Americký zabiják (Vince Flynn)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

34

JIŽNÍ NĚMECKO

Cesta ubíhala klidně v tom smyslu, že s velkým mercedesem zamířili na jih a až k německo-švýcarské hranici zastavili jen dvakrát. Osm hodin ujížděli průměrnou rychlostí sto dvacet kilometrů v hodině po hladce se vinoucí dálnici. Kolem některých větších měst museli zvolnit, a když se na jihu blížili k horám, klikatější a stoupající cesta je zpomalila jen nepatrně. Byli rádi, že nenapadl sníh.

Minuli Hannover, Kassel, Frankfurt, Štrasburk a šmouhy dalších měst a Hurley se zabýval informačním pokladem, který získal z bankéřova trezoru. Richards zapnul laptop a s pomocí šifrovacího softwaru odeslal data z Dorfmanových disků přes satelitní telefon. Kennedyová měla ve Washingtonu tým na překládání a filtrování informací. Richards byl s odesíláním hotov, než dojeli do Kasselu. Pak na dvě hodiny usnul. Rapp poslouchal útržky konverzace na zadním sedadle a přemýšlel, co je čeká dál. Hurley jim zásadně nesděloval informace, které nepotřebovali vědět, a podle jeho názoru nepotřebovali vědět skoro nic.

V polovině cesty Hurley Rappovi přikázal, aby zastavil a vyměnil se s Richardsem. Dotankovali benzin, došli si na záchod a Hurley Rappovi a Richardsovi přinesl kávu a občerstvení. Rappovi nevadilo řídit, ale Hurley na příkazu trval. Hodina či dvě odpočinku mohou sehrát klíčovou roli. Člověk nikdy neví, kdy se něco semele. Ale jak bylo jeho zvykem, Hurley se vlastní radou neřídil a horečně pokračoval v práci. Rapp se uvelebil na zadním sedadle a po několika minutách se Hurleyho zeptal: „Co nás čeká dál?“

Hurley se kupodivu zasmál. „Vysvětlím vám to, než přejedeme hranici. Ještě to musím promyslet“

Rapp si všiml, že Hurley je pořádně utahaný, ale nechal si to pro sebe. Během pár minut ho ukolébalo svištění pneumatik po betonu za vysoké rychlosti. Sroloval bundu, zaklínil ji mezi rám dveří a svou hlavu a usnul. Následujících několik hodin se vznášel mezi spánkem a bděním a ostré vyzvánění satelitního telefonu přerušovalo jeho sny o pudlech, nevkusných přehazovačkách a svázaných plnoštíhlých Němkách.

V jednu chvíli ho při usínání napadlo, co si Frau Dorfman počne se psy, když je teď její manžel po smrti. Z nějakého důvodu si vzpomněl na rozšiřující se kaluž krve pod Dorfmanovou hlavou. Kam až se rozlila? Začala v suchém zimním vzduchu vysychat? Kolik krve je vlastně v lidské hlavě? Půl litru? Než otázku množství vyřešil, usnul.

Hurley si neodpočinul. Prohlédl všechny dokumenty, složky, krátké vzkazy i účty. Nejdůležitější informace zaplnily skoro celý poznámkový blok. V pět hodin ráno se zastavili v motelu na kraji Freiburgu a pronajali si dva spojené pokoje, v nichž se před překročením hranice umyli a převlékli do obleků. Hurley nařídil schovat zbraně do tajných přihrádek v kufrech. Kolem šesté jeli dál, vybaveni čerstvou kávou a rohlíky. A Hurley byl připraven objasnit jim další postup. Naneštěstí si jako příměr zvolil špatné vojenské tažení.

„Znáte Shermanův pochod k moři?“

Rapp seděl za volantem. Protože vyrostl v severní Virginii, nepovažoval se za Jižana, ale jako hrdy Virgiňan dobře znal dějiny americké občanské války. Pro Jižana jako Richards, který pocházel z Covingtonu v Georgii, byla pouhá zmínka o Williamu Tecumsehovi Shermanovi důvodem ke rvačce.

