Pohádky bratří Grimmů (Bratři Grimmové)

Čertův ukoptěný bratr

Byl jednou jeden propuštěný voják a ten neměl z čeho žít a poradit si také nijak neuměl. Jednou tak šel lesem a potkal malého mužíka, byl vám to však čert.

Mužík mu pravil:

„Copak ti, vojáčku, schází? Vypadáš nějak zasmušile.“

Tu mu voják odvětil: „Mám hlad, ale žádné peníze.“

Tu čert řekl:

„No, Honzo, jestli pro mě chceš sloužit a stát se mým pacholkem, budeš mít všeho dostatek. Ale musíš mi sloužit sedm let, teprve pak budeš zase volný. A ještě něco ti pravím, nesmíš se mýt, česat, obírat, stříhat si nehty ani vlasy, ba ani oči si protírat.“

Voják pravil: „Chutě do toho! Stejně nic jiného dělat nemohu.“ a šel s mužíkem, který ho vedl přímo do pekla.

Pak byl čert Honzovi řekl, to má dělat. Musel prohrabávat oheň pod kotli, ve kterých vězely pekelné pečínky, udržovat v čistotě dům, vynášet smetí přede dveře a všeobecně dohlížet na pořádek, ale měl se vyvarovat toho, aby se jen jednou do těch kotlů podíval, pak by se mu zle vedlo.

Voják řekl. „Dobře, dobře, to vše hravě obstarám.“

Pak čert odešel za svými záležitostmi a Honza se jal plniti službu. Oheň zaopatřil, vymetl smetí přede dveře, vše, jak měl přikázáno.

Když se byl čert vrátil. uviděl, že je vše hotovo, a vypadal vám spokojeně a zase odešel.

Voják se po pekle dobře porozhlédnul, všude dokola tu visely nad velikánským ohněm kotle a v nich to vařilo a škvířilo se. Honza by si svůj život rád zachoval a měl dobře na paměti, jak ho čert varoval, ale nakonec přece jen nemohl odolat a z jednoho kotle alespoň na chvíli sundal dolů poklici a nakoukl dovnitř.

V kotli seděl jeho dřívější poddůstojník.

„Ale to je ptáček,“ řekl Honza: „kterého jsem tu načapal! Dříve jsi měl v síti ty mě, teď mám já tebe!“ nechal víko rychle padnout dolů a prohrábnul oheň, aby se zčerstva rozhořel.

Potom šel k druhému kotli a poklici také trochu poodstrčil a nakouknul dovnitř. A v tom kotle seděl bývalý praporčík

„Ale to je ptáček, kterého jsem tu načapal! Dříve jsi měl v síti ty mě, teď mám já tebe!“ a hodil poklici zpět a přinesl pořádný špalek dřeva, aby se oheň pořádně rozhořel a tomu v kotli bylo horko.

Nyní zatoužil vědět, kdo sedí ve třetím kotli, tam byl jeden generál.

„A to je ptáček, kterého jsem tu načapal! Dříve jsi měl v síti ty mě, teď mám já tebe!“ a přinesl měch, aby ten pekelný oheň pořádně rozdmýchal a ten se rozplápolal.

Tak uběhlo Honzovi sedm let pekelné služby, nemyl se a nečesal, neobíral se a nestříhal si ani nehty ani vlasy a víčka si neprotíral; a těch sedm let vám bylo tak krátkých, že si myslil, že uběhlo jen půl roku. Ale když se čas nyní naplnil, přišel k němu čert a pravil:

„No, Honzo, copak jsi dělal?“

„Oheň pod kotli jsem prohraboval, smetí jsem před dveře vymetal.“

„Ale taky jsi do kotlů nakoukl, máš štěstí, že jsi ještě přiložil dřevo, jinak bys ztratil život. Nyní tvůj čas vypršel, chceš jit opět domů?“

„Ano.“ odvětil Honza: „Rád bych věděl, jak se doma daří mému otci.“

I řekl mu čert: „Svoji odměnu jsi si vysloužil, jdi a naplň si vrchovatě ranec smetím a vezmi si ho domů. Musíš však jít tak, jak jsi, nemytý a nečesaný, s dlouhými vlasy na hlavě i na bradě, s neostříhanými nehty a zakalenýma očima, a když se tě někdo bude ptát, odkud přicházíš, tak řekneš, že z pekla, a když se tě pak budou ptát, kdo jsi, řekneš, že jsi čertův ukoptěný bratr a také svůj král.“

Voják na to neřekl nic a udělal, co mu byl čert řekl, ale se svou odměnou nebyl příliš spokojen. Brzy byl zase v lese, hodil ranec ze zad dolů a chtěl ho vysypat, ale sotva ho otevřel, uviděl, že místo smetí v něm má ryzí zlato.

