22. KRAKAN
„Tohle samozřejmě dokážeme provést bez problémů,“ řekl zamyšleně kapitán Bey. „Projekt je v podstatě kompletní – ten problém s vibracemi kompresorů se zdá vyřešený – přípravné práce na místě předbíhají plán. Bezpochyby na to můžeme uvolnit lidi i techniku – ale je to doopravdy dobrý nápad?“ Pohlédl na svých pět nejvyšších důstojníků, kteří se shromáždili kolem kulatého stolu v konferenční místnosti v Terra nově. A všichni jako na povel obrátili zraky na doktora Kaldora, který povzdechl a rezignovaně rozhodil rukama.
„Tohle není jen čistě technický problém. Řekněte mi všechno, co musím vědět.“
„Situace je takováhle,“ odvětil zástupce kapitána Malina. Světla potemněla a plochu stolu pokryly tři ostrovy plující zlomek centimetru nad stolní deskou jako model vyvedený do nejmenších podrobností. Jenže model to nebyl, neboť kdyby měl dostatečně velké měřítko, člověk by mohl vidět Lassany, jak prožívají svůj všední den.
„Myslím, že Lassané mají ze sopky Krakan stále strach, ačkoli to je velice dobře vychovaný vulkán – a nakonec nikdy nikoho skutečně nezabil! A je to klíčové místo z hlediska komunikační sítě spojující ostrovy. Vrcholek leží šest kilometrů nad hladinou moře – je to samozřejmě nejvýše položené místo na celé planetě. Takže je to ideální místo pro anténní komplex, přes který vedou všechny dálkové spoje odsud na zbývající dva ostrovy.“
„Vždycky mi připadalo trochu divné,“ pronesl mírně Kaldor, „že po dvou tisíciletích jsme tady nenašli nic dokonalejšího než rádiové vlny.“
„Pane doktore, vesmír je vybavený pouze jedním spektrem elektromagnetických vln – a my je musíme využít co nejlépe. Lassané měli štěstí, protože nejvzdálenější konce Severního a Jižního ostrova leží jen tři sta kilometrů od sebe a Krakan je dokáže oba pokrýt. Takže to zvládnou velice krásně bez spojových družic.
Jediným problémem je přístupnost – a počasí. Traduje se místní vtip, že jediným místem na Thalasse, které má nějaké počasí, je právě Krakan. Každých několik let musí někdo vyšplhat nahoru, opravit pár antén, vyměnit několik slunečních článků a baterií – a odházet přitom spousty sněhu. Není to skutečný problém, ale dá to dost práce.“
„Což,“ vmísila se šéflékařka Newtonová, „je něco, čemu se Lassané vyhýbají jak čert kříži. Ne že bych jim měla za zlé, že si šetří energii na důležitější věci – jako jsou atletika a sportování.“ Mohla dodat milování, jenže pro řadu jejích kolegů to už bylo ožehavé téma a taková poznámka by jim možná nepřišla vhod.
„Proč musí na tu horu šplhat?“ zeptal se Kaldor. „Proč si na vrcholek třeba nezaletí? Mají přece létající stroje s kolmým startem.“
„Ano, jenže tam nahoře je už řídký vzduch – a vanou tam prudké vichry. Po několika vážných nehodách se Lassané rozhodli, že to budou raději dělat obtížnějším způsobem.“
„Chápu,“ souhlasil Kaldor zamyšleně. „Vyvstává starý problém nevměšování. Oslabíme tím jejich schopnost spoléhat se jen na své vlastní síly? To by byl velice triviální výklad, řekl bych. A jestli nevyslyšíme takhle nenáročnou žádost, vzbudíme nevoli. Oprávněnou, když uvážíme, jak nám pomáhají se stavbou mrazírny.“
„Domnívám se přesně totéž. Nějaké námitky? Výtečně. Pane Lorensone, zařiďte to, prosím. Smíte užít jakoukoli techniku podle vlastního uvážení, pokud jí nebude zapotřebí při operaci Vločka.“
Moses Kaldor miloval hory odmalička. Připadalo mu, že v nich má blíže k Bohu, jehož neexistenci si stále ještě někdy odmítal připustit.
Z okraje ohromné kaldery viděl dole lávové moře, už dávno sice ztuhlé, ale z tuctu trhlin ještě stále vystupovaly obláčky dýmu. Za sopečným kráterem byly zřetelně vidět oba velikánské ostrovy, ležící na obzoru jako temné mraky.
Zážitek prohlubovala štiplavá zima a úsilí, které musel člověk vynaložit na každé nadechnutí. Kdysi dávno narazil v jakémsi cestopisu anebo dobrodružném příběhu na obrat „vzduch jako víno“. Tehdy si přál, aby se mohl autora zeptat, kolik vína se už v životě nadýchal, jenže nyní mu ta slova přestala připadat tak směšná.
„Všec…