„Totální válka,“ pokračoval Hurley. „Přesně jako Sherman. Když náš nepřítel nevyleze a neutká se s námi na bojišti, musíme válku přenést na jeho práh. Potřebujeme ho připravit o schopnost bojovat. Potřebujeme ho donutit k manévrování v otevřeném prostoru, kde ho rozdrtíme.“

Rapp viděl obličeje obou mužů ve zpětném zrcátku. Hurley si nevšímal zhnusení v Richardsově tváři.

„Chcete tím říct,“ opáčil Richards, „že my jsme Sherman?“

„To rozhodně doufám,“ souhlasil Hurley téměř nadšeně. „Vyhrál, ne?“

Rapp to už nevydržel a rozesmál se.

„Co je tady sakra k smíchu?“ zajímal se Hurley.

Když se Rapp ovládl, řekl: „Sedíte vedle výkvětu Georgie. Je to jako rozplývat se nad Andrewem Jacksonem před partou indiánů.“

„Aha,“ uvědomil si Hurley chybu. „Nic ve zlém. Tohle někdy večer probereme u piva. Sherman byl borec.“ Kvůli vyváženosti dodal: „A Lee a Jackson byli geniální stratégové. O tom není sporu.“ Potom změnil taktiku a zeptal se: „Už jsi někdy byl lovit ptáky, viď?“

„Jo.“

„Proč si do pole bereš psa?“

„Aby ptáky vyplašil.“

„Správně,“ přisvědčil Hurley. „Tihle chlapi na sebe posledních deset let moc neupozorňovali, zatímco CIA se soustředila na Střední Ameriku a ustupovala idiotům z Kapitolu. O tom agentovi, kterého před pár měsíci chytli v Bejrútu, jsem vám vyprávěl… no, není to první případ.

V osmdesátých letech jsme prostě změkli a dali jsme těm hajzlům moc prostoru.“ Podíval se na Rappův obličej v zrcátku a pokračoval: „V dubnu třiaosmdesát zaútočili na naše velvyslanectví… šedesát tři mrtvých. Langley ten den přišlo o osm špičkových lidí včetně ředitele pro Blízký východ a šéfa zastoupení.“ Hurley vynechal informaci, že byl tenkrát ve městě a snadno mohl být mezi oběťmi. Nezmínil se ani o tom, že kromě jiných zahynul otec Kennedyové. Nechtěl prozrazovat něco tak osobního. Jednou jim to poví sama, jestli bude chtít. „Naše reakce… poslali jsme tam námořní pěchotu. V říjnu třiaosmdesát to mariňáci a Francouzi schytali při výbuchu dvou bomb v nákladních autech. Dvě stě devadesát devět lidí zemřelo proto, že diplomati přesvědčili velitele, že by to působilo moc agresivně, kdyby rozmístili víc stráží. Připomínám, že nikdo z těch kreténů v tom městě nestrávil ani den. Naše reakce po útoku na kasárna… řekli jsme, že se nestáhneme, shodili jsme pár bomb a stáhli jsme se.“

Hurley polohlasně zaklel. „A oni si začali myslet, že s náma můžou beztrestně zametat. V březnu čtyřiaosmdesát unesli mého starého kamaráda Billa Buckleyho, nového šéfa zastoupení a veterána z Koreje a Vietnamu.“ Chvíli se smutně díval z okna. „Mučili ho skoro rok a půl. Převezli ho do Teheránu. Nahrávali si to, parchanti. Něco jsem viděl.“ Zavrtěl hlavou, jako kdyby se zbavoval špatných myšlenek. „Vysáli z něj informace do poslední kapky a potom je prodávali Rusům a každému, kdo měl zájem. Bill toho věděl hodně. Ty informace způsobily hodně škody. Ani vám nebudu povídat, kolik nocí jsem přemýšlel, jak bych to zvládl já. Pozvali si na něj takzvaného odborníka. Psychologa z Hizballáhu, nějakého Azíze al-Abúba. Toho vycvičili Rusové na Univerzitě přátelství národů. Nad názvy, co ti kreténi vymýšlejí, člověku zůstává rozum stát. Al-Abúb do něj napumpoval drogy a pak ho pomalu krájel. Povídá se, že měl dva pomocníky. Udělali z toho vědecký projekt. Nakonec Billovi selhalo srdce, ale ještě předtím z něj vydolovali některá z našich nejpřísněji střežených tajemství.

