V.
„Yennefer.“
Otočila se jakoby zaskočena, přestože zaklínač nepochyboval o tom, že už zdaleka slyšela jeho kroky. Položila na zem dřevěné vědro, vzpřímila se a odhrnula z čela černé vlasy; vysvobozené zpod zlaté síťky, padaly nyní v hustých pramenech na její ramena.
„Geralte?“
Jako vždy nosila pouze dvě barvy. Své barvy – černou a bílou. Černé vlasy a dlouhé černé řasy, nutící hádat barvu očí, jenž skrývaly. Černá sukně, krátký černý kabátek s bílým kožešinovým límcem. Bílá blůzka z nejtenčího lněného plátna. Na bílé šíji černá sametka, ozdobená obsidiánovou hvězdou s drobnými démanty.
„Nezměnila ses.“
„Ty taky ne,“ zkřivila rty. „A v obou případech je to přirozené. Anebo stejně nepřirozené. A třebaže za jiných okolností by to nemusela být špatná záminka k navázání rozhovoru, připomínat to nyní je zbytečné. Je to tak?“
„Je to tak,“ souhlasil, dívaje se stranou. Jeho pohled zabloudil k Nedamírovu stanu, k ohňům královských lučištníků, zářícím za černými siluetami vozů. Až sem doléhal zvučný Marigoldův hlas. Minstrel zpíval „Hvězdy nad stezkou“ – jednu ze svých nejzdařilejších milostných balad.
„Nuže, úvod máme za sebou,“ konstatovala čarodějka. „Poslouchám, co dál.“
„Podívej, Yennefer…“
„Dívám se!“ přerušila ho ostře. „Ale nerozumím. Proč jsi sem přijel, Geralte? Přece ne kvůli drakovi? Ani v tomhle ohledu se snad nic nezměnilo.“
„Ne, nezměnilo.“
„Ptám se, proč ses tedy připojil k této výpravě?“
„Jestli ti odpovím, že kvůli tobě, uvěříš?“
Mlčky se na něho dívala a v jejích lesklých očích bylo něco, co se mu vůbec nelíbilo.
„Uvěřím, proč ne,“ řekla konečně. „Muže prý těší setkání s jejich bývalými milenkami, rádi si oživí vzpomínky. Namlouvají si, že někdejší milostná pletka jim dává na ženy nějaká vlastnická práva. To prý příznivě působí na jejich sebevědomí. Ani ty nejsi výjimkou. Přese všechno.“
„Přese všechno,“ usmál se, „máš pravdu, Yennefer. Pohled na tebe působí příznivě na moje sebevědomí. Jinými slovy, mám radost, že tě vidím.“
„To je všechno? Řekněme tedy, že i já mám radost. Tak a dost bylo radosti, přeji dobrou noc. Jak vidíš, chystám se k spánku. Chtěla bych se umýt a mám ve zvyku se před tím svléknout. Tak se laskavě vzdal a poskytni mi alespoň tu malou míru soukromí.“
„Yen…“ vztáhl k ní ruce.
„Neříkej mi tak!“ zasyčela vztekle. Uskočila a napřáhla proti němu prsty, z nichž se červeně a modře zajiskřilo. „Jestli se mne jen dotkneš, lumpe, vypálím ti oči.“
Zaklínač couvl. Poněkud uklidněná čarodějka si znovu odhrnula vlasy z čela a s pěstmi opřenými v bok se postavila, proti němu.
„Cos čekal, Geralte? Že spolu zvesela poklábosíme a zavzpomínáme na společné zážitky? Že na závěr našeho shledání zalezeme do vozu a tak říkajíc pro oživení vzpomínek se spolu vyspíme? Co?“
Geralt, nejistý, zda čarodějnice čte jeho myšlenky anebo je tak přesně uhodla, s křivým úsměvem mlčel.
„Jsou to čtyři roky, Geralte. Už mne to přešlo a jenom proto jsem ti neplivla do očí, když jsem tě dnes uviděla. Ale nenech se oklamat mou dobrou vůlí.“
„Yennefer…“
„Mlč! Dala jsem ti víc, než kterémukoli jinému muži, lotře. Sama nevím, proč právě tobě. A ty… Jenže já nejsem žádná lehká holka ani z lesa přivedená elfka, kterým se můžeš ztratit – ráno, když ještě spí. Které můžeš pokořit a zanechat na posměch. Dej si pozor! Jestli teď řekneš jen slovo, budeš litovat!“
Geralt neřekl ani slovo, neomylně cítil čarodějčin vztek. Žena si opět odhrnula neposlušné vlasy z čela a zblízka mu upřela pohled do očí.
„Setkali jsme se, budiž,“ řekla tiše. „Nebudeme hrát lidem divadlo, zachováme dekorum. Navenek budeme dobrými známými. Ale pozor, ať neuděláš chybu, Geralte! Mezi tebou a mnou nezůstalo už nic. Nic, rozumíš? A buď rád, protože to znamená, že jsem už upustila od jistých plánů, které jsem ještě donedávna měla pro případ našeho setkání připravené. To však rozhodně neznamená, že bych ti odpustila. Já ti nikdy neodpustím, zaklínači. Tobě nikdy.“
Prudce se otočila, popadla vědro až voda vyšplíchla a odešla za nejbližší vů…
