JEDNA
Red si promnul oči a pohlédl vedle sebe. Chadwick se už také pomalu probouzel.
„Šeptat,“ řekl tiše. „Jak jsme daleko?“
„Už velice blízko. Proto jsem vás vzbudila. Máš vůbec ponětí, co uděláš, až najdeš to své magické místo?“
Red znovu pohlédl na Chadwicka.
„Chci se ho zbavit dřív, než se tam dostaneme. Pro jeho vlastní –“
„Ne!“ vykřikl Chadwick a posadil se zpříma. „Mě se teď nikdo zbavovat nebude! Chci vidět tuhle bláznivou záležitost od začátku do konce!“
„Chtěl jsem říct, že je to kvůli tvé vlastní bezpečnosti. Chceš se přeci z toho, co se bude dít, dostat se zdravou kůží, nebo ne?“
„Vím, co dělám. Vím to líp než ty, ty pomatenče! Tvůj čas ještě nepřišel.“
„Co tím myslíš? Chci ti prokázat službu, a ty na to úplně kašleš! Květy, zajeď ke straně!“
Chadwickova ruka vystřelila vpřed a stiskla přepínač ručního řízení. Vůz začal okamžitě zatáčet vlevo. Red uchopil volant a stočil auto zpět.
„Ty šílený bastarde! Chceš nás zabít oba?“
Chadwick se divoce zasmál a udeřil do paže, kterou se Red snažil dosáhnout na přepínač.
Red šlápl na brzdu. Podíval se na Chadwicka.
„Poslouchej mě! Jestli se mýlím, na zpáteční cestě tě vyzvednu. Ale jestli mám pravdu, ve svém vlastním zájmu bys neměl být na palubě. Potkám se se svým osudem… Já –“
Začal zatáčet doprava, na odbočku s modrým zikkuratem. Chadwick se natáhl přes něj, chytil volant a snažil se ho stočit zpět.
„Pozor! Lidé!“
Red pootočil hlavu a uviděl Leilu, jak na něj mává rukama zdviženýma nad hlavou; v jedné z nich držela kapesník. Kus za ní stál mladý muž a také mával.
Když projížděli ohromnou rychlostí okolo, Chadwick udeřil Reda vší silou do čelisti. Red narazil hlavou o okenní rám. Chadwick se znovu dostal k volantu.
„Přestaňte! Oba dva!“ vykřikla Květy. „A přepněte někdo ten spínač!“
Minuli prskající světlici. Red zasáhl Chadwicka loktem do hlavy a vrátil ho úderem nazpátek na jeho místo na sedadle. V té chvíli zahlédl tabuli s modrým zikkuratem. Bleskově natáhl ruku a přepnul vypínač zpět na automatické řízení v okamžiku, kdy začali uhýbat na odbočku.
Vůz začal okamžitě brzdit a Květy ohlásila: „Překážka!“
Brzdy skřípěly. Země na levé straně silnice náhle zmizela. Svah na pravé straně byl povlovnější, žlutá hlína byla poseta kameny…
Red zatočil doleva. Auto zahnulo doprava.
„Promiň, šéfe,“ řekla Květy. „Jeden z nás se mýlí – a já doufám, že jsi to ty.“
Najeli na svah. Obalilo ho cosi měkkého a těžkého. Slyšel, jak se otvírají dveře. Byl katapultován.
Dopadl na zem, kutálel se, otloukal se o kamení… Ztratil vědomí. Nebyl schopen říci na jak dlouho, ale zdálo se mu, že to trvalo jen krátce.
Slyšel praskot plamenů. Také možná vzdálené výkřiky, nebyl si jist. Několikrát se zhluboka nadechl. Protáhl se a uvolnil. Nezdálo se mu, že by měl něco zlomeného…
Začal se potýkat s kokonem z tuhé bílé pěnovité hmoty.
Výkřiky – teď už si byl jistý, že to jsou lidské hlasy – se přibližovaly. Byl to více než jeden hlas, jednotlivým slovům však stále nerozuměl. Propracoval se rukama přes břicho nahoru k hrudníku. Náhle ucítil ostrou bolest na levé straně hrudního koše.
Pevně uchopil látku, do níž bylo jeho tělo zabaleno, zabořil do ní prsty a zatáhl. Obal se pomalu roztrhl. Zesílil sevření a zatáhl silněji.
Konečně se kokon protrhl úplně. Roztáhl paže a stáhl si ho přes hlavu. Osvobodil si ramena a po čtyřech vylezl ven. Zaslechl Leilu, jak ho volá jménem. Pak uviděl, jak k němu běží.
Odvrátil pohled a podíval se dolů ze svahu. Vůz byl překocený na bok a hořel. Pokusil se vstát, ale zachytil nohou o pěnu kokonu a s vzdechnutím se posadil zpět do trávy. V boku cítil bodavou bolest.
„Ne,“ řekl, když pozoroval hořící vůz. „Ne…“
Na jeho rameni spočinula čísi ruka. Nevzhlédl.
„Reyde?“
„Ne,“ opakoval.
Vůz dole pod nimi náhle vzplál v ohromné explozi.
O chvíli později se přes ně převalila vlna horka. Red zdvihl levou ruku. Právě v té chvíli se nahoru vyškrábal Randy a zastavil se pár kroků od něho.
„Mohls být tam uvnitř…“ začala Leila.
Red beze slova p…