„To bych si byl nepomyslil.“ řekl si Honza spokojeně a šel do města.

Před hostincem stál hostinský, a když k němu Honza přicházel, velmi se polekal, protože Honza vypadal hrůzostrašně, jako zlé strašidlo.

Zavolal na něj:.

„Odkud přicházíš?“

„Z pekla.“

„A kdo jsi?“

„Jsem čertův ukoptěný bratr a taky svůj král.“

Hostinský jej nechtěl pustit dovnitř, ale když mu byl Honza ukázal to zlato, sám mu běžel otevřít dveře. Honza vešel do světnice a byl výborně obsloužen, najedl se a napil, ale neumyl se ani neučesal, jak mu byl čert poručil, a uložil se tak, jak byl, ke spánku.

Hostinský ale ten ranec plný zlata nespustil z očí a neměl klidu, dokud se nebyl v noci připlížil a ranec Honzovi neukradl.

Když Honza druhého dne vstal a chtěl hostinskému zaplatit a putovati dále, tu byl jeho ranec pryč. Ale zakrátko se uklidnil, pomysliv si, že bez viny by do neštěstí upadnout neměl, a obrátil se rovnou zpět do pekla, kde čertovi žaloval na svoji nouzi a žádal pomoc.

Čert mu řekl:

„Posaď se, já tě umyji, učešu, oberu, nehty a vlasy ti ostříhám a oči vytřu.“ a když byl hotov, podal Honzovi zase ranec plný smetí a řekl: „Jdi a řekni tomu hostinskému, že ti má to zlato zase vrátit, jinak přijdu já a odvedu si ho, aby zaujal tvoje místo u ohně.“

Honza šel tedy nahoru a řekl hostinskému:

„Ty jsi ukradl moje zlato, dej mi ho zpět, jinak přijdeš do pekla na moje místo a budeš se muset dívat na ty hrůzy, které jsem viděl já.“

Tu mu hostinský dal všechno ukradené zlato a ještě mu k tomu přidal ze svého a prosil ho, aby o tom pomlčel.

Honza byl rázem bohatý muž.

Došel domů ke svému otci, koupil si obyčejnou plátěnou halenu, toulala se světem a hrál, neboť se i tomu u čerta v pekle naučil.

V té zemi byl starý král, před kterým musel Honza jednoho dne hrát a ten vám z jeho hudby měl takové potěšení, že Honzovi zaslíbil svou nejstarší dceru.

Ale když princezna byla slyšela, že si má vzít obyčejného chasníka v plátěné haleně, řekla:

„Než bych toto učinila, to raději skočím do nejhlubší vody.“

Nakonec dal král Honzovi nejmladší dcerku, která svého otce tak milovala, že se sňatkem souhlasila.

A tak dostal Honza, čertův ukoptěný bratr, královskou dceru, a když byl ten král zemřel, stal se králem.

— 1 —

---

Husopaska

Žila byla jedna stará královna, které její muž již před mnoha lety zemřel, a ta měla jednu krásnou dceru. Když byla princezna vyrostla, požádal o její ruku princ z daleka. A když přišel čas, kdy se měli brát, a Zenobia se měla vydat do cizí země, nechala ji její matka zabalit mnoho krásných věcí, zlata, stříbra, šperků, pohárů, zkrátka všechno, co královská nevěsta potřebuje, neboť svoje dítě za srdce milovala.

Taky jí dala s sebou komornou, která s ní měla jet a do rukou ženicha ji předat, a každá na cestu dostala na koně, a Zenobiin kůň se jmenoval Falada a uměl mluvit. Když nadešla hodina loučení, odešla matka do ložnice, tam vzala nožík a řízla se do prstu, až začala krvácet; vzala sněhobílý klůcek a nechala do něj skanout tři kapky krve. Podala ho pak své dceři a pravila

„Milé dítě, střez jej jako oko v hlavě, cestou se ti bude hodit.“

Pak se spolu zarmouceně rozloučily, princezna si ten klůcek strčila za ňadra, nasedla na koně a vydala se za ženichem.

