Říká se, že v naší době výrobních linek a masové produkce už není místo pro osobité řemeslníky, umělce pracující se dřevem nebo kovem, kteří v minulosti vyrobili takové množství vynikajících věcí. Jako většina tvrzení však ani toto není pravdivé. Řemeslníků je v naší době méně, ale určitě nevyhynuli. Stává se, že musí občas změnit povolání, ale svým způsobem stále prosperují. Dají se nalézt i na ostrově Manhattanu, jestli víte, jak je hledat. Jejich malé, zastrčené dílny bývají umístěny v suterénech starých domů nebo v mezipatrech zanedbaných obchodu, kde je nízké nájemné a kde se příliš nehledí na protipožární předpisy. Možná že už nevyrábějí housle, kukačkové hodiny ani hrací strojky, avšak dva stejné předměty vytvořené v jejich dílnách nejsou nikdy, díky jejich umění, identické.
Nepohrdají mechanizací: v hromadách krámů na stolech a po všech koutech spatříte elektrické nářadí. Jdou s duchem doby – vztahuje se na ně pořekadlo o zlatých rukách, ačkoli to o řemesle a zlatem dne ne vždy a ne zcela beze zbytku – a vytvoří-li někdy opravdové umělecké dílo, nikdy na to sami nepřijdou.
Dílna Hanse Müllera se nacházela ve velké místnosti bývalého skladu, co by kamenem dohodil od Queenboroughského mostu. Všechna okna budovy byla zabedněna prkny a brzy ji čekala demolice; Hans věděl, že se bude muset dříve nebo později vystěhovat. Jediný vchod vedl pres útulek místního gangu mladistvých, s nimiž neměl problémy, protože nebyl tak hloupý, aby spolupracoval s policií, která mu občas na toto téma kladla nepříjemné otázky. Policisté však v podstatě chápali jeho vlastní situaci a příliš nenaléhali, takže Hans tam se všemi žil v poměrně dobré shodě a docela spokojeně.
Práce, kterou se nyní zabýval, by naplnila pýchou srdce jeho bavorských předků. Před deseti lety by se sám divil. Všechno začalo tím, že mu jeden nesolventní zákazník zaplatil televizorem…
Hans na tento obchod přistoupil nerad, ne snad proto, ze by byl staromódní nebo vůči televizi zaujatý, jen prostě neměl dost času, aby ji mohl sledovat. Pak si ale pomyslil, ze může televizor kdykoli za pár dolarů prodat, ale než se k tomu odhodlal, rozhodl se vyzkoušet, jak vlastně program vypadá.
Zapnul televizor: obrazovku zaplnily pohybující se postavy a Hans, stejně jako miliony lidi před ním, ztratil hlavu. Vstoupil do světa, o kterém dosud neměl ani tušení – do světa válčících kosmických lodí, exotických rostlin a podivných bytostí, do světa kapitána Zippa, velitele Kosmické legie.
Teprve když po poněkud nudném předvádění podivných vlastnosti podivuhodných rostlin, nazývaných Krupky, přišel na pořad boxerský zapas mezi dvěma unavenými muži, kteří bojovali asi s takovou vervou, jako by podepsali smlouvu o neutočení, teprve pak okouzlení zmizelo. Hans byl prostý člověk.
Vždycky miloval pohádky a tohle byla novodobá pohádka, obsahující věci, o kterých se bratřím Grimmům ani nesnilo. A tak se stalo, že Hans televizor neprodal.
Po několika týdnech počáteční naivní a nekritický obdiv zmizel. Hanse nejprve začal dráždit nábytek a další doplňky světa budoucnosti. Jak už bylo řečeno, měl duši umělce a jednoduše nedokázal uvěřit, že by se za příštích sto let změnil estetický vkus natolik k horšímu, jak se o to snažili producenti seriálu o podivuhodné rostlině.
Trochu se také zamyslel nad zbraněmi používanými kapitánem Zippem a jeho protivníky. Hans samozřejmě nepředstíral, že se vyzná v konstruovaní protonových dezintegrátorů, byl však přesvědčen, že zcela určitě nemusí vypadat tak neohrabaně. Kostýmy hrdinů a vnitrní vybavení kosmických lodi byly stejně špatné. Jak to věděl? Vždycky měl vysoce vyvinutý smysl pro účelnost věcí, což se projevilo i v tomto pro něj novém oboru.
Už jsme naznačili, že Hans byl prostý člověk. Ale byl také vnímavým pozorovatelem, a protože se dovtípil, že v televizi jsou ukryty peníze, pustil se do práce. A jestliže hlavní producent „Kapitána Zippa“ nebyl dosud znechucen svým výtvarníkem, nezbylo mu než se nad ním zamyslet, jakmile uviděl výtvor…
