30. NEUVĚŘITELNÉ HVĚZDY
„Řekni to ještě jednou, Dave,“ požádal Kimball. „Neslyšel jsem tě jasně.“
„Řekl jsem, že je plný hvězd.“
„Rozuměl jsem ti správně – říkal jsi hvězd?“
„Jo – jsou jich tisíce. Je to jako koukat na Mléčnou dráhu.“
„Hele, Dave – vytáhnu tě nahoru a mrknu se na to sám, jo?“
Ke Kimballově překvapení Bowman se změnou plánu okamžitě souhlasil. Obvykle bylo velmi těžké odvrátit kapitána od přesného provedení toho, pro co se jednou rozhodl; s oblibou citoval Napoleonův výrok: „Rozkaz plus protirozkaz rovná se zmatek.“ Nyní se však zdálo, že je nejen ochoten vyměnit si místa, ale že po tom přímo touží.
Lano se navíjelo zcela snadno; Bowman mu zřejmě napomáhal tryskami. Když se modul vynořil nad okrajem jámy, Kimball nahlédl do okénka a ulevilo se mu, když viděl, jak se na něj jeho kamarád usmívá, i když jaksi omámeně.
„Určitě ti nic není?“ zeptal se.
Bowman zavrtěl hlavou.
„Určitě,“ řekl. „Spusť se dolů a koukni se sám.“
Když kolem Kimballa ubíhaly dokonale hladké stěny, ničím neporušené, nezjizvené časem, nedokázal nemyslet na Alenčin pád do králičí díry. Byla to nepříjemná vzpomínka, protože onen podivný sestup vedl do podzemního světa, kde vládla magie a normální zákony přírody neplatily. Poprvé ho napadlo, jestli se právě něco takového neděje tady.
Od samého začátku věděli, že mají co do činění s vědou větší, než je ta lidská. Ale nepochybovali – neodvažovali se pochybovat –, že je to věda, kterou by nakonec dokázali pochopit. Jak se světlo pod ním zvětšovalo a jasnělo, Kimball vnímal první náznaky toho, že to možná není pravda.
Byla to myšlenka, kterou si člověk musel držet dost od těla, zvlášť v prostředí, jako bylo tohle. Už se dostával ke konci lana a byl už dávno za posledními odraženými paprsky slunce. Potřeboval doslova fyzickou odvahu k tomu, aby přiložil dalekohled k očím a podíval se přímo k zářivému konci tunelu.
Bowman měl pravdu! Klidně by se mohl dívat na Mléčnou dráhu. Celé zorné pole bylo plné hvězd – tisíce jich zářily v temném jádru tohoto malého, mrazivého světa.
Některá fakta jsou tak neuvěřitelná, že jim člověk okamžitě věří, protože něco takového by si nikdo ani nedokázal vymyslet. Kimball nepochyboval o tom, co mu sdělovaly jeho oči, a nesnažil se to pochopit. Zatím bude pouze zaznamenávat, co vidí.
Skoro okamžité si všiml, že se hvězdy pohybují. Vlevo se vytrácely ze zorného pole, kdežto zprava se vynořovaly nové. Bylo to, jako by hleděl do šachty provrtané skrz celý Jupiter V a sledoval vizuální důsledky jeho rotace – kolem své osy se obracel každých deset hodin.
Ale to samozřejmě nebylo možné. Zmapovali a prozkoumali celý povrch satelitu a speciálně hledali jakýkoli jiný vchod, ale nenašli nic než neporušenou skálu a čpavkový led. Kimball si byl zcela jistý, že na protilehlé straně není žádné okno, jímž by mohly zářit hvězdy.
A pak, trochu se zpožděním – byl koneckonců komunikační inženýr, nikoli astronom – si všiml něčeho, co tuto teorii docela zlikvidovalo. Ty hvězdy se pohybovaly doleva; kdyby mělo ten pohyb na svědomí otáčení Jupitera V, měly by se pohybovat prakticky kolmo na tento směr. Rotace malého měsíčku s tím tedy neměla naprosto nic společného…
To bylo na jednoho člověka a na jednu návštěvu až dost.
„Vracím se nahoru,“ zavolal Bowmana. „Asi bychom to měli radši probrat s Vikem – třeba najde nějaké vysvětlení.“
Když byl zase vedle Bowmana na povrchu satelitu, připadalo mu, že kdysi neuvěřitelný pohled na Jupitera zakrývajícího velkou část oblohy je stejně známý a uklidňující jako klidná venkovská krajina na Zemi. Jupiteru rozuměli – a tajemství, která si ještě zachoval, nebyla toho druhu, aby podkopávala stabilitu mysli. Ale ta věc pod jejich nohama vzdorovala veškerému rozumu a logice.
Čekali, ztraceni ve vlastních myšlenkách, mlčenliví, a jen poslouchali, zda se už neozývá první zvuk majáku Discovery, vycházející nad obzor. Naštěstí pro klid jejich myslí přiletěla přesně včas; pořád bez jediného slova se zvedli vzhůru k ní a o deset minu…