Jely asi hodinu a Zenobia najednou pocítila velkou žízeň, a tak řekla komorné:

„Sestup a naplň mi můj pohár, který máš u sebe, vodou z potoka, ráda bych se napila.“

„Když máte žízeň,“ pravila komorná: „sama sestupte, lehněte si k vodě a napijte se, já nejsem vaše děvečka.“

Tak pokorná Zenobia, majíc velkou žízeň, sestoupila, sklonila se k potoku a pila jen tak,nemohouc se napít ze svého zlatého poháru. Pravila tiše:

„Ach bože!“

Tu ji odpověděly ony tři kapky krve:

„Kdyby to tvoje matka věděla, srdce by jí od lítosti puklo.“

Ale princezna byla pokorná, neřekla nic, nasedla opět na koně. Ujely několik mil, ale den byl horký a ona opět pocítila žízeň. Tekl kolem potůček, a tak ještě jednou zavolala na komornou:

„Sestup a podej mi můj zlatý pohárek k pití.“ neboť byla již na dřívější zlá slova zapomněla.

Ale komorná odvětila bez jakékoliv pokory:

„Chcete-li pít, napijte se sama, nejsem vaše děvečka.“

Tak Zenobia zase sestoupila z koně, položila se k tekoucí vodě, zaplakala a řekla:

„Ach Bože.“

Tu ji odpověděly ony tři kapky krve:

„Kdyby to tvoje matka věděla, srdce by jí od lítosti puklo.“

Ale když Zenobia pila, příliš se naklonila a ten klůcek s třemi kapkami krve ji ze záňadří vypadnul a po vodě uplaval, aniž by to byla vůbec zpozorovala.

Ale komorná to zpozorovala a zaradovala se, neboť nyní, když Zenobia ty tři kapky krve ztratila, stala se slabou a bezmocnou a ona nad ní získala moc,.

Když chtěla Zenobia opět nasednout na koně, který se Falada jmenoval, řekla jí komorná.:

„Falada patří mně, tobě tahle herka!“ a princezna si to líbit nechala..

Tu ji komorná dále zlými slovy častovala, Zenobia musela své královské šaty svléci a obléci si obyčejné šaty komorné, nakonec musela přísahat, že to nikomu na královském dvoře neřekne, a když tuto přísahu nedodrží, na místě ji komorná zabije.

Falada se vše pozoroval a dobře si to zapamatoval.

Komorná nasedla na Faladu a pravá nevěsta na tu herku, a jely dále, až konečně dorazily do královského zámku. Tam zavládla z jejich příjezdu veliká radost, královský syn jim vyšel vstříc, pomohl komorné z koně a myslíc, že je to jeho nevěsta, vedl ji po schodech nahoru, pravá princezna zůstala stát dole.

Starý král shlížel z okna a uviděl dole na dvoře Zenobii, byla tak křehká, jemná a krásná; vešel do královské komnaty a zeptal se nevěsty na tu, kterou s sebou měla a teď dole na dvoře stojí, kdopak to je.

„Vzala jsem ji na cestu, aby mi rychleji ubíhala, nechejte ji jako děvečku pracovat, ať tu jen nezahalí.“

Ale starý král pro ni neměl žádnou práci, až nakonec rozhodl:

„Mám tu malého chlapce, který pase husy, tomu by mohla pomáhat.“

Chlapec se jmenoval Ječmínek a tomu musela Zenobia pomáhat pást husy.

Brzy komorná pravila princi:

„Milovaný manželi, splníte mi jedno přání, prosím?“

On odvětil: „Jistě, rád to učiním.“

„Nechejte zavolat řezníka a toho koně, na kterém jsem přijela, nechejte porazit, neb mne cestou velmi pohněval.“

Komorná se velmi bála toho, že by ten kůň mohl promluvit. A když to vešlo na vědomí, že Falada má umřít, tu Zenobia tajně zašla za řezníkem a dala mu zlato, aby pro ni malou službu vykonal.

Ve města byla velká temná brána a na tu měl Faladovu hlavu pověsit, aby se někdy na něj mohla alespoň podívat.A řeznický pacholek nakonec tak učinil, uťal koni hlavu a přibil ji nad temnou bránu.