Naši spolupracovníci začali jeden po druhém mizet. Lidé na vysokých místech ve vládách po celé oblasti i okolo, a co my na to? Neudělali jsme vůbec nic, což je ještě víc povzbudilo. Ten šílenec Kaddáfí se rozhodl odpálit bombu na diskotéce v Berlíně, takže jsme se rozhodli hodit pár bomb na hlavu taky jemu. Bohužel jsme se nestrefili a potom v červenci osmaosmdesát si jeden kapitán raketového křižníku se systémem Aegis za půl miliardy dolarů hrál v Hormúzském průlivu na kovboje a honil laminátové dělové čluny za deset tisíc dolarů.“ Hurley se odmlčel a zavřel oči, jako kdyby té nešťastné události pořád nemohl uvěřit.

Rapp dokončil za něj. „Sestřelení letu Iran Air 655. Dvě stě devatenáct civilistů.“

„Ano,“ přisvědčil Hurley a uvědomil si, že Rapp bude znát podrobnosti, neboť v témže roce přišel o přítelkyni. „Nejsme na to nijak pyšní. Bez ohledu na to, co kdo říká, tohle byla naše chyba. Místo abychom to uznali a při té příležitosti ukázali obyčejným Íráncům, že proti nim nic nemáme, zapírali jsme. Dokonce jsme to chtěli hodit na ně. Taky nebyli úplně nevinní, ale ten kapitán měl proti dělovým člunům na palubě dva vrtulníky. Síla křižníků se systémem Aegis je v boji na dálku. Nemusíte se přibližovat k nepříteli a pálit na něj zbraněmi z druhé světové války. Když vás někdo vážně ohrožuje, stáhnete se a vypálíte řízenou střelu.“

„A tím se dostáváme k Pan Am 103,“ řekl Rapp.

Hurley přikývl. „Je to sice trochu složitější, ale v podstatě… ano.“

„A jak do toho zapadáme my?“ zeptal se Richards.

„Řekněme prostě, že část lidí ve Washingtonu si uvědomila svou chybu. Terorismus, hlavně ten radikální islamistický, některým lidem nahnal strach, což je dobře. Viděli, co se přihodilo, když jsme přišli o člověka jako Buckley a nehnuli jsme pro něj prstem. Vysíláme tím špatný signál. Teď mají Zobáka a celé to začíná nanovo. Neměl bych vám to říkat, ale kašlu na to… během posledních pár měsíců bylo zabito pět našich zdrojů. Víc než deset dalších jsme museli odvolat. Letíme naslepo. A tím, že nic neděláme, zas jenom posilujeme dojem, že nám kdokoli může udělat cokoli, aniž něco podnikneme.“

„A co ty věci, na kterých jste celou noc pracoval? Jak ty do toho zapadají?“ zajímal se Rapp.

„Předpokládejme na chvíli, že máte na kontě u švýcarské banky pět milionů dolarů. Ty peníze představují roky vydírání, obchodu s drogami a zbraněmi, podvodů a spousty dalších nezákonných činností. Dřeli jste na ty peníze jako mezci. Co byste dělali, kdybyste se jednoho rána vzbudili a zjistili byste, že ten váš účet je prázdný?“

Rapp se zadíval na vinoucí se cestu. „Já bych zuřil.“

„Myslíš, že bys zvedl telefon a dožadoval se vysvětlení?“

„Jasně.“

„To si piš. Teď ti parchanti ještě klidně spí a myslí si, že jejich peníze jsou ve Švýcarsku v bezpečí. Někdy během příštích čtyřiadvaceti hodin zjistí, že jejich špinavé zisky zmizely, sáhnou po telefonu a budou prostě šílet. A až se to stane –“ Hurley ukázal k nebi „– my budeme poslouchat.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024