DVA
Randy stál naproti gentlemanovi z doby královny Viktorie, kterého viděl už předtím v hale. Mužův tlumok ležel na lavičce u dveří. Rukou si prohrábl světlou, už lehce prořídlou kštici.
„…ano, to je pravda,“ řekl. „Před třemi dny. Střílelo se venku na parkovišti. A to jsem přijel na dovolenou! Násilí!“ zachvěl se.
V levém koutku jeho úst se objevil tik. „Pan Dorakeen odjel téže noci. Opravdu vám nemohu říci, kam.“
„A je tu někdo, kdo by mohl?“ zeptal se Randy.
„Možná majitel – pan Johnson. Vypadalo to, že se znají.“
Randy přikývl.
„Můžete mi říci, kde bych toho pana Johnsona našel?“
Muž se kousl do rtu a zavrtěl hlavou. Podíval se stranou, skrz jídelnu do baru. Jakási žena s neuvěřitelně rudými vlasy se tam hádala s tmavým podsaditým mužem.
„Je mi líto. Vypadá to, že má dnes volno. Můžu vám jedině poradit, abyste se zeptal v recepci – támhle u baru. Teď mě omluvte.“
Obešel Randyho a udělal několik nervózních kroků ve směru hlasité hádky, která však právě v tom okamžiku skončila. Žena řekla něco velice sladkého a posměšného zároveň, otočila se a odkráčela směrem do haly.
Viktoriánský šlechtic si povzdechl, ještě jednou obešel Randyho v opačném směru a vzal si svůj tlumok. Nabídl ženě rámě a potom oba společně zamířili směrem ke dveřím. Když vycházeli ven, muž prudce pokývl Randymu na pozdrav.
Muž, s nímž se žena předtím hádala, zíral na Randyho, který mezitím přešel k baru.
„Promiňte, neznáme se odněkud?“ zeptal se. „Připadáte mi velice povědomý…“
Randy zkoumal rysy mužova tmavého obličeje.
„Toba. Jmenuji se Toba,“ dodal.
„Nevzpomínám si,“ řekl Randy pomalu. „Jmenuji se Randy Carthage, pocházím z Dvacátého.“
„Tak to jsem se asi spletl,“ pokrčil Toba rameny. „Ale pivo vám stejně zaplatím.“
Randy se rozhlédl po místnosti – jen neopracované dřevo a železo, žádná mosaz a ani jedno zrcadlo. U baru, který sloužil zároveň jako recepce, seděli čtyři lidé, další dva u vedlejšího stolu.
„Vedoucí si před chvilkou odskočil. Natočte si pivo – tady se to tak nebere – a srovnejte to s ním, až se vrátí.“
„Dobře. Díky.“
Randy přešel k baru po podlaze pokryté rákosem, natočil si pivo, vrátil se a posadil se naproti Tobovi. Na stole stála zpola vypitá sklenice, sousední židle byla odstrčená od stolu.
„… mrcha,“ zamumlal Toba tiše. „Přijel jste za obchodem?“ zeptal se.
Randy položil Stébla na stůl a zavrtěl hlavou. Pak se napil piva.
„Ne, hledám jednoho chlapíka, ale prý už odsud odjel.“
„Tak to máte přesně opačný problém než já,“ řekl Toba. „Já zase vím, kde je člověk, kterého hledám. Jen jsem se tu zastavil na oběd. A ta zatracená ženská, která tu byla se mnou, si klidně někoho narazí a jede navštívit nějakou pitomou zříceninu! Teď si tu musím pronajmout pokoj a čekat, než to s ním vyřídí. Určitě den, možná i dva, sakra! Kdo to vůbec je?“
„Co? Koho myslíte?“
„Váš přítel – ten Angličan, se kterým jste si povídal.“
„Jo, tenhle. Vůbec ho neznám. Jen jsem se ho na něco ptal. Říkal, že se jmenuje Jack, jestli vám to nějak pomůže.“
„Ani ne. Ubožák. Koneckonců, je to jeho problém.“
Oba se opět napili ze svých sklenic.
„Cože?“ zvýšil hlas jeden z mužů sedících u baru; v jeho řeči byl patrný silný francouzský přízvuk. „Vy jste nikdy nebyl dál než v Sedmnáctém? Můj Bože, člověče! To máte vůči sobě ještě pořádný dluh! Musíte se dostat nejmíň jednou za život aspoň na začátek Dvacátého! Proč? Kvůli létání přece! Muž není pravým mužem, dokud alespoň jednou neokusí svobodu letu! Ne v těch velkých létajících lodích, které vyvinuli později a ve kterých můžete celý let prosedět v restauraci – ne! Musíte zanechat své měšťácké starosti dole na zemi a vznést se vzhůru k nebi v jednom z těch malých lehkých letadel s otevřenou kabinou. Do tváří vám bude šlehat vítr a déšť. Budete se dívat dolů na svět hluboko pod vámi nebo nahoru do mraků a hvězd! To změní váš život, věřte mi!“
Randy se otočil, aby si mohl řečníka lépe prohlédnout.
„Je to ten, kdo si myslím, že to je?“ zeptal se a zaslechl, jak se Toba zasmál. V tom okamžiku …
