39. LEOPARD VE VĚČNÉM SNĚHU
Promiň, Evelyn – už utekla celá řada dní, co jsem s tebou hovořil naposledy.
Znamená to snad, že tvůj obrázek v mých vzpomínkách vyhledá, jak ze mne budoucnost vysává stále víc a víc energie a strhuje na sebe pozornost?
Asi ano, a logicky bych to měl uvítat. Ulpět příliš dlouho v minulosti je chorobné – jak jsi mi často připomínala. Jenže moje srdce ještě stále tuhle hořkou pravdu odmítá přijmout.
V posledních několika málo týdnech se toho mnoho seběhlo. Loď se nakazila nemocí, kterou nazývám syndrom Bounty. Měli jsme ji předvídat – jistě, předvídali jsme ji, ale jen v legraci. Teď je to vážné, ačkoli ne zase tragické. Alespoň doufám.
Někteří členové posádky by rádi na Thalasse zůstali – kdo jim to může mít za zlé? – a zcela upřímně se v tom smyslu vyslovují. Jiní chtějí, aby výprava skončila už tady a abychom na Sagan 2 zapomněli. Nevíme, jak je takhle skupina silná, protože zatím ještě veřejně nevystoupila.
Osmačtyřicet hodin po shromáždění proběhlo hlasování. Ačkoli bylo samozřejmě tajné, nevím, jak dalece se dá důvěřovat výsledku. Sto jednapadesát voličů bylo pro pokračování, jen šest chtělo ukončit výpravu tady a čtyři se zdrželi hlasování.
Kapitánu Beyovi to spravilo náladu. Domnívá se, že má situaci pod kontrolou, ale pracuje na dalších opatřeních. Uvědomuje si, že čím déle tu zůstaneme, tím větší budou tlaky, abychom už nikdy neodlétali. Nevadilo by mu pár dezertérů „Jestli chtějí jít, v žádném případě je nebudu držet,“ vyslovil se. Jenže má starost, aby se infekce nerozšířila na celou posádku.
Takže stavbu štítu urychluje. Celý systém už nyní funguje automaticky a běhá hladce, namísto jedné vločky zvedáme dvě. Jestli nám to vydrží, budeme moci vzlétnout za čtyři měsíce. Kapitán to ještě neoznámil. Doufám, že se po oznámení neozvou žádné protesty, ať už od Nových Lassanů nebo kohokoli jiného.
A ještě jedna věc, která může být naprosto nedůležitá, ale která mi připadá fascinující. Vzpomínáš, jak jsme si navzájem četli, když jsme se seznámili? Tímhle způsobem se člověk bezvadně dozvěděl, jak lidé žili a mysleli před tisíciletími – dávno předtím, než existoval film a videozáznam…
Jednou jsi mi četla – vzpomínka mi zůstala uložená hluboko v podvědomí – povídku o vysoké hoře v Africe s podivným jménem Kilimandžáro. Vyhledal jsem si ji v Lodním archívu a už jsem pochopil, proč mě pořád pronásledovala.
Zdá se, že vysoko nad zemí, nad hranicí věčného sněhu, byla ve svahu jeskyně. A v jeskyni zmrzlé tělo velké dravé kočky leoparda. Je to záhada, nikdo nechápe, co dělal leopard v takové výšce, tak daleko od svého běžného revíru.
Víš, Evelyn, že jsem se vždycky pyšnil – mnoho lidí by řeklo že marnivě – svou schopností intuice. A vypadá to tak, že něco podobného se mi přihodilo i tady.
Několikrát se zjistilo, že se jeden velký a silný mořský živočich nachází daleko od svého obvyklého teritoria. Nedávno prvního takového chytili. Je to něco jako velikánský korýš, podobný mořským škorpiónům, kteří kdysi žili na Zemi.
Nemáme jistotu, že je inteligentní, a možná že dokonce takhle položená otázka ani nemá smysl. Ale docela jistě to jsou zvířata žijící ve velmi dokonale organizované společnosti využívali primitivní techniku – ačkoli tohle je možná příliš silný výraz. Pokud se nám podařilo zjistit, nevykazují větší schopnosti než včely, mravenci či termiti, avšak mají jiný rozsah činností, a to docela zajímavých.
Ze všeho nejdůležitější je, že už objevili kov, i když se zdá, že jej zatím používají jen k okrase, a jejich jediným zdrojem je to, co se jim podaří ukrást Lassanům. Provedli to už několikrát.
Nedávno jeden škorpión vlezl přívodním kanálem přímo do mrazíren. Naivně jsme se domnívali, že hledal potravu. Jenže tam, odkud přicházel, – alespoň padesát kilometrů daleko – jí měl spousty.
Lámu si hlavu, co dělal škorpión tak daleko od domova. Cítím, že odpověď by mohla být pro Lassany nesmírně důležitá. Rád bych věděl, jestli na ni přijdeme dříve, než upadnu do dlouhého spánku, který …