Brzy ráno, když spolu s Ječmínkem pod tou bránou husy na pastvu vyháněli, Zenobia pravila:

„O Falado, tady visíš.“

A hlava jí odvětila:

„O panno královničko, tudy kráčíš, kdyby to tvá matka věděla, srdce by ji samý žalem puklo.“

Pak vyšli z města ven a vyhnali husy do polí. A když byli na pastvu přišli, posadila se Zenobia do trávy a rozpustila si své zlaté vlasy. Když to Ječmínek viděl, chtěl si jich pár vytrhnout. Tu Zenobia zvolala:

„Větříku, spěchej jen

Ječmínkovi

klobouk vem,

honí jej lukami ať!

Až vlasy spletu

pak mu jej vrať!“

A tu zavanul silný vítr, který shodil Ječmínkovi jeho klobouček a hnal ho po zemi, a on za ním musel běžet. Než ho dohnal, měla už Zenobia vlasy učesány a zapleteny, takže ji žádné vytrhnout nemohl. Tu se Ječmínek pohněval a více s ní nemluvil; a pásli husy až do večera, pak šli domů.

Druhého rána, když zase pod tou temnou branou procházeli, pravila dívka:

„O Falado, tady visíš.“

A hlava jí odvětila:

„O panno královničko, tudy kráčíš, kdyby to tvá matka věděla, srdce by ji samý žalem puklo.“

A když si v polích na louce sedla a začala si vlasy česat a Ječmínek ji zase chtěl nějaké vytrhnout, tu rychle zavolala:

„Větříku, spěchej jen

Ječmínkovi

klobouk vem,

honí jej lukami ať!

Až vlasy spletu

pak mu jej vrať!“

Tu opět vítr zavanul a strhnul mu klobouček z hlavy a on za ním zase musel běhat, když byl zpět přišel, měla své krásné zlaté vlasy zase upraveny, a nemohl ji žádný polapit, a tak pásli husy, dokud nenastal večer.

Ale večer, když přišli domů , šel Ječmínek ke starému králi a pravil:

„S tou dívkou už pást husy nechci.“

„Pročpak ne?“zeptal se král.

„Protože mne celý den zlobí.“

Tu mu král poručil, aby mu vše vypověděl, jak to celý den chodí.

Ječmínek pravil:

„Ráno, když jdeme s husami tou tmavou bránou , visí nad ní koňská hlava a ona jí říká

„O Falado, tady visíš.“

A hlava jí odvětí:

„O panno královničko, tudy kráčíš, kdyby to tvá matka věděla, srdce by ji samý žalem puklo.“

A pak Ječmínek dál vyprávěl, jak to chodí na husí pastvě, a jak mu vítr klobouček shazuje a on ho musí honit po polích.

Tu mu král poručil, aby příštího dne společně na pastvu husy vyhnali, a on sám, když nastalo ráno, ukryl se v té temné bráně a slyšel, jak husopaska mluví s Faladou. A pak šel král na pole a ukryl se na louce za jeden keř.

Pak brzy na vlastní oči viděl, jak husopaska s pasáčkem přihnali husy, a jak si po malé chvíli Zenobia sedla do trávy a rozpustila vlasy, a ony jí na slunci zářily. Po chvíli zvolala:

„Větříku, spěchej jen

Ječmínkovi

klobouk vem,

honí jej lukami ať!

Až vlasy spletu

pak mu jej vrať!“

Tu zavál vítr a vzal Ječmínkovi z hlavy klobouček, že musel za ním daleko utíkat, a děvečka se zatím učesala a lokny si spletla.

Potom odešel král nepozorovaně pryč, a když se večer husopaska vrátila domů, zavolal si ji stranou a zeptal se jí, proč to všechno dělala.

„Nesmím vám nic říci, nesmím si žádnému člověku stěžovat na své neštěstí, neboť jsem tak při Bohu všemohoucím přísahala, protože jinak bych přišla o život.“

On ji byl přemlouval, ať zanechá všech obav, ale ona nedala, až ji král nakonec řekl:

„Mne to tedy říci nemůžeš, ale můžeš si postěžovat třeba peci.“ a odešel pryč.

