22
Rapp se probudil odpočinutý a pustil se do ranních úkonů, aniž se vracel k tomu, o čem už z větší části rozhodl. Oholil se, vypil sklenici pomerančového džusu a v malé misce smíchal vločky s jogurtem. U snídaně si znovu přečetl složku. Začal shrnutím a vracel se k jednotlivým bodům, aby mu nic neuniklo. Po druhém přečtení si byl skoro jistý, že ji připravili Britové, což ho přivedlo k logické otázce. Proč nezasáhli sami? Mohlo to být tím, že jim Hurley nebo někdo z Langley nabídl, že problém vyřeší za ně.
Rapp se již nějakou dobu snažil rozluštit organizační strukturu týmu, jenž sídlil u jezera Anna. Muselo do něj patřit víc lidí než hrstka agentů, které poznal. Když se ukázalo, že Rapp se může stát jedním z nich, rouška tajemství se mírně poodhalila. Žena, která ho naverbovala, mu prozradila své pravé jméno, ačkoli si samozřejmě nemohl ověřit, jestli je vážně pravé. Irene Kennedyová byla jediným člověkem v nepočetné skupině, který pracoval přímo v Langley. Všichni ostatní podle ní měli dodavatelské smlouvy. Rapp se samozřejmě zeptal: „Jak jsem na tom já?“
Kennedyová se na okamžik zamyslela a řekla: „Záleží na tom?“
„Možná.“
„Oficiálně nepracujete pro CIA.“
„Ale pracuju pro vás.“
„To je pravda. Důležité je, že neexistuje žádný záznam o tom, že byste kdy pracoval pro federální vládu, a tak to zůstane.“
Rapp dlouho uvažoval nad tím, co se chystal říct. „Takže jsem nájemný vrah.“
Kennedyová přimhouřením očí dala najevo, že se jí toto označení příliš nezamlouvá. Ještě víc ji Rapp překvapil dalším návrhem.
„Co takhle zabiják?“
Zamračila se. „Ne.“
„Odhaduju, že za tu dobu, co tady jsem, jsem vystřílel asi dvacet tisíc nábojů.“
„A stal se z vás elitní střelec.“
„A jaký má celý ten výcvik smysl? Pálit do papírových terčů… nebo nakonec někoho střelit do hlavy?“
„Odpověď znáte.“
Znal. „Pamatujete si, jak jsme spolu mluvili poprvé?“
Přikývla.
„Vyprávěla jste mi, že ve Washingtonu jsou lidé, kteří si myslí, že bychom proti teroristům měli postupovat agresivněji.“
„Ano.“
„Jenže nemají odvahu říct to veřejně.“
„Bylo by to od nich nerozumné. Žijeme v civilizované společnosti. Přišli by o místo.“
„A civilizovaná společnost prostě nemůže schvalovat zabíjení, ani v případech, kdy je v sázce národní bezpečnost.“
„Jedině pokud budeme ve válce, a i tak by to bylo složité.“
Rapp chvíli přemýšlel a pak řekl: „Slovíčkaření mi nikdy nešlo. Soukromý dodavatel, najatý vrah, agent…“ Zavrtěl hlavou. „Zabiják… Hlavní je vyrazit do terénu, najít nepřítele a prostřelit mu hlavu. Je to tak?“
„Mám dojem, že to je přesná definice. Odpověď zní ano.“
„Takže jsem zabiják.“
„Ještě ne,“ opáčila s kradmým úsměvem. „Ještě jste nikoho nezabil.“
Rapp se podíval na svůj obraz v zrcadle a přemýšlel, jestli sám sebe opravdu zná. S nevinností mládí na něj hleděl univerzitní sportovec. Ve tváři, kterou ukazoval ostatním, se rozhodně nezračily myšlenky na pomstu, jichž měl plnou hlavu. Uvnitř byl mnohem starší. Otupělý a tvrdý muž, který se teď stal školeným zabijákem. Zase si vzpomněl na rozhovor s Kennedyovou o své nové profesi. Byl připraven. Vlastně se těšil, ale nehodlal nic uspěchat. Počínal si metodičtěji než kdykoli dřív. Zeptal se sám sebe, jestli má pokračovat v uskutečňování svého plánu. Odpovědí bylo rázné ano.
Rapp zajistil berettu v podpažním pouzdře a schoval ji pod lehkou oboustrannou bundu v modré a stříbrné barvě. Balíček se sledovacím vybavením zastrčil do ledvinky a připnul si ji k pasu. Na hlavu si nasadil tmavě modrou baseballovou čepici Nike a zadíval se na sebe do zrcadla na vnitřní straně dveří šatníku. Pod pravou rukou měl nenápadnou bouli v místě, kde v pouzdře spočívala pistole. Doplnil svůj úbor bílým ručníkem z koupelny, který si přehodil přes ramena. Konce ručníku zastrčil vpředu do bundy, zapnul ji a zkontroloval výsledek v zrcadle. Boule už vidět nebyla. Rapp stáhl zip dolů, obrátil se bokem a zasunul levou ruku do bundy. Uchopil berettu a pokusil se zamířit. Tlumič se zachytil v bundě. Zkusil to znovu a…
