( 2 )
Po hodině a půl, kdy jsem se plně oddával hudbě, popíjení a poněkud vyzývavému tanci, jsem si udělal přestávku. Zašel jsem k baru obstarat si pití, které by neobsahovalo alkohol, protože jsem byl přesvědčen, že už nedokážu polknout ani kapku rumu s citronem, což byl toho večera náš hlavní nápoj. Číšník mi podal studenou vodu, já jsem se zády opřel o bar a sledoval zábavu, jež byla v plném proudu. Zprvu jsem si nevšiml, že na druhém konci barového pultu stojí Rociíto. Držela sklenku šampaňského a poněkud melancholicky sledovala oslavu, kterou sama zorganizovala. Z toho, co mi Fermín vyprávěl, jsem si spočítal, že Rociíto bude co nevidět pětatřicet. Avšak těch dvacet let, po které provozovala své řemeslo, na ní zanechalo spoustu stop. Dokonce i v tom tlumeném barevném osvětlení vypadala královna ulice Escudellers starší.
S úsměvem jsem k ní přistoupil.
„Rociíto, vám to dneska obzvláště sluší,“ zalhal jsem.
Oblékla si své nejlepší šaty a na jejím účesu byl patrný zásah nejvyhlášenějšího kadeřnictví na ulici Conde del Asalto. Přesto mi připadlo, že té noci byla Rociíto smutnější než jindy.
„Je všechno v pořádku, Rociíto?“
„Koukněte na něj, chudáček, je kost a kůže a ještě má chuť tancovat.“
Oči upírala na Fermína. Věděl jsem, že v něm vždy viděla hrdinu, který ji zachránil před jedním mizerným pasákem. Byl jediným mužem, jenž za něco stál, ze všech, které za dvacet let na ulici poznala.
„Done Danieli, nechtěla jsem to Fermínovi říkat, ale já zejtra na svatbu nepřijdu.“
„Co to povídáš, Rociíto? Vždyť ti Fermín vyhradil čestné místo…“
Rociíto sklopila oči.
„Já vím, ale nemůžu přijít…“
„Proč ne?“ zeptal jsem se, ačkoli jsem odpověď tušil.
„Protože by mi to bylo hrozně líto, a já chci, aby byl don Fermín se svou paní šťastnej.“
Rociíto se rozplakala. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem ji objal.
„Já jsem ho dycky měla ráda, víte? Od tý doby, co jsem ho poznala. Já vím, že pro něj nejsem dobrá ženská a že on se na mě dívá jako… no prostě jako na Rociíto.“
„Fermín tě má hrozně rád, na to nesmíš nikdy zapomenout.“
Odtáhla se ode mě a zahanbeně si otřela oči. Pak s úsměvem pokrčila rameny.
„Promiňte mi to, prosím vás, já jsem vážně hloupá husa. A jak se trochu napiju, ani nevím, co mluvím.“
„Nic se neděje.“
Vzala si sklenici vody, kterou jsem jí nabídl.
„Člověk si jednoho dne uvědomí, že mládí už je fuč a že mu ujel vlak, rozumíte?“
„Vždycky jede nějaký jiný vlak. Vždycky.“
Rociíto přikývla.
„Proto na svatbu nepůjdu, done Danieli. Je to pár měsíců, co jsem poznala jednoho pána z Reus. Je to hodnej člověk. Vdovec. Hodnej táta. Má sběrnu starýho železa a dycky, když zajede do Barcelony, tak se za mnou staví. Chce, abych si ho vzala. Ani jeden z nás si neděláme žádný iluze, víte? Je to těžký, když má člověk stárnout sám. Já taky vím, že už nemám figuru, abych mohla dál šlapat chodník. Jaumet, to je ten pán z Reus, mi nabídl, abych s ním cestovala. Děti už má z domu a on sám celej život jenom dřel. Říká, že chce poznat svět, než umře, a tak mi nabídl, ať jedu s ním. Jako jeho manželka, ne jako nějaká coura na jedno použití. Loď vyplouvá zejtra brzo ráno. Jaumet říká, že kapitán lodi má na širým moři oprávnění oddávat. A když ne, tak si někde cestou najdem kněze, třeba v nějakým přístavu.“
„Fermín to ví?“
Ten, jako by nás z dálky zaslechl, se uprostřed tance zastavil a díval se na nás. Napřáhl k Rociíto ruce, tvářil se přitom jako floutek, který se potřebuje pomazlit, což byl výraz, s nímž měl vždycky úspěch. Rociíto si se smíchem cosi pro sebe zamumlala. Než zamířila na taneční parket ke své životní lásce, aby si naposledy zatančili bolero, otočila se ke mně se slovy:
„Pořádně mi na něho dohlídněte, Danieli. Dyť Fermín je jenom jeden.“
Orchestr přestal hrát. Tanečníci na parketu se rozestoupili, aby Rociíto mohla projít. Fermín ji uchopil za ruce. Reflektory v La Paloma pomalu pohasínaly. Ze tmy se vynořil kužel mlžného světla, jenž na zemi kolem páru utvořil kruh. Ostatní ustoupili stranou a orchest…
