AŽ OPADÁ LISTÍ Z DUBU
Když někdo nechce udělat, co se na něm vyžaduje, obyčejně to odbude tím, že řekne až naprší a uschne. Nebo udělá dlouhý nos a vykřikne tůdle! Někde se říká až bude za čtyrák pětník, někde dají levou ruku dlaní pod žaludek a prohlásí takovéhle vousy!
Znám jednu vesnici za sedmi serpentinami a devíti rigoly na jih od Prahy, kde v podobném případě říkávají až opadá listí z dubu.
První to tam řekl sedlák Čupera, to už je hodně dávno. A já vám povím, jak a proč se tam to rčení zavedlo.
Čupera pil. Propil krávy, propil koně, propil žebřiňák, zkrátka zadlužil statek, až se mu sousedi zdaleka vyhýbali. Báli se s ním zastavit, že by zase žebral o půjčku, hory doly sliboval a nic pak z toho nedodržel, jen se víc opil.
Mělhezkou ženu, Julinku, s velkýma černýma očima. Kolikrát mu říkala, aby se rozhodl mezi ní a kořalkou; kolikrát ho křísila, když ho z hospody přinesli a posadili na hnůj na dvoře jako na trůn.
Čupera šel přes své pole a myslil na Julinku. Kolem sebe viděl než zanedbaný úhor. Sousedům už se to zelenalo, na jeho půdě bodláčí a bejlí, husté jako větrolamy. Myslil na Julinku, jak ty její veliké oči samým pláčem ztrácejí oheň. Jak zasvobodna chodívala s bradou vzhůru a s přímým pohledem a jak teď sedává s hlavou svěšenou, málo mluví a nikdy si nezpívá.
Mít peníze, šel by se opít, aby zapomněl.
Bylo vedro. Ani lísteček se nehnul. Jak se tak Čupera loudá, všimne si, že kousek od něho se zvedl prach. Docela nepatrný vír prachu, točí se to a tancuje čím dál rychleji. Narostlo to, až to bylo o hlavu větší než Čupera, a srazilo mu to čepici. Pak to běželo k lesu. Čupera zvedl čepici, nasadil si ji a pomyslil si, že parno tyhle kejkle s horkým vzduchem dělává. Jde dál a zase jako před chvilkou: malý vír, točí se a tancuje. Tentokrát roste výš a výš. Když už je jako hasičská věž, zafičí a porazí Čuperu do bodláčí. „Mordyje hadry, kerej čert mitohle byl dlužen?“ mumláČupera. „To je dost, že jste si na mě vzpomněl,“ slyší hlas.
Sloup prachu přestal vířit. Pomalounku houstl, až zhoustl do postavy mladého chasníka v zaprášeném fracku.
Čupera hned věděl. Čert.
Pomohl Čuperovi na nohy a povídá mu: „Již dlouho vás pozoruji, jak si špatně vedete. Nechcete, abych vám pomohl z bryndy?“Mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem. No, kdo by nechtěl pomoct z bryndy, hlavně z takové bryndy, v jaké byl Čupera.
„Jemine, a jak!“ Na víc se Čupera nevzmoh.
Umluvili, že na Čuperových polích bude do rána pohnojeno, zoráno, zvláčeno, křížově zaseto a co třeba vyjednoceno. Aby to ve vesnici nebylo nápadné, čert zařídí, aby nad těmi pozemky ležela neprůhledná vlahá mlha. Za nějakou dobu ji čert zvedne a všechno se už bude zelenat. Sklízet bude ovšem Čupera sám; ale měl by si obstarat včas pomoc, protože klasy budou sypat čtyřnásobně. „Tak vám tedy děkuju,“ pravil Čupera a měl se k odchodu. Chasník v zaprášeném fracku se rozesmál.
„Ni kuře zadarmo nehrabe, pane Čupero.“
„To je pravda,“ přimhouřil Čupera oči, „co kdybychom se o úrodu rozdělili? Půl a půl.“
„Ale pane Čupero,“ hrozil čert ukazováčkem se špínou za nehtem, „pane Čupero! Z obilnin vy byste si vzal tu vrchní polovinu a já bych dostal tu spodní, kořeny. Z brambor a řípy byste mi dal tu vrchní polovinu, nať, není-liž pravda? Tuhle pohádku jsem, pane Čupero, slyšel v roce 1911 v Předbořicích vyprávět jistého pana Podlísku. Všechno, pane Čupero, leč za kořena mne nemějtež.“
„Co byste chtěli po chudákovi?“ Čuperu ta správná mluva nakazila. „Nejsem-liž, vzhledem k neutěšené hospodářské situaci své, oprávněn očekávat uvážené poshovění?“
„Jste-liž, totiž jste. Pro klienty v zaviněném úpadku máme zvláště výhodné termíny. Vy se nám, pane Čupero, vy se nám upíšete krví. Svou vlastní, ovšem. Smluvně se zavážete, že nám předáte to, o čem nevíte, že teď máte doma.“ Čupera uvažoval. Co by mohl doma mít, o čem neví? O Julince ví, o almaře, chlívy jsou prázdné, o krucifixu na chodbě ví, o holubníku... no zkrátka, když to stojí za něco, tak o t…
