37. IN VINO VERITAS
Kromě Mirissy byl pro Lorena nejvítanějším – a také nejčastějším návštěvníkem Kumar. Navzdory jeho přezdívce Lorenovi připadalo, že Kumar je spíš než lev věrný pes – anebo ještě spíš hravé štěně. V Tarně bylo na tucet velice rozmazlených pejsků a vzhledem k jejich příchylnosti k člověku jednoho dne možná znovu ožijí na Saganu 2.
Loren se už dozvěděl, jak chlapec riskoval, když se pro něj vrhl do rozbouřeného moře. Pro ně pro oba se ukázalo dobře, že Kumar nikdy neopustil pevninu, aniž by měl k noze připevněný potápěčský nůž. Ale i tak strávil pod hladinou víc než tři minuty, než přeřezal kabel, do něhož se Loren zapletl. Posádka Calypsó si už byla jistá, že se utopili oba.
Přes svazek, který je nyní spájel, Lorenovi připadalo zatěžko navázat s Kumarem hlubší hovor. Nakonec existuje jen omezený počet způsobů, jimiž může člověk říct: Děkuji ti, žes mi zachránil život. Prostředí, z něhož vyšli, bylo natolik naprosto rozdílné, že nacházeli jen velice málo společných témat. Když Kumarovi vyprávěl o Zemi anebo o lodi, musel všechno vysvětlovat do mučivých detailů a po chvíli si Loren uvědomil, že jen marní čas. Na rozdíl od své sestry žil Kumar ve světě okamžitých prožitků, pro něj byl důležitý jen dnešek tady na Thalasse. „Jak já mu závidím!“ poznamenal jednou Kaldor. „Ten chlapec žije jen dneškem – nepronásleduje ho minulost a neobává se budoucnosti!“
Loren se právě chystal uložit do postele a prospat noc, od níž očekával, že bude tady v nemocnici jeho poslední, když dorazil Kumar nesoucí ohromnou láhev, kterou držel triumfálně nad hlavou.
„Hádej, co je to!“
„Nemám zdání,“ zalhal Loren.
„První víno téhle sezóny, ze svahů Krakana. Říká se, že letošní rok bude velice dobrý.“
„Kdes přišel ty k takovým vědomostem?“
„Naše rodina tam měla vinici víc než sto let. Odrůdy jménem Lev patří k nejznámějším na světě.“
Kumar probíhal kolem tak dlouho, dokud neopatřil dvě skleničky a nenalil do každé štědrou porci. Loren opatrně usrkl, víno bylo sice na jeho chuť příliš sladké, ale opravdu velice, velice lahodné.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se.
„Krakan speciál.“
„A můžu to vůbec riskovat, když už jednou mě Krakan málem zabil?“
„Po tomhle nebudeš mít dokonce ani kocovinu.“
Loren se napil znovu, tentokrát zhluboka, a skleničku vyprázdnil za překvapivě krátkou dobu. A za ještě kratší ji měl zase plnou.
Lorenovi připadlo, že tohle je skvělý způsob jak zabít poslední noc v nemocnici, a pocítil ke Kumarovi vděčnost, která se přenesla na celý svět. Dokonce i kdyby teď přišla primátorka Waldronová, nebyla by nevítaná.
„Mimochodem, jak se daří Brantovi? Už týden jsem ho neviděl.“
„Je pořád na Severním ostrově, organizuje opravy lodi a rozmlouvá s biology specializujícími se na mořskou faunu. Škorpióni všechny strašně vzrušují. Jenže nikdo nedokáže říct, co se s nimi má udělat. Pokud teda něco.“
„Víš, já cítím něco dost podobného k Brantovi.“ Kumar se zasmál.
„Neměj obavy. Opatří si holku na Severním ostrově.“
„Ach. A ví to Mirissa?“
„Určitě.“
„A to jí to nevadí?“
„Proč by mělo? Brant miluje ji – a vždycky se k ní vrátí.“ Loren informaci strávil, ačkoli mu to dalo trošku práci. Připadlo mu, že je jako nová proměnná v už předtím sestavené rovnici. Má Mirissa ještě nějaké jiné milence? A chce to on doopravdy vědět? Neměl by se jí zeptat?
„Stejně,“ pokračoval Kumar a znovu dolil obě skleničky, „jediné, na čem opravdu záleží, je jejich genová mapa. Jestli jim ji schválí a jestli je zaregistrují mezi žadatele o syna. Až se narodí, bude všechno jinak. Pak se budou potřebovat navzájem. Bývalo to na Zemi stejné?“
„Někdy,“ odvětil Loren. Takže Kumar nic nevěděl, tajemství stále sdíleli jen oni dva.
Alespoň svého syna spatřím, pomyslel si Loren, i když s ním zůstanu jenom pár měsíců. A pak…
Ke své hrůze pocítil, že mu po tvářích stékají slzy. Kdy naposledy plakal? Před dvěma stoletími, když obrátil pohled nazpět k hořící Zemi…
„Co ti je?“ vyptával se Kumar. „Myslíš na svoji ženu?“ Jeho účast byla tak opravdická,…
