Pondělí, 5. listopadu
Další neklidná noc. Ukázalo se, že matrace je plná vyboulenin a strašně smrdí voňavkou ă la Dwayne. Musím to změřit, jestli by se sem náhodou nevlezla matrace z mýho pokoje. Všechny okna byly orosený, a přestože kamna jely celou noc na plný obrátky, podlaha byla dnes ráno ledově studená jak hrob. A taky mám vážnej důvod se domnívat, že tady nejsem tak úplně sám. Když sem otevřel šuplík se spodním prádlem, našel sem tam dvě čerstvý myší hovna a vykousanou díru do mých nejlepších ponožek.
Ale všechno toto je směšné ve srovnání s tím, jak osud opět udeřil: můj domlácenej pomatenej fotr s prokousnutým uchem opět utrpěl další ze svých pracovních neúspěchů!
DOSTAL PADÁKA!
Slečna Plinyová ověřovala fotografickej obsah oregonskýho článku mýho táty a našla záznam o tom, že podobným tématem se zabýval jistej zapadlej kanadskej časopis o lesnictví.
Nevím, jakým zázrakem se jí podařilo nalézt konkrétní číslo v našem archívu, nicméně zjistila, že stránky, o kterých je řeč, byly tajemně vytrženy. Pojalo ji podezření a zatelefonovala vancouverskýmu nakladateli, který jí okamžitě odfaxoval kopii onoho článku. Důkazů pro podezření z obšlehnutí bylo habaděj. Kromě několika pravopisnejch chyb v tatově verzi se ony dva články ani slovem nelišily.
Když sem přišel po škole do kanceláře, byl tata už minulostí. Jeho zabordelenej stůl byl vyklizenej, zarámovanej portrét Ernesta Hemingwaye vyhozenej, jeho pečlivě napsaný méno na vyhrazeným parkovišti už někdo přestříkal. Jediný, co po něm zbylo, byla dusná atmosféra plná vzteku a těžce skrývaných výčitek.
Rychle sem si z toho vypěstoval vážný komplex pocitu viny. To je přesně to, když se říká, že hříchy otců přecházejí na jejich syny.
„Mám také odejít?“ zeptal sem se pana Prestona nesměle.
„To nebude nutné,“ odpověděl chladně. „Ale proč jsi nás mylně informoval, když jsi tvrdil, že otec je v Oregonu?“
„Přikázal mi to,“ odpověděl sem.
„To plagiátorství je hrozné,“ pokračoval můj zaměstnavatel vyčítavě, „ale ta smyšlená zpráva o cestovních výdajích, tak to je podvod, sprostý a jasný.“
„Ano, pane,“ odpověděl sem a studoval přitom svý tkaničky.
„Ale nesmíme zapomenout, pane, že Nicholas si vedl při práci docela dobře,“ zastala se mě slečna Plinyová.
„V to doufám,“ řekl pan Preston nepřesvědčivě. „V poslední době jsem si všiml jistých nepřesností v kartotéce.“
„To je asi mou dyslexií, pane,“ lhal sem. „Někdy se mi prostě popletou písmenka.“
„Ale proč ses pak nechal zaměstnat jako archivář?“ chtěl vědět.
„Otec mě přinutil,“ přiznal sem se.
„Tak dobrá, pokračuj v práci,“ odpověděl. „A už se o svém nešťastném otci ani slovem nezmiňuj.“
„Ano, pane,“ zamumlal sem.
Zbytek odpoledne sem strávil plně zaujat zařazováním kartotéčních lístků. Pan Preston má pravdu – je to pěknej zmatek.
A tohle všechno následovalo po více než obvykle stresujícím dnu ve škole.
Vijay nechtěl bejt nikomu za vola, a tak trval na tom, abychom mu okamžitě vybalili, co „tahle záležitost s otisky prstů“ má znamenat.
„Proč to zrovna vás zajímá, jestli mi někdy brali otisky prstů?“ zeptal se Hároše zpytavě.
„No, Nicku, proč nás to zajímá?“ přihrál mi to Hároš.
„No, hm, jen mě tak napadlo, jestli bychom neměli začít nosit gumový rukavice, když tak chodíme a popisujeme ty hajzly. Víš, to kdyby se náhodou poldi zajímali.“
„Ale Nicku, to je naprostá paranoia,“ odpověděl Vijay. „Přece nebudou volat specializovaný detektivy na případ neškodného vandalismu na školních záchodcích. Kromě toho na těch zdech musejí být desetitisíce otisků.“
„Máš samozřejmě pravdu,“ řek sem a rychle změnil téma. „Hele, kdo to na mě a na Apurvu práskl tvýmu otci?“
„Kdoví?“ odpověděl Vijay. „Říkal jsem ti, že jde o vysoce riskantní strategii. Moje sestra včera probrečela celý večer.“
Jak milé!
„Vijayi, řekni Apurvě, že mi taky chybí,“ řek sem.
Podíval se na mě nechápavě. „Ona nebrečela proto, že je odloučená od tebe, Nicku. Brečela kvůli tomu psovi, kterého pro ni krmíš. Otec řekl, že ani na něho se nesmí zajít pod…
