytek trollů.
Bylo ještě ráno, neboť Maxwell se vydal na cestu dlouho před rozbřeskem. Na trávě a keřích, kam ještě nedopadlo slunce, jiskřila ledová rosa. Ve vzduchu se vznášela chuť vína a modř nebe byla tak jemná a světlá, že se zdálo, že obloha nemá vůbec žádnou barvu. A to všechno - nebe, vzduch, skály i les - bylo prodchnuto pocitem nejasného očekávání.
Maxwell přešel na druhou stranu transportního pásu po můstku, který zde tvořil oblouk, a vykročil po cestičce, směřující do úžlabiny.
Ze všech stran jej obklopily stromy a jemu se zatajil dech - procházel nyní tajuplnou pohádkovou zemí. Přistihl se, že se snaží našlapovat pomalu a opatrně, aby neporušil lesní ticho prudkým pohybem nebo hlukem. Z baldachýnu větví nad jeho hlavou padaly listy, pomalu kroužily a třepetaly se jako různobarevná křidélka. Přes cestu mu uspěchaně přeběhla myška a spadané listí jí pod tlapkami skoro ani nezašustilo. V dáli křičela sojka, ale stromy její pronikavý hlas přitlumily.
Cestička se rozdvojovala - vlevo se dále vinula úžlabinou, vpravo se stáčela vzhůru. Maxwell se vydal doprava. Čekal ho dlouhý a únavný výstup, ale nepospíchal a hodlal dělat časté přestávky. Pomyslel si, že v takový den je prostě hříchem pospíchat a šetřit čas, který je možno strávit zde, mezi barvami a v tichu.
Strmá cestička se klikatila a obcházela ohromné balvany potažené šedým lišejníkem. Všude kolem rostly stromy. Drsná kůra letitých dubů ostře kontrastovala s atlasovou bělobou bříz, kterou narušovaly maličké hnědé skvrnky tam, kde se tenká kůra odchlípla, ale stále ještě držela a třepotala se ve větru. Z listí a klestí se zvedal keř Arisaemy, obsypaný červenými plody, a usychající listy na něm visely jako roztrhaný purpurový plášť.
Maxwell pomalu stoupal do svahu a často se zastavoval, aby se rozhlédl a nadýchal vůně podzimu, která se vznášela všude kolem. Nakonec došel na palouček, na němž přistál Churchillův letoun, když jej trollové očarovali. Odtud vedla cesta přímo ke hradu goblinů.
Chvíli postál na paloučku, aby se vydýchal, potom pokračoval dál. Na pastvině ohrazené tyčemi oškubával řídké chomáčky chudé trávy Dobbin - nebo nějaký kůň, který se mu velice podobal. Kolem věžiček hradu, který jinak vypadal jako po vymření, kroužili holubi.
Poklidné jitřní ticho bylo náhle narušeno řevem a z otevřené hradní brány se vyvalila horda trollů, kteří se pohybovali v dosti podivném útvaru. Šli ve třech zástupech a každý zástup táhl lano. Maxwella napadlo, že vypadají úplně jako burlaci na Volze, které kdysi viděl na jednom obraze. Trollové vstoupili na padací most a Maxwell uviděl, že všechna tři lana jsou uvázána k velikému otesanému kameni. Jak jej za sebou táhli, poskakoval po mostě a dutě rachotil.
Stařičký Dobbin divoce ržál, běhal uvnitř ohrady dokolečka a vyhazoval zadkem.
Trollové s temně hnědými, vrásčitými zlostnými tvářemi, dlouhými blyštivými tesáky a svázanými hřívami vlasů, které se ježily víc než obvykle, sestupovali těžkým klusem po cestě. Za nimi se valil kámen a zvedal oblaka prachu.
Z hradní brány se vyrojilo množství goblinů, kteří mávali kyji, motykami, vidlemi - prostě vším, co jim zrovna padlo do ruky.
Maxwell rychle uskočil stranou, aby trollům uhnul. Běželi mlčky, rozhodně, plnou vahou se opírali do lan a za nimi se s pronikavým bojovým řevem řítila tlupa goblinů. V jejich čele ztěžka klusal pan O'Toole. Tvář měl fialovou hněvem a mával sekáčkem na maso.
Právě v místě, kde Maxwell z cesty uskočil, prudce klesala po kamenitém srázu k paloučku vil. Kámen tažený trolly narazil těsně před srázem na výstupek skály a vyskočil vysoko do vzduchu. …
