DVA
Svítání pomalu rozlévalo své světlo po roztříštěném horizontu. Strangulena se probudila na své přepychové lodi plující po East River. Pomalu, jemně nadzdvihla kožešinu, která je oba přikrývala, a shrnula si z očí pramen ohnivých vlasů. Konečky prstů se dotkla krku, ramen a prsou tam, kde ji poznamenala vášeň jejího milence. Pak se usmála, protáhla si prsty a otočila se na levý bok.
Toba, těžký a tmavý jako právě odcházející noc, ležel s tváří položenou v pravé dlani. Široce se na ni usmál.
„Bohové! Copak ty nikdy nespíš?“ zeptala se ho.
„Ne vedle dámy, která zardousila přes stovku svých milenců, jakmile vedle ní usnuli.“
Oči se jí zúžily.
„Tak tys to věděl! Všecko! Vodil jsi mě za nos!“
„Díky Bohu a amfetaminu ano!“
Usmála se a protáhla.
„Máš velké štěstí. Vlastně, normálně ani nečekám, až usnou. Obvykle si vyberu jistou chvíli a oni takříkajíc současně přicházejí i odcházejí. U tebe jsem to odložila na později jenom proto, že jsem byla zrovna uchvácená architekturou. Tak jako tak…“
Natáhla ruku k řídícímu panelu a loď se dala tiše do pohybu.
Strangulena se obrátila na druhý bok.
„Podívej, jak to světlo dopadá na ruiny Manhattanu! Zbožňuji ruiny!“ Náhle se posadila a rukou zdvihla dřevěný obdélníkový rámeček. Podržela ho v natažené paži a dívala se skrz něj. „Támhleta skupina… Není to nádherná kompozice?“
Toba se zvedl, naklonil se dopředu a třel si bradu o její rameno.
„Je – hm – zajímavá.“
Levou rukou přidržela malý fotoaparát, podívala se hledáčkem, naklonila se dopředu, pak dozadu a zmáčkla spoušť.
„Mám to.“
Odložila rámeček i fotoaparát.
„Mohla bych strávit celý život prohlížením takovýchhle malebných ruin. Vlastně ho tak trávím – většinou. Nejlepší pohled je vždycky z vody. Všimnul sis toho někdy?“
„No, teď, když o tom mluvíš…“
„Byl jsi příliš dokonalý, než abys mohl být opravdový, víš? Jak ses hrabal v tom haraburdí u vody, nemytý, negramotný, produkt úpadku civilizace – a zrovna když jsem plula okolo. Prostě jsi mě dostal. Kdo jsi? Archeolog?“
„No…“
„… Věděl jsi o mně. Nech pravou ruku takhle, jen zvedni hlavu.“
Překulila se na břicho, zdvihla pravou paži a sevřela jeho dlaň.
„Dobrá, mistře Tobo. Opři se do té ruky, jako kdyby na tom závisel tvůj život. Možná závisí.“
„Hej, madam –“
Jeho ruka se začala ohýbat dozadu. Zpevnil sevření, napnul svaly. Pohyb se na chvíli zastavil. Zaťal zuby, naklonil se doleva.
Najednou přepadl dozadu, jeho paže byla jakoby přišpendlená k palubě.
Usmála se na něj shora.
„Chceš to zkusit levou?“
„Ne, díky. Podívej, věřím všemu, co jsem o tobě slyšel… Máš – eh – exotické chuti a dost síly na to, abys je ukojila. A já obdivuju všechny, kteří dostanou, co chtějí. Tohle byl ale jediný způsob, jak se s tebou setkat. Mám pro tebe nabídku, jaká se dává jen jednou za život, a ty si nemůžeš dovolit ji odmítnout.“
„Nějaká pěkná ruina?“
„Tomu věř!“ řekl rychle.
„… A pořádný muž?“
„Jeden z nejlepších!“
Uchopila ho za ruku a trhnutím postavila na nohy.
„Rychle! Podívej na slunce támhle na té pobořené věži!“
„To je opravdu něco!“
„Jak se jmenuje?“
„Dorakeen. Red Dorakeen.“
„To zní povědomě…“
„Ano, dost se tady vyskytoval.“
„Je hezký?“
„To se musíš pořád ptát?“
„Mohla bych si opatřit novou loď, s nějakým tím slonovinovým vykládáním…“
„Už nic neříkej! Podívej! Sluneční paprsky tam nalevo od mostu!“
„Fotoaparát! Rychle! – Máš veliké štěstí, Tobo.“
„Myslíš, že to nevím?“