Tu si Zenobia vlezla do pece a začala v ní plakat a naříkat,

„Sedím tu celým světem opuštěná královská dcera, falešná komorná mě má v moci, svoje královské šaty jsem musela sundat, a ona moje místo vedle mého ženicha zaujala, a já abych tu jako husopaska sloužila. Kdyby to moje matka věděla, srdce by jí žalem puklo.“

Král ale zůstal stát venku za pecí, číhal na Zenobii a slyšel všechno, co byla řekla.

Pak vešel opět dovnitř a poručil Zenobii vyjít z pece ven. Nechal ji obléci do královských šatů, a na světlo vyšla její krása, jakoby hvězda zazářila.

Starý král zavolal syna a vyjevil mu, že má po bodu falešnou ženu, že to je jen komorná, ta pravá stojí tady vedle něj.

Mladý král byl ze srdce rád, když viděl dívčinu krásu a ctnost. Nechal vystrojit obrovskou hostinu a pozval na ni všechny lidi a přátele. Ženich seděl uprostřed, z jedné strany komorná, z druhé princezna Zenobia, ale komorná byla tak zaslepená, že ni ji pod nádhernými šaty nepoznala.

Když byli pojedli a popili a v dobrém rozmaru byli, dal starý král komorné hádanku, jaký trest si prý ten zaslouží, kdo vládce tak a tak obelže, a vyprávěl ji celý příběh.

„Jaký osud si takový člověk zaslouží?“

Tu pravila falešná nevěsta:

„Nic lepšího, aby byl nahý zavřen do sudu naplněného hřebíky a jehlami, a dva bílé koně do něj zapřáhli a ti ten sud pak ulicemi vláčeli, dokud nebude mrtev.“

“O svém osudu jsi rozhodla!“ řekl král. „A tak se ti také stane!“

A když byl ten trest vykonán, oženil se mladý král se svou pravou nevěstou; a oba pak vládli říši spravedlivě a v bázni Boží.

— 2 —

---

Jak se narodila pohádka

Tento příběh se stal v časech, kdy na světě nebyla žádná pohádka, a to byly pro děti časy velmi kormutlivé, protože v jejich dětském ráji chyběl ten nejkrásnější motýl.

A v této době žily byly dvě královské děti, které si spolu hrály v nádherné zahradě svého otce. Zahrada byla plná překrásných květin, cestičky byly vysypány zlatým štěrčíkem a pestrobarevnými oblázky, které se nádherně blyštěly a svým půvabem soupeřily s třpytem rosy na květinových záhonech.

V zahradě byly chladné jeskyně se šplouchajícími a zurčícími prameny, až k nebi tryskající fontány, spanilé mramorové sochy a malebná zákoutí s odpočívadly. Ve vodních nádržkách pluly zlaté a stříbrné rybky, v obrovské zlaté voliéře se třepotali a poletovali ti nejkrásnější a nejvzácnější ptáci a ti obyčejní poskakovali a létali volně všude kolem a jemnými hlásky zpívali ty nejkouzelnější ptačí písně.

Ale ty dvě královské děti to viděly a vnímaly celé nekonečné dny a už byly unaveny třpytem oblázků, vůni květin, zurčením pramenů a rybkami, které jen stále mlčely, a zpěvem ptáků, jejichž písním pranic nerozuměly.

Děti seděly tiše vedle sebe a byly smutné. Měly sice všechno, co si dítě může jen přát, dobré rodiče, drahocenné hračky, nejkrásnější šaty, nejvybranější pokrmy a nápoje, směly si každodenně hrát v té nejkrásnější zahradě, ale přesto byly smutné. Ačkoliv samy nevěděly proč a netušily, co jim tak bolestně schází.

Tu k nim jednou přišla jejich matka královna, krásná urostlá žena s přívětivým obličejem, a dělala si starost, že jsou její děti tak smutné a jen se žalostně usmívají místo toho, aby ji s jásotem běžely vstříc. Rmoutila se tím, že její děti nejsou šťastné, jak by děti měly být a jak musí být, protože ještě nepoznaly žádné starosti a nebe jejich mladosti je dosud bezmračné.

Královna se posadila k dětem, byl to chlapec a děvčátko, každého objala bílou paží zdobenou zlatými náramky a pravila:

„Copak vám schází, mé milované děti?“

„To nevíme, drahá maminko.“ řekl chlapec.

„Jsme tak smutní.“ řeklo děvče.

