19. VÝPRAVA K JUPITERU
Stejně jako všechno ostatní v 2001, i loď Discovery prošla mnoha proměnami, než dospěla k definitivnímu tvaru. Bylo zřejmé, že to nemůže být konvenční kosmický koráb s chemickým pohonem, a neměli jsme mnoho pochybností, že na takovou výpravu, jakou plánujeme, to bude muset být loď atomová. Ale jak máme ten pohon použít? Měli jsme několik alternativ – elektrické trysky používající nabité částice (iontový pohon); výtrysky extrémně horkého plynu (plazmy) ovládané magnetickými poli; nebo proudy vodíku rozpínající se z hubic poté, co byly zahřátý v jaderném reaktoru. Všechny tyhle myšlenky už byly vyzkoušeny na Zemi nebo při skutečném letu; všechny prokazatelně fungují.
Závěrečné rozhodnutí padlo spíš na základě estetických hledisek než čeho jiného; chtěli jsme, aby Discovery vypadala zvláštně, ale věrohodně, futuristicky, ale ne fantasticky. Nakonec jsme se rozhodli pro plazmový motor, i když se musím přiznat, že jsme trošku podváděli. Jakýkoli dopravní prostředek na atomovou energii musí mít velké vyzařovací plochy, aby se zbavil tepla vytvářeného reaktorem – ale to by Discovery vypadala dost divně. Naše publikum už tak mělo dost námětů k přemýšlení; nechtěli jsme, aby polovinu filmu uvažovali o tom, proč má kosmická loď křídla. Takže chladiče jsme zlikvidovali.
Také jsme – k naprostému zděšení výtvarného týmu – prošli jednou odbočkou ke zcela jinému typu pohonu.
Koncem padesátých let studovali američtí vědci velmi zvláštní myšlenku („Projekt Orion“), teoreticky umožňující zvedat tisícitunové náklady velmi efektivně přímo do vesmíru. Je to dosud jediná známá metoda, jak toho dosáhnout, ale ze zřejmých důvodů neučinila nijak zvláštní pokrok.
Projekt Orion je nukleární pulzní systém – jakási atomová analogie válečné V-2. Ve vteřinových intervalech by se odpalovaly malé (kilotunové) atomové pumy velmi blízko k mohutné tlačné desce, která by pohltila náraz takové exploze; dokonce i ve vesmírném vakuu by zbytky takové minibomby dokázaly loď dost nakopnout.
Deska by byla k lodi připevněná systémem absorbujícím náraz, který by pulzy vyrovnával, takže nebojácní cestující by se vezli docela hladce při jednom G – pokud by motor nezačal jančit.
I když Projekt Orion zní dost neuvěřitelně, rozsáhlé teoretické studie a některé testy používající konvenční výbušniny dokázaly, že by to fungovalo – a že by to bylo mnohem levnější než jakákoli jiná metoda kosmického pohonu. V přepočtu na jedno pasažérské místo by to možná bylo i levnější než běžná letecká doprava – pokud by člověk uvažoval o letounech v řádu milionu tun. Ale celý projekt uťala Dohoda o zákazu jaderných zkoušek, a i tak by bylo dlouho trvalo, než by NASA nebo kdokoli jiný mohl začít uvažovat v tak grandiózním měřítku. I tak je ale příjemné vědět, že taková možnost existuje, pro případ, že by někdy vyvstala potřeba lunárního ekvivalentu berlínského vzdušného mostu…
Když jsme začali pracovat na 2001, některé z dokumentů k Orionu byly právě odtajněny a nám je předali vědci otrávení předčasným skonem projektu. Připadala nám jako zajímavá možnost ukázat atomový pulzní systém v akci, a vzniklo množství designových studií; jenže po týdnu Stanley usoudil, že odblafat od Země rychlostí dvaceti atomových bomb za minutu je prostě trochu moc komické. A co hůř – v souvislosti se závěrem Dr. Divnolásky – značnému množství lidí by se mohlo zdát, že začíná naplňovat svůj vlastní název a že se skutečně naučil „mít rád bombu“. Nechal tedy Orion být, a jediné, co po něm v knize i ve filmu zbylo, je to jméno.
Jak už naznačily ony spěšné zápisky v mém diáři, konečný příběh vznikal během několika let tvrdé práce. Měli jsme začátek a (víceméně) konec; prostředek ovšem tvrdošíjně odmítal zůstat na svém místě. Občas jsem měl pocit, jako bychom zápasili se silným a vzdorovitým hadem, na obou koncích přivázaným.
Posádka Discovery měnila jména a počty, ale vůbec nejhorší problémy nám působila ona událost uprostřed cesty a přesný popis HALovy neposlušnosti. Věděli j…
