JEDNA
Red se vyhrabal z postele a popadl vestu.
„Hej! Jsi kouřový detektor na hovno!“
„Tak to mufela být pofkofena i tahle foufáftka.“
Z kapsy vytáhl malou baterku. Projel světelným kuželem celý pokoj, ale žádný dým neviděl. Zvedl se a přešel ke dveřím. Tam se zastavil a začichal.
„Mofná byf neměl…“
Otevřel, vstoupil na chodbu a začichal znovu. Vykročil vlevo.
Tam! Ve vedlejším pokoji!
Doběhl ke dveřím, zabušil na ně. Zkusil kliku, ale bylo zamčeno.
„Vstávej!“
Udělal několik kroků vzad a tvrdě kopnul do dveří těsně vedle zámku. Dveře se rozlétly a vyvalil se z nich hustý dým. Vrhl se dovnitř a uviděl hořící postel, v níž ležela žena. Usmívala se. Zřejmě ještě spala.
Zdvihl ji z postele a odnesl na druhou stranu pokoje. Složil ji na zem, vrátil se k posteli a začal do ní tlouci pokrývkou, aby uhasil plameny. Ženiny šaty ještě doutnaly.
„Hej!“ vykřikla.
„Mlč, mám tu co dělat,“ odsekl jí.
Žena se postavila na nohy, oděv stále v plamenech. Ignorovala to dobře minutu a pozorovala ho, jak bojuje s ohněm. Pohlédla na šaty až ve chvíli, kdy jejich předek vzplál jasným plamenem. Bezmyšlenkovitě si rozvázala kličku vzadu za krkem a nechala šaty spadnout na podlahu. Udělala několik kroků vpřed.
„Co tu děláš?“ zeptala se.
„Snažím se uhasit ten zatracený oheň! Co jsi tu dělala? Kouřila v posteli?“
„Jo,“ odpověděla. „A pila.“
Klekla si a vytáhla zpod postele láhev.
„Nech to hořet,“ řekla. „Napij se. Budeme se na to dívat.“
„Leilo, nepleť se tu!“
„Jistě, Rede. Tvé přání je mi rozkazem.“
Usadila se stranou do velikého křesla. Rozhlédla se kolem, znovu vstala a přešla k příborníku. Svíčkou, která tam hořela, zapálila olejovou lampu, vzala si sklenku a vrátila se do svého křesla.
Na chodbě se ozvaly spěšné kroky. Zpomalily a zastavily se.
„Je to hodně špatné?“ ozval se Johnsonův hlas. Po otázce následoval výbuch kašle.
„Jen postel,“ odpověděl Red. „Už je to v pořádku.“
„Můžeš vyhodit matraci z okna, jestli to zvládneš. Tam dole je jen štěrk.“
„To bude asi nejlepší.“
„Slečno Leilo, pokoj sedmnáct je volný, můžete se do něj přestěhovat.“
„Díky. Mně se víc líbí tenhle.“
Red přešel k oknu a otevřel jej dokořán. Vrátil se k posteli, vzal do náruče srolovanou matraci a vyhodil ji hvězdami zaplněným čtvercem okna ven.
„Hned vám pošlu novou postel i matraci,“ řekl Johnson.
„A další láhev.“
Stále ještě kašlající Johnson vycouval z pokoje zase zpět do chodby.
„Fajn. Nechápu, jak tu vůbec můžete dýchat.“
Red zíral ven z okna. Leila otevřela další láhev. Johnsonovy kroky doznívaly někde dole v hale.
„Dáš si ještě, Rede?“
„Dám.“
Otočil se a přešel pokojem k ní. Podala mu sklenku.
„Na tvoje zdraví,“ řekl a usrkl.
Odfrkla a znovu se napila z láhve.
„Tohle se na dámu nesluší,“ řekl. „Asi tě prodám.“
Usmála se.
„Nevadí, mám lepší část smlouvy. – Na tvoje. Tak jak je?“
„Myslíš zdraví, nebo ten chlast?“
„Obojí.“
„Jednou lepší, jednou horší. Obojí. Co tu vlastně děláš, Leilo?“
Pokrčila rameny.
„Piju. Zkouším zopakovat pár triků. Co tu děláš ty? Pořád jezdíš sem a tam po Cestě a hledáš neoznačenou odbočku – nebo zkoušíš nějakou novou vytvořit?“
„Víceméně. Dlouho jsem si myslel, že jsi už tu cestu našla a dala se po ní. Najít tě tady je – dalo by se říct – rozčarování.“
„Takhle já vždycky působím na lidi, ne?“
Vytáhl odněkud z vesty doutník a zapálil si ho od svíčky.
„Nemáš u sebe ještě jeden?“
„Mám.“
Podal jí doutník a zapálil si druhý pro sebe.
„Proč to děláš?“ zeptal se jí.
Nad její hlavou se vznášely chomáče kouře.
„Co?“
„Právě že nic! Jen maříš čas, zatímco bys mohla hledat.“
„Když se tak ptáš,“ řekla a znova si lokla, „povím ti to. Projela jsem tu zatracenou Cestu z neolitu do Třicátýho. Odbočila jsem na každou vedlejší cestu, pěšinu a králičí stezku. Znají mě v tisíci zemích pod různými jmény. Ale nikde jsem nenašla, co hledám. Co oba hledáme.“
„Nikdy jsi nebyla blízko? Nikdy jsi necítila – přítomnost?“
Zachvěla se.
„Cítila jsem přítomnost mnohokrát – někdy velmi podobnou, často naprosto ne…
