MOŘE, STRÝČKU, PROČ JE SLANÉ?
To jsem znával takového malého kluka a ta nejzvědavější koza byla proti němu ignorant čili ignoramus. Říkával mi strýčku, a to byly pořád otázky jako: „Strýčku, kráva, proč má rohy? Strýčku, nebe, kam vede?“ nebo „Strýčku, moře, proč je slané?“ Jářku, moře, povídám si, proč je moře slané? A tak jsem se zamyslil a začal jsem pátrat. Člověk všechno vypátrá, když si dá práci a když má na pomoc lupy, čočky, drobnohledy, chemii, svědky, knihy a ústní podání. A věřte mi nebo ne, já na to přišel, proč je moře slané. Jenže kluk mi zatím někam utek a bůhvíkde je mu konec. A tak bych to aspoň vyprávěl vám, máte-li zájem.
Začalo to u dvou bratrů na malé vesnici. Ten jeden, Marek, měl statek, ovce, krávy, voly, lány, rybníky, husy, kachny, slepice, holuby, prasata, vinice, lesy. Taky mělženu a dítě, ale ty do majetku nepočítal, protože byl držgrešle, kolenovrt a chamtil. Ten druhý, Kouba se jmenoval, měl ženu a moc dětí. A pak už nic.
Ženu a děti měl rád, no a měl zdravé ruce, tak pro ně pracoval. Moc toho domů nepřines, a když pak měl dětí už sedm a ruce pořád jen dvě, tak na stole mnoho k večeři nebylo, to vám dá rozum. K obědu vůbec nic.
Najednou tu byly vánoce - a co teď? Povídá: „...dojdu k bratrovi Markovi, zrovna zabíjí, něco mi dá.“ Marek sice zabíjel, ale dát bratrovi vejslužku, to se mu nechtělo. Kroutil se, vymlouval, a kam přej by přišel a semhle támhle, a najednou ho popad vztek, vzal půlku prasete a hodil ji po bratrovi a povídá: „Tak si vem a jdi s tím k čertu!“ Kouba měl štěstí, že mu bída nevzala humor, hodil si půlku vepře přes rameno a šupajdil si to domů. Sumíroval si už v hlavě, co se sní se zelím, co bude ovar, šunku si naloží, a vtom „halt,“ někdo vykřik.
Stojí tam takový obyčejný hajný, ani se neusmívá, ani se nemračí: „Kam s tou půlkou?“ Kuba mu dobrácky opakuje, co mu bratr se vztekem houknul: „Inu, vlastně k čertu!“
„Tudy, prosím.“ Hajnej mávl rukou a hned je v zemi díra a schody vedou dolů do tmy. Kouba kouká chvíli do díry, chvíli na hajného. Ten bafá z fajfky a do toho poučuje: „Jdi po schodech, až přijdeš k železným dveřím. Zaklepej a otevřou ti malí čertíci. Těch spratků si nevšímej. Jdi pořád, až potkáš Lucipera, a dej mu to vepřové. On ho rád. Bude ti chtít dát od cesty, ale nic neber než takový starý rezavý mlejnek. Bez něho se nevracej...
Kouba se chystal, že si trochu podiskutuje, ale než otevřel papulu, zbyla z hajného jen fajfka. Visela ve vzduchu, zabafala a byla taky pryč.
Stalo se přesně tak, jak hajný povídal.
Železné dveře mu otevřeli čertíci a hned to začalo. Skákali, metali kozelce, hvězdice, salta. A najednou jako když utne. Luciper vyšel z kanceláře. Ani Koubu ke slovu nepustil, a pojd prej dál, tady to pověs na ten hák, co mám viset stvrzenky, a už otvírá pokladnu. „Tady máš od cesty, chceš to ve zlatě, ve stříbře nebo ve valutách?“ V pokladně se to třpytilo zlatem a drahým kamením, prsteny a náušnicemi, řetězy a hodinky a zlaté zuby a můstky a štosy valut a akcií. Ale Kouba si vzpomněl na rezavý mlýnek. Ležel tam pod oknem mezi starým počítacím strojem a hromadou násadek a klapsových per a razítek a kolků.
„Já bych se spokojil támhletím neřádem,“ povídá Kouba. Luciper přistrkuje ke Koubovi svazky bankovek, pokroucených vedrem pekelným. „Ber tohle a moc nemluv.“ Kouba dělá hloupého, nechá bankovky bankovkami a hups, popadne mlýnek a ven z kanceláře! Luciper za ním. To se ví, když někdo sedí celý den v kanceláři, není tak rychlý jako třeba Kouba, který denně tuží svaly, dýchá čerstvý vzduch a střídmě jí. Ani ti čertovští uličníkové Koubu moc nezdrželi, ač dělali, co mohli. Kouba je setřás a hurá po schodech, po třech, až se dostal z horoucího pekla na paseku nad potokem. A tam si ten mlýnek poprvé prohlíží. Najednou mu před očima zabafá fajfka a v kouři se objeví hajnej.
„No, a víš ty, co vlastně máš?“ povídá.
„Rezatej mlejnek,“ povídá Kouba věcně. A měl na hajného vztek.
Abyste totiž rozuměli: Tenhle hajnej byl taky čert. Ale nějak se poh…