JEDNA
„Rede, ten doktor, co jsme ho potkali v servisu – trochu mě znepokojuje, co – Hej! Co to děláš? Přeci nechceš brát stopaře, když po tobě lidé střílejí!“
„Ten nový reproduktor má trochu pronikavý tón.“
Zajel ke kraji. Najednou pršelo. Malý muž s divoce rozcuchanými vlasy a černým kufrem se široce usmál a otevřel dveře.
„Kam až jedete?“ zeptal se vysokým hlasem.
„Někam tak okolo Pátého.“
„No, aspoň něco. Navíc ten nepříjemný déšť…“ Nastoupil, zabouchl dveře a kufr si položil na kolena.
„Kam máte namířeno?“ zeptal se Red, šlápl na plyn a vyjel zpět na dálnici.
„Periklovo Řecko. Jmenuju se Jimmi Frazier.“
„Red Dorakeen. Máte před sebou dlouhou štreku. Umíte dobře řecky?“
„Studoval jsem řečtinu dva roky. Vždycky jsem se tam chtěl podívat. – Už jsem o vás slyšel.“
„Dobré nebo špatné?“
„Obojí. A něco mezi. Vozíval jste zbraně, dokud vám to nezatrhli, že?“
Red otočil hlavu a jeho zrak se setkal s tmavýma očima, které si ho zkoumavě prohlížely.
„Říká se.“
„Nechci strkat nos do cizích věcí.“
Red pokrčil rameny.
„Asi to není žádné tajemství.“
„Navštívil jste spoustu zajímavých míst, že?“
„Pár.“
„A podivných?“
„I několik takových.“
Frazier si rukou projel vlasy a uhladil je – každý vlas na své místo. Naklonil se dopředu, aby mohl výsledek zkontrolovat ve zpětném zrcátku, a povzdychl si.
„Já jsem toho mnoho neprocestoval. Nejvíc se pohybuji mezi Glevelandem padesátých a osmdesátých let.“
„Co děláte?“
„Mám bar. Kupuju věci v padesátých letech a prodávám je v osmdesátých.“
„Hm, to dává smysl.“
„Taky jsou z toho prachy. – Měl jste někdy problémy s lupiči?“
„Nic, co by stálo za řeč.“
„To teda musíte být perfektně vyzbrojený.“
„Nijak zvlášť.“
„Myslím, že byste to mohl někdy potřebovat.“
„To jen ukazuje, jak moc se můžete mýlit.“
„Co uděláte, když na nějakého narazíte?“
Red si znovu zapálil doutník.
„Třeba umřu,“ odpověděl.
Frazier se pro sebe usmál.
„Ne, vážně,“ řekl.
Red natáhl ruku za sedadlo.
„Podívejte, jestli jste lupič, nevyhmátl jste to, jedu s prázdnou.“
„Já? Nejsem lupič.“
„Tak přestaňte dávat tyhle zatracené teoretické otázky. Jak mám sakra vědět, co bych udělal v nějaké hypotetické situaci? Reaguju na okolnosti, to je všechno.“
„Promiňte, nechal jsem se unést. Vedete romantický život. Odkud vlastně původně pocházíte?“
„Nevím.“
„Jak to myslíte?“
„Prostě nemůžu najít cestu zpět. Dřív to bylo na hlavním tahu. Myslím, že se z toho potom stala vedlejší cesta, která se nakonec zřejmě ztratila v oněch mlhavých místech, která již nejsou historií. Asi jsem čekal příliš dlouho, než jsem začal hledat. Měl jsem dost práce. Teď už z toho nezbyla ani legenda.“
„Jak se to jmenuje?“
„Nezdá se vám, že se tu něco pálí?“
„Jen váš doutník.“
„Můj doutník! Kde sakra je?“
„Nevím – Á, tady. Asi zapadl za moje sedadlo.“
„Spálil jste se?“
„Spálil? Ne, nemyslím. Možná trochu kabát.“
Red si vzal podávaný doutník a rychle pohlédl na stopařova záda.
„Tak to jste měl štěstí. Omlouvám se.“
„Říkal jste?…“
„Rede!“ vpadla jim do řeči Květy. „Policejní hlídka – jede tímhle směrem.“
Frazier sebou trhnul.
„Co je tohle?“ řekl.
„Za chvíli by měli být v dohledu.“
Red pozoroval zpětné zrcátko.
„Proč si radši nenajdou nějakou nehodu?“ uvažoval.
Pohlédl na Fraziera. „Anebo je to součást nějakého plánu.“
„Co je to za kouzla?“
„…Měla by se objevit v dohledu někdy teď.“
„Rede! Odkud vychází ten hlas?“
„Nerušte, sakra!“
„Démoni jsou velmi nespolehliví!“ vykřikl Frazier a počal konečky prstů čmárat do vzduchu jakési obrazce. Ohnivé tvary planuly oranžovým světlem a zůstávaly viset ve vzduchu před ním.
„Rede! Co to dělá?“ zeptala se Květy. „Moje optické snímače detekují –“
Red prudce zatočil doprava a zabrzdil.
„Přestaňte zaneřáďovat máj vůz kouzly!“ nařídil Red. „Vy nejste z žádné z hlavních cest Dvacátého. Co to tu na mě zkoušíte?“
Policejní hlídka zastavila před nimi. Byl večer, na obloze visely těžké olověné mraky, sníh přikryl stromy v lese, který se černal napravo od Cesty.
„Opakuji –“ řekl R…
