DVA
Randy sledoval, jak denní světlo rychle mění svou intenzitu – každé bliknutí bylo delší než to předcházející. Vjížděli na parkoviště a kolem nich se rozlévalo chladné deštivé ráno. Ze zlatě a červeně zbarveného listoví javorů, stojících vedle budov pokrytých jinovatkou, kapala voda. Zajeli k pumpě.
„To je k zbláznění,“ řekl. „Je přeci léto, ne podzim.“
„Tady je podzim, Randy, a kdybys odbočil až na další odbočce a jel k jihu, mohl bys dostat do těla kulku od někoho z armády Konfederace – nebo Unie – podle toho, kde by ses zrovna octl.“
„Neděláš si legraci, že ne?“
„Ne.“
„Hm, myslel jsem si to. Já ti totiž asi začínám věřit, naneštěstí. Ale co tedy v tom případě brání Leeovým mužům, aby se nevydali tudy a nedobyli Washington – řekněme Coolidgeův, Eisenhowerův nebo Jacksonův?“
„Dostal ses někdy předtím na Cestu sám? Slyšel jsi o ní?“
„Ne.“
„Jen někteří lidé nebo stroje ji umí najít a používat. Nevím proč. Vím jen, že Cesta je živoucí věcí – a tohle je část její přirozenosti. A přirozenosti těch, kteří po ní putují.“
„A co kdybych já nebyl jedním z nich?“
„Možná bych tě sem mohla dovést tak jako tak. Vlastně hodně záleží i na průvodci.“
„Takže já stejně pořád nevím, jestli bych se mohl po Cestě pohybovat sám?“
„Ne.“
„Dobře. Předpokládejme, že by jeden z Leeových důstojníků o ní věděl a mohl ji používat? Co potom?“
„Ti, kteří o ní vědí, si to nechávají pro sebe, to brzy poznáš. Ale přesto – předpokládejme, že by mohl. Předpokládejme, že bys uhnul až na další odbočce a jel stále na jih, jak jsem navrhovala. Předpokládejme, že bys narazil na Stonewalla Jacksona.“
„Dobrá, předpokládejme.“
„Hned by ses tedy obrátil a jel nazpátek. Narazil bys na křižovatku tam, kde předtím žádná nebyla – jen tak někde uprostřed polí. Tahle nová silnice by se spojovala s tou tvou a dále pokračovala zpět na Cestu. Takže, kdybys odsud později vyjel tím samým směrem, měl bys dvě možnosti: mohl bys jet cestou, která vede do místa tvého setkání, nebo tou druhou, alternativní, kde se nestalo nic. Ta původní by zřejmě už byla hodně špatná a časem by zmizela úplně, jelikož by ji patrně nikdo nepoužíval. Na druhou stranu, kdyby se po ní jezdilo dostatečně často, vytratila by se ta druhá. Je to všechno velmi nepravděpodobné, ale kdyby se to stalo, bylo by pro tebe čím dál složitější vyznat se v množství pozdějších tras – třeba o celá století zpátky. Také by se objevovala spousta nových, trochu odlišných od těch, které jsi znával předtím. Mohlo by se ti stát, že by ses ztratil na nějaké vedlejší odbočce a nikdy se už nedostal do místa, ze kterého jsi vyjel.“
„Ale nějaké stopy po těch původních, později nepoužívaných cestách by tam stále byly?“
„Teoreticky ano. Rozježděné cesty zarostlé plevelem, přetnuté novým potokem, neviditelné pod napadaným kamením. Pak už jde jen o to umět tyhle stopy rozeznat. A to není nic jednoduchého.“
„To už by se zdálo snadnější zkusit danou cestu znovu otevřít – člověk by jen vrátil zpátky to, co kdysi udělal, anebo by prostě udělal něco jiného.“
„Zkus to někdy. Vrať se na místo, které už vůbec nevypadá tak, jak si ho vybavuješ, a pokus se odstranit vše, co dělá to místo jiným. Možná ale zjistíš, že nestačí jen změnit jednu klíčovou událost. Také se může stát, že nová změna bude mít další následky – závislé na způsobu provedení. Pravděpodobně by se ti podařilo jen utvořit další odbočku – která by, samozřejmě, mohla být dostatečně blízko té původní na to, aby posloužila tvým záměrům. Anebo taky ne.“
„Přestaň. Teď hned. Nech mě to strávit. Ještě se tě chci na moc věcí zeptat – ale až později. A vůbec, proč tu vlastně stavíme? Ještě přece nepotřebujeme tankovat.“
„Protože je to samoobsluha. Když mě otevřeš na straně 78 a položíš mě deskami vzhůru támhle do toho boxu vedle pumpy, budu fungovat jako kreditní karta – na účet mého původního zaměstnavatele. Hned se dozvíme, jestli je účet ještě otevřený. Mohla bych taky zjistit, kde naposledy tankoval. Vydali bychom se potom tím směrem.“
„Dobře,“ řekl Randy…
