Vyprávění desáté o Vojtově prvním letu i o tom, jak se poleká školník Vozáb
Pilot Hejduk otevřel dvířka do letadélka Káněte a pobídl nejprve Vojtu: „Postav se za mé sedadlo! Přikrč hlavu! A ne aby ti bylo špatně!“ Vojta se vsoukal za pilotovo sedadlo, sklonil hlavu, jak si pilot přál, a řekl: „Mně špatně? Kdepak! Maminka říká, že mám husí žaludek.“ Oči mu přitom jezdily po věcech uvnitř letadélka. Nebylo jich tam mnoho. Několik páček, kruhový rychloměr a dvě destičky s čísly. Vojta se snažil uhodnout, k čemu to všechno je. Neuhodl nic, ale umínil si, že bude dávat na pilota Hejduka pozor. „Husí žaludek,“ smál se pilot a vlezl do letadélka, „to ti nebude špatně.“ „Vojto,“ křičela Anežka do dvířek kabiny, „zapni si kabát, nahoře je zima!“
Anežka byla rozčilená. Co se bude dít? Vojta poletí letadlem! Anežka se hbitě otočila na bosé patě. To bude krásné vypravování děvčatům ve škole! „No třebas,“ zabručel Vojta a zapínal si pomalu kabát. Zapjal jeden knoflík a pak druhý. Dál už to nešlo. Dírky tam sice byly, ale knoflíky ne. To stačí, pomyslil si Vojta, teď už mi zima nebude. Vojta si zapínal kabát odjakživa nerad. Maminka s ním měla velké trápení. Klukovi bylo stále teplo. I když z povětří foukala zima. „Já nevím,“ řekl Pepíček Slámů a z opatrnosti si taky zapjal kabát až ke krku, „ale asi je pravda, že nahoře nebude teplo.“ Pepíček sice nikam neletěl, ale jistota je jistota. Vždyť přece mohlo být zima i dole. Kocijánek zahafal, postavil se na zadní nohy a hleděl upřeně na Vojtu. Čelisti měl pootevřeny a přes jejich okraj mu čněl červený jazyk. „Kocijánku,“ křičel Vojta, „to nejde, ty musíš zůstat dole! Už by ses do letadla nevešel!“ Kocijánek se tedy spustil na všechny čtyři a jazyk si zasunul dovnitř. Ocas si srovnal do krásného kroužku a proběhl se dokola. Zafrkal do několika děr a na nose mu uvízl kopeček hlíny.
Pilot Hejduk zapjal motor a obě vrtule se počaly otáčet. Zprvu pomalu, ale pak se rozrejdily jako dva větrníky. Zavál od nich prudký vítr. Anežce tenhle vítr trhal sukně, Pepíčkovi odfoukl čepici a Kocijánkovi spadl z nosu kopeček hlíny. Všichni tři od letadélka velmi rychle odskočili. Anežka začala mít o Vojtu strach. Letadélko bylo sice malé, ale jeho vrtule vrčely jako celý roj sršňů. „Vojto,“ vykřikla Anežka a zdvihla malou pěst, „počkej, já to řeknu doma!“ „Já bych do toho nešel,“ křičel Pepíček Slámů, „podívej, Káněti se už třese břicho!“ Břicho se letadélku dlouho netřáslo. Pomalu se zdvihalo od země a stoupalo výš a výš. Na chvilku zastínilo dětem slunce. Anežka s Pepíčkem sledovali jeho let s ústy otevřenými a hlavami zvrácenými nazad. Tohle byl přece nějaký div! Kocijánek si sedl na zadek a tiše vyl. Snad si myslil, že Vojta uletí nadobro.
Vojta zatím hleděl dolů na zem, která se pomalu vzdalovala. Motory letadla hučely, ale jinak byl v kabině i kolem dokola klid. Vzduch se zdál měkký a tichý. Vlídně nadzdvihoval letadélko stále výš. Pilot se ohlédl a spatřil Vojtovu rozzářenou tvář. Usmál se také a pokynul rukou kupředu. Vojta nechal Anežku, Pepíčka i Kocijánka, kteří byli už docela malincí, a pohlédl dopředu na hlavice vrtulí. Spatřil, jak je pilot nevelkou pákou pomalu sklání kupředu. Letadélko nabralo rychlost. Země pod ním ubíhala vzad. Za několik chvilek byli nad městem. Nad Vojtovou školou se pilot Hejduk spustil hodně nízko. Hlavice vrtulí stály opět kolmo a letadélko Káně pomalu klesalo dolů. Lopatky vrtulí rozháněly pokojný vzduch na všechny strany. Vojta se naklonil na stranu a hleděl upřeně na školní dvůr. Školník Vozáb tam právě zametal. Byl to zamračený chlapík a školní mládež neměl příliš rád. Bručel na ni neustále, a kde mohl, švihl po klukovských zádech rákoskou. Vojta viděl, kterak školník Vozáb zdvihl hlavu od svého koštěte a pozorně hleděl na Káně, které se pomalu blížilo. Když vítr od vrtulí Káněte vířil kolem školních komínů, praštil školník koštětem a upaloval do školy. Měl strach, aby mu tahle potvůrka nesedla na záda. Vojta se smál, když viděl školníka uhánět pře…
