Ležel jsem na vlhkém chodníku a začínal pomalu vnímat bolest, zaplavující ve vlnách celé tělo.
"Do nemocnice! Sebevražda! D.S.B. má lidi všude. A kde nemá, tam je aspoň nějaký špicl ze satelitní sekty."
Kdyby to tak nebolelo, při myšlence, že jsem sám pomáhal D.S.B. podrobovat si další sekty, bych se rozesmál. Opatrně jsem svlékl kabát a ještě opatrněji vytáhl dýku (hned po mém prvním randeti to považuji za svůj nejhrdinštější kousek). Košilí natrhanou na pruhy jsem si udělil ukázkovou první pomoc.
Pak se dostavil vztek.
Na sebe, ale hlavně na D.S.B. Na Frýba - byla to sice jen malá ryba, ale já - pěšák - dál stejně nedohlédl.
Ať se má stát cokoli, musím se pomstít. Stáhl jsem ze Simovy mrtvoly kabát a ze země sebral glock. Pomalu se mi přestávala točit hlava - to jak mi mozek pumpoval do žil zvýšenou dávku adrenalinu. Alespoň jednou v životě mám před sebou jasný cíl. Posledních několik měsíců jsem strávil střílením parchantů, kteří si mysleli, že jsou něco víc než ostatní a mohou beztrestně nahrazovat svobodnou vůli lidí svými žvásty. To k čemu jsem se teď odhodlal, tedy nebylo nic víc, než logické vyústění mého úsilí.
Dodávka byla nepoužitelná a na vlastní nohy jsem v mém stavu spoléhat nemohl. Vlezl jsem do sporťáku, stále skřípnutého mezi zdí a tou kraksnou - (musel jsem chybějícím předním sklem), smetl ze sedadla střepy a nastartoval.
Chvíli se nedělo nic, jen auto se divoce chvělo a řvalo. Pak se ozval zvuk, jako když deset tisíc vidliček najednou skřípe po talíři. Už už jsem myslel, že se z toho zblázním. Pak se sporťák konečně vyprostil a dal do pohybu (málem jsem ho v té chvíli znovu zaparkoval o stěnu).
Za jízdy jsem prohledal palubní desku - malý samopal HK s náhradními zásobníky a ještě jeden glock. To si vyhraju. Ani bych se moc nedivil, kdybych v kufru našel minomet - Sim byl fakt maniak.
Vzal jsem to oklikou, abych se náhodou nestřetl s policejními auty. Fízlové, jistě náležitě podmáznutí a instruovaní, jeli dokončit, co Sim začal.
Těsně před centrálou D.S.B. jsem učinil poslední přípravy. Vyměnil jsem poloprázdný zásobník pistole, přichystal si hákáčko a připoutal se. Pak jsem trochu couvl a rozjel to na plný pecky - přímo do velkých prosklených, vchodových dveří. Skrčil jsem se a snažil se krýt si hlavu, aby mě nějaký zatoulaný střep neskalpoval.
Auto vletělo dovnitř jako projektil největší ráže, a troufám si řící, že to bylo více než zdařilé extempore. Několik hlídkujících by mi to zajisté odkývalo, kdyby ještě byli schopni pohnout hlavou či jiným údem.
Pak se začali ostatní sbíhat, a já střílet. V té chvíli jsem neviděl žádného ze svých bývalých kolegů - jen bezduchou masu těl, sloužících jako zbraň několika sviním, které se rozhodly hrát si na bohy. Zkrátka jako ti bílí pajduláci ve Hvězdných válkách.
Skrčený za palubní deskou jsem pálil v dlouhých dávkách do stále přitékajícího proudu lidí. Kulky trhaly maso a drtily kosti, ale tam jejich pouť smrti nekončila. Některé se odrážely od kovového vybavení haly a porcovaly další a další těla. Auto vibrovalo pod zásahy a od zmuchlaného plechu odlétaly gejzíry jisker. Masa lidí se zmítala v proudech kulek tlačená dopředu další masou dosud živých těl.
Stěží jsem stačil měnit zásobníky. Dürrerův Tanec smrti tady dostával nový rozměr - místnost teď připomínala zkušebnu epileptického souboru experimentálního tance. Ne dlouho. Proud lidí vyschl. Dozněl poslední výstřel.
To, co mi ze začátku připadalo jako poslední pokus odsouzený nutně k nezdaru, se stalo skutkem. Asi dvacet těl pokrývalo jako koberec podlahu. Karoserie auta připomínala špalíček pohádek v Brailově písmu a objevily se první plameny. Z fleku by tady mohli otevřít galerii moderního umění - stačil by jen kustod se vstupenkama u vchodu. Skoro jsem zalitoval, že se mi to povedlo - skoro. Ten samopal musel být nabitý něčím na způsob průbojných kulek. Ten Frýb.
Vstal jsem a zase si slabostí sedl. Kolem proběhlo několik vyděšených somrákű - dost jim to klouzalo. Provizorní obvaz byl siln…