„Na zahradě je tak krásně, máte všechno, co by vás mohlo potěšit, už vám to nedělá radost?“ zeptala se královna, do očí ji vstoupily slzy a láskyplně se na děti dívala.

„To, co máme, nám mnoho radosti nedělá.“ odpovědělo na tu otázku děvčátko.

„Přejeme si něco a nevíme co.“ pokračoval chlapec.

Matka se starostlivě odmlčela a přemýšlela, co by si tak mohly její děti přát, co by je potěšilo více než nádhera té zahrady, krása jejich šatů, množství hraček, vůně a chuť všeho toho jídla a nápojů, ale nenapadlo ji nic, ať přemýšlela sebevíce.

„Kdybych tak byla zase dítě,“ pravila královna tiše sama k sobě a povzdechla si: „potom bych sama věděla, co by dítě rozveselilo. Aby člověk pochopil dětská přání, musí být sám dítětem! Ale já jsem z krajiny dětství odešla už před dlouhým časem; z místa kde létá mezi rajskými stromy zlatý pták; takový pták, který nemá nohy, protože se nikdy neunaví a nepotřebuje odpočívat. Kdyby takový pták přilétl sem a přinesl mým dětem to, co jim schází a učinil je tak šťastnými!“

Podívejme! Sotva takové přání byla královna vyslovila, tu se ve výšce nad ní zatřepotal přenádherný tak zářící pták, až z něj oči přecházely. Plápolal jako plameny zlatého ohně a třpytil se jako drahokamy a snášel se níž a níž.

Tu ho královna spatřila a spatřily ho i děti.

Ty volaly: „Ach! Ach!“ a úžasem ani mluvit nemohly.

Ten pták vyhlížel navýsost vznešeně, když se tak snášel a plachtil stále níž zářící a blýskající se v duhovém třpytu, který oči oslepoval a zase je k sobě přitahoval. Byl tak krásný, že královna i děti se třásly radostí, zvláště když nyní na tvářích pocítily závan od jeho křídel.

A dříve než se nadály, tu se ten zázračný pták spustil do klína královny, jejich matky, a díval se na děti očima, které se podobaly přátelským dětským očím; a přece v tom pohledu bylo něco, co děti nechápaly, něco cizokrajného a neobvyklého a strašlivého a skrze to se neodvažovaly toho ptáka dotknout. A teprve nyní viděly, že ten podivný, nadpozemsky krásný pták má pod svým zářivým pestrobarevným peřím také několik černočerných per, která však z dálky člověk nezpozoroval.

Avšak na pozorování toho divodějného ptáka nebyl dětem dopřán tak dlouhý čas, který by byl nutný k tomu, aby to stálo za zmínku, neboť za okamžik se ten rajský pták bez nohou zvednul zase do výše, vznášel se a kmital, letěl stále výš, až v éteru zářil jen jako jedno zářící pírko, potom jen jako zlatý proužek a potom zmizel – celou tu dobu se za ním královna i děti dívaly jako u vytržení.

Ach ten zázrak!

Když královna a děti svůj pohled opět stočily dolů, jak velmi se podivili. V matčině klíně leželo zlaté vejce, které tam ten pták snesl, a ono zářilo zlatozeleně jako ten nejvzácnější labradorit a zlatomodře jako ty nejkrásnější perlorodky v mořských hlubinách.

A děti volaly jedněmi ústy:

„Vejce! Tak krásné vejce!“

Matka se blaženě usmívala a pocítila vděčnost, protože to musí být ten drahokam, který jejím dětem chyběl ke štěstí; to vejce musí ve své kouzelné zářící skořápce obsahovat dobro, co dětem poskytne to, co je stáří odepřeno, spokojenost a jejich touhu, jejich dětský smutek utiší.

Ale děti se pohledu na to nádherné vejce nemohly nasytit a brzy díky němu zapomněly na toho ptáka, který je přinesl. Zprvu se vejce neodvažovaly ani dotknout, ale nakonec dívenka položila na skořápku jeden svůj růžový prstík a zatímco její nevinný obličej zalil ruměnec, vykřikla:

„To vejce je teplé!“

Nyní se opatrně a zlehka dotknul vejce taky chlapec, aby pocítil, že sestřička mluvila pravdu. Konečně na to převzácné vejce položila svou něžnou bílou ruku i matka a koukejme, copak se to stalo? Skořápka pukla na dvě poloviny a z vejce vyšla na Boží světlo věc, překrásná na pohled.

