Zaskřípaly brzdy a záplava světel probodla víčka. "Domove, sladký domove!" zaskřehotal Simon a šťouchl do mě.
Konečně venku z té žumpy vzpomínek. Takový retrospektivní sen dá jednomu pěkně zabrat. Odlepil jsem se od propocené sedačky. Stáli jsme před šedivou budovou D.S.B., ztrácející se za clonou deště. Bledá světla neonového kříže před hlavním vchodem jí dodávala přitažlivost márnice.
Protlačili jsme se hloučkem houmlesáků, čekajících na odvšivení a nocleh, a jako obvykle mezi záchvaty astmatického kašle odříkávajících svou litanii, sestávající z hlášek, kde kdo co šlohl, střelil či vypil.
Dědkovi s dlouhým žlutavým plnovousem zaskočil hlt z lahváče a spěšně couvl, sotva mě zmerčil. Podle toho, co jsem spatřil v odrazu kaluže, ani nebylo divu. Husté mrholení mi po obličeji rozmazávalo zaschlou krev s kamenným prachem do hrůzostrašné masky. Něco mezi mejkapem pouliční šlapky a válečnými barvami indiánského náčelníka.
Vešli jsme samozřejmě bočním vchodem. Bohužel na nás nečekaly žádné výtahy do podzemních prostor se supermoderním vybavením. Dodnes mám v živé paměti, jaké zklamání jsem zažil, když se Frýbovi povedlo získat mne pro svou věc a já poprvé vstoupil do těchto prostor. Ne že by organizace byla tak chudá. Peníze a vliv jí chyběly ze všeho nejméně. Inkognito je ale inkognito.
Teď jsem vzal zavděk sprchou s otřískanými kachlíky, potrhaným závěsem a zelenou plísní v rozích. Moji dva kolegové mezitím zmizeli na ošetřovně.
Zatímco ze mne vlažná voda z chrchlající růžice smývala nánosy špíny, které oblečením prosákly až na kůži, rozhodl jsem se pěkně po anglicku zmizet. Ačkoli je D.S.B. organizací nezávislou a z větší části nelegální, kvete zde, jako ostatně všude, kde je aspoň jedna otáčecí židle a psací stroj, nezřízená byrokracie. Právě teď jsem ze všeho nejméně toužil po vyplňování formuláře se třemi kopiemi. Najednou mi kromě postele začalo být všechno jedno. Tohle už opravdu nedokážu moc dlouho snášet. Nejdřív Matěj, pak David a teď Bartek. Samí dobří kluci. Buďto za mně tohle dilema vyřeší nějaký fanatik s kudlou, nebo mu ušetřím námahu a skončím to sám.
Alespoň trochu jsem očistil potem a výkaly páchnoucí kabát a neomylně, jako střelka kompasu k severu, zamířil k automatu na kafe. Stačil jediný nacvičený kop do bočního panelu a vypadl malý plastikový kalíšek se smrtící dávkou kofeinu a asi pěti cukry. Horká tekutina pálila do prstů a ještě více v krku, ale vrátila mne do života. Rázným vykročením do sychravé noci - či spíše mlhavého rána jsem zažehnal kofeinový šok a ve zhruba bdělém stavu doběhl na tramvaj.
Nerudný tramvaják mě probudil a vyhodil až na konečné. Neodpustil si přitom pár slov konstruktivní kritiky na téma smradlaví ožralové a zkurvení feťáci. Neměl jsem sílu ani se za ním otočit.
Téměř starožitný klíč zarachotil ve dveřích činžáku z minulého století. Ještě než jsem vstoupil dovnitř, zahlédl jsem v okně povědomou siluetu - Vonásková - ta bába snad nikdy nespí. Tentokrát jsem bohužel neměl dost síly na zběsilé dusání po chodbách, aby si zase měla partajím na co postěžovat. Opatrně jsem překročil několik injekčních stříkaček a nějaké hadry. Každý krok po točitém schodišti k mému bytu mně stál kousek života.
Pak už jsem stál před okopanými dveřmi. Za nimi se nacházel brloh, jemuž se, poté co mi jej D.S.B. přidělilo, snažím říkat domov.
Probudil jsem se ráno asi ve dvě odpoledne. Na rohožce. Boty pod hlavou. Žádné velké překvapení.
Minule jsem se našel ve vaně a celý den pak nemohl pohnout krkem, otlačeným od plechové hrany,
Chvíli jsem se bezcílně potloukal po bytě a vrážel do krabic a beden, jimž poněkud eufemisticky přezdívám nábytek. Pak jsem našel kafe. Přímo jsem cítil, jak s každým dalším douškem ustupují cáry nočních můr, prolínajících se s realitou včerejška. Od jisté doby se, mi s občasnými aktualizacemi zdávají neustále tytéž sny. To ovšem nikterak nesnižuje jejich hrůznost.
Podle snáře po babičce mě čeká buď brzká a značně nepříjemná smrt nebo výhra v lotynce. Asi budu mus…
