Pátek, 5. října
Pořád žádnej dopis od Sheeni. Uplynul jeden celej nevyslovitelně nekonečnej tejden, co sem o svý vyvolený slyšel naposled. Zdalipak ví, jak mě mučí, že mi nepíše? (Nejspíš to ví až moc dobře!)
Dnes sem ve škole zažil příšernej šok. Slečna Pomdrecková mě donutila přestat chodit do francouzštiny. Podle toho testu nemám ke studiu cizích jazyků sebemenší nadání.
„Budu se mnohem víc snažit než doposud!“ protestoval sem vehementně.
„Studium nepomůže, Nicku,“ vysvětlila mi slečna Pomdrecková. „Někteří lidé se prostě další jazyk kromě své rodné řeči nejsou schopni naučit. Není to otázka inteligence nebo praktické aplikace. Jejich mozek je zkrátka takto uzpůsoben. Bohužel, tento test jasně dokazuje, že máš všechny charakteristické znaky tohoto syndromu.“
„Ale nějaký slova sem se přece jen naučil!“ zoufale sem se to ještě snažil zvrátit. „Sourcil, například. To znamená vobočí.“
„Lituji, Nicku. Paní Blandageová viděla tvůj test a trvá na tom, abys byl z její třídy vyřazen. Určitě bys nechtěl zdržovat ostatní. Podíváme se, jaké máš možnosti. Á, tady je jedna zajímavá – co bys říkal technologii dřeva?“
Skvělý. Takže Sheeni bude vést intelektuálský debaty s afektovanejma žabožroutama v uměleckých kavárničkách na Levým břehu a já tam budu sedět němej jako camambert a vořezávat hůlku. Možná sem předurčen k tomu, abych se stal nejoslavovanějším tichým dřevozpracovatelem Francie.
Těsně předtím, než sem dostal hoblík a kusanec borovice, ze kterýho sem měl v budoucnu vytvořit práh, povobědval sem s mexikánským špuntem s prapodivným přízvukem, kterej patří k nelepším žákům v mé bejvalé francouzštině. Řek, jak je mu líto, že mě vyrazili. Jmenuje se Vijay a ukázalo se, že vůbec není z Mexika, ale ze státu Maharastra v Indii. Jeho tata je systémovej anylytik (blázen do počítačů) a vlastní jednu z největších pil ve městě. Vijay hovoří anglicky, hindsky, jazykem marati a trochu urdu. Teď se rychle učí francouzsky. Nemusím dvakrát zdůrazňovat palčivost žárlivosti, k jaký mě to dovádí. Co je horší, jeho exotickej přízvuk dodává každý jeho promluvě skvostnou intelektuální vytříbenost. V Ukiahu je skoro rok a příšerně se tady nudí.
„Púna je úžasné město s živou kulturní scénou,“ naříkal. „Tady je to naopak úplná poušť. Doufám, že tě moje upřímnost neuráží, Nicku.“
„V žádným případě,“ ujišťoval sem ho. „Sám mám co dělat, abych tady neusnul.“
„Mozek volá po potravě, ale hlad zůstává v nezmenšené míře. Jistě, některá děvčata jsou celkem přitažlivá.“
„Chodíš s někým?“ zjišťoval sem.
„Teď právě ne,“ připustil „Ale zůstávám optimistickým. A co ty?“
„Já jo, ale právě přestoupila na jinou školu.“
To Vijaye šokovalo. „Nemáš náhodou na mysli Sheeni Saundersovou? Prý se zamilovala do nějakého inteligentního a nesmírně schopnýho studenta někde od Friska.“
„Tak to sem byl já,“ odpověděl sem. „Právě sem se odtud přestěhoval sem a ona mi mezitím frnkla do Santa Cruz.“
„To je pro ni typické. Takže to seš ty? Trochu mě to překvapuje, abych řekl pravdu. Představoval sem si tě úplně jinak.“
„A jak?“ zeptal sem se.
„Když se někomu podaří vyhodit ze sedla toho úžasného Trenta, člověk pak očekává přinejmenším poloboha. Je dobré vědět, že i my, nevelkého vzrůstu, můžeme přitahovat taková děvčata, jako je Sheeni.“
„Mám za to, že na svůj věk mám výšku průměrnou,“ prohlásil sem. Nezmínil sem se o tom, že svýho drobnýho spolustolovníka převyšuji aspoň o vosum cenťáků.
„To je možná pravda,“ připustil. „Ale jak znám tvou Sheeni, ta se přece pohybuje v říší superlativů, není‑liž pravda?“
Musel sem uznat, že jo.
„Ano, je to nadmíru obdivuhodná dívka,“ řekl, „jedna z nejobdivuhodnějších.“
„Mám ji moc rád.“
„Tak je to správné, Nicku. Jen tak je to správné.“
Když sme odcházeli ze školní jídelny, Vijay mi podal pár letáků. Je sice očividně inteligentní, ale přesto je aktivním členem Redwoodské republikánské ligy. To sem teda zvědav, jestli se můžu kamarádit s někým, kdo si váží Ronalda Reagana.
Po škole sem se zastavil v uprášenejch kancelá…