Mělo to křídla, ale nebyl to pták, nebyl to motýl ani vážka a přece z každého měla trochu, ale nic jedním slovem popsatelného, bylo to prostě opeřené a barevně měňavě zářící dětské štěstí, bylo to dítě kouzelného ptáka Fantazie, byla to pohádka.

Od toho času už matka více neviděla svoje děti smutné, neboť pohádka u dětí zůstala už navždy a ony se jí nikdy, co byly dětmi, nepřesytily. Od toho času, kdy poznaly pohádku, jim byly zahrada, květiny, loubí i jeskyně, lesík i palouky zase milé, neboť pohádka vše probudila k radosti dětí, pohádka půjčila dětem svoje křídla a ony na nich letěly do dalekého a nesmírného světa a vždy byly v mžiku doma, kdy si jen přály.

Ty královské děti to byli lidé v jejich dětském ráji a příroda to byla jejich krásná láskyplná matka, která si na nebesích vyprosila kouzelného ptáka Fantazie, který má mezi krásným zlatým peřím i několik černých a který do jejího klína snesl zlaté vejce – pohádku.

A děti si pohádku vroucně zamilovaly, neboť zkrášlila jejich dětství a tisícerými proměnami je rozveselila, rozletěla se do všech domů, chýší, do všech zámků a paláců.

Pohádka byla útěchou také těm, kteří byli už dospělí, neboť se jí těšili ti, kteří si ze zahrady dětství přece jen něco přinesli až do vysokého stáří - totiž dětské srdce.

— 3 —

---

Královská hádanka

Byl jednou jeden princ, říkali mu Daniel, který dostal chuť rozhlédnout se po světě a nevzal s sebou nikoho, než jednoho věrného sluhu. Jednoho dne ti dva dorazili do hlubokého lesa, a když přišel večer, nenalezli žádný nocleh a nevěděli, jak přečkají noc. Tu Daniel uviděl chaloupku a nějakou dívenku, která k ní právě přicházela, a když přišla blíže, viděl, že je velmi krásná. Pozdravil ji a zeptal se:

„Milé dítě, mohl bych já a můj sluha najít v té chalupě pro dnešní noc přístřeší?“

„Ach, ano,“ řeklo děvče smutným hlasem: „to byste jistě mohli, ale já vám to neradím, nechoďte dovnitř.“

„Pročpak ne?“ zeptal se princ Daniel.

Dívka povzdechla a řekla:

„Moje macecha ovládá temné čarodějnické umění a s cizinci nenakládá dobře.“

Daniel pochopil, že se ocitli u domu nějaké čarodějnice, ale protože se už zcela setmělo a oni stejně nemohli dále, tak ničeho nedbali a do chalupy vstoupili. Stařena seděla na lenošce u krbu a rudýma očima si cizince prohlížela.

„Dobrý večer,“ zaskřehotala a tvářila se docela přátelsky: „posaďte se a odpočiňte si.“

Zafoukala do uhlíků, nad kterými vařila něco v malém kotlíku.

Dcerka je ale předtím varovala, aby se měli na pozoru, nic nejedli a nic nepili, neboť stařena vaří zlé lektvary.

Spali pak poklidně až do časného rána.

Když byli připraveni k odjezdu a princ už seděl na koni, stařena řekla:

„Počkejte chvíli, chci vám dát nápoj na rozloučenou.“

Zatímco pro něj šla, aby ho přinesla, ujížděl Daniel pryč a sluha, který si ještě připevňoval sedlo, tu byl už sám, když přišla čarodějnice s nápojem.

„Zanes to svému pánovi.“ poručila mu, ale v tom okamžiku jí sklenice vyklouzla a žluč stříkla na koně a byl vám to jed tak silný, že to ubohé zvíře padlo v tu ránu mrtvé k zemi.

Sluha běžel za pánem a vyprávěl mu, co se stalo, a protože tam nechtěl nechat sedlo, tak běžel zpět, aby si ho přinesl. Když přišel k mrtvému koni, seděl na něm hladový krkavec a hodoval.

„Kdoví, zda dnes seženeme k snědku něco lepšího.“ řekl si sluha, krkavce zabil a vzal ho s sebou.

