SPLNĚNÝ SEN
Jistý Loudal z Radětic se neustále hádal se svou ženou. I když připustíme, že Loudalka byla od nátury ochotná přít se kdykoliv s kýmkoliv o cokoliv, musíme uznat, že v Loudalově případě měla pravdu ona a ne Loudal.
„Sázet na čísla je nemrav nemravná, i když to císař pán z potřeby podporuje! Jen se rozhlídni kolem sebe!“ křičela a mávala rukama, takže z dálky připomínala větrný mlýn. „Krz střechu teče, omítka se drolí, podlahy žere houba, protože všechno prosázíš.“
„Šak já se jednou trefím!“ konejšil ji i sebe Loudal. „A pak si koupím vinohrad. Jen si vzpomeň, co mistará cikánka prorokovala!
Za dva sloupky dukátů
Bez velikejch cirátů
Cimbalia cimbili
I kdyby hromy bily
Si koupíme vinici
A s vinicí vopici
Cimbalia...“
Loudalka ho polínkem klepla do čela a vyzvala ho, aby na ni dýchl.
„Byl jsi zase u Mojžíše na kmínce.“
„Byl. Byl a zblázni se, byl jsem u Mojžíše a dal jsem si kmínku, protože mám po ní krásný sny!“
„Ty a tvoje sny!“
„Máš vztek, že tobě se nikdy nic nezdá!“ a jak se zouval, skulil se na postel a usnul.
Loudalová mu zula druhou holínku, povolila mu pásek u kalhot, límeček u krku a sundala mu brejličky.
Chvilku nad ním stála a dívala se, jak se mu neoholená tvář nadouvá, když odfukuje.
Pak ho přikryla. Kdyby se jí někdo zeptal, jestli to dělá z lásky nebo ze zvyku, nevěděla by, co říct. Kolikrát ji samotnou napadlo, proč už tenkrát, když prodal její svatební šaty a prosázel je v lotynce, proč mu neutekla. To byla ještě mladá a hezká. Proto, že ho měla ráda?
Než usnula, chvilku ještě přemýšlela o hádance, kterou vlastně ani uhádnout nechtěla.
Ráno byla Loudalova postel prázdná a po Loudalovi jako když se voda zavře. Loudalka si pomyslila, že ten její blázen šel časně na ryby. Ale najednou uslyšela od kurníku rámus, slepice tam vejskají a kdákají. „To měl sen a teď tam krade vajíčka, aby měl na lotynku,“ a běží tam. Měl osm vajíček po kapsách. Deváté vyteklo, jak mu je chtěla z ruky vykroutit.
„Copak se vajíčka tak časně sbírají?“
„Nebožka teta tvýho otce mi to ve snu přikázala. Byla celá bílá, v pravé ruce kahánek a v levé ruce knihu.“
„Jak to víš, že to byla zrovna vona? Nebožku tetu mýho otce jsi ani neznal.“
„Jako kluk jsem po ní házel hroudy, náhodou! Křičeli jsme na ni Střelená Rézi, a v rakvi jsem ji viděl ležet. Byla to ona. Třikrát mi zaťukala na nos.“
„To by vypadalo jako vona,“ povídá Loudalka, „všechno dělala třikrát. Třikrát ze lžíce srkla, po třech polínkách přikládala, třikrát byla vdovou.“
„A třikrát mě za ucho zatahala a já se posadil. Ukázala mi v knize obrázek slepice, jak snáší vajíčko, pak vytrhla z knihy list. Bylo tam, že v Praze v domě U turecký hlavy najdu poklad. Pak zakdákala a já se probudil. Dej sem ty vajíčka, já je prodám Mojžíšovi. Musím ty numera vsadit.“
„Nic takovýho. Sen je sen, probudíš se, je den. Sprav střechu, zatejká, a to není sen.“
„Ženská, neblázni! Třikrát zaťukala, to je trojka. V pravé ruce kahan, šestnáctka, šílenou spatřiti šestadvacet, kdákati slyšeti jedenáct. To je tutovka!“
„Blba za muže míti, to je taky tutovka!“ Vajíčka nevydala a Loudal z trucu střechu nespravil. Celý den spolu nemluvili.
Příští noci se Loudalovi zjevila nebožka teta ženina otce jako Johanka z Arcu, celá v brnění. Stála v čele velikého vojska a na její povel všichni zvedli meče a volali: „Proč jsi nevsadil?“ Loudal se na posteli kroutil a skučel, až ho Loudalka vzbudila, aby mu zahnala noční můru. Už neusnul. Hledal ve snáři, co znamená velké vojsko viděti. Pak se oblékl, z kůlničky vyhrabal ukryté sítě a šel úvozem k potoku. Když se rozednívalo, po pás promočený, na zádech nůši pstruhů přikrytou kopřivami - kdyby šel hajný, aby mu mohl vysvětlit, že byl na kopřivách pro housátka - spěchal kolem hřbitova k faře. Pan farář pstruhy rád; za chvilinku Loudal bez nůše z fary rovnou do trafiky. Zrovna otvírali. Vsadil včerejší tutovku, a k tomu veliké vojsko viděti - čtyřicet devět.
V osm už byl doma na žebříku a spravoval střechu. Loudalce to všechno vrt…
