26
Rapp nevěděl, co je to za člověka, ale z nějakého důvodu k němu okamžitě pocítil respekt. Šedivé vlasy, tmavě šedý oblek, nablýskané okované špičky a skutečnost, že právě neohlášen vstoupil do zabezpečené budovy, to všechno napovídalo, že jde o někoho, kdo pravděpodobně sídlí v Langley v některém z nejvyšších pater. Sjel muže pohledem od hlavy k patě a neubránil se dojmu, že mu připomíná štíhlejší verzi Spencera Tracyho. Rapp usoudil, že bude lepší vstát. Natáhl ruku a řekl: „Ano. A vy jste…?“
Stansfield nasadil dědečkovský úsměv. „George.“
V Rappově tváři byla nedůvěra. „To není vaše skutečné jméno, že ne?“
„Ne,“ přiznal Stansfield.
Po chvíli Rapp pokračoval: „Nejste náhodou ten, co to tady vede?“ Stansfield se uvolněně usmál. „Až vám bude jako mně, radši něco veďte, nebo vás pošlou na penzi. Posaďte se, prosím.“ Pokynul pravou rukou k židli, na které Rapp předtím seděl. Rapp se vrátil na místo. Stansfield ucítil kávu a všiml si konvice na pultu. Nalil si. „Nechcete taky?“
„Ne, díky.“
Když si Stansfield přisedl ke stolku, napil se a začal: „Slyšel jsem, že jste zase dělal vlny.“
Rapp nevěděl, co na to má říct, a tak pokrčil rameny a mlčel.
„Mohl byste mi vysvětlit, jak jste dospěl ke svému rozhodnutí?“
„Které rozhodnutí by to mělo být?“
„Proč jste se v Istanbulu rozhodl jednat na vlastní pěst?“
Rapp přimhouřil oči. Několik vteřin starého muže pozoroval. Už tak měl dost potíží kvůli porušení těch zatracených pravidel. Nehodlal porušovat další. „Obávám se, že nevím, o čem mluvíte.“
Stansfield se ušklíbl. „Obávám se, že víte.“
„Jsem trochu v nevýhodě. Pokud jste ten, za koho vás mám, víte, že o tom nemůžu s nikým mluvit, dokud nedostanu povolení.“ Rapp ukázal bradou ke dveřím konferenční místnosti.
„Dobrá poznámka. Neznáte mě z dobrého důvodu, ale já znám vás.“
Rappův pochybovačný výraz se změnil v pokorný, když stříbrovlasý muž odříkal jeho životopis včetně data narození, čísla sociálního pojištění, jmen rodičů, dlouhého seznamu sportovních úspěchů a silných i slabých stránek. Teprve poslední část však v Rappovi vyvolala pocit zranitelnosti.
„Před třemi dny jste devítimilimetrovou berettou střelil z bezprostřední blízkosti jednoho muže. Sem a sem.“ Stansfield si sáhl na srdce a poklepal na můstek brýlí. Ohlédl se ke dveřím konferenční místnosti a pokračoval: „Máte jednoho zapáleného fanouška, jeden člověk se domnívá, že máte obrovský potenciál, a jeden mocný muž vás očerňuje. Zrovna rozhodují o vašem osudu. Jestli chcete pokračovat v započaté kariéře, velmi pravděpodobně jsem vaší největší nadějí já. Takže pokud máte něco na srdci, teď je ta správná chvíle.“
To, že ten muž znal tolik podrobností z jeho života a dokázal je bez jediné poznámky bezchybně přednést, Rappovi stačilo. „Zdá se, že většinu faktů už víte.“ Opatrně otázku obrátil proti Georgeovi, když dodal: „Určitě jste si udělal nějaký názor.“
Stansfield se opřel a přehodil levou nohu přes pravou. „Slyšel jsem protichůdné verze. Proto jsem se rozhodl setkat se s vámi osobně.“
„Jaké jsou ty protichůdné verze?“
„Působíte jako člověk, který má pro tuhle práci výjimečné vlohy. Kromě toho působíte jako člověk, který neumí dodržovat pravidla, což může být, mladý muži, velice nebezpečná věc.“
Rapp pokýval hlavou. Docházelo mu, že mladší bratr Spencera Tracyho je opravdu nejvyšší šéf, a proto ho musel získat na svou stranu, než ho Hurley nadobro potopí. „Pane, pletu se hodně, když mám dojem, že jste v určitém období kariéry strávil nějaký čas v terénu?“
Stansfield se usmál, ale neodpověděl.
„A když jste byl v terénu, probíhaly věci vždycky podle plánu?“
Stansfield hned pochopil, kam mládenec míří. „Je velký rozdíl mezi přizpůsobivostí a neuposlechnutím rozkazu.“
Rapp přikývl a na okamžik se zachmuřil. Přesně tohle na něj křičel Hurley a přidal ještě pár peprných výrazů. Kdyby u toho nebyl doktor Lewis, nejspíš by se do sebe pustili.
„Na druhé straně,“ pokračoval Stansfield, „bývám hodně opatrný, když posuzuji rozhodnutí, které někdo učinil …
