Přišel mi otevřít Simon.
"Tě péro, brácho!" začal jako obvykle nechutně srdečně. "Kams včera zmizel? Chyběl jsi mi. Když mi zašívali ten průstřel, neměl jsem komu nadávat. Ale jinak dík. Nebýt tebe, mohlo to bejt horší."
Oči mi automaticky sjely na jeho prostřelené stehno. To, že se pod džínami jen nepatrně rýsoval obvaz, mně ani moc nepřekvapilo. Vtlačil jsem zaskočeného Simona do dveří, ve kterých ještě stál a podle všeho hodlal pokračovat ve žvanění, a kopl ho do holeně. Taková rána dost bolí a on mě svou reakcí rozhodně nezklamal. Šel do předklonu a zmohl se jen na překvapené vyjeknutí: "Co blb..." Nestačil dokončit. To mu zrovna v obličeji přistávalo moje koleno. Klekl jsem stále stejně překvapenému Simonovi na hrudník a počkal, až si na bradu vycintá krvavou slinu.
"Tak co, ty hajzle!? Řekl bych, že teď jsme v příhodné pozici na vysvětlování," pronesl jsem naprosto klidně. Sám nechápu, kde se ve mně ten ledovec náhle vzal. Ještě před okamžikem byste na mně usmažili volské oko. "A začni tím, co se to vlastně včera v noci stalo."
"O čem to sakra mluvíš?" zachrčel sotva znatelně, ale v očích měl strach a nenávist. "Slez ze mě!" Napjal všechny síly, ale nepovolil jsem.
"Mluvím o jisté trhavé kulce, která si včera udělala výlet do Bartolomějových vnitřností, a o kulce druhé. Téhle." Zatlačil jsem špičkou boty na inkriminované místo, až skrz látku kalhot prosákla krev.
"Mluv! Já přece dobře vím, že používáš kulky s rtuťovou náplní. Kdyby je včera měl i ten sektář, šlo by ti teď vidět skrz zadek." V tom momentě mi došlo, že bych nejspíš vážně měl slézt. Jestli to všechno, co si domýšlím, je pravda, jsem v pěkných sračkách - a to až po uši. Sim v tom svinstvu určitě nejel sám, a to znamenalo jediné - celé D.S.B. bylo jen zástěrkou v boji o moc. A tu jsem právě odhrnul.
V tu chvíli Simon přestal sípat a začal vřískat o pomoc. Ozvalo se dusání několika nohou.
Rychle jsem z něj seskočil a začal plánovat, která strana zeměkoule by teď pro mně byla bezpečnější, ale to už mně něčí ruce přitiskly ke zdi. Sim mátožně vstal a přibelhal ke mně.
Držel se za zraněnou nohu a z bolestí zkřivených úst mu tekla slina. Očividně nevěděl, co říct. Tak mě praštil. Na solar a pěkně tvrdě.
Taky odpověď. Když jsem se Simonovi podíval do očí a ucítil, jak dva páry silných paží testují odolnost mého kloubního vaziva, věděl jsem že nejbezpečnější místo pro mne by teď bylo hodně daleko, hluboko a pokud možno v jiném časoprostorovém kontinuu. Jak jsem řekl, D.S.B. má lidi všude.
"Ty vole! Kdybys držel hubu a krok...," přeskočil mu hlas, jak se vzteky neovládal. "On nás chtěl zradit. Odejít. Tak byl odejit. Ale co ti to vykládám. Říkal sis o to už dlouho," prskal mi do obličeje rudé kapénky slin. "Odveďte ho k Frýbovi!"
Ti dva mnou necitelně smýkli a přes pasivní rezistenci stylu Gándhí mně vlekli dál do komplexu.
Pesimisticky poblikávající žárovky, chabě osvětlující špinavou úzkou chodbu, nám dělaly společnost. Konečně se mi vrátil vyražený dech. Ani jsem se nepokusil ty dva vazouny nějak ukecat. Vůbec jsem je neznal a navíc vypadali, že se dají přesvědčit asi stejně snadno jako pařez. A já neměl motorovou pilu. Takže asi skončím jako Bartek.
Už před několika týdny se mi svěřil, že by chtěl odejít. Měl prý dost toho zabíjení. Tak odešel. Nikde přece nebylo řečeno, že musí odejít v jednom kuse.
Že já radši vážně nedržel hubu.