A jeli dál celý den tím lesem, který neměl konce. Až za soumraku našli hostinec.

Sluha dal hostinskému krkavce, aby ho připravil k večeři. Ale Daniel a sluha se tentokráte ocitli v loupežnickém doupěti a za hluboké tmy přišlo dvanáct mordýřů a chtěli cizince zabít a oloupit.

Ale dříve než se do té práce pustili, sedli si ke stolu a hostinský i čarodějnice si přisedli k nim a ze společné mísy jedli polévku, do které hostinský nasekal krkavčí maso. Sotva ale spolkli pár soust, popadali všichni mrtví, neboť krkavci se dostal do těla s koňským masem i jed připravený pro prince.

Tak v tom domě nezůstal nikdo živý než dcerka hostinského, která byla poctivé děvče a na těch bohapustých zločinech neměla žádného podílu. Otevřela cizincům všechny dveře a ukázala jim nahromaděné poklady. Princ Daniel jí ale pravil, že si může vše ponechat, že z toho nic nechtějí, a jel se svým sluhou dál.

Po dlouhém putování dorazili do města, kde žila krásná, ale svéhlavá princezna, která nechala vyhlásit, že kdo jí uloží hádanku, kterou nedokáže vyřešit, ten se stane jejím manželem, ale pokud ji princezna vyřeší, přijde ten opovážlivec o hlavu.

Tři dny si nechávala na rozmyšlenou a byla vám tak chytrá, že všechny přednesené hádanky vyřešila ještě před uplynutím této lhůty. Již devět princů tímto způsobem sešlo ze světa, když dorazil princ Daniel a byl její velkolepou krásou tak oslněn, že pro ni chtěl vsadit svůj život.

A tak předstoupil před princeznu a položil ji svoji hádanku.

„Co je to,“ pravil: „jeden nikoho nezabil a přece jich dvanáct zemřelo.“

Princezna nevěděla, co by to mohlo být, přemýšlela a přemýšlela, ale nic ji nenapadalo. Listovala ve svých hádankových knihách, ale ani v nich řešení nenašla. Zkrátka její moudrost byla v koncích.

Když si nevěděla rady ani pomoci, poručila děvečce, aby se vplížila do Danielovy ložnice poslouchala jeho sny, neboť princezna si myslela, že princ jistě mluví ze spaní a řešení hádanky tak prozradí.

Ale chytrý sluha si lehnul do postele místo pána a když přišla děvečka, strhnul ji plášť, do kterého se zahalila, a lískovkou ji hnal ven.

Druhé noci poslala princezna na výzvědy komornou, aby zkusila, zda nebude mít při slídění větší štěstí, ale i ji sluha sebral plášť a vyplatil ji rákoskou.

Nyní si Daniel myslel, že třetí noc bude v bezpečí a lehl si do své postele a přišla vám sama princezna. Byla zahalená do mlžně šedivého pláště a sedla si na postel vedle Daniela. A když si myslila, že spí a sní, mluvila na něj a doufala, že ji odpoví, jako to mnozí spící dělávají.

Ale princ byl vzhůru a rozuměl a slyšel vše velmi dobře.

Tu se princezna zeptala.

„Jeden nikoho nezabil, co je to?“

Tu Daniel odvětil:

„Jeden krkavec, který jedl mrtvého a otráveného koně a pak sám umřel.“

Dále se princezna zeptala:

„A přece jich dvanáct zemřelo, to je co?“

„To je dvanáct mordýřů, kteří krkavce snědli a od toho zemřeli.“

Když nyní princezna věděla rozluštění hádanky, chtěla se vytratit, ale princ tak pevně držel její plášť, že jej tu musela nechat.

Druhého rána princezna oznámila, že hádanku vyřešila, a nechala zavolat dvanáct soudců, aby nad Danielem vynesli ortel.

Ale princ si vyžádal slyšení a řekl:

„Ona se v noci ke mně vplížila a na řešení té hádanky se mě vyptala, neboť sama by ji nebyla nikdy vyřešila.“

Soudci pravili:

„Máš nějaký důkaz?“

Tu sluha přinesl ony tři pláště, a když soudci spatřili ten šedivý, který jako princeznin poznali, tak jí oznámili:

„Nechejte ten plášť, Výsosti, ozdobit zlatem a stříbrem, neboť to bude váš plášť svatební.“

— 4 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